Přišel jsem na to, že se dá vydělat více peněz psaním scénářů pro televizi, než články do novin

Váš otec natočil svůj první film dva roky předtím, než jste se vy narodil. Byly filmy součástí vašeho dětství, bral vás otec na natáčení nebo nemíchal práci a rodinný život dohromady?

V mé rodině je zhola nemožné nemíchat byznys a rodinný život. Můj otec byl také skvělý fotograf a fotografie si dělal doma sám, takže jsem se mu motal pod nohami. Rovněž sledoval hodně filmů a na plac mě poprvé vzal, když mi byly čtyři roky a on natáčel film La Caza (The Hunt), který vyhrál v Berlíně Zlatého medvěda. Natáčelo se to v Toldu, nedaleko Madridu, během jednoho horkého léta. Pointa filmu byla, že čtyři kamarádi jdou lovit, takže kolem mě byla spousta králíků a hodně střílení. Nenáviděl jsem to, protože můj otec mi řekl jen „ahoj“ a víc si mě nevšímal a pak mě zdravila spousta neznámých lidí. Takže moje vzpomínka jak vidíte je velmi negativní.

Váš otec byl režisérem, strýček Antonio malířem, maminka byla filmovou učitelkou a novinářkou. Měl jste volný výběr v tom, co byste chtěl dělat nebo jste nemohl nebýt ve filmovém byznysu a takovým rodokmenem?

Ano, měl jsem na výběr. Ve filmovém byznyse jsem začal až velmi pozdě. Svůj první scénář pro TV jsem napsal v devatenácti letech a chtěl jsem být novinářem. To jsem také dělal až do svých šestadvaceti let, kdy jsem přišel na to, že se dá vydělat více peněz psaním scénářů pro televizi, než články do novin. Pak jsem se rozhodl jet studovat do USA, kde jsem strávil dva roky. Po návratu na mě čekalo místo ve speciálním mediálním programu, kde jsem vydržel šest let. Takže k vlastní produkci filmu jsem dospěl až na prahu čtyřicítky. Život začíná v 50., 40 je taky prima, 30 to jde ztuha, a když je člověku 20, tak je to hrůza.

Od psaní jsem přešel k produkování, protože jsem chtěl mít nade vším kontrolu

Příjmení Saura vám mohlo pomoci otevřít spoustu důležitých dveří, že? Snažili se vás lidi srovnávat s vaším otcem, takže jste si raději vybral produkci místo režie, abyste tomu unikl?

Tato otázka nabízí spoustu dlouhého vysvětlování, ale já to zkusím zkrátit. Je pravda, že jméno Saura otvíralo dveře, ale byl to rozdílný typ dveří. Mohly to otevřít dveře ke kritice, stupiditě, k závisti anebo také k obdivu a přátelství. Bylo to skvělé jméno a hlásím se k tomu celý život. Když mi bylo 30, začal jsem hodně cestovat po světě a viděl jsem, kolik úcty a respektu zde otec požíval. Tehdy jsem viděl ty pozitivní aspekty, které to sebou přinášelo. Až do té doby jsem proti tomu bojoval všemi způsoby. Měl jsem stejné jméno jako můj strýc, takže když jsem napsal ve 20 článek, který vyšel v novinách a já čekal na šek, zavolal jsem do redakce, kde mi řekli, že už jej poslali-strýci. Chtěl jsem si přidat prostřední jméno, aby nedošlo k záměně, ale to bylo moc dlouhé, takže jsem uvažoval i o tom, že si příjmení změním. Mě až do teďka režírování nezajímalo. Víte, já nemám obrazovou představivost. Jsem muž slov, ne obrazů, jako můj otec. Vždy jsem rád psal a od psaní jsem přešel k produkování, protože jsem chtěl mít nade vším kontrolu. Když totiž píšete, musíte čekat na všechno. Zjistil jsem, že jsem v produkci dobrý a tak jsem se stal vlastním šéfem.

Pokud se nepleteme, produkoval jsem svému otci jeden film Salomé. Jaké to bylo pracovat s otcem na obchodní úrovni, byli jste si rovni nebo on byl šéf?

Produkoval jsem celkem tři otcovi filmy a bylo skvělé být jeho producentem, protože jsem mu konečně mohl říct NE (smích). Jako chlapec jsem mu nemohl odmlouvat, ale producent, to už je jiná rovina a tam to jde. Přijde a řekne: „Potřeboval bych tři kamery“, a já mu řeknu NE. Měli jsme ale k sobě vždycky blízko a náš vztah byl velmi dobrý, rozuměli jsme si a měli k sobě vzájemný respekt. Mohl ke mně přijít a říct mi: „Antonio, já vím, jak se dělá film“ a já mu mohl klidně odpovědět: „Já vím tati, ale já jsem ten, kdo tady riskuje peníze, tak si o tom pojďme popovídat“.

