Film je nejvyšší forma umělecké spolupráce, Jesse James Miller

Autor:

Mladý kanadský filmař z Vancoveru, Jesse James Miller, je velmi progresivní tvůrce, který si na svých filmech dělá téměř všechno sám. Jeho jméno můžeme najít pod dokumenty Uganda Rosiny nebo pod filmy Corked, The Seamstress nebo Redwood. Potkali jsme se na festivalu ve Zlíně,  zůstali v kontaktu a položeným otázkám věnoval velkou pozornost, takže vznikl zajímavý rozhovor.

Co Vás vedlo k tomu, že jste se stal režisérem? Někdo na Vás udělal dojem a Vy jste ho chtěl následovat nebo jste chtěl jen vyprávět příběhy a žít dobrodružný život umělce?

Mám umění v krvi, protože pocházím z rodiny s dlouhou uměleckou tradicí. Jakmile jsem zjistil, že nemám na výběr, než jen to, být umělec, můj život se stal daleko lehčím. Životní styl umělce není v žádném případě lehký. Vyprávění příběhů je pro mě přirozené a natáčení filmů je forma spolupráce, takže to pro mě nemohlo být lepší. Vždycky něco hledám, ale teď hledám svůj vlastní pohled, svoje pocity a nikdy nekončící umění v hledání specifických oblastí při výrobě filmů. Je to jedno velké dobrodružství.

Jaká je pozice nezávislého filmu v Kanadě? Máte pro něj nějakou platformu, kam by mladí tvůrci mohli chodit, ukazovat svá díla a vyměňovat si zkušenosti nebo půjčovat techniku?

Nezávislý film je velmi komplexní záležitostí u nás doma. Máme vládní grantový systém, který se stará o nezávislý film. A pak je tu samozřejmě nezávislé financování. Já osobně jsem nikdy žádný grant nedostal, takže všechny moje filmy jsou financovány z nezávislých zdrojů, ale jak jsem řekl, jsou tu programy, které nám pomáhají. Kanada velmi umělce podporuje. Máme tady tedy své programy, pak je tu půvab Hollywoodu, protože je to jen pár hodin odsud. To je také důvod, proč je L. A. pátým největším kanadským městem, hi, hi.

Jste producentem, střihačem, režisérem. Děláte schválně všechno sám, protože chcete mít všechno pod kontrolou a šetříte tak peníze, nebo se Vám prostě nelíbí, když Vám do práce někdo strká nos a tak se snažíte být tak nezávislý, jak to jen jde?

Udělám cokoliv, aby se film natočil a dokončil, což často vede k tomu, že se učím nové věci. Nicméně velmi silně věřím tomu, že musíte být schopen psát, protože to je základ, to je všechno. Silný scénář. To se vztahuje jak na fiktivní tak nefiktivní příběhy, tam není žádné rozostřování hranic.

Co je Vašim cílem, říct příběh, který je podle Vás důležitý a snažit se ho ukázat všude tam, kde to jen jde, nebo se postupně sunout po žebříku a dostat se do velkého filmového byznysu, točit komerční věci s malým uměleckým posláním ale velkým komerčním potenciálem?

Mým cílem je to, aby mě uživilo i nadále to, co dělám. Filmový obchod je právě jen…obchod. Takže musíte si být vědomi všech úhlů, musíte vědět, do čeho se to vlastně dostáváte, musíte si být vědom toho, proč se tomu říká showbyznys. Takže pro mě osobně nezáleží na tom, kde jsem, zda v nezávislé sféře, ve studiu, v komerční sféře nebo na divadelních prknech, musím vědět, proč tam jsem a jakou tam mám práci. Samozřejmě, že se pokaždé snažím vyzdvihnout uměleckou úroveň toho, na čem dělám, ale jednou v určitém bodě své kariéry musíš pochopit důvod, proč to vlastně děláš.

"Pokud nemáš žádné peníze, máš malé zdroje, ale, patrně a doufejme, hodně času. Pokud máš ranec peněz, máš více času a zdrojů, ale menší tvůrčí flexibilitu"

Shane Carruth natočil film za 10 000 $, který se stal okamžitě hitem a dostal nabídky od velkých studií, které odmítl. Myslíte si, že je natočení filmu za tak malé peníze je pouze jednorázovou záležitostí v dnešní době, nebo našel způsob, jak takové filmy točit a studia si ho chtěla koupit, aby neukázal ostatním cestu a neohrozil tak jejich velké zisky?

