To mě přivedlo až k rozhodnutí otce zabít...když přestal dýchat, šel jsem to večer oslavit

Máte sedm sourozenců a váš otec byl alkoholik a tyran. Máte nějaké kladné vzpomínky na své dětství, které zrovna nebylo procházkou růžovou zahradou?

Ano, mám hezké vzpomínky na své sourozence. Můj otec byl snob a ani nevím, jak získal velmi draze vypadající dům. Takže i ve škole nás mylně považovali za bohaté, ale opak byl pravdou. Neměli jsme auto ani telefon, dokonce ani koberce na zemi. Otec vytvořil o naši rodině falešnou iluzi. Byl vojákem a bojoval v Indii a myslím si, že byl psychicky narušený z toho všeho tam. Prostě se neuměl zařadit do života, doma vytvořil prostředí plné strachu a nenávisti. Nepamatuji si, že by nás někdy objal. Situace se zhoršovala, jak jsme vyrůstali, otec měl rakovinu plic a od psychologického teroru přešel na fyzické násilí. Často jsem se vrátil ze školy a byl jsem svědkem, jak moje matka leží na stole a otec ji vyhrožuje nožem. To mě přivedlo až k rozhodnutí otce zabít a nasypal jsem mu do čaje prášky na spaní. Ale přišel na to a čaj nevypil. Umřel v den, kdy jsem šel na střední školu. Byl jsem doma, když přestal dýchat a šel jsem to večer oslavit, protože jsem cítil, že teprve teď pro mě začíná život.

Myslím, že mě život v gangu inspiroval v pozdější filmové dráze

Byl jste v pouličním gangu, dalo vám to něco pro budoucí život?

V gangu jsem pobyl asi rok, než mě sami vykopli, protože jsem mezi ně nezapadal. Byli tam týpci, co nosili nůž a nebáli se ho použít. Já jsem na tohle nebyl, raději jsem četl Carla Junga, ale to jsem jim samozřejmě nemohl říct. Když mě vyhodili, bylo mi 17 a dělal jsem všechno proto, abych se vyhrabal ze dna a šel na universitu. Myslím, že mě život v gangu inspiroval v pozdější filmové dráze, kdy jsem byl schopen dobře popsat podobné lidi ve svém filmu.

O čem jste tehdy snil? Byl pro Vás film nějakým útěkem z reality? Kdy jste se rozhodl začít s herectvím a proč?

Těžko říct, zda jsem o něčem snil, tehdy jsem se jen snažil přežít a nějak se protlouct. Když jsem byl ještě ve škole, viděl jsem v televizi film Psycho a vyděsilo mě to k smrti. Pak jsem se díval ještě na sérii Alfred Hitchcock uvádí a bylo mi jasné, že to je to, co chci v životě dělat. Později, když jsem byl již starší, jsem přišel ze školy, díval jsem se na televizi, od 13-16 hod nebyl žádný program a byl tam jen obrázek ženy, která měla před sebou tři balónky. A já se na ten obrázek díval tři hodiny a představoval jsem si, že jsem James Bond nebo Clint Eastwood. Já jsem si představoval, že jsem hrdinou svých filmů. Koukal jsem se sice na balónky, ale v hlavě mi běžel film. Snil jsem, moje fantazie a představivost pracovala naplno. Když přišla maminka a viděla, jak tři hodiny zírám na fotku ženy s balónky, tak se mě ptala, jestli je mi dobře a odvedla mě k psychiatrovi.

Nejdříve jsem hrál na divadle a v televizi, pak přišly první filmy jako Statečná srdce a Trainspotting

No, pokud jste se díval tři hodiny na obrázek ženy, která měla před sebou jen balónky a žádné spodní prádlo a snil jste, tak nám to připadá docela normální!?

Aha, nééééééé. Ona byla oblečená, ty balonky jen držela v ruce (smích). No, ale zpátky k vaší otázce. Již v šestnácti mě bavila pantomima a stal se ze mě komik třídy, který měl hlavní roli v představeních. Já věděl, že hlavní hrdinové mají snadnější přístup k děvčatům. To mě bavilo. Pak jsem šel studovat ekonomii a sociální historii a k tomu jsem si přibral ještě drama. Už tehdy jsem věděl, že chci točit filmy, nikdy jsem neměl ambice být hercem. V té době nebylo moc šancí pro Skota s dělnickým původem, aby se uchytil v branži. K tomu člověk potřeboval hrát určitým stylem, který se mi prostě nelíbil. Po universitě jsem tedy učil drama v různých komunitách, jako byly blázince, vězení nebo komunitní centra. Tehdy byly hodně v módě levicově orientované divadelní skupiny a já jsem sám dvě z nich založil, jmenovaly se příznačně „First offence“ a „Redheads“. S nimi jsem sjezdil křížem krážem Skotsko a hráli jsme politické hry, cokoliv co bylo o pracujících lidech. Našimi tématy byly třeba stávkující horníci, pravičáci z národní fronty nebo Maggie Thatcherová. Už tehdy jsem se považoval za marxistu, takže levicové téma mi bylo velmi blízké. Ironií osudu je, že mě dokonce Labouristická strana vyhodila za moje aktivity ze své strany, přestože jsem k nim nikdy nevstoupil, haha. V roce 1987 jsem se stal členem divadelního spolku Wildcats, což byla politická pantomima a tak začala moje herecké kariéra. Nejdříve jsem hrál na divadle a v televizi, pak přišly první filmy jako Statečná srdce a Trainspotting a pak mě oslovil Ken Loach a obsadil do svého filmu Riff-Raff (Lůza), což pro mě byl odrazový můstek.

Zmínil jste Trainspotting, kteří mnozí považují za kultovní snímek a často ho zmiňují v souvislosti s Vámi. Co znamenal pro vás a teď se prý má natáčet pokračováním je to pravda?

Už během natáčení se celý štáb tvářil velice sebejistě, jako že ten film bude velký trhák. Měl malý rozpočet, 1.5 milionu liber. V tom filmu nehraji moc dlouho a mám de facto jen jednu dlouhou mluvenou scénu s Ewanem McGregorem. Když se film dotočil a já se potkal s režisérem, ptal jsem se jich, jak si film vede. Všichni byli nadšení. „Tak proč se na mě tak divně díváte?“ nedalo mi to. Pomalu z nich lezlo, že museli každému herci vystřihnout nějakou scénu a repliku. Já se zhrozil a povídám: „Nechcete mi říct, že jste vystřihli i tu moji jedinou scénu?“ Bohužel, ta se také vystřihla, takže si mě lidé spojují s filmem, kde mám jen malou cameo roli. Dlouho jsem své rodině hrdě říkal, že v tomto filmu hraji a pak tam skoro vůbec nejsem. Co se pokračování Trainspottingu týče, jediné co k tomu mohu říct je to, že já tam nebudu, protože moje postava je mrtvá.

A co Statečné srdce? Byla to pro vás obyčejná herecká práce, nebo vás těšilo, že jste hrál Skota v příběhu ze skotské historie, kde bojuje o nezávislost, o což se mimochodem snažíte v reálném životě doposud, že?

Ano, byl jsem rád, že jsem si v tomto epickém příběhu mohl zahrát. Natáčelo se to šest měsíců, já byl na place tři týdny a dostal za to 15 000 liber. Ano, nemám rád slovo Británie, jsem Skot a hodně stojím a nezávislost Skotska a otevřeně jsem se angažoval v referendu, které bohužel pro nás nedopadlo dobře.

Film režiséra Ken Loache Jmenuji se Joe Vám přinesl kromě jiných i ocenění za nejlepšího herce v Cannes v roce 1998. Hrajete tam alkoholika a dost přesvědčivě. Když jste ho hrál, vzpomněl jste si na otce, takže jste vlastně hrál jeho a svoje vzpomínky vložil do postavy?

Ano, dá se to říct, i když všechno co se ve filmu děje, otec nedělal. Ale některé jeho věty jsem vložil do úst své postavě.

Je pravda, že jste odmítnul pracovat pro Martina Scorseseho?

Ano, dostal jsem od něj nabídku, ale v tu dobu jsem zrovna skončil tří měsíční natáčení, a kdybych tu práci v Americe vzal, bylo by to dalších šest měsíců pryč, bez rodiny, a to jsem nechtěl. Tak jsem mu slušně poděkovat v dopise, přestože můj agent zuřil. A Scorsese byl machr, že místo aby mě proklel a dal na svoji černou listinu, tak mi odpověděl, že mě chápe a že zdraví a rodina je i u něj na prvním místě a tak že se to povede snad někdy jindy a že až bude mít nějaký projekt a v něm roli pro mě, že se zase ozve. To potěšilo. Znal jsme se sním již z dřívějška, protože mi v Cannes jako předseda poroty dal cenu za herecký výkon právě ve filmu Jmenuji se Joe.

Hraní je jako sex, přináší vám potěšení a radost, režírování je jako starat se o dítě, jste u jeho zrodu, vychováváte ho a pak se postaví na vlastní nohy a pustíte ho do světa.

Hrál jste jenom ve třech filmech a už se z vás stal režisér. Co Vás na režírování tak zajímá?

Hraní jako takové je prima práce a baví mě. Dobře nás platí. Když jsem byl na škole, tak jsem napsal jeden scénář z dělnického prostředí, byl hodně autobiografický, který vyhrál v Anglii nějakou soutěž, což znamenalo, že se bude natáčet. A když jsem pak ten film viděl, tak byl strašný, protože z těch dělníků udělali idioty a pitomce. Já si uvědomil, že to, že máte scénář, ještě neznamená, že to samé bude i na plátně, pokud to bude režírovat někdo, kdo má předsudky třeba proti dělnické třídě. A tak jsem se rozhodl, že si další filmy už budu raději režírovat sám. Natočil jsem nejdřív pár krátkých filmů a pak získaly cenu BAFTA, tak jsem se pustil do prvního hraného celovečerního snímku. Režírování je non stop práce a zodpovědnost, každý si z vás chce kousek urvat. Procházíte fázemi totální paniky přes nervové zhroucení až po úlevu. A když je film hotov, je to v jistém smyslu teprve začátek, protože teď ho musíte dostat na plátno, mezi diváky, prodat ho a každý se vás bude ptát na milion věcí a každému se to také nebude líbit. Mohl bych to vyjádřit i jinak. Hraní je jako sex, přináší vám potěšení a radost, režírování je jako starat se o dítě, jste u jeho zrodu, vychováváte ho a pak se postaví na vlastní nohy a pustíte ho do světa.

Vaše filmy mají myšlenku a snaží se ukázat na špatné jevy v naší společnosti. Natočil jste zajímavé filmy jako Sirotci v roce 1998, Padlé ženy o čtyři roky později, a Chuligáni v roce 2010. Jak se k takovým tématům dostanete?

No, Chuligáni, to jsou takový skotský Teddy Boys, výrostci, co se poflakují po ulicích a dělají binec. K tomu mě inspirovala moje vlastní zkušenost z pouličního gangu, kde podobné existence byly. Padlé ženy se ke mně dostaly před mým odjezdem do Cannes. Viděl jsem v televizi dokument Sex in a Cold Climate, který mě zaujal a já se rozhodl, že s tím musím něco udělat. Přinést na veřejnost předmět legitimního násilí a útisku páchaného církví. Ženy zde sloužily jako levná pracovní síla. Když mi bylo sedmnáct, pracoval jsem pro jednu sestru toho řádu tři měsíce a dozvěděl se spoustu zajímavých věcí, které jsem ve svém filmu použil. Představte si sestru, která má na zdi plakát Benita Mussoliniho. Co to o ní vypovídá?

Tím, že Vatikán kolem toho dělal na festivalu takový rozruch, mi nechtěně připravil velkou reklamu

Ten film naštval hodně lidí, že ano?

Naštval Papeže a Vatikán. Když jsem přivezl film do Benátek, kde mimochodem získal hlavní cenu, tak tam byli kněží s videokamerami a návštěvníkům kin říkali: „My víme, kdo jste a za tohle půjdete do pekla“. Tomu se říká španělská inkvizice 21. století. Diváci byli filmem nadšeni, a kdo z nich mě poznal na ulici, mi plácal po zádech a říkal, jakou dobrou věc jsem udělal, což mě těšilo. Největší radost jsem měl však tehdy, kdy v irském parlamentu se irský předseda vlády veřejně týraným ženám upřímně omluvil. Bylo to snad vůbec poprvé, co se za nějakou takovou věc politik veřejně omluvil postiženým. Bylo to pro mě velké uspokojení, že film k tomu pomohl a něco pomohl změnit. V Irsku to cenzor pustil do veřejných kin, takže to bylo velké plus, ale sdělil mi, že kdybych tento film natočil o několik let dříve, neměl bych šanci, protože by to katolická církev prostě nedovolila. Tím, že Vatikán kolem toho dělal na festivalu takový rozruch, mi nechtěně připravil velkou reklamu a lidi to jen povzbudilo jít se na to podívat.

Váš další film Hector byl o bezdomovcích, to Vám asi také není moc vzdálené téma, že?

Ne, na ulici jsem chvíli žil a moje a sestra pracovala v bezdomoveckých zařízeních v Glasgowě a v Southamptonu. Několik noci jsem strávil pod širákem v Paříži a myslím si, že člověk nepotřebuje takto vegetovat dlouho, aby zjistil, jak si má vážit věcí, které má a jak je život na ulici o nebezpečný. Doufám, že si lidé budou víc všímat těch ubožáků na ulici. Když jsem to natáčel, spal jsem ve spacáku na ulici a koukal se na hvězdy. Vedle mě byl štáb. A nedaleko takto žili opravdoví lidé, kteří neměli střechu nad hlavou. Když pak člověk vidí takový film, měl by si uvědomit, jaké má v životě štěstí, že je zdravý, má práci, co jíst a kde spát. Měl by víc ocenit to co má a ne si pořád stěžovat, že mu něco chybí. Teď je velká imigrační krize a podle mě je absolutní bezdomovectví fakt, když jsou stovky uprchlíků na člunu odkázání jen sami na sebe a nemají nic. Domov nechávají za sebou a čeká je nejistota.

Když vás člověk tak pozoruje, ani se mu nechce věřit, že má před sebou herce a režiséra, nemáte nad sebou tu auru celebrity, kolem které se musí všechno točit.

Mám čtyři děti a manželkou žijeme jako pracující třída v Glasgowě, nedaleko míst, kde jsem žil s gangem. Vydělávám jako střední třída. Máme obyčejný byt, za který platím hypotéku. Skoro 30 let jsem žil bez nějakého příjmu, tak si dokážu vystačit s penězi. Člověk má strach, že příště nemusí dostat práci a co potom, kdy by měl velký dům a žádný příjem.

Natáčíte filmy, které mají smysl, do něčeho tepou, něco kritizují a sháníte na ně těžce peníze, zatímco na bezduché filmy dávají firmy nebo fondy desítky a stovky miliónů. Myslíte, že záměrně od takovýchto problémů odvádí diváckou pozornost jiným směrem, protože mají strach, co by se ještě mohlo objevit?

Na to vemte jed. Vždyť se podívejte na americké filmy od 80. let, o čem to je? Jak hlavní hrdina, Američan, je jediný, kdo může zachránit lidstvo. Takový blbosti.

Děkujeme za poskytnutí možnosti rozhovoru spolupracujícímu Febio Festu. Foto: Febiofest