Od kdy se vlastně datuje Vaše přátelství s Janem Hřebejkem? Studovali jste pak na Akademickém gymnáziu v Praze. Byli jste jako všichni ostatní spolužáci, co chodili za holkami a na diskotéky, nebo ve Vás převládal intelektuálnější duch a raději jste chodili do kina, snili o tom, že něco sami natočíte a pak třeba vymýšleli příběhy?

Na diskotéce jsem byl jedinkrát v životě, asi v osmé třídě základní školy - a byl to pro mě, díky té příšerné hudbě, kterou tam hráli, natolik zdrcující zážitek, že jsem si ani nevšiml, že se tam někde v té taky vyskytují nějaké holky… V té době jsme se dělili na somráky a vexláky, já patřil do první čeledi a diskotéky byly doménou té druhé. S Honzou jsem se seznámil na gymnáziu, bavila nás muzika a literatura, psali jsme spolu nějaké pokusy o písničkové texty a taky divadelní hru a vzájemně jsme se trumfovali, co kdo přečetl.  Později jsme začali společně navštěvovat Filmový klub a kino Ponrepo, kde se daly vidět skvělé filmy a na chvíli tak zmizet z šedi pozdní normalizace, ve které nám bylo souzeno dospívat.  Honza se rozhodl studovat film již na gymnáziu, já jsem si na uměleckou dráhu zpočátku netroufal. Šel jsem studovat Pedagogickou fakultu obor čeština – výtvarná výchova. Za to, že jsem později zběhl za svým kamarádem Hřebejkem na FAMU, vděčím tomu, že Pedagogická fakulta byla v té době rigidní komunistickou baštou – a až na čestné výjimky - zde působily skutečně bizardní figurky. Nedalo se to tam vydržet. Ztratil jsem veškeré iluze a koukal odsud zmizet. FAMU mi přišlo jako řešení a vzhledem k mému zájmu o literaturu scenáristika připadala jako jediná v úvahu.

Měli jste pocit, že budete fungovat jako tandem, nebo jste šli každý svojí cestou ve filmu, ale pak jste zjistili, že chemie funguje a máte dohromady potenciál, který je třeba zúročit?

Byli jsme kamarádi, ale já byl naprostý začátečník, zatímco Honzův zájem o film byl hlubší. Studovali jsme oba obor scenáristika a dramaturgie, ale Honza měl od počátku jasnou představu, že se chce věnovat filmové režii. Když mu neumožnili přestoupit, vzal to jako výhodu a začal točit své studentské filmy sám, za peníze, které získal od rodičů. Namísto: „FAMU uvádí“ jeho filmy začínaly titulkem: „Anežka Hřebejková uvádí“.  Já se musel všecko učit od píky, všímat si, jak to dělají zkušenější spolužáci. Své studentské filmy točil Honza ve spolupráci se svým spolužákem scenáristou Petrem Zelenkou. Spolu jsme se zase autorsky našli až během společného psaní scénáře k filmu Pějme píseň dohola, což byl můj klauzurní scénář III. ročníku. Později se stal zázrak – scénáře třetího ročníku obvykle nebývají realizovány. Ale my jsme měli odvahu a nabídli jej k realizaci staršímu spolužákovi Ondřejovi Trojanovi, který právě absolvoval katedru režie a hledal pro svůj profesionální debut látku. A tak se najednou stalo, že jsem měl ještě během studia realizovaný celovečerní scénář. To, co zprvu vypadalo jako výhra, nakonec dopadlo úplně jinak. Scénář vznikal ještě před revolucí, ale realizace a distribuce se film dočkal až v roce 1990. V době, kdy se otevřel volný trh s americkými filmy a publikum nějaký debut s neherci z prostředí pionýrského tábora opravdu nezajímal. Dlouhá léta jsme si mysleli, že jsme natočili propadák. Své publikum si našel až o pár let později a dnes je některými jeho milovníky považován za kultovní dílko.

Ve filmech jako Šakalí léta, Pelíšky nebo Musíme si pomáhat je vždy obsaženo něco ze života Vaší rodiny v daném období. Psal jste ty scénáře jako poctu dotyčnému s tím, že vlastně skládáte hold všem jim podobným, kterých tu bylo jistě více?