Podle čeho se rozhodnete ten který film produkovat? Musí mít silný příběh s nějakým společenským, etickým nebo morálním postojem, aby přinesl nějakou uměleckou hodnotu, nebo pokud je to milostný příběh s happy endem, tak potom také skočíte, pokud víte, že nepřijdete o peníze?

Cynická odpověď by byla „ten poslední zmiňovaný bod“. Ale v realitě to musí být určitá kombinace všeho toho, co jste uvedl. Vždycky chci udělat film, na který jsem pyšný. Nemusí to být zrovna etické téma nebo mít nějaký hluboký podtext, ale mohou to být třeba filmy, k jejichž tématům, mám blízko. Tady na Febiofestu budu představovat svůj dokument o vaření, který jsem sám produkoval a napsal k němu scénář. Má to v sobě kousek etiky, pokud se na to díváte ze správného úhlu, ukazuje to druh kultury, ale také to ukazuje svět, který mě fascinuje, a to je svět vaření a jídla. Taky se podívejte, jak jsem pěkně tlustý (smích). Další filmy dělám, protože jsou produkování schopné a lidé na něj půjdou a já vydělám peníze.

Stal jste se zakladatelem programu Greenhouse, co to vlastně bylo?

Podílel jsem se na tomto programu, který mi nabídl David Fisher, dokumentarista z Izraele a on měl také na starost Izraelský filmový fond. Takže díky tomu zřídil tento projekt pro dokumenty. Musím říct, že ze začátku jsem tím nebyl moc nadšený, protože když vidím, co se dneska děje ve světě, jak lidé vyprávějí příběhy jiných lidí, ale samotní lidé je neumí vyprávět. A mě právě zajímaly příběhy takovýchto lidí, co cítí, jak vidí sami sebe a výsledky byly vpravdě fascinující. Takže jsem se stal partnerem tohoto programu a založil jsem další program s názvem MEDEA (Mediterenian Development Agency). Vždycky mě těšilo pomáhat lidem vytvářet nástroje pro jiné lidi, aby tito mohli dělat, co chtějí. Z programu vznikla spousta hodnotných věcí a já jsem na to velmi pyšný.

Teď jsme se pustili do prodeje filmů z východní Evropy, jako je Bulharsko, Chorvatsko a dokonce i Česká republika a máme velký zájem tyto produkty od vás prodávat.

Váš další projekt se jmenuje Latido Films? Pomáháte prodávat po celém světě jen španělské filmy nebo je to normální distribuční společnost. Mohl byste zmínit nějaká čísla, jako kolik filmů koupíte/prodáte za rok, jaký máte obrat atd?

Je to mezinárodní společnost, kterou jsem vlastnil společně se svojí předchozí firmou. Ale pak jsem prodal podíl a tak si mě teď najímají. Prodáváme filmy do celého světa a specializujeme se na jihoamerické filmy a teď jsme se pustili do prodeje filmů z východní Evropy, jako je Bulharsko, Chorvatsko a dokonce i Česká republika a máme velký zájem tyto produkty od vás prodávat. Obrat máme asi tři miliony euro za rok.

Kromě toho jste ještě byl výkonným ředitelem filmových společností Lola Films a Iberoamericana Film a potom ještě Zebra Producciones a La Fiera Corrupia. Jaký to má smysl sedět na tolika židlích, nemá to nějaký vliv na efektivitu?

Já jsem je nevedl všechny najednou. Založil jsem je, vyprodukoval několik filmů, prodal jsem je a založil nové. Víte, někteří z mých partnerů chtěli dělat jen programy pro televizi a já jsem si mohl vybrat snadnější způsob na vydělávání peněz a zůstat s nimi, ale vybral jsem si tu těžší cestu a odešel jsem od nich, abych mohl vytvářet něco, na co jsem pyšný. Nenávidím ty stupidní, leč masivně populární programy, co běží v naší TV, kde mladí kluci na pláži soutěží, kdo políbí víc holek anebo to jsou programy, kde se mladí okopávají, dělají při tom binec a ten kdo je slyšet nejvíc vítězí. Tak tomuhle nechci asistovat. Totální shit. Mám rád dokumenty a sci-fi a nemám rád pořady, které provokují lidi a nutí je dívat se na věci, které nechtějí vidět.

Jaké žáky učíte ve škole? Vidíte v nich potencionálního Godarda, Formana, Passera nebo každý chce být Spielberg a Tarantino? Vidíte v nich zájem o opravdu umělecké filmy, nebo všichni žáci inklinují ke komerční tvorbě?

Více Godardů už ne, prosím. Samozřejmě jej obdivuji, ale myslím, že jeden stačí. Jeden Tarantino také stačí. Doufám, že lidé budou dělat svoje vlastní věci, že nebudou kopírovat velká jména. Záleží to dost na zemi, odkud žáci jsou. Pokud jsou z Jižní Ameriky, nový trend v jejich kinematografii je velice pomalý děj, téměř žádný pohyb kamerou, věci se jen tak dějí. Ve Španělsku je znát více americký vliv.

To je dobře nebo špatně?

