Vy jste od ledna uměleckým šéfem Dejvického divadla, které ztratilo svůj domov a muselo se stěhovat. Jak to teď vypadá?

Dejvické divadlo se rekonstruuje, a tak si našlo nové působiště u stanice metra Háje v bývalém multikině Galaxie. Z toho se stal větší projekt, než jsme původně plánovali, všech devět sálů kina ožije různými kulturní aktivitami a Dejvické divadlo bude jen jedním subjektem v této nově vzniklé kulturní stanici. Samotné přestěhování doufám přinese pozitivní aspekty, protože ono už to samotné vystěhování z těch prostor, kde skoro třicet let Dejvické funguje, je poměrně zlomové a nutí k hledání nějakých nových impulsů. Ten sál v Galaxii bude mít trochu větší kapacitu, takže chceme také zkusit nějaký nový systém distribuce lístků, který udělá Dejvické divadlo dostupnějším, a hlavně se prostě přicházíme na Jižní město inspirovat. Není to tak, že jdeme dělat uměleckou osvětu z centra na periferii. Naopak. Otvírali jsme tak, že jsme šli pěšky jakýmsi kolektivním pochodem od Dejvického divadla až ke Galaxii. Chtěli jsme tak propojit symbolicky staré a přechodné působiště divadla. No a až se vrátíme do zrekonstruovaného divadla, tak plánujeme s uměleckým vedením také další změny. Chceme přizvat i zahraniční režiséry a vůbec, těch vizí máme dost.

Jakým způsobem se hledají nové prostory pro etablované divadlo, asi nemůžete vzít cokoliv, že? Co je rozhodující? Nájem, dostupnost pro diváky a umělce, zázemí, technické vybavení, velikost sálu?

Prošli jsme neuvěřitelné množství různých sálů, jevišť a opuštěných míst, které se nabízely, ale asi to primární, co hledáte, je nějaký pocit, intuice, že tady bude divadlo fungovat, že sem budete chtít chodit. Samozřejmě, že technické věci jako rozměry, kapacita, zázemí a tak dále jsou také rozhodující, ale myslím, že pro Galaxii jsme se rozhodli asi pět minut potom, co jsme do ní vstoupili.

Jak došlo k tomu, že jste převzal funkci uměleckého vedoucího Dejvického divadla po panu Myšičkovi? On už to dělat nechtěl a vypsalo se řízení a vy jste vyhrál?

Dejvické divadlo má svoji správní radu, která volí ředitele divadla a ten si potom volí umělecké vedení. Čili já jsem výběrovým řízením neprocházel, mě oslovil nově zvolený ředitel Lukáš Průdek a vedli jsme potom hovory o tom, jestli to celé dává smysl. Martin Myšička byl tedy domluven s Lukášem Průdkem na tom, že chce dát funkci uměleckého šéfa k dispozici.

Nechápeme, jak stíháte hrát, režírovat film, a ještě dělat uměleckého vedoucího prestižního divadla. Jste odborník na time-management?

Mám obrovské privilegium, za které jsem vděčný, že si můžu vybírat, takže vybírám tak, aby se věci, na kterých pracuju, pokud možno nepřekrývaly, a hlavně aby mě naplňovaly.

Ten boj o pozornost člověka, diváka nebo posluchače je dneska šílený

Hrajete v novém filmu Pod parou, který je o konzumaci alkoholu. Jak se díváte na pití alkoholu vy osobně?

Je to s ním složité, on samozřejmě spoustu sociálních překážek odbourává, ale také pak má tělo problém odbourat ten samotný alkohol. Myslím, že je dokázáno a otestováno, že dlouhodobě nevede k ničemu dobrému. Dokáže inspiraci povzbudit ale také ji zabít, záleží na zkonzumované míře, takže bych ho nikde nepropagoval. Ale je pravda, že někdy funguje jako takový de-stresor, zvláště při psaní pod pohrůžkou blížící se uzávěrky uvolní ty autocenzurní korektory, které máme v hlavě, což se někdy třeba pro psaní jeví jako výhodné. Ale možná je to iluze.

Jste spoluautorem scénáře k filmu Duchoň, který natočil Petr Bebjak. Byl jste osloven spoluautorem Robertem Mankoveckým nebo nápad se zrodil ve vaší hlavně? A pokud ano, tak proč?