No, k tomu se moc nemůžu vyjádřit, protože nevím, co Shanovi nabídli, ale co mohu říct je to, že na penězích záleží. Levné filmy se vždycky točily a vždycky se točit budou, ale abys udělal dobrý film, potřebuješ čas a peníze opravdu pomáhají jej získat. Podle mě to je jeden extrém proti druhému. Pokud nemáš žádné peníze, máš malé zdroje, ale, patrně a doufejme, hodně času. Pokud máš ranec peněz, máš více času a zdrojů, ale menší tvůrčí flexibilitu. Obě cesty jsou dobré, ale stavět je proti sobě je podle mě zbytečné.

Hodně nezávislých filmů má silný příběh a neobvyklý způsob, jak se natáčejí. Proč si myslíte, že tak těžko hledají cesty k obyčejným lidem, kteří se raději dívají na komerční škvár, kde nemusejí přemýšlet. Lidé jsou líní přemýšlet nebo velké korporace se snaží odrazit a zahubit tyto nezávislé filmaře jako potencionální hrozbu?

Velká studia obecně kontroluji všechna kina, to je pravda. Tedy alespoň ve větším měřítku. Takže ano, je velmi obtížné tam protlačit svůj film, aby ho diváci viděli, ale je nezbytné, abychom přestali uvažovat v termínech, že je tu nějaké spiknutí, které se snaží zabránit nezávislým filmům, aby se dostaly k lidem. Nikdy před tím nebylo tak snadné, aby naše dílo shlédlo tolik diváků po světě. Lidé chtějí vidět dobré filmy, to je proč existují filmové festivaly. Takže je zcela na filmařích, aby vytvořili nové modely, vytvořily nová místa, pokud je to potřeba pro promítání jejich filmů, bez ohledů na cokoliv. Pokud je film dobrý, svoje diváky si vždycky najde.

Může nezávislý filmař v Kanadě, který točí filmy pro radost, požádat o státní grant nebo se musejí starat sami o sebe? Je nezávislý film obecně u vás podporován, nebo je vnímán jako undergroundová kultura?

Podle mého názoru je Kanada rájem pro nezávislé filmaře nebo pro ty, co se věnují filmu úplně poprvé. Kanadský grantový systém velmi silně podporuje nové talenty a etnické rozdílnosti. Je to kultura, která má svoje hranice a zákonitosti, a pokud je překročíš, máš problém. Vancouver produkuje nejlepší filmy na světě, které získávají všelijaké ceny, ale má svůj vlastní hvězdný systém. Quebeck je jiný. Ten podporuje umělce. Je to různé od provincie k provincii, takže hodně záleží na tom, kde žiješ. Ve Vancouveru je to více méně jen průmysl služeb pro velké americké produkce. Samozřejmě nic proti tomu nemám, je to velký kšeft, ale pak se klade menší důraz na podporu místních filmařů, než třeba v Quebecku.

"Pomalu rozleptáváme starý model a někde, nějak, nový začne vznikat, což bude samozřejmě prospěšnější pro jeho tvůrce"

Punk rock změnil tvář hudby a myšlení tisíců lidí na celém světě. Řekl, buď sám sebou, pokud nemáš platformu, vytvoř si vlastní, buď tvůrčí, používej vlastní systém pro distribuci. Myslíte si, že nezávislý film by mohl udělat to samé, prolomit bariéry ve velkém a stát se velkou subkulturou?

Ano. Musíte mít na paměti, že velké korporace a obchodní firmy nemají žádné myšlenky. Jsou to umělci, kdo jsou nositelé myšlenek. MY kontrolujeme, co se děje, tedy alespoň co se kreativity týče. Dogma, Verite a jiné věci, to všechno bylo vytvořeno umělci, ne studii. Studia jen umělce následují. Pomalu rozleptáváme starý model a někde, nějak, nový začne vznikat, což bude samozřejmě prospěšnější pro jeho tvůrce. Jako příklad jste zmínili punk rock. No, hudební průmysl prošel úžasnou přeměnou v 90. letech a teprve teď začíná opět nacházet půdu pod nohama. Je to renesance pro hudbu a film může následovat. Je tu i televize, kvality se mění, sály pro diváky se zvětšují, takže si myslím, že výsledná změna není daleko. Vždycky říkám lidem a také sám sobě, budˇmě trpěliví, už to přichází.

Když jste natočil svůj první film a viděl jste ho na plátně, jaké byly Vaše vnitřní pocity? Něco jako když Johnny Cash slyšel svoji první písničku v rádiu? Byl to pocit uspokojení, že jste něčeho dosáhl nebo jen vzrušení bez ohledu na to, co lidé a kritika řekla?

Obyčejný strach. Pamatuji si, že zvuk nešel, jak měl, a plná místnost lidí musela čekat. Málem jsem se pozvracel. To byl můj první film v roce 1997. Po nějakých 15 letech jsem stále nervózní, ale moc rád se dívám na lidi, jak sledují film, prožívají napětí při nějaké scéně a pak o tom po projekci mluví. Kino je mocné, produkuje dynamické emoce.

