O filmové pokusy jsem se snažil již od svých čtrnácti let

Začal jste studovat Stavební fakultu ČVUT a pak jste přestoupil na FAMU, obor kamera. Co bylo tím impulsem, pro tak dramatickou změnu?

Ta dramatická změna nebylo žádné náhlé rozhodnutí. Pohádka o proměně inženýra na filmaře se nekoná. O filmové pokusy jsem se snažil již od svých čtrnácti let. O stavařinu jsem vlastně zájem nikdy neměl. Je třeba si uvědomit, že mě maturita zastihla v roce 1983. Období dusné normalizace. Největší strašák, který nad námi visel, byla branná povinnost. Jedna z možností jak jí uniknout, nebo lépe oddálit, bylo studovat vysokou školu. Dostat se na FAMU bylo pro mě nemyslitelné, teoretické znalosti slabé, odborná praxe nulová. Naproti tomu byl na ČVUT obor Ekonomie a řízení stavebnictví. Při bližším prostudování sborníku vysokých škol se dalo vysledovat, že je to jediný obor, kam se hlásí míň uchazečů, než je kvóta pro příjem. Později jsem zjistil, že tam bylo takových podobných „dezertérů“ mnohem víc. Větší problém než se tam dostat, bylo se tam udržet. Strach z vojny to však dokázal, na této škole jsem se zdržel ještě dobrých pár let. Postupem času jsem cítil, že změnit tuto školu bude nevyhnutelné. Den, kdy jsem fotil přijímačky na FAMU, jsem se připletl na Národní třídě k demonstraci, bylo 17. listopadu, ani jsem nevěděl, o co jde. Přišla doba úžasných změn. Hned na prvních přijímačkách jsem měl štěstí a přijali mě. Takže nakonec to trochu pohádka přece jenom byla.

Vybral jste si obor kamera. Chtěl jste nejdříve získat zkušenosti s kamerou a pak se třeba pokusit i o režii, nebo kamera byla Vás primární cíl?

Původně jsem váhal mezi režií a střihem. Na obor režie bylo potřeba mít i slušné vyjadřovací schopnosti, toho jsem se dost obával. Můj mozek byl v tu dobu ještě silně deformovaný matematickými formulkami z ČVUT. Střih se tedy zdál dosažitelnější. Kamarád, co chodil na kameru, mi tenkrát řekl: „Budeš furt zalezlej v díře a mít vztek, že to ty blbouni špatně natočili. Jdi na kameru.“  Focení a točení bylo v tu dobu už léta mým největším koníčkem. K obrazovému vyjadřování jsem měl blíž, funguje beze slov. Tak jsem šel na kameru, a to bylo dobré rozhodnutí.

Někdy je za snížených realizačních podmínek tlak na osobu kameramana opravdu velký

Jaké vlastnosti musí mít dobrý kameraman? Musí to být hlavně dobrý technik nebo stačí fantazie, cit a vytrvalost a ta technická zručnost se dá nadřít?

To je otázka, na kterou neexistuje odpověď. Snažit se o nějakou definici je prostě nesmysl. Pro někoho je to ten a pro druhého zase někdo jiný.  Je souhrn mnoha faktorů, které jsou především závislé na druhu projektu, ke kterému se kameraman dostane. V první řadě to je jistě oddanost projektu a vztah k látce, kterou zpracováváte, souhra ve štábu, a cit, ten asi nejvíc. Techniku si člověk osvojí na škole, a většinu úkonů pak provádí automaticky. S nastupující novou technikou a technologií je třeba být stále ve střehu a sledovat novinky. Sám však nemůže vše obsáhnout. K tomu mu slouží support všemožných asistentů. Žádný kameraman nemůže ovládat všechnu techniku sám, bylo by to zbytečné a nesmyslné. Jeho koncentrace se týká celého obrazu komplexně a ne technických hračiček. Vytrvalost je také samozřejmostí, ani ne tak fyzická jako psychická. Někdy je za snížených realizačních podmínek tlak na osobu kameramana opravdu velký.

O vztahu režisér – kameraman se říká, že je to trochu jako manželství, někdy to dopadne, někdy ne

Spolupracoval jste s Davidem Ondříčkem, jehož tatínek byl dvorní kameraman Miloše Formana. Hodláte s ním vytvořit podobný tandem a myslíte se, že je to výhoda mít svého stálého kameramana, nebo to může být i dvojsečné, když se příliš spoléhá na druhého a člověk ztrácí ostražitost?

