Váš první film Černý a bílý v barvě získal Oscara. Pomohlo Vám to nějak vydláždit cestu k většímu respektu mezi kolegy a ke snadnějšímu získávání peněz?

Otevřelo mi to dveře do filmového průmyslu v Americe. Ale nepřijal jsem hned pozvání do Hollywoodu, ač jsem měl hned tři nabídky na filmování. Cítil jsem, že by to mohlo být nebezpečné jak pro mě, tak pro Hollywood. Víte, v Hollywoodu lidé touží po slávě, chtějí z toho vytěžit peníze a to není dobré. Musíte udělat dobrý film. Já jsem po absolvování filmové školy natáčel čtyři roky reklamy, udělal jsem jich asi 200 a měl jsem z toho nervové zhroucení, protože jsem točil každý den a byly to reklamy na špatné výrobky. Naučil jsem se hodně věcí potřebných pro film, jednat s herci, nastavovat kameru, správné úhly, světlo, atd, což mi potom hodně pomohlo při natáčení filmů, ale v reklamě je nebezpečí, že v ní zůstanete. Jsou to snadno vydělané peníze a nic osobního do toho nevkládáte. Když jsem vyhrál Oscara, řekl jsem si, že bych neměl zahodit toto privilegium a počkám na ten správný film. Takže jsem natočil jeden ve Francii a pak se vrhl na daleko náročnější projekt a to byl Boj o oheň. Nikdy bych na to nedostat tolik peněz a tak snadno, kdybych byl nevyhrál toho Oscara. Hollywood se o mě zajímal již daleko dříve, protože jsem pro Američany točil reklamy a oni jsou hladoví po každém novém talentovaném filmaři ze zahraničí. Podívejte se na Miloše Formana. Takže to ocenění mě opravdu nakoplo pro mou další kariéru.

Skoro každý z Vašich filmů získá nějaké významné ocenění. Není to trochu svazující, protože lidé čekají, že opět natočíte něco výjimečného a pak nemáte tu svobodu pro práci?

Ne, já na to nemyslím. Když dělám film, podstupuji určité riziko. Někdy se stane, že můj film v některých zemích propadne. Třeba Medvěd, což byl velký úspěch, neuspěl ve Švédsku a Brazílii. Jméno růže nebylo přijato v Americe. Tam prostě neskousli, že Sean Connery nehraje Jamese Bonda, ale mnicha. Měl jsem velice špatné kritiky a prostě ho v té roli publikum neakceptovalo. Já mám docela svobodnou kariéru. Nikdy nevím, co bude mít úspěch, že to vždy velice nepředvídatelné. Můj nový film Talisman vlků má takový úspěch, který nás skoro zaskočil; již jej vidělo 18 miliónů diváků. Nemůžu myslet na kasovní úspěch svých předešlých filmů, když točím nový. Při každém filmu si připadám jako začátečník, jen mám hodně zkušeností. Ceny, které dostávám v Cannes, Benátkách, Berlíně nebo LA jsou něco jiného. Je to příjemný bonus k mé práci, ale nemyslím si, že by to publikum nějak zajímalo. Pouze profesionály to zajímá. Když se mě zeptáte, kdo vyhrál cenu v Cannes, řeknu vám, že si to nepamatuji. Podívejte se na historii Oscarů. Film Birdman byl tak skvělý a komerčně propadl, takže si myslím, že tyto ceny nejsou nijak s filmem propojeny. Nebezpečí takového ocenění je tehdy, když si režisér myslí, že je génius. To škodí vaší svobodě. Já jsem začínal jako malý chlapec s kamerou a k reklamám jsem přičichnul hned po škole ve věku 19,5 let. Dostal jsem za ně mnoho cen, ale žádná nezměnila moje vnímání sama sebe. Je to moc prima, když dostanete sošku, ale já na to nemyslím. Jeden můj přítel- hudební skladatel- má Oscara na svém pianu a už nemůže hrát, protože stále myslí na to, že má Oscara a musí hrát na úrovni, místo, aby byl stále nevinný, tvořivý. Abyste tuhle práci mohli dělat, musíte být stále jako dítě. Pokud si myslíte, že jste genius, jste mrtvý. Musíte se prát s problémy pořád se stejnou radostí. Když jsem byl mladý, oblíbil si mě slavný režisér Francois Truffaut a řekl mi následující, čímž mi hodně pomohl. “Nikdy nečti kritiky, zvlášť pokud jsou dobré, nečti prostě žádné kritiky. Já jsem byl filmovým kritikem a zničil jsem mnoho režisérů a teď jsem jím sám a kritiky raději nečtu“. Tehdy jsem si myslel „Co mi to chce naznačit?“ Ale on se mi snažil říct „Buď sám sebou, co si myslí tvoje srdce je upřímné a správné. Nemůžeš uspokojit každého, vždycky se najde někdo, kdo bude kritizovat“. Takže moje doporučení je: „Pokud vás mají lidi rádi, je to pro jiné důvody a pokud zůstanete sám sebou, je to skvělé. Pokud se snažíte být někým jiným, to není nikdy dobré. Je těžké být režisérem, a když se ještě snažíte vybudovat si nějaký image, je to jako byste měl masku. Sundejte si ji a dělejte, co vás těší. Je skvělé když  lidé chodí na vaše filmy, což vám dodá sílu a radost. Je prima, když vás lidé poznají na ulici a zastaví vás a pochválí vám některý z vašich filmů“.