To ne, žádný hold jsem neskládal. Chtěl jsem vyprávět příběhy o lidské povaze, lidských charakterech na pozadí dějinných událostí, které ovlivňují jejich osudy. Takové příběhy, které jsem znal z vyprávění svých rodičů a starších kamarádů. Šlo o způsob společně sdílet historii a osud. Skrze vyprávění prarodičů a rodičů jsem se vžíval do jejich životních peripetií a osudů a cítil jsem se s nimi propojený. Vzpomínky – naše paměť – a příběhy z ní vytvořené - je svým způsobem vzdorování smrti. Tak to alespoň vnímám já. V případě staršího kamaráda Petra Šabacha šlo vlastně o pokračování kamarádského rozhovoru a vzpomínání, o způsob autorské koexistence a vzájemné blízkosti. Je dobré, když kamarádství ještě nese nějaké vedlejší plody…

Hodně Vašich scénářů vzniká na chatě Jana Hřebejka, kde se sejdete s Petrem Šabachem a povídáte si. Je to nezávazné tlachání u ohně a vínka, ze kterého pak vznikne nápad a následně scénář, nebo máte již předem jasno, že potřebujete námět a že tam jedete s tím, že za víkend na něco narazíte a pak to přenesete na papír?

Na chatu Honzy Hřebejka jsme jezdívali jako studenti, vznikaly tam naše první kousky. To, jak naše náměty vznikají, nemá stejný průběh: někdy s námětem přijde Honza, jindy já. Někdy vznikne z povídání u vína, skrze mnoho společně přetvářených verzí, jindy jde o pozvolný proces v mé hlavě, který nabírá konkrétní podobu na papíře a k Honzovi se dostane jako v podstatě hotový scénář. První případ jsou filmy Šakalí léta nebo Nevinnost, druhý Musíme si pomáhat nebo Kawasakiho růže.

Když máte myšlenku, námět a píšete, jak to funguje? Musíte být v pokoji u stroje sám, nikdo Vás nesmí rušit, aby neporušil „tvůrčí bublinu“ a Vy píšete třeba 12 hodin po dobu 3 dnů, než nápad dostane písemnou podobu? Nebo napíšete segment, pak jdete na nákup, přijdete a napíšete další dvě stránky a tak to pomalu, přerušovaně jde dál?

Je to různé. Podstatná část tvůrčí práce se vůbec neodehrává u psacího stroje. Pokud mám jasnou představu o scéně nebo sekvenci, teprve pak vyhledám samotu a klid a všechno se pokusím zachytit na papír. To pak nechci být rušený. Často se nastartuji nějakou scénou a pak to nechám ležet a pouze přemýšlím, co s tím dál. Pak, když na to musím stále myslet, když mě ta představa neopouští, poznám, zda to za to stojí a pokračuji dál.

Píšu v několikadenních intenzivních intervalech a mezi nimi bývají dost dlouhé prodlevy. Nejčastější otázka bývá: „Jak dlouho píšete scénář?“ Na ni nelze odpovědět. V podstatě se takový scénář rodí celý život. Když se z prožitých situací nebo z historek začne rodit představa příběhu, může trvat rok, dva, než nabude konkrétních proporcí. Čas fyzicky strávený u „stroje“ pak může být vlastně krátký. Když je člověk na správné „vlně“, je schopen věc v první verzi zachytit klidně za čtrnáct dní. Pak ale nastává okamžik, kdy si musíte, jako scénárista, nechat do vašeho hájemství proniknout spolutvůrce – režiséra. Musí jít o empatický vhled, který nevylučuje kritický pohled na věc. Vždy však musí jít o základní shodu - co a jakým způsobem chceme vyprávět.

Máme představu, že scénář je jako kus dřeva, které řezbář opracovává dlátem, až se z toho vyklube konkrétní busta nebo socha, mající výraz. Jak přijdete na to, že tahle verze už je finální, má vše potřebné a je to „přesně ono“?

