Vaši rodiče byli českého původu. Zajímaly Vás někdy kořeny Vaší rodiny a snažila jste se o nich něco zjistit? Proč jste nepřijela do Čech již dříve, nezajímala Vás země, odkud přišli Vaší prarodiče?

Byla jsem v Československu v 60. letech s maminkou a otcem, kteří bohužel již zemřeli. Tehdy jsme přebývali u naší rodiny, no tedy u některých členů naší rodiny, ale já jsem o nich nic nevěděla. Přiznám se, že jsem se nepídila po nějakém „stromu života rodiny“, protože doma v USA už vlastně nikdo nežije, tak ani nevím, kde bych měla hledat.

Když jste se hádala s šéfem studia Harry Cohnem o udržení svého jména Novak, prohlásila jste, že jste Češka. Řekla jste to proto, že jste se opravdu cítila Českou nebo že by Novak mohlo znít víc exoticky a tak jste to použila, abyste ho odpálkovala?

Chtěl, abych se jmenovala Kit Marlowe, ale to neznělo nijak, nemělo to žádný základ a mně se zdálo důležité udržet si svoje rodinné jméno. Chci tím říct, že to byla opravdová osoba, existující bytost a já jsem chtěla být tím, kým jsem opravdu byla a ne někým jiným, tak jsem na to příjmení trvala a nakonec mě nechal, ať si tedy Novak používám. Opravdu jsem se cítila být Češkou, ano.

Myslíte si, že by se Vaše kariéra ubírala jinak a jinam, kdyby v roce 1958 Harry Cohn nezemřel?

Já jsem opustila Hollywood, když on zemřel. Byl páteří mojí kariéry a hodně jsem na něj dala a hodně poslouchala jeho rady. Věděl, co dělá a ve studiu kromě něj nikdo nic o filmech nevěděl. On věděl, jak vybrat film. Když zemřel, chtěli mě obsadit do stupidních filmů jako koupající se krásky a to nemělo pro mě žádný smysl. Kromě toho jsem nechtěla dělat žádný film, který by on nevybral, takže Hollywood pro mě přestal existovat.

V roce 1966 jste při sesuvu půdy přišla o svůj dům. Věříte v osud a myslíte si, že někdo z Hollywoodu chce, abyste trpěla celý život za to, že jste mu dobrovolně ukázala záda?

Ano, v osud věřím a domnívám se, že tyto tragédie, které mě postihly, byly jasné signály, které mi říkaly, abych odešla z filmového průmyslu. Nic mě tam nedrželo.

Bylo těžší nebo lehčí se stát filmovou hvězdou v 50. letech nebo dnes?

Hmmmmm....(dlouhé zamyšlení). To je velmi zajímavá otázka. Odpověď je velmi obtížná (dlouhé přemýšlení). To fakt nevím.

Byla jste světovou jedničkou v roce 1956. Můžete v této pozici zůstat oběma nohama na zemi, pokud chcete, nebo Vás vláčí sem a tam a musíte jít s proudem?

Víte, vaše dny jsou rozparcelovány na segmenty. Musíte být v určitý čas na určitém místě, nemáte vůbec čas ani šanci na to, abyste třeba šla bosa po své zahradě, protože tam může být někdo schovaný, kdo chce ulovit zajímavý snímek. Úplně jsem z toho šílela. Musela jsem vypadnout, protože toho bylo příliš. Bylo to zdrcující, víte ten tlak na vás ze všech stran. Tahle pozice má dvě strany mince. Potkáváte známé lidi, otevírá se vám hodně dveří, ale ztrácíte svoji svobodu a soukromí. Myslím si, že nikdo to nedokáže plně ustát. Proto také hodně herců končí na alkoholu a drogách.

Febiofest je festival nezávislého filmu. Co pro Vás znamená svoboda a nezávislost?

Útěk!!!!! Je to velmi důležitý aspekt v mém životě, že mohu být svobodná a nezávislá. To je také jeden z důvodů, proč mám tolik ráda malování. Filmy byly týmová práce, zatímco malování, to jsem jen já a moje štětce, které si můžu vzít, kdy chci a vyjadřovat svoje emoce. To je velmi povznášející.

Které malíře máte ráda, ovlivnil Vás některý z nich?

Mark Chagall je jeden, kterého mám moc ráda, ale já nechci někoho kopírovat nebo se někomu podobat. Nedívám se třeba na Moneta a neříkám si „Sakra, to je hezký, to zkusím taky“. Chci dělat svoje vlastní věci. Nechápejte mě špatně, já mám ráda a obdivuji velké umělce, ale nijak je nesleduji, protože chci vyjadřovat jen svoje pocity. Když se ráno vzbudím, jdu ještě bosky do svého studia a aniž bych se napila kávy, začnu malovat, protože jsem celou předešlou noc o tom přemýšlela. Když pak svůj nápad vyčerpám, tak si teprve jdu dát kávu a sendvič, ale někdy to trvá 4-12 hodin, než nápad dokončím. Víte, jsem velmi zanícená malířka a někdy pracuji dlouho do noci a manžel na mě volá „Prosím tě, pojď si už lehnout“. Ale mě malba naplňuje, když mám nápad, nic mě nezastaví.