Kdysi jsem byl osloven Komorním divadlem v Martině, zda bych tam režíroval a co bych případně chtěl dělat za téma. A já jim odpověděl, že nevím, ale že mi před několika lety někdo pustil písničku Mám ťa rád, kterou jsem neznal a neznal jsem ani ten hlas, nikdy jsem neslyšel o tom zpěvákovi a hned, jak jsem to uslyšel, tak mě ten hlas uhranul a začal jsem si hledal všechno, co ten člověk nazpíval a zjistil jsem, že to byla velká normalizační popová hvězda a tehdejší dramaturg a dnes umělecký šéf toho divadla v Martině, Robert Mankovecký, mi říkal, že to by ho v životě nenapadlo, ale že mimochodem je hlavně muzikant a zná všechny, kdo s Duchoněm hráli, že vystřídal nejvíc kapel v historii a vypil nejvíc alkoholu a to všechno stihl během 35 let svého krátkého života. Pak mi začal vyprávět nějaké konkrétní vzpomínky nebo historky a já si říkal, že to je skvělý. Příběh rychlého vzestupu a pádu kluka z malé vesnice, který měl neuvěřitelný hlas, neuměl noty, ale zpíval cokoli a komukoli, nevnímal příliš dobu, ve které žije, stal se estrádní hvězdou normalizační zábavy, říkal vtipy, měl dceru a upil se k smrti. Tak jsme si řekli, že bychom mohli zkusit něco napsat a začali jsme objíždět ty pamětníky a nahrávat rozhovory a zapisovat situace, potkali jsme se i s jeho první ženou Elenou, což bylo krásné, asi dvou hodinové povídání, a tak se to postupně skládalo.

Objevil jste něco, co vás v Duchoňově osobě překvapilo?

Zajímavé také bylo, že Duchoň zpíval až na pár angažovaných písniček samé převzaté věci nejdříve ze Západu a pak z Východu a neměl žádnou touhu po autorské originalitě a původnosti, měl jen hroznou touhu zpívat. Ten vzestup popularity šel ruku v ruce se zvyšujícím se alkoholismem i s otupěním vůči tomu, co se dělo kolem něj. Takže nakonec to byl on, kdo měl za slovenské hvězdy proslov na tzv. antichartě v Praze. No a jak se ukázalo, herci z Martinského divadla jsou všichni výborní muzikanti, a tak jsme udělali takové představení postavené víceméně hlavně na písničkách, na těch coververzích, na takovém principu života na playback. A to představení viděl režisér Petr Bebjak a jeho producent Rasťo Šesták a přišli za námi, zda bychom napsali i scénář k filmu. Říkali jsme mu, že to zkusíme, že Robo (Robert Mankovecký – pozn. a.) přijede za mnou do Prahy a dáme víkendový brainstorming, a když nás napadne dobrý princip, jak převést Duchoňův život do filmu, tak se do toho pustíme. No a něco nás napadlo a začali jsme tvořit.

Scénáristé často nadávají, že filmová podoba se liší od toho, co napsali. Jak se vám líbil výsledný film a jak ho hodnotíte jako režisér?

Já byl v této pozici vlastně poprvé a bylo to pro mě hodně zajímavé. Ten film je strhující, stylizovaný, velmi dynamický, ale já jsem nějak hodně vnímal to svoje diváctví ovlivněné právě tímhle syndromem scénáristy. Tedy že něco píšete, znáte každé slovo, každou scénu a teď vidíte výsledek, který se samozřejmě a zcela přirozeně liší od toho, jak jste si to při psaní představovali. To pro mě bylo úplně nové.

Nikdy mi nejde o to, hlásit skrze divadlo nebo film, co si myslím

Na divadle máte podobné pocity nebo je to jiné?

Tam vytvářím všechno hodně autorským způsobem a třeba na divadle ze začátku scénář nemám, zatímco ve filmu se nezačne dřív natáčet, dokud nedodáte scénář. Ty přístupy jsou velice odlišné, a na divadle zapisuji scénář až třeba těsně před premiérou, kvůli technickým složkám, aby byly jasné narážky pro světla a zvuk, aby inspicient měl podle čeho průběh představení řídit atd. Ale to samotné dílo skutečně vzniká velice kolektivně. A i když přijdu s nějakým námětem a mám nějakou základní osnovu, tak stejně to divadelní zkouška všechno testuje a myšlení každého herce se tam nějak projevuje, každý se v tom výsledku nějak otiskne. Proto se tomu říká autorské divadlo. To u toho filmu je to daleko těžší, protože je to víc jako produkt, musí se odevzdat scénář, začnou se shánět peníze, pak se udělá natáčecí plán, aby byl co nejefektivnější, aby se natočilo co nejvíce za co nejméně peněz, a to jsou věci, které příliš nedovolují kolektivně autorský přístup nebo prost není čas a prostor na to, aby se do toho výsledku otiskly všichni zúčastnění. Ale snažím se o to.