S Davidem jsem celovečerní film netočil asi deset let, kratší projekty ano. Udělali jsme spolu tři celovečeráky a bylo to skvělé, rozuměli jsme si, někdy to zaskřípalo, ale to je zcela běžné. Vzor Miloš Forman – Miroslav Ondříček možná vypadal jako ideální tandem, ale Miloš Forman také natočil spoustu filmů s jinými kameramany a Miroslav Ondříček ještě mnohem víc. Moc mě mrzí, že již odešel. Setkání s ním bylo vždycky inspirativní. Byl právě obdařen skvělou vlastností, kterou by dobrý kameraman měl mít, velkorysost.

O vztahu režisér – kameraman se říká, že je to trochu jako manželství, někdy to dopadne, někdy ne. S tím souhlasím.

Obec akademiků je pestrá všehosměs, která může být těžko kompetentní při hodnocení všech filmových kategorii zastoupených v nominacích

Vaše kamera získala nominace na Českého lva. Má to nějaký pozitivní dopad na Vaši další práci se štábem ve smyslu většího respektu u kolegů, větší tvůrčí prostor, nebo se začíná s každým dalším filmem od nuly a naopak to spíše vzbuzuje škodolibost a závist a ostatní čekají „jak se vytáhnete“?

Absolutně ne. Nesetkal jsem se ani s žádnou škodolibostí, ani k ní nevidím důvod. Abych řekl pravdu, proběhlo to zcela bez povšimnutí. Obecně ta cena má pro mě velmi nejasný význam. Obec akademiků je pestrá všehosměs, která může být těžko kompetentní při hodnocení všech filmových kategorii zastoupených v nominacích.

Na filmu Samotáři byla speciální projekce určená pro akademiky (v té době DVD obvykle vznikala až tak dva roky po premiéře). Dorazilo na ní pět diváků ve věku 15 -17 let. V tu chvíli jsem začal pochybovat, zda všichni akademici, shlédnou opravdu všechny filmy, které v tom roce vzniknou, což jsem si myslel, že je pro nestranné hodnocení nezbytné. Dodnes o tom vážně pochybuji.

Jako kameraman máte na starosti jen určitý díl produkce filmu, jako režisér komplexní. Pokud to chcete udělat opravdu poctivě, je to časově velmi náročné

Režijně jste debutoval s filmem Don´t stop. Chtěl jste si jen zkusit, zda umíte i režírovat film, nebo to byl další krok na cestě vzhůru? Jak tento počin a film zpětně hodnotíte?

Myslím, že málokdo je tak svěří někomu takový obnos, jaký celovečerní film vyžaduje, jen pro to, aby si něco zkusil. Pokud si projdete zástupy předních českých režisérů, zjistíte, že většina z nich režii vlastně nestudovala. Rekrutovali se z různých příbuzných oborů, scenáristiky, herectví, kamery, dokumentu, střihu, produkce, divadla, výtvarníků atd. Málokdo si chtěl režii jen tak zkusit, většina ji jistě chtěla dělat se svým maximálním úsilím a nejraději napořád. Neznám opravdu nikoho, pro koho by byla tvorba filmu ověřováním svých schopností. Jde především o potřebu se nějakým způsobem k určitým tématům vyjádřit.

Pojem cesta vzhůru, se k přestupu z kamery na režii, rozhodně dá těžko použít. Jsou to rovnocenné disciplíny vyžadující stejné nasazení, i když je samozřejmě pravda, že ve finále je za celkovou kvalitu filmu vždy zodpovědný režisér. Jako kameraman máte na starosti jen určitý díl produkce filmu, jako režisér komplexní. Pokud to chcete udělat opravdu poctivě, je to časově velmi náročné. Všechna ta jednání a přesvědčování vám seberou velkou část energie. Není to jen natáčení, ale spousta dalších aktivit okolo. Je to vyčerpávající. V této části procesu jsem získal obecně k profesi režiséra mnohem větší respekt než předtím.

Hodnocení vlastní tvorby, tvůrci nepřísluší. Už jenom jeho obhajoba může vyznít nepatřičně.

Beru režijní tvorbu jako splnění svých představ, a ne službu zadavateli

Zůstanete již jen za kamerou, nebo chystáte jako režisér další projekt?

Bylo by báječné, kdybych si mohl vybírat z pestré nabídky. Bohužel to tak není. Režijních nabídek bylo málo, a většinou mi nic neříkaly. Beru režijní tvorbu jako splnění svých představ, a ne službu zadavateli. V tom se můj přístup ke kameře a režii asi nejvíce liší.

Filmová a postprodukční technika je dostupná pro každého, kvalita výsledku může být na profesionální úrovni

Děláte dokumenty, celovečerní film, videoklipy. Chcete být co nejvíce univerzální a získat co nejvíce zkušeností, proto děláte všechno nebo stále jen hledáte tu svoji pravou parketu a pořád jste ji ještě nenašel?