Byl to Váš nápad přivést své obrazy na Febiofest a vystavit je tady v Praze?

Ano, chtěla jsem je sem přivést a zůstanou tu ještě celý měsíc po mém odjezdu.

Takže teď, když máme tak krásné počasí, nemáte chuť jít ven a malovat třeba Pražský hrad?

Ne, protože jsem si sebou nevzala svoje štětce a jsem tady kvůli festivalu a mám program a povinnosti, což by s malováním nešlo dohromady, protože to je pro mě vášeň a jak začnu malovat, tak nevím kdy přestat. Narodila jsem se proto, abych malovala, a osobně si myslím, že jsem lepší malířka než herečka.

Když jste hrála ve filmu Vertigo, byl tento vlažně přijat diváky a kritikou a až o 50 let později byl vyhlášen jedním z nejlepších filmů historie. Myslíte si, že tehdejší publikum film nepochopilo a Hitchcock předběhl svoji dobu?

Ano, myslím si, že diváci vůbec nepochopili myšlenku filmu a o co v něm jde.

Říkalo se, že Hitchcock byl často k herečkám krutý až nemilosrdný. Jaký opravdu byl a jak jste s ním vycházela Vy?

Já osobně jsme s ním nikdy žádné problémy neměla, podle mě byl fajn člověk. Dalo se s ním vycházet velmi lehce, protože on věděl, co chce a dokázat to i specifikovat. Vyjadřoval se velmi jasně a to hodně usnadňovalo. Já osobně jej považuji za nejlepšího režiséra filmového průmyslu, protože nikdy nezatěžoval zbytečně hercovu mysl. Dovolil mu, aby ztvárnil charakter, tak jak chtěl sám. Alfred znal pravidla, věděl, co chce, věděl, kde chce mít herce, věděl, co má mít herec na sobě, to všechno věděl a nikdy s tím herce nezatěžoval a dovolil mu, aby naložil s postavou pole svého uvážení. Co chtěl on, dělal pole svého a zbytek nechal na herci. Pokud dodržoval tyto hranice, byla to pohoda. Vždycky poslouchal hercovi názory. Já si stěžovala ve Vertigu na svoje šaty, ve kterých jsem se necítila dobře a na boty, které patřily někomu jinému. A on říkal „To je dobře, tak to má být“ protože já jsem měla hrát člověka, který je někdo jiný a ta garderobiéra ve mně vyvolala nepříjemné pocity, které ze mě chtěl dostat. Na začátku jsem byla silně dezorientována, co mám vlastně dělat, až si mě vzal k sobě a říká „Najal jsem tě, protože jsi pro tuhle roli perfektní“. Prostě mi pomohl pochopit moji postavu. Až pak mi to docvaklo a říkala jsem si „Počkej holka, dává ti šanci, tak to nezvorej“. I James Stewart mi povídal „Najal si tě, protože chtěl jen tebe, abys to hrála, tak se do toho pusť“. Na Hitchcockovi se mi líbilo, že ve filmech explicitně neukazoval sex a násilí, ale jen naznačoval a nechal, aby divákova fantazie pracovala a to bylo daleko účinnější a děsivější.

V roce 1966 jste odešla z veřejného života až do roku 1991. Bylo to těžké pro hvězdu zvyklou na popularitu najednou zmizet a zavřít za sebou vrátka?

Ne, nebylo, protože to byla moje volba, moje rozhodnutí a dělala jsem, co jsem dělat chtěla. Rozhodla jsem se sama a byla jsme o tom přesvědčená, že jednám správně.

Před několika lety jste spadla z koně a zlomila si žebra. Byla to jenom jednorázová zkušenost nebo máte ráda koně?

Mám koně ráda, myslím, že svým způsobem je mám i radši než lidi. Je hezké se dívat na mladého koně, co všechno dokáže, jak roste a samozřejmě, pokud na nich člověk jezdí, nehody k tomu patří. Ta moje byla dost bolestivá.

Co Vás přimělo k tomu, že jste přijala pozvání od Febiofestu, abyste přijela do Prahy?

Byla jsem velmi vzrušená, když mě oslovili, protože mi to dávalo šanci se po skoro 50 letech vrátit zpátky. V roce 1989 jsem sledovala zprávy o Sametové revoluci a co se tady děje, sledovala jsem Václava Havla a říkala jsem si, že možná přijde den, kdy se do Prahy vrátím, no a vidíte, jsem tady.

Děkujeme za poskytnutí možnosti rozhovoru spolupracujícímu Febio Festu.