Mám však také opačnou příhodu. Jednou v Nice mě zastavil muž s přítelkyní a povídá „Ty jsi ten sráč, co natočil film Medvěd, to je hrozná kravina. Stálo mě to 20 euro a ještě jsem musel koupit přítelkyni pizzu“. Vyndal jsem peněženku, dal mu 20 euro a on povídá „Vlastně, stálo mě to 25 euro, protože parkování bylo ještě 5 euro (Tohle radši nepište, nebo budou stát lidé fronty a chtít vrátit vstupné, směje se J. J. Annaud).

Jak se připravujete na film, jak přijdete na námět, někdo Vám nabízí scénáře nebo to děláte výhradně sám?

Cokoliv čtu nebo slyším, vždycky za tím vidím obraz. Dokonce, i když čtu noviny, už vidím ve své hlavě film. Je to klapka, kamera, úhel, světlo, střih, stop. Říká se tomu profesionální deformace. Když jste obuvník, také se díváte lidem na boty a hodnotíte. Začal jsem točit, když mi bylo 7 let, takže celý život jsem myslel v úhlech, osvětlení, hudbě atd. První věc, kterou udělám je, že napíšu scénu. Když píšete scénář, už tam je postavení kamer, úhly atd. Já si vždycky píšu scénář sám, nemám rád filmování bez něj. Funguje to tak, že nejdříve mám film ve své hlavě, pak to dám na papír a pak to zfilmuju. To je proces vzniku filmu. Většinou rok píši scénář. Je to komplikované, protože to trvá příliš dlouho, má to většinou kolem 100 stránek. Musíte psát dialogy. Domnívám se, že improvizace je příliš nebezpečná, protože jste ovlivňován náladou, kterou ten den máte, nikoliv náladou celého příběhu. Některé filmy se samozřejmě dají natočit bez scénáře za použití improvizace, ale já to nedělám. Moje filmy jsou zpravidla úplně přesně to, co jsem měl předtím v hlavě.

Natočil jste film Medvěd, kde nebyly žádné dialogy, kolik stran měl scénář?

Asi 65, protože když jde medvěd lesem, kolik tak o tom můžete napsat? Ale dám vám opačný příklad. Úvodní scéna filmu Nepřítel před branami je velmi intenzivní se střelbou a bombardováním. To celé je na pouhých dvou stránkách. Napsali jsme to jedno ráno a podíval jsem se na scénáristu a on se mě zeptal „Kolik si myslíš, že jsme právě utratili peněz?“ Odpověděl jsem mu „Asi 10 miliónů dolarů“. Jen to ráno jsme utratili tak strašné peníze. Scéna začíná na Volze, osmdesát člunů jede skrz černý kouř. „Kolik použijeme lidí? Stovku, ne dvě stovky, ne tři stovky, ne tisíce“. Takže to je tisíce uniforem, tisíce lidí, tisíce jídel, autobusy a auta na přepravu. Všechno bylo opravdové, jen letadla byla animovaná. Celý film je z 90 % realita, 10% je animace. Musíte postavit přesně to, co potřebujete, pokud toho tam nasekáte příliš, někdy se to nemusí dostat do obrazu a to je moje práce abych sledoval, co bude vidět a co ne. Takže proto kreslím scény, které dám svému oddělení, a oni mi pak vyrobí přesně to, co potřebuji.

Který ze svých filmů máte raději - Boj o oheň, Medvěd nebo Nepřítel před branami?

