Kdy jste přišla na to, že něco lidem sdělovat, něco zachytit na kameru, je to, co Vás zajímá a láká?

Já jsem si nikdy v životě nemyslela, že budu pracovat v televizi. Dětské sny byly úplně jiné, hrozně jsem chtěla být sochařkou. Když mi bylo 17-18, přišel za mnou kamarád s otázkou, jestli bych nechtěla zkusit práci v regionální televizi. Řekla jsem si „Proč ne, mohlo by mě to zajímat i bavit“. Tenkrát to bylo na začátku čtvrťáku, když jsem šla dělat konkurz do regionální TV Puls. Tu práci jsem si zamilovala natolik, že jsem v branži od té doby zůstala.

Co v televizi tak mladého člověka, jako jste byla Vy, čeká, a co je důležité proto, aby se po prvním neúspěchu nenechal otrávit?

Čekala mě tam úžasná parta mladých lidí a měla jsem pocit, že ta práce má smysl. Zároveň ale v tak mladém věku na člověka vleze falešná pýcha. Podlehla jsem falešnému pocitu, že jsem jakási regionální mediální hvězda, což byla pěkná blbost. Jenže já si to tehdy o sobě vážně myslela, strašně mi narostla ramena a došlo to tak daleko, že mě po několika projevech mé nepokory z regionální televize vyhodili. Kvůli špatnému chování, byla jsem drzá. Byl to Vašek Patka a já to po letech zpětně hodnotím jako tu nejlepší věc, kterou pro mě kdo v životě udělal. On to udělal naprosto správně, a kdybych byla já na jeho místě, tak to udělám úplně stejně. Ale to pochopitelně vidím až teď. Pak jsem šla do rádia, kde jsem hlásila na „Okáčku“ zprávy, což byla zase úplně jiná zkušenost. Tam jsem byla si 2 roky a pak jsem dostala laso přímo z regionální TV Prima, abych pro ně dodávala pro celostátní zprávy. Takže taková byla moje cesta. :)

Začala jste tam nejdříve dělat jako děvče pro všechno, nebo jste chtěla dělat cíleně jednu profesi a k té jste důsledně směřovala?

Tenkrát jsem tam šla na konkurz na pozici redaktora a moje práce spočívala ve výrobě kulturních pozvánek. Šlo o to dát dohromady, kde v regionu je jaká výstava, co dávají v divadle a co v kině. Jenže navíc si to ony subjekty musely i platit, takže jsem fungovala vlastně i jako obchoďák, což byla to dost divočina, protože co nejsem, to je obchodní typ. Ale snažila jsem se to vydržet, což se podařilo. Po maturitě jsem do Pulsu nastoupila naplno a začala točit klasické reportáže. Takže ano, myslím, že jsem byla svým způsobem chvíli takové děvče pro všechno, protože když nic nevíte, tak všechno hltáte a všichni vám připadají strašně zkušený, úspěšný, slavný a snažíte se jim pracovně vyhovět. V regionální televizi jsem nakonec vydržela 4-5 let. Bylo těžké rozlišit, kdo mi chce upřímně pomoct a kdo jen využít a já jsem oscilovala mezí tím, že jsou všichni báječní a chtějí mi pomoct a tím, že mi všichni závidějí. Na tohle období zpětně vzpomínám jako na tu nejlepší školu života.

Pro TV Primu jste dělala reportáže a podílela se na pořadu Soukromá dramata. Co vlastně chcete svojí tvorbou dokázat? Hledat pravdu, kritizovat nešvary, poukázat na problém a pomoci ho zlepšit?

Přesně tak, já jsem měla vždycky velkou touhu zpracovávat sociální témata a ukazovat skrze sociální problematiku inspirativní příběhy. Všude kolem sebe slyšíte řadu ukňouraných, ubrečených lidí, že tohle nebo támhleto nejde a mají tendence propadat sebelítosti. Já tohle prostě nemám ráda. V sociální sféře jsem viděla spoustu zajímavých lidí s handicapem, kteří dokázali posunout třeba i hranice nemožného, nebo aspoň hranice toho svého soukromého vesmíru, a to jsem měla potřebu ukázat a přinést inspiraci většině lidí.

Dnes se často pořady přizpůsobují tomu, kdo televizi vlastní a divák musí hledat pravdu někde uprostřed. Musela jste, nebo musíte, jako tvůrce občas bojovat se svým morálním kodexem, když víte, že tak a tak podaná reportáž není úplně košer, ale zaměstnavatel to tak vyžaduje?