Co je pro Vás důležitější rozpočet nebo dobrý scénář?

Scénář. Obyčejné hovno se už vyleštit nedá.

Jak distribuujete svoje filmy? Je u Vás nějaký uzavřený distribuční trh pro nezávislé filmaře nebo jdete do mainstreamových distribucí. Jak byly Vaše filmy přijaty, získal jste nějaké ceny? Přišel jste o peníze nebo se náklady vrátily?

Většina mých filmů šla do distribuce přes nezávislé zdroje. Myšlenka, scénář, rozpočet, financování, produkce, post produkce, filmové festivaly, distribuce, promítání v kinech a skončilo to v televizi a na videu. Taková je norma a trvá to celou věčnost. Vyhrál jsem spoustu cen po celém světě se svými filmy a jsem hrdý na to, čeho filmy dosáhly, ale jakmile je všechno hotovo a povyk skončí, jdu zase dál. Je to jednak z důvodu toho, že mám opravdu rád to, co dělám, ale také z toho důvodu, že si tím vydělávám na živobytí a nikdo mi nepomůže, ani když jsem filmař ověnčený cenami. To v ničem nepomáhá. Jak říkají v showbyznyse…Kdo je Jesse James Miller…oh, musíme poznat Jesse James Millera, …Jesse James Miller je nejlepší………Jesse James Miller už patří do starého železa…Kdo je Jesse James Miller? Tak to chodí.

Navštěvujete zahraniční filmové festivaly? Je to kvůli tomu, abyste získal kontakty, promítal svoje filmy nebo se díval, jak to dělají ostatní?

Miluji návštěvy festivalů v cizině. Rád poznávám nové lidi, nové filmaře. Tak jsem strávil spoustu hezkého času v minulých letech. Ale když jsem na festivalu, tak většinou žádný film nevidím, protože se bavím s ostatními filmaři a mluvíme o našich zážitcích a zkušenostech. Potom, když se vrátím domů, tak se dívám na filmy. Je to pro mě událost, přijet na festival a nasávat tu atmosféru. Je to neuvěřitelně dlouhá cesta od výroby filmu až k jeho zhlédnutí na plátně a dává mi to energii, abych to udělal znovu.

Co byste poradil mladým filmovým tvůrcům, kteří by chtěli natočit svůj film, ale mají málo peněz a skoro žádnou zkušenost?

Napište skvělý scénář nebo najděte dobrý příběh pro dokument. Je to tak jednoduché. Peníze přijdou později, a pokud ne, tak začátek učení umělecké formy je vždycky tak vzrušující. Pamatujte si, že výroba filmu je nejvyšší forma umělecké spolupráce. Opravdová spolupráce je nejúžasnější zkušenost vašeho uměleckého života, ale pozor, opravdovou spolupráci je velmi těžké najít a vyžadujete spoustu trpělivosti.

Jaké máte další plány, na čem budete pracovat? Používáte stejný tým lidí a stejné herce nebo si zajistíte někoho, kdo stojí nejméně peněz?

Připravuji svůj další film „ Rabbit“. Většinou pracuji se stejnými lidmi na klíčových pozicích, nicméně teď jsem v místě, kdy se snažím vše vylepšovat. V současné době trávím nejvíce času v L. A. a ve Vancoveru, ale plánuji, že se brzo vrátím tam, odkud moje rodina původně pochází a to je z Los Angeles.

Je podle Vás možné lapit hereckou hvězdu do velmi nízko rozpočtového filmu nebo by to brala jako proces vlastního úpadku?

O ne, herci jsou velmi otevření. Jen lidé okolo nich většinou nejsou. Jsou placeni za to, aby takoví byli, a já jim to nezbytně nedávám za vinu. Mám přátele, kteří dali svoje scénáře hvězdám a dostali je do svých filmů a udělali skvělou kariéru. Herecké hvězdy jsou stále umělci a hledají nové výzvy, nové způsoby, jak posílit svoje ambice. Byli byste překvapeni, jak hodně jsou tomu otevřeni.

"Opravdový svět nezávislého filmu, ne ten kde utratíte 40 milionů a říkáte si nezávislý. Mluvím o tom, kdy dostanete 100 000 dolarů a natočíte špičkový film, který možná nikdo nikdy neuvidí."

Teď natáčíte najednou dva filmu, jak se taková věc přihodí?