Žádný z nich nepreferuji, mám rád všechny stejně, protože vyžadují jiné zkušenosti a jiné pocity. To pomáhá k proudění tvůrčí energie. Pokud točíte pořád stejné filmy, budete se brzy nudit. Když mi bylo 18 let, miloval jsem muzikály, které natočil Minelli a když jsme se potkali, řekl mi „Neudělej stejnou chybu, jako jsem udělal já a netoč stejné filmy. Já točil jen muzikály a nenávidím je všechny. Když jsem se snažil natočit něco jiného, propadl jsem, protože mě lidé onálepkovali. Snaž se být pokaždé jiný“. Když jsem potkal Alfreda Hitchcocka v Los Angeles, řekl mi „Nedělej to, co já, a netoč pořád stejné filmy“ a já jsem se naučil velice rychle, že člověk může být onálepkován a to je špatné. Takže výše uvedená slova mě velmi silně ovlivnila.

Líbil se nám Váš film Dva bratři, kde jste jej točil?

V Kambodži. Dostal jsem povolení od samotného krále, protože byl fanouškem mých filmů. Dal mi velice speciální povolení. Rovněž jsem potřeboval povolení od UNESCO a od ministerského předsedy, abychom mohli točit v těch chráněných památkách. Takže tygři a chrámy jsou pravé, žádná animace. Tygři, které vidíte na začátku, se pak sejdou opět na konci. Používali jsme dva páry dvojčat, takže ty tygři, kteří se dají dohromady v závěru filmu, jsou ti samí, které vidíte na začátku filmu. Dorůstali příliš rychle. Později jsme používali dva tygry - bratry a oni se měli rádi opravdu hodně. Ale nebyli tak dobří herci jako ten druhý pár. Takže v tomto filmu jsme mohli tygry vyměnit. V Talisman vlků je to jeden a ten samý vlk od začátku do konce, protože zbělal a neměli jsme dubla.

Když mluvíme o Vašem nejnovějším filmu Talisman vlků, vy jste dostal zákaz vstupu do Číny po filmu Sedm let v Tibetu, že? Když jste teď v Číně točil, měl jste kolem sebe cenzuru?

Byl jsem velice překvapen, když v toce 2007 za mnou přijeli pánové z Pekingu a zeptali se mě, zda znám ten román. Řekl jsem jim „Počkejte, víte, že jsem nevítaná osoba v Číně, že? A oni odpověděli „Čína se změnila, jsme velice pragmatičtí. My neumíme tento film natočit a potřebujeme Vás“. Měl jsem velké obavy, ale když jsem psal scénář - žádná cenzura, když jsem stříhal - žádná cenzura, když jsem v Londýně natáčel hudbu - žádná cenzura. Natáčení samotné bylo velmi náročné. Začali jsme v červenci 2012 a skončili v prosinci 2013. Byly tam teploty běžně pod 25 C, velké vichry. V létě tam zase byla spousta komárů. Někdy byla taková zima, až nám zamrzl zoom u kamer. Kameramani mají ještě dneska omrzliny na prstech u rukou a nohou. Natáčeli jsme proto během dvou zim, protože jsem věděl, že by to bylo obtížné to zvládnout během jedné. Ta scéna, jak vlci napadnou koně, byla filmována v téměř sibiřských podmínkách, bylo to hrozné.

Jak důležitá je hudba pro Vaše filmy?

Velmi. Protože některé moje filmy nemají dialogy, nebo jen minimum, hudba je důležitou součástí filmu a já osobně se podílím na výběru a skládání hudby. Používám vždy nejlepší profesionály z Londýnské filharmonie. Také jsem uvažoval o spolupráci s Českou filharmonií, když dirigoval Václav Neumann. Nemám rád ve filmu hudbu od začátku do konce, jak to dělají Američané. Někde potřebuji pouze flétnu, někdy trombón, někde tympány. Pracuji na výběru hudby, protože chci mít kontrolu nad tím, jak dokresluje děj na plátně.

Natočil jste filmy s tygry, medvědy a vlky. Můžete je z hereckého hlediska srovnat?

Taky jsem pracoval s hollywooskými herci, ale to asi víte, že?(smích). Zvířata mají tu výhodu, že nemají agenty. Pracování se zvířaty se moc neliší od práce s mladými neherci. Musíte čekat na ten správný moment. Tygři a medvědi jsou dominantní tvorové, kteří se ničeho nebojí. Medvěd je jako akční hrdina, zatímco vlci jsou více obezřetní, více se schovávají, jsou víc psychologové, mají víc duše v sobě. Jsou jako francouzští herci psychologických rolí. Je to časové náročné, protože čekáte hodiny a hodiny, abyste dostali ten správný obrázek, ten správný pohyb. Takže třeba ve filmu Talisman vlků je 99% opravdových vlků, žádná animace.