No, já to už nedokážu posoudit, jak je to teď. Pracovně totiž teď nejsem v situaci, kdy bych tohle musela řešit a pociťuju obrovskou tvůrčí svobodu. Teď jsem na České televizi v pořadu Gejzír, který absolutně není konfliktní, a tudíž tam nemáme podobné problémy. Je to balzám, odpočinek, úžasný tým lidí. Ale třeba ve zprávách, musím říct, že jsem několikrát narazila na to, že jsem měla zadání jiné, než jsem sama cítila. Hlavně v mých začátcích na celostátní televizi editor chtěl, abych něco udělala jinak, a to se děje myslím běžně, ale to už je pak o síle toho redaktora. Mladý cucák, který přijde z ulice, tlaku nadřízeného velmi snadno podlehne, protože se bojí o práci a u mě to bylo defacto stejné. Ale mluvíme tady o mé zkušenosti z let 2005, 2006, 2007, pak jsem se to naučila řešit jinak. Rozhodně nechci paušalizovat, ale co sleduji kolem sebe a mluvím s kolegy, tak mám pocit, že tlak na redaktory zesiluje, že to musí vypadat takhle a takhle a musí se říct to a to, jakoby pravda leckdy byla druhotná. Navíc spousta těch, co skrze obrazovku křičí "chyťte zloděje", jsou podle mě ztělesněná prohnilost a vzor morálního úpadku a proto jsem zprávy defacto úplně přestala v televizi sledovat. Když už to zapnu, často jen kroutím hlavou, jak můžou do lidí valit takové  bludy. Takže se mi teď líp se mi žije a není mi tak často na zvracení :)

Vy jste v TV Prima už skončila, bylo to právě díky tomu morálnímu dilematu?

Tam to bylo mnohem složitější. Ale když o tom tak přemýšlím, vnitřně jsem tu spolupráci ukončila asi už před delší dobou. Nelíbí se mi, že místo redaktora zastává třeba člověk s velmi pochybnou pověstí, který už jednou o práci přišel proto, že si na Facebooku stěžoval, že je kravskej den, protože se nikdo nezabil. Teď je zpátky. Jak je to možný? Proč si spousta lidí šušká o tom, že je na Primě občasnou praktikou nahrávání kolegů a nadřízených, protože by se to třeba někdy mohlo hodit? Osobě jsem se tedy v regionu setkala s anonymy, neuvěřitelnými podrazy a pomalu až mafiánskými praktikami, v rámci boje regionálních studií. A i když to někdy bylo těžké ustát, nikdy jsem to nikomu nevracela, věřím na boží mlýny. Každému co jeho jest a všechno se nám vrátí. Jinak myslím, že na mém konci na Primě se podepsalo i to, že Prima prostě a jednoduše neunesla úspěch Šmejdů. Když jsem udělala Šmejdy ještě jako redaktorka TV Prima, tak jsem je své mateřské televizi opakovaně nabízela jako film a opakovaně mi bylo sděleno, že to můžu zkrátit tak na 15 minut a že to odvysílají v jednom ze svých pořadů. Já jsem do toho pochopitelně odmítla sáhnout, protože výpovědní hodnotu to má pouze jako celek. Zkontaktovala jsem společnost Aerofilms, ta mě propojila s Hanou Třeštíkovou, Českou televizí, přidal se mediální partner Blesk a už to jelo. Od té doby jsem cítila vnitřní tlaky ve spoustě věcí, že v tomhle směru to není dobře a tušila jsem, že to bude spět ke konci a taky se tak stalo.

Na Šmejdy jsme se Vás právě chtěli zeptat. Co Vás přivedlo k natočení tohoto tématu, kde jste vzala inspiraci a chtěla jste to jen zdokumentovat a prezentovat, nebo hlavní cíl byl dostat to mezi lidi, otevřít jim oči a zarazit ty nechutné předváděčky?

Cíl byl aby se o tom vědělo, aby se o tom mluvilo a aby se to nepřehlíželo jako dvacet let předtím. Nebyl to plánovaný projekt, vznikli spontánně, na koleně jako eskalace občanské iniciativy, protože moje babička na ty předváděčky jezdila. Jednou jsem jela s ní a když jsem viděla, co se tam děje, tak mi bylo jasné, že kdybych to nechala být, nezveřejnila to a mávla nad tím rukou, tak se snížím na úroveň všech těch šmejdů, kteří v této mašinérii jedou. Tehdy jsem se kousla a řekla si, že tohle prostě musí ven, že do toho dám svůj čas a svoje peníze a že těm starým lidem musím pomoct. Dneska je strašně moderní pomáhat dětem, což je samozřejmě správné, ale je tu obrovská nerovnoměrnost v tom, kolik energie se dává do dětí a kolik do seniorů. A protože vnímám seniory jako přehlíženou skupinu, tak jsem si řekla, že to udělám jako osvětovou věc a v rámci svých dobrovolnických aktivit s tím třeba budu objíždět důchoďáky. To, co mě pohánělo kupředu, byla ta touha a odhodlání, že tahle věc nesmí skončit v šuplíku.

Takže Vás ten úspěch Šmejdů zaskočil?