A jak se o to snažíte?

Musím najít ten prostor někde jinde. Třeba když jsme dělali film Zahradníkův rok, tak tam se to trochu povedlo, protože jsme měli natáčecí plán na celý rok, kdy se v každém měsíci točilo jen dva až tři dny. Takže byl čas si to lehce nastříhat, podívat se na to, kam to směřuje, co se děje ve světě a jak se to do toho může obtisknout, co vyrostlo nebo nevyrostlo na té zahradě, jak zestárnul Olda Kaiser a tohle mě hrozně baví, protože do té tvorby vkládáte prvek náhody, určité změny přichází tak nějak samy a já bych to nikdy nevymyslel.

Zmínil jste film Zahradníkův rok (děj je inspirován událostmi na zámku Nové Zámky v Dolní Olešnici, který vlastnil ruský podnikatel Alexej Zacharov - pozn. a.) a my jsme se dočetli, že ten ruský nájemce zámku, který působil majiteli zahradnictví problémy se ho rozhodl prodat a zmizel. Těší vás to, že jste svým dílem m o ž n á pomohl dobré věci a zajímáte se ještě o osud toho zahradníka?

Samozřejmě nevím, jaký vliv měl film na rozhodnutí ruského oligarchy prodat zámek sousedící se zahradnictvím pana Mandyse, ale rád bych si myslel, že na tom nějaký podíl máme. Za panem Mandysem jsem teď delší dobu nebyl, ale určitě tam pojedu. Když jsem tam byl naposledy, byl ve skleníku a spokojeně loupal cibulky. Tak doufám, že se mu daří pořád dobře, a když teď nemá ruského souseda, tak snad ještě lépe.

Inklinujete víc k filmu nebo k divadlu?

Já to takhle nikdy nestavím, když na něčem pracuju, prostě mě to musí pohltit. Nebylo to tak, že bych si řekl “dost bylo divadla a teď jdu točit filmy“, všechno se to vyvíjí nějak přirozeně, bez mého plánu, který chci naplňovat. Ale pravda je, že do divadla jsem vplul nějak úplně přirozeně na střední škole a cítím, že všechno, co teď dělám, má zdroj a kořeny v divadle.

Dělat film o postavě, která nemá žádnou kontroverzi, nedává moc smysl

Vaše tvorba se často vyjadřuje k věcem, které jsou ve společnosti důležité. Jak si ta témata vybíráte?

Mně se líbí, že v tom hledišti, ať je to filmové nebo divadelní, vzniká nějaký kolektivní druh zážitku, a to s lidmi něco udělat musí, protože je to nějaká společenská pospolitost. To už je sám o sobě politický akt. Je to prostě nějaké shromáždění lidí. A to, jaké téma v nich rezonuje, vy jako tvůrce můžete ovlivnit jen do určité míry. Ono, když si to vezmete, je vlastně zázrak, že v dnešní názorově i hodnotově tak roztříštěné společnosti se sejde kvantum lidí na jednom místě, aby měli kolektivní filmový nebo divadelní zážitek. Ten boj o pozornost člověka, diváka nebo posluchače je dneska šílený, je spousta podcastů, talk show, VOD platforem (služba, která umožňuje uživatelům sledovat videa, jako jsou filmy a seriály, kdykoli si je vyberou, místo aby sledovali pevně daný televizní program - pozn. a.)digitální svět dokázal, že kdokoliv může podávat zprávu o sobě a svých názorech velkému množství lidí, a přitom tady stále existuje touha a ochota lidí se sejít někde naživo a vnímat něco společně a kontinuálně. Samozřejmě je mezi filmovým a divadelním hledištěm podstatný rozdíl, v divadle víte, že ti herci jsou živí lidi, dýchají stejně jako vy, spotřebovávají čas stejně rychle jako diváci, což u filmu samozřejmě nemáte, tam k nějaké zpětnovazebné smyčce, kdy jeviště může reagovat na to, co se děje v hledišti nedochází. Ale pro mě je klíčové to setkání lidí na jednom místě v jednom čase. A co se týče témat, tak to je velmi intuitivní a velmi se to pokaždé liší. Rozhodně musí být na začátku něco, co mě nenechává klidným, co mě nějakým způsobem vykolejilo nebo mě to irituje nebo mi to poskytlo pohled, který jsem do té doby nevnímal a spojí se to třeba s nějakým příběhem a teď se to začne nabalovat a najednou je člověk vůči tomu tématu nebo i jen příběhu citlivější a vnímá ho najednou všude kolem sebe, na ulici, v tramvaji, na sociálních sítích nebo při rozhovoru s kamarády. A z toho se to začne rodit. Ale nikdy mi nejde o to hlásit skrze divadlo nebo film, co si myslím. To by mě nebavilo. Na to existují daleko vhodnější média. To sdílení v hledišti je pro mě důležitější a myslím si, že ani film ani divadelní hra není primárně o tom říct svůj názor, sdělit objevnou myšlenku nebo demonstrovat vlastní genialitu. Vždycky jde o to zažehnout dialog.