Když režírujete herce, můžete jím říct „Sjedeme to podruhé, potřetí“. Máte odvahu říct medvědovi „Sjedeme to podesáté?“

Víte, naučil jsem se od mistra Akiro Kurosawy, že první záběr je ten nejlepší. Je jedno, jestli točíte se Seanem Connerym nebo s medvědem. Můžete samozřejmě záběr opakovat, ale jen pokud se vám ten první opravdu nepodařil, ale jinak vždy beru ten první. Starám se o své herce stejně jako o zvířata, se kterými točím. Žádné z mých zvířat v mých filmech nebylo zraněno ani nepřišlo o život. Já normálně svoje herce nezabíjím (smích).

Máte krásné obrázky přírody ve svých filmech. Jaký máte přístup k Matce přírodě?

Každý rok lepší a větší, protože pomalu mizí. Když se vracím na místa, kde jsem před lety natáčel, většinou je tam fabrika, obytný dům nebo silnice. Když jsem točil v Mongolsku, kde je stále krásná příroda, nosili jsme těžkou techniku na zádech, aby naše čtyřkolová vozidla nezničila přírodu. Snažím se přispět svou energií a svých hlasem k záchraně přírody.

Když jste točil film Medvěd, spolupracoval jste s naším Břetislavem Pojarem. Co Vás k tomu přivedlo?

Chtěl jsem po něm, aby vytvořil nevinné, snové představy medvěda a byl tou nejlepší osobou na světě, která by to mohl udělat. Jezdil jsem do Prahy každé dva týdny na dva dny. Během svých let na škole jsem měl učitele, který byl marxistou, a proto jsem věděl hodně o filmech za Železnou oponou. Viděl jsem filmy Jiřího Trnky, jemuž dělal Břetislav Pojar asistenta. Ukázal jsem mu svůj filmový návrh a chtěl po něm, aby do toho vložil svoji tvůrčí představivost. Tehdy nebyla ještě známá animační metoda „stop motion“ a byl to vlastně Jiří Trnka, kdo ji vymyslel. Proto vždy přicházím do Prahy s vřelými pocity.

Když děláte film bez dialogů, musíte mít silný příběh, abyste udržel divákovu pozornost, že ano?

V každém případě potřebujete silný příběh. Musíte se ujistit, že obrazy vytvoří příběh. Jazykem filmu jsou obrazy a hudba. Obvykle dialog a jazyk přijde později, ale není nejdůležitější. Například máte ve filmu scénu o svádění. Muž je okouzlen ženou v kavárně a může mluvit nesmysly. Ale vy to můžete udělat jinak. Většinou jsou lepší scény, když neslyšíte, co se říká. Sledujte scénu z dálky a mluví řeč těla. Film je vizuální umění. Když malujete obrazy, taky pod ně nedáváte titulky, že jo?

Četli jsme, že Vás velice zajímají středověké kostely. Co Vás na nich tak přitahuje?

Miluju je již od dětství. Moji rodiče byli silní ateisté a já jsem jím také. Ale mám rád místa víry, víry ostatních. Rád se díval na lidi, kteří věří v Boha, takže mám rád chrámy. Mám rovněž rád náboženskou hudbu, i když tomu, co se zpívá, nevěřím. Rád poslouchám, jak mluví Buddhisté, protože je v tom vždycky moudrost. Jako dítě jsem miloval tajemno těch kostelů, hru varhan a obrazy různých náboženství. Když jsem byl nedávno v Hongkongu v Číně, navštívil jsem hodně chrámů. I tady v Praze je spousta krásných míst, byl jsem samozřejmě na židovském hřbitově a na Pražském hradě. Dnes ráno jsem byl v katedrále sv. Víta a obdivoval vitráže. Návštěvy kostelů mě inspirují. Bylo jasné, že natočím film Jméno růže, to jsem prostě musel. Když jsem filmoval Sedm let v Tibetu, nasál jsem atmosféru Buddhistických chrámů. Líbí se mi, že si lidé najdou čas, aby přemýšleli a modlili se spolu pohromadě. Všechna náboženství mají něco společného a to je fakt, že vám nabízejí poselství míru. Žádné náboženství vám nenabízí beznaděj a válku. Pouze naději a mír.

 Děkujeme za poskytnutí možnosti rozhovoru spolupracujícímu Febio Festu.