Rezonance Šmejdů byla mnohonásobně větší, než co jsem si vůbec dokázala představit a mnohem větší, než na co jsem byla připravená. Mě by ani ve snu nenapadlo, že hned můj první velký film půjde do kin, překonáme s ním a prolomíme několik bariér, ve smyslu, že jsme třeba dokázali, že senioři do kin chodí. Říkalo se, že ne, ale z celkové návštěvnosti v kinech bylo 40% seniorů. Když to vysílala ČT, tak jsem uzavírala s kolegy sázky, jaká bude sledovanost. Běžela proti nám Ordinace a i přesto ti odvážní tipovali 600 000 lidí. Nakonec byla sledovanost 1 200 000 lidí. Všechny to překvapilo. Na základě toho se začaly měnit zákony a to nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Obrovskou práci odvedl deník Blesk, sehnat 180 tisíc podpisů pod petici byla jejich práce. Byli jsme promítat Šmejdy přímo v evropském parlamentu. Máme teď aktuální zprávy z Rumunska, že tam ten film zažívá renesanci, žije si svým vlastním životem, evidentně se tyto praktiky přesunuly teď tam. Je tam z toho velký boom, o filmu informují celostátní televize, vychází články a já zpovzdálí sleduju, že ten film dělá, co má. Slouží lidem. Otevírá oči. A mám z toho radost.

To Vás musí jako umělce hrozně těšit ne, možná víc než nějaké oficiální ocenění, že?

Hrozně mě to blaží, protože to je práce, která má smysl. Nemám ráda filmy, který jsou tak nepochopitelný a nepřehledný, že jim nikdo nerozumí, ale schovává se to pod to, že je to umění. Jasně, Český lev je bomba, vůbec jsem v to nedoufala. Mnohem víc ale pro mě znamenají ty hromady děkovných dopisů, co mi chodí, kde nám lidi děkují, že konečně po letech jejich babička, se kterou nemohli hnout, prozřela. Když přivedete k takovému prozření a probuzení stovky a tisíce lidí, kterým pomůžete... Nevím, co by mohlo být víc.

V roce 2008 jste založila produkční společnost DSi studio s.r.o. Byla to touha po tvůrčí nezávislosti a svobodě? A jak to funguje, když se 26letý dokumentarista rozhodne vytvořit vlastní společnost?

Tehdy to u mě bylo tak, že jsem pracovala pro Primu, ale v externím studiu, u externího dodavatele a vnitřně jsem začala cítit narůstající vyhoření. Takže jsem chtěla ve zprávách skončit a Primu opustit, ale oni mi nabídli, zda mě tam udrží možnost vybudování vlastního studia, kterému Prima poskytne smlouvu na dodávání reportáží. Byl to obrovský stimul, výzva, takže jsem řekla ano. Myslela jsem si tenkrát, velmi naivně, že si založím firmu, počáteční náklady si spočítala na 200 000 Kč. Nakonec jsem byla ráda, když jsem se zastavila na milionu, kvůli čemuž jsem se samozřejmě zadlužila. Firmu mám doteď, byli jsme spoustu let zaměření jen na dodávání pro TV Prima, a tím, že pak přišli Šmejdi, tak se to začalo pomalu přesouvat na ČT.

Obecně se tvrdí, že úroveň naší TV tedy i ČT valně upadá a dlouho se nenatočil kvalitní český film, který by si lidi pamatovali na další roky. Jak Vy osobně vidíte situaci naší TV tvorby a filmu?

Já jsem loni viděla na festivalu film, který mě strašně zaujal, ale teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval (ha, ha). Od té doby, co jsem dostala Českého lva a stal se tedy ze mě akademik, se snažím zaslané filmy pečlivě nakoukávat a musím říct, že jsem byla dost zklamaná, protože tam byly kvalitativně propastné rozdíly. Pro mě je naprosto špičkový film Cesta ven, pro který jsem také hlasovala a který podle mě dostal ocenění naprosto právem. Ohledně televizní tvorby... ehm, opravdu si myslím, že je tam dost věcí, které tam nemají co dělat. Například si vybavuji, že na Primě před časem vysílali pořad Ženy na cestách. Vůbec jsem nepochopila, proč takový pořad v televizi vůbec je. Zřejmě šlo o snahu přiblížit cestování obyčejným lidem prostě a lidově, ale aby se někdo (v nadsázce řečeno) divil tomu, že v moři je slaná voda a že v Egyptě jsou pyramidy, tak to jsem opravdu nedala.

Jste na soutěži nekomerčních tvůrců. Vy jste již profesionál. Jak se díváte na tyto filmy a díla, která nemají v dnešní komerční době na růžích ustláno?

Je to poprvé, co jsem v porotě na festivalu. Ani jsem nevěděla, co mě čeká, jaká je úroveň filmů a s čím můžu porovnávat. Co obrovsky oceňuji je to nadšení těch lidí, že ve volném čase vezmou tu kameru a jdou točit. Pak mě taky těší, že tady na Videosalonu je i spousta lidí staršího věku. Já, protože jsem se dlouho zabývala Šmejdy vím, že spousta lidí důchodového věku není schopna si sama od sebe najít aktivní vyplnění volného času. Ti pánové tady by se se svým přístupem mohli stát příkladem. Je znát, že je to dělané srdcem, nejde to brát jako profesionální díla, to smozřejmě. To nadšení převládá nad vším ostatním. Zatím jsem tu našla asi tři snímky, které u mě cvakly na první dobrou a je třeba je poslat do celostátní reprezentace.