Videoklip jsem nedělal už deset let, je to parketa pro mladší, pro nadšence, pro experimentátory. Je skvělé jaké mají dnes možnosti, mohou tak výborně využít své energie k tvorbě krátkých formátů. Filmová a postprodukční technika je dostupná pro každého, kvalita výsledku může být na profesionální úrovni. Mohou své práce prezentovat prostřednictví sociálních sítí. Nemusí se bát, že to nikdo neuvidí.

Nemám pocit, že bych se stále hledal. To snad, když mi bylo pětadvacet. Snažím se rozšiřovat hranice svého profesního zaměření a rozvíjet ho.  Pestrost projektů vás nutí stále reagovat na aktuální dění. Odlišné přístupy a postupy udržují ve střehu a brání zakrnění. Pokud bude člověk chodit 20 let do televizního studia, kde jen rozsvítí předem nastavená světla a dá kamery do pozic, kde předtím stály už tisíckrát, pak to hrozí.

Je nějaký zásadní rozdíl v technice a přístupu při točení klipů, dokumentů nebo hraných filmů?

Rozdíl je obrovský, doba přípravy se u klipů počítá na týdny, dokumentu a hraného filmu měsíce a spíš roky. Videoklip proběhne ve sledu krátkých formátů a má být na ploše svých tří minut formálně efektní, když má mikropříběh a pointu, tím lépe. Jeho dlouhodobý dopad zůstane jen uložen ve vizuální paměti. Je to oblast reklamy. Jeho módnost je pomíjivá, co se nám zdálo v devadesátých letech jako bomba, může teď působit směšně. U filmu a dokumentu jde o trvalou hodnotu, má-li to obstát i za 40 let, musí to mít ještě jiný než formální rozměr.

Pokud využíváte jiných finančních zdrojů než vlastních, bude vám do vašeho díla vždycky někdo zasahovat

Točíte komerční klipy a film o nezávislosti. Kde je podle Vás hranice mezi nezávislým a komerčním filmařem a může skákat z jednoho do druhého, aniž by utrpěla kvalita díla i jeho osobní kvality?

Spousta umělců v nejrůznějších výtvarných oblastech má rozdělenou svoji tvorbu na komerční zakázky a svobodnou tvorbu. Je skvělé tyto dva odlišné světy prostřídat. Entuziasmus nízkorozpočtové svobodné tvorby s chladnou realitou a možnostmi komerční zakázky, všemi prostředky, které můžete využít.

Termín nezávislý filmař je poněkud přežitým pojmem z devadesátých let. Nevím, co to vlastně v dnešní době znamená. Pravděpodobně někoho, kdo si sám financuje své projekty a stará se i o jejich distribuci. Pokud využíváte jiných finančních zdrojů než vlastních, bude vám do vašeho díla vždycky někdo zasahovat. Ztrácíte onu nezávislost, ale získáváte větší možnosti a reflexi. A to je v pořádku.

Máte nějaký filmový sen? Láká Vás třeba Hollywood?

Rád bych dopracoval, těch několik témat, která mám už mnoho let rozdělaná a některé z nich realizoval. K Hollywoodu vzhlížím jako k Mecce filmu, ale pouze v oblasti nedostupné pohádkové říše. Poetika evropského filmu je mi bližší, a především pro mě přirozenějším prostředím. Hollywoodskou produkci obdivuji za jejich řemeslnou a technickou dokonalost, která nám ujíždí rychlíkem každým dnem víc a víc. Je jasné, že ji nemá smysl dohánět, ale spíš hledat principy vycházející z našich tradic.

Jak z profesního hlediska vnímáte „úroveň“ amerických blockbusterů? Není pro vás zajímavější film třeba Už zase skáču přes kaluže nebo Údolí včel, kde záleží víc na kameře než na tricích?

Filmová poetika se změnila tak jako vnímání diváka, tak jako vývoj technologií, tolik ovlivňující vyjadřovací prostředky. Americké blockbustery a staré české filmy jsou pro mě stejně zajímavé, ale plně chápu svoje děti, kterým už tempo a obrazová estetika filmů z 60. let prostě nestačí. Když žasnu nad některými staršími filmy, nad jejich perfektním způsobem vyprávění, netrpělivě poposedávají. Jejich postřeh se nechutně zdokonalil. Během dvou vět mi jasně definují, o co půjde, jak to dopadne, a co jim na tom přijde staré, barvy, zrno, styl snímání. V tu chvíli sedím zhroucený, jakoby se jednalo o můj vlastní film. Pokud má film psychologickou hloubku, tak to vydrží. Čas ho nezničil.

Foto: Richard Řeřicha, Kinobox.cz, Česká Televize, Karlovy Vary,  Grandhotel, Samotáři