Přišel zvukový film a krach na burze. Spousta lidí se ocitla bez práce

Jak se mladá mexická dívka mohla na konci 20. let stát herečkou v Hollywoodu?

V roce 1927 přijel do Mexika americký režisér Robert Floherty. Hledal nové tváře pro studio Fox a všiml si mě u nás ve městě, kde jsem se učila tančit. Byla těžká doba a tanec mě naplňoval svobodou a volností. Dostala jsem smlouvu a otec nerad souhlasil s mojí cestou do Los Angeles. Doprovázela mě moje babička. Ve studiu mě učili, jak správně chodit, jak se líčit, jak se oblékat, musela jsem pořád být jako ze škatulky, protože jsem reprezentovala studio. Dostávala jsem za to 150 dolarů týdně, 50 jsem si nechala na bydlení a 100 posílala rodině do Mexika. Musela jsem se učit anglicky, protože jsem uměla jen španělsky. Byly to tvrdé časy, já, mladá nezkušená dívka, ve velkém světě filmu.

Vy jste ještě stihla hrát v němém filmu, že?

Ano. Studio vždycky ohlásilo natáčení nového filmu a herečky, které měly smlouvu, dostaly pozvání na casting. Každý se snažil získat nějakou roličku, i tu sebemenší. Já jsem se dostala na plátno takový štěkem ve filmu Joy Street a potom The Veiled Woman. Hráli tam herci z Ruska, Brazílie, Argentiny, bylo to jedno, protože záleželo na tváři, nebylo nic slyšet, takže nevadilo, že člověk neuměl anglicky. Pak přišel zvukový film a krach na burze. Spousta lidí se ocitla bez práce a mně studio Fox neobnovilo smlouvu, protože zaměstnalo americké herce z divadel. Už to vypadalo, že se budu muset vrátit do Mexika, když jsem dostala umístěnku do studia Universal, kde jsem namlouvala filmy do španělštiny. To mě zachránilo. V tomto studiu jsem také poznala svého budoucího manžela Paula Kohnera.

Teď už víme od Vašeho syna, že se Váš manžel narodil v Československu. Můžete nám o něm říct něco více?

Paul Kohner se narodil v Teplicích 29.5.1902. Jeho otec Julius Kohner byl vydavatelem filmového časopisu Internationale Filmschau a byl provozovatelem místního kina. V roce 1920 měl jet do Karlových Varů udělat rozhovor s Carlem Laemmlem, zakladatelem Universal Motion Picture. Ale před cestou si vyvrtnul nohu a poslal syna Paula místo sebe. Ten v hotelu Pupp udělal na pana Laemmleho takový dojem, že ten mu okamžitě nabídl v New Yorku práci ve svém studiu. Tak se tedy můj budoucí manžel dostal do Ameriky. Setkal se zde se stejně starým Williamem Wylerem a bydleli spolu v levném pokoji. Večer chodili do kin, a protože filmy byly němé a měly titulky, tak se učili anglicky. Paul pak psal do různých evropských filmových časopisů o amerických filmech a dělal tak studiu publicitu, za což byl povýšen do propagačního oddělení. Zde se jednou setkal se slavným německým režisérem Erich von Stroheimem, jeho matka byla Češka, což nějak zafungovalo a von Stroheim se přimluvil, aby Paul mohl pracovat v Hollywoodu.

Všichni pili pančovaný alkohol tajně z hrnků na kávu

Jaký byl život v Hollywoodu 30. let.?

Byl to úplně jiný svět. Moje první účast na předávání Cen akademie bylo v roce 1930. Byly tam samé celebrity, prohibice stále trvala, takže všichni pili pančovaný alkohol tajně z hrnků na kávu. Seděla jsem u stolu s von Stroheimem a nutil mě pít, ale já odmítala. Takže vždycky, když do sebe obrátil skleničku, já ji hodila za hlavu. Na konci mu bylo divné, že jsem stále střízlivá, když on už měl dost. V roce 1932 jsem měla hrát ve filmu Robinson Crusoe pro United Artists. Byla jsem pozvaná na Pickfair, což byl krásný dům Douglasa Fairbankse a Mary Pickfordové. Dostat se k nim na večírek, to už něco znamenalo. Oni byli špičkou Hollywoodu. Fairbanksovi jsem se asi líbila, protože mě o týden později pozval na večírek, k bazénu ve studiu. Když jsem tam přišla, byli tam všichni úplně nazí, včetně Fairbankse. Zjistila jsem, že budu jedinou ženou v celém filmu, který se má točit na Tahiti. Když jsem se zhrozila-byla jsem stále ještě panna-utekla jsem pryč. Mary Pickfordová se mi v dopise omluvila a staly se z nás kamarádky. Odmítla jsem ve filmu hrát a moji roli dostala herečka Mária Alba. Když se vrátila z natáčení, manžel se s ní nechal rozvést. Film propadl.

Pak jste se vdala v Evropě, že? Co Vás k tomu vedlo?

Paul Kohler odjel na půl roku do Evropy produkovat filmy a já pracovala v Americe. Byli jsme do sebe po uši zamilovaní, a když mi zavolal, že by si mě rád vzal a že má pro mě roli ve filmu Extáze, nechala jsem filmování a nasedla na lodˇ. Problém byl v tom, že já byla Mexičanka a Paul Žid, takže rodiče, zvláště jeho matka, nechtěli o svatbě slyšet. Když mě Paulův otec poznal, přidal se na naši stranu a přemlouval matku. Nakonec dala svolení, ale muselo k obřadu dojít v Teplicích a v synagoze. Pamatuji si, jak jsme z Berlína jeli vlakem a hned na nádraží na české straně se ozývalo pod okýnky „Pivo, horké párky.“ Asi měsíc po svatbě jsme jeli do Prahy, kde jsme bydleli u Olgy a Josefa Auerbachových. Chodili jsme do Kavárny Tepna a procházeli se po Václavském náměstí. Paul dostal scénář na film Extáze a rezolutně mi oznámil, že nebudu běhat nahá někde po lese. Josef Auerbach financoval tento film. Na Barrandově jsme se setkali s Gustavem Machatým a herečkou Hedwig Marie Kiesler, jinak také známou jako Hedy Lamarr. Její manžel byl přítel Adolfa Hitlera, když se ten dostal k moci, tak utekla do Londýna, odkud ji Louis B. Meyer, šéf Metro-Goldwyn-Meyer odvezl do Hollywoodu.

Adolf Hitler přišel k moci a bylo to skoro ze dne na den

Takže Vy jste vlastně byla svědkem nástupu fašismu v Evropě, že?

Ano, Paul tehdy pracoval na filmu S.O.S. Iceberg, kde hrála Leni Rienfenstahlová a letecké eso Ernst Udet. Bydleli jsme v Berlíně, kde bylo 600 000 nezaměstnaných, někteří bydleli ve stanech. Peníze neměly žádnou hodnotu, byla hyperinflace. Adolf Hitler přišel k moci a bylo to skoro ze dne na den, kdy se 10. března 1933 na všech barácích objevily prapory s hákovým křížem a po dlažbě klapaly boty hnědých košil. Začaly protižidovské akce, rozbíjení výloh, pálení knih a zatýkání odpůrců Říše, budování prvních koncentračních táborů. Byla to atmosféra strachu, nejistoty a něčeho ve vzduchu. Premiéra filmu S.O.S. Iceberg byla 30. srpna 1933 a když přišel Joseph Goebbles, celý sál zvedl ruku a zařval Heil Hitler. Šel z toho mráz po zádech. Odjela jsem do Londýna točit film The Invader s Busterem Keatonem a pak se vrátila do Berlína, ale jak situace přituhovala, za dramatických okolností jsme s Paulem unikli za hranice. Paul měl sice americký pas, ale byl Žid, takže už pro nás nebylo bezpečno. Vrátili jsme se zpátky do Ameriky.

Co jste dělali za války?

Manžel si založil vlastní agenturu na hledání talentů a také založil European Film Fund, což byla nezisková organizace, která pomáhala umělcům ohroženým v Německu, získat visa a práci v Americe. V organizaci byli činní třeba Jack Warner nebo Louis B.Meyer a zachránili celkem kolem 1500 herců a spisovatelů, mezi nimiž byli třeba Billy Wilder, Fred Zinnemann, Thomas Mann, Berthold Brecht, Fritz Lang, E.M.Remarque aj. Když Japonci napadli Pearl Harbor, manžel se chtěl dát k armádě, ale na aktivní službu již byl trochu starý, tak se stal alespoň dobrovolnou hlídkou, když byly vyhlášeny poplachy. Našimi sousedy byli tehdy Cary Grant, Clark Gable, Judy Garlantová a jednou se objevilo nad Los Angeles japonské letadlo, byl vyhlášen poplach a začala protiletadlová palba. Padající kulky zabily tři civilisty a v novinách se objevil článek Bitva o Los Angeles. V květnu 1942 jsem dělala zkoušky na film Casablanka, ale nakonec moji roli dostala Madeleine Le Beau.

Měla jsem bohatý život, setkávala jsem se zajímavými lidmi

Hollywood poznamenal Hon na čarodějnice v 50. letech, jak na to vzpomínáte?

Výbor pro neamerickou činnost začal podezřívat a vyšetřovat herce, spisovatele a vůbec lidi od filmu a pátral, zda nemají levicové smýšlení. Mnozí se před tribunály museli obhajovat a odpovídat na otázky, případně udávat své přátele. Někdo jména řekl, aby ochránil sám sebe, někdo je neřekl. Například John Lawson, který napsal knihu Blokáda, odmítl odpovídat na otázky a dostal 12 měsíců vězení. Studia vytvořila Černý seznam, na kterých byla jména lidí, kteří nesměli dostat v žádném studiu práci.

Co jste dělala poté, co jste přestala hrát?

Starala jsem se hlavně o rodinu a Paul zastupoval se svojí agenturou lidi jako Ingmar Bergman, Liv Ullmanová nebo Bibi Andersonová, takže jsme často létali do Evropy. Manžel také přesvědčil studio ABC, aby zakoupilo Bergmanovy filmy Dotyk a Šepoty a výkřiky stejně jako Fellinoho Amarcord. Všechny filmy měly velký úspěch a získaly Oskara. Bergman byl příjemný muž, ale velmi plachý a samotářský. Také Paula požádala o spolupráci Leni Riefenstahlová, ale on ji vždycky odmítl. Ještě měl v paměti náš pobyt v Německu a fakt, že jeho rodina z Teplic skončila v Osvětimi.

Je Vám více než 100 let, jak hodnotíte svůj život při zpětném pohledu?

Nikdy bych neřekla, že budu žít tak dlouho. Ale přežila jsem a jsem ráda. Nežehrám na svůj věk a nechci, aby mě v něčem brzdil. Vždycky jsem byla vstřícná k fanouškům a médiím. V roce 2000 jsem byla na Berlínském festivalu, před 3 lety jsem dělala pro televizi hodinový rozhovor. Měla jsem bohatý život, setkávala jsem se zajímavými lidmi. Byla jsem vdaná 56 let, a přestože můj manžel již 24 let nežije, stále mu dávám dobrou noc každý večer. Milovali jsme se velice a žili jeden pro druhého. Měli jsme dobrodružný a romantický život.