Záleží to na tom, zda pracují na svém vlastním stylu. Konec konců, vždycky musíte poznat režiséra podle jeho stylu. Pokud ho nepoznáte, je jedno, jaký styl točíte. Máme spoustu nových režisérů ve Španělsku, kteří se snaží být sami sebou a vytváří si vlastní styl.

Máte jednoho bratra, čtyři nevlastní bratry, jednu sestru, dvě nevlastní matky a Geraldinu. Vidíte se všichni najednou, třeba o Vánocích?

Máme silná rodinná pouta. Všichni bratři se vidíme často, až na syna Geraldiny, který žije v USA a dělá psychologa na universitě ve Virginii, takže je pro něj těžké létat na oslavy do Španělska. Když má otec narozeniny, pozve všechny, kromě svých bývalých manželek. Geraldina byla skvělá nevlastní matka, kromě toho, že byla a je skvělá herečka. Produkoval jsem s ní také film, který vyhrál ve Španělsku ceny, takže takto se náš rodinný kruh hezky uzavřel.

Budeme muset definovat nějaké meze, definovat naši morálku s ohledem na naši svobodu, což je velká výzva pro naši kulturu.

Svět je v pěkným chaosu, více násilí, náboženské konflikty, problémy s Islámským státem. Pořád ještě vidíte film jako sílu, která může přinést všeobecný mír mezi národy?

Věřím, že fikce má velkou sílu manipulovat s lidmi a to v kladném i záporném smyslu. Myslím, že filmy jako nástroj propagandy se budou opět dostávat do obliby. I do toho dávám jak americké filmy, tak různé nacionalistické filmy, kde vidím spoustu nenávisti. Ale také vidím filmy, které se dají velmi dobře používat k vyprávění hezkých příběhů a aby sblížily lidi dohromady. Miluji komiksy a sci-fi, ale když vidím filmy, kde se ničí celá města a zabíjení se stává normou a ultra násilí se stává něčím zábavným, tak mi začíná lézt po zádech husí kůže. Myslím, že sami překrucujeme věci, které jsou důležité. Kojení je na facebooku zakázané, ale můžete klidně vidět trailer, kde jsou zahubeny stovky lidí. Je to fikce, tak je to v pořádku. Ale kojení je přirozená věc, ouha, to je ale hrozné. Děsím se použití obrazů, a co se s tím dá všechno dělat. Myslím, že to je způsob, jak eticky jednáme a moc dáváme producentům. Myslím, že se budou stále natáčet filmy, které budou šokovat a urážet lidi. Je úplně pokrytecké, že americká TV zakazuje ukazovat nahé ženy, přičemž na internetu se můžete klidně dívat na porno, sadistické filmy nebo krváky. Myslím, že budeme muset definovat nějaké meze, definovat naši morálku s ohledem na naši svobodu, což je velká výzva pro naši kulturu. V budoucnosti ještě kvůli tomu dojde k vážním konfliktům, jsem o tom, přesvědčen.

Je pozice španělského filmu ve světě větší a lepší, než byla řekněme před 20 lety?

Když u nás vládl Franco, lidé byli zvědaví na to, co lidé jako můj otec mohou vytvořit uvnitř diktatury. Teď jsme v opačné situaci, máme fungující demokracii a naše filmy jsou velmi úspěšné jak doma, tak na festivalech. Takže si myslím, že naše filmy jsou dost silné.

Výzva pro naši legislativu, aby uzákonila ochranu režisérů, kteří chtějí dělat jiné věci, kteří chtějí zůstat nezávislí

Jak vidíte budoucnost nezávislého filmu a nezávislé scény? Bude to růst a přeroste to střední proud nebo to vždycky bude něco jako underground?

V dnešním stavu vyvinuté technologie, vždycky tady bude snaha o koncentraci peněz do několika málo skupin. A až k tomu dojde, budeme se obávat, že nezávislý film zanikne. Ale realita je taková, že čím větší skupina je, tím větší šance je nalézt v jeho systému prasklinu, skulinu nebo chybu. Stojíme tváří v tvář velkým firmám, které ještě před 20 let by neexistovaly, jako je Facebook, Netflix atd. Co mě straší, jsou velká data, kdy o vás vědí úplně všechno, co si kupujete, co jíte, a budou vám chtít nabídnout jen tyto věci, které vás uspokojí. Hodně lidí si je kupuje, a proto budou vyrábět jen věci, které uspokojí velkou většinu lidí, což úplně ohrozí výrobu věcí, které mohou a budou provokovat lidi, aby byli svoji, jiní. Toho se, přiznám, dost bojím a podle mě je to velmi reálná budoucnost a my se jí musíme snažit udělat lepší a ne aby nás spláchla jako vlna tsunami. Myslím, že se budeme v té spoustě dat a systému muset naučit chránit naši vlastní jedinečnost a identitu. Myslím, že je to opět výzva pro naši legislativu, aby uzákonila ochranu režisérů, kteří chtějí dělat jiné věci, kteří chtějí zůstat nezávislí.