Konkrétní podobu získá váš scénář až během natáčení a ve střižně. Do té doby jde pouze o fantóm, nikoli o hotové dílo. To je, na rozdíl od údělu spisovatelů, prokletím této profese. Nerealizovaný scénář je velice smutný produkt. Můžu mluvit o štěstí, že naše úzká spolupráce s Honzou takových „pomníčků“ za sebou mnoho nezanechala. Pokud některé mé látky nevznikly, šlo vždy o tzv. „producentské projekty“, scénáře psané na zakázku.  Látky, které jsme společně „donosili“ a vydupali ze země, nakonec vznikly.

Pan Hřebejk nemá rád sci-fi. Kdyby se stalo, že byste třeba napsal skvělou sci-fi povídku, byl byste loajální a nechal ji v šuplíku, nebo byste s tím šel za jiným režisérem, který by projevil zájem. Stejně tak, jako kdyby si pan Hřebejk vybral ke zfilmování scénář někoho jiného. Byla by to trhlina na Vašem přátelství nebo je to jen práce a na soukromí to nemá vliv?

Já také nemusím sci-fi, takže toto neřeším. Máme dost podobný vkus a pohled na svět, podobný smysl pro humor a ironii. Honza je režisér a svojí profesí se živí. Stejně jako já scenáristikou. Oba jsme realizovali některé věci samostatně, ale prozatím těžiště naší práce je ve společných věcech.

Je to svazující být scénáristou tak úspěšných filmů? Lidé čekají pokaždé trhák, což může naopak svazovat, ne?

Spíš to vnímám jako jistý druh závazku… Ale nikdy nás to neomezovalo v tom zkusit se vydat novým směrem, který od nás publikum neočekávalo a to i s rizikem, že část diváckých sympatií ztratíme. Naše filmy se ve svých tématech a žánrech proměňují a poměrně dobře ilustrují naše profesní i lidské zrání. Netočíme další Pelíšky nebo Pupenda, kdybychom se o to pokoušeli, domnívám se, že bychom jako spolutvůrci dávno skončili. Tím, že se pokoušíme naše příběhy uchopit jinak, jiným způsobem, zachováváme mezi sebou energii a vzájemně se inspirujeme. Snad to tak ještě chvíli potrvá.

Je scénárista nezávislý, nebo naopak hodně závislý? Jak Vy vnímáte pojem nezávislý film a co si pod tím představujete?

To, co pociťují scénáristi kupříkladu v americkém studiovém systému, jsem já nikdy nepocítil. Žádný diktát komerce, žádné producentské uzurpátorství. Za svoji tvůrčí svobodu platíte tím, že v podstatě s každou další látkou stojíte opět na začátku a musíte se pěkně ohánět. Vždycky jsem se vnímal jako nezávislý autor. Závislost cítím pouze na možnostech realizace dané látky, na financích, které dokážete pro svůj film sehnat. Zatím jsem měl štěstí na producenty, kteří ač velmi různí v přístupech, v první řadě milují film a já jsem jim vděčný, že se našich látek ujali a nechali nám tvůrčí svobodu.

Co byste poradil mladému filmovému nadšenci, který nemá FAMU, ale chtěl by si napsat scénář pro svůj film? Je nějaký postup, který prostě byl, je a bude vždycky stejný a prostě bez něj scénář ani film nevznikne? Nějaký filmových  5P?

Touha a vůle. Láska k literatuře a filmu. Osvojení řemesla. Obdiv k mistrům a jejich práci. Nebýt na to sám.

Pilujete scénáře dlouhé měsíce. Jak se díváte na režiséry typu Woody Allena, kteří buď scénář hercům nedají, nebo dopisují scény v den natáčení? Je to umělecký přístup nebo nedbalá příprava?

Woody Allen je prosím génius, navíc režisér, scenárista a herec v jedné osobě, jeden z posledních Titánů. Ať dělá cokoli, třeba jen při natáčení střihá ušima - pokud to nese takové výsledky, nezbývá než žasnout a učit se.

Foto: Ondřej Littera, denik.cz, Michal Kobrle, Cinema Open