Teď chystáte nový film o Tomáši Baťovi, který má mít rozpočet skoro 100 miliónů korun. Co nám o tom můžete prozradit a proč zrovna Tomáš Baťa?

Je to rozhodně nejvelkolepější projekt, ve kterém jsem se ocitnul, a chvíli jsem si nebyl jist, jestli to není celé nějaký omyl. Teď jsme na začátku a řešíme, jak to máme pojmout. Nějaká verze scénáře již je, ale vzniká další, scházíme se s lidmi, kteří jsou, řekněme, specialisté na Baťu, Baťologové, jezdíme do Zlína, obdivujeme architekturu, děláme neustále rešerše a samozřejmě sháníme peníze. I když tedy na tom se přímo já nijak nepodílím. Pro mě se v tom procesu neustále prohlubuje ta základní fascinace postavou Tomáše Bati. Můj dědeček mu dělal osobního pedikéra, a tak já si teď v tom příběhu hledám nějakou osobní linku. Ale bude nutné se podívat na poměrně značnou část života Tomáše Bati, prvního globalisty, a vytáhnout z toho ta témata, která s námi dnes rezonují, která s námi nějak hýbou. Zatím to skutečně vypadá na producentsky i režijně ambiciózní projekt, bude potřeba nákladná postprodukce, speciální efekty, triky, protože tam budeme muset vytvořit 10. léta, 20. léta, 30. léta, potřebujeme vidět, jak rostl Zlín, a to bude hodně náročné. Ale v tuto chvíli je zásadní práce na scénáři.

Není to trochu svazující, dělat film o tak pozoruhodné a výjimečné postavě, která má i své kontroverzní stránky?

Dělat film o postavě, která nemá žádnou kontroverzi, nedává moc smysl. A možná to ani nejde. Kontroverze je do značné míry daná i polarizací diváků. Tomáš Baťa byl skutečně velikán, lidí, kteří dokázali tolik co on v tak krátkém čase je v naší historii minimum. Snaha pojmenovat jeho místo v dějinách, vyložit jeho osud, začíná vlastně hned po jeho náhlé smrti. A od té doby ho s nadsázkou řečeno každá pětiletka interpretuje trochu jinak, takže tam jsou levicové a pravicové pohledy, první globalizace, prvky kolonizace, proti tomu obrovský rozvoj města, kraje, státu atd. V jeho životě máte propady do totálního bankrotu i geniální nápady, jak se z toho dostat, byl synem, manželem, milencem, otcem, samozřejmě podnikatelem, ale také opravdu obyčejným a chudým ševcem. Je to příběh selfmademana, který se nebál myslet ve velkém, ale zároveň nepřestal myslet na všechny lidi ve svém okolí. Odkaz, který zanechal, se dá nahlížet z nekonečně mnoha stránek a úhlů pohledu, a to je to lákavé. Musím se také přiznat, že než jsem se do přípravy filmu pustil, tak jsem byl úplný lajk a pletl se mi Tomáše s Janem Antonínem, ale díky ročním rešerším jsem snad o kus dál. Byl jsem také v zajetí určitých předsudků, ale čím jdu hlouběji a tu postavu poznávám, tak – přiznávám - je pro mě pozitivnější, zvyšuje se spíše můj obdiv. Ale cítím, že ještě nemáme to jednu hlavní linku, tu tepající žílu, kterou musíme následovat.

Uvažoval jste, že byste oslovil firmu Baťa a příbuzné v Kanadě, aby vám na film přispěli?

Tohle je kompletně v rukou dvou Adamů, Adama Dvořáka a Adama Páleníčka, v jejichž hlavách ten projekt vzniknul a kteří se snaží dovést projekt k realizaci. Já osobně jsem byl zatím v kontaktu například s Nadací Tomáše Bati, hlavně ale kvůli scénáři.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: IMDb, ČSFD, z našeho archivu