Vystudoval jste stavební katedru ČVUT a až teprve potom jste se přihlásil na FAMU. Nebyl jste rozhodnutý, co chcete v životě dělat, nebo jen zasáhla náhoda, která Vám podsunula výhybku směrem k filmu?

No, já jsem tu stavební fakultu dělal proto, abych nemusel jít na vojnu. V podstatě stavař jsem nikdy být nechtěl, ale na gymplu jsem chodil do matematické třídy, takže to mi zase takový problém nedělalo. Byl to tedy takový omyl, nicméně toho vůbec nelituji, protože jsem se tam toho dost naučil.

Během studií jste dělal asistenta režie Věře Chytilové na filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Nebyl to pro Vás očistec, pracovat s touto paní režisérkou, nebo naopak Vás naučila něco, co jste pak sám upotřebil ve své vlastní práci?

(smích) Určitě to byla ta nejlepší škola. Paní Chytilová učila náš ročník na FAMU, takže jsme se znali ze školy, ale vidět při práci režiséra je něco úplně jiného než si o tom jen povídat. Pochopil jsem, že ona na place řeší úplně ty samé problémy, jaké já jsem znal z amatérského filmu a pochopil jsem, jak funguje ten celý filmový štáb, jak fungují ty jednotlivé profese, a hlavně ji vidět při práci, jak komunikuje s herci, jakým způsobem improvizuje, jakým způsobem vede pohyb kamery a herců, jakým způsobem rozzáběrovává scénu. To všechno byla pro mě obrovská škola.

Než jste začal točit, pobyl jste nějakou dobu v Německu. To jste vydělával peníze na svůj filmový debut, abyste se nemusel, jako neznámý tvůrce, nikoho prosit?

Ano, přesně tak. Já už jsem tam jezdil na FAMU na brigády, abych si přivydělal něco na živobytí. Na FAMU jsem točil absolventský film Akáty bílé, což nedopadlo moc dobře, a tak jsem neměl žádné otevřené možnosti, jak pracovat u filmu. Pro mě ta práce v Německu byla velmi důležitá životní zkušenost, protože jsem se dostal do určitého odstupu od filmu, protože na FAMU je člověk uvnitř toho dění, mluví jen o filmu a tady jsem měl možnost vidět ten svět z trochu jiného úhlu, a kromě toho jsem měl i čas si promýšlet náměty a začal jsem tam pracovat na scénáři na film Divoké včely.

Fakt, že otevřu doma okno a vidím louku, jsem hned v přírodě a dýchám ten čerstvý vzduch, to je pro mě absolutní životní hodnota

Bydlíte na vesnici a Vaše filmy jsou většinou ze života lidí na venkově. Nejste městský typ a nejste naladěn na to zběsilé životní tempo, nebo jsou to důvody finanční, a to jak ve filmu, tak v reálném životě?

Já jsem nikdy na tom nebyl ekonomicky tak dobře, abychom mohl založit svoji rodinnou existenci v Praze. Ale to není ten hlavní důvod. Fakt, že otevřu doma okno a vidím louku, jsem hned v přírodě a dýchám ten čerstvý vzduch