Jako vždycky, člověk nikdy neví, kdy dostane zelenou s nějakým projektem, ať je to scénář nebo jen koncept a tak samozřejmě zkouší víc věcí najednou. Více režisérů má několik projektů a někdy vyjdou všechny, někdy žádný. A mně se stalo, že oba projekty se schválily ve stejnou dobu. Díky bohu, jsou žánrově odlišné, jeden je hraný dokument a druhý fiktivní hraný dokument, takže musím skloubit programy tak, aby se to dalo zvládnout.

Jak to vlastně funguje, máte stejný štáb pro oba filmy a používáte podobné dekorace na stejném místě, nebo skončíte natáčení na jednom snímku, sednete do helikoptéry a letíte na druhou destinaci a tak natáčíte s jiným štábem?

Protože jsou to dva různé žánry, dokument si žádá jinou velikost štábu oproti fikci. Nicméně mám kliku, protože mám produkčního partnera, který je zároveň i kameramanem. Takže on natočí oba filmy, protože v tom má zkušenosti a i potřebné vybavení, což je velmi těžké najít. Kromě této věci jsou štáby úplně jiné. Také jsem měl čas zabývat se výběrem herců, takže doufám, že dokument sfouknu dřív, než začnu dělat před produkci na hraném snímku. Tedy to jsou aspoň moje plány.

Je obtížné vystupovat z jednoho filmu do druhého, protože když točíte jeden, žijete jeho příběhem, cítíte to a teď to musíte převlékat jako kabát?

To je skvělá otázka a odpověď zní ANO. Dělal jsem několik projektů s názvem „Film pro tento týden“, což bylo snadné, protože se jednalo o stejný žánr, ale tohle bude výzva, skákat z dokumentu o něčím životě a pak zpátky do fikce, sám jsem zvědav, jak to zvládnu, ale už jsem dělal něco podobného předtím, ale plán časový plán byl více flexibilní. Točil jsem „Becoming Redwood“  a „The Good Son-The life of Ray „Boom Boom“ Mancini“ během roku a půl a bylo to tvrdý. Jsem trochu starší a mám větší rodinu což je velký závazek, ale na druhé straně mám i větší zkušenost takže si myslím, že to zvládnu.

Máte oba filmy rád stejně nebo jeden je č. 1 a má vyšší preference a ten druhý je jen další v pořadí a uděláte ho, až na to bude čas?

Mám je rád oba stejně, protože jsem na obou pracovat stejně usilovně. Dokument se jmenuje „Chasing Evel: The Robbie Knievel story“, což je velmi detailní pohled na Evelova syna, jednoho z nejodvážnějších kaskadérů celé historie. Zaměřil jsem se na vztah otce a syna, následky slávy a způsobu života, kdy mohl každá den přijít o život. Je to velmi obtížné, zvlášť když je Robbie ještě na živu a stále skáče, již pět dekád, což historie nepamatuje. Mám dějovou linku, která se prolíná s historií, tak je to takový hybrid a sleduje Robbieho během jeho nově nabyté střízlivosti a jeho snaze o návrat v 53 letech. Myslím, že filmování dá zabrat. Hraná fikce se jmenuje „Rabbit“ a hraje tam i můj přítel Derek Hamilton, který ztělesňuje hlavního hrdinu Michaela Kellyho, který se vrací domů po dvaceti letech a musí čelit pravdě, kterou tehdy nechal za sebou. Je to rodinné drama schované v celém jádru filmu. Moc se na to těším. Je to velký rozdíl od natáčení „Becoming Redwood“. Tohle je kanadský mytologický film s kanadskými herci.

Myslíte si, že pracování současně na dvou filmech může zvednou váš umělecký kredit nebo je to nebezpečné, protože překročíte své schopnosti a to se vám vrátí jako bumerang?

Další dobrá otázka, ale opět musím říct, že filmař si nikdy nemůže dovolit nevyužít nabízenou šanci. Speciálně pokud jste v nezávislém filmu. Opravdový svět nezávislého filmu, ne ten kde utratíte 40 milionů a říkáte si nezávislý. Mluvím o tom, kdy dostanete 100 000 dolarů a natočíte špičkový film, který možná nikdo nikdy neuvidí. Tomu já říkám ta pravá nezávislost. Neděláte to pro vavříny na světových festivalech a velké tiskovky, je to proto, že jste kreativní a prožíváte ten moment v daný okamžik a nemluvíte o tom v minulém čase, jako že jste už natočil 30 hraných filmů a bla, bla, bla. Tedy tak to vidím aspoň já. Také o tom přemýšlím, jako by to byl můj poslední film a proto všechno jde do toho filmu, jako by po tom už nemělo nikdy nic být, je to pro mě velká naléhavost. Když to uspěje je to prima, když ne, škoda, ale aspoň jsem já a můj štáb do toho dali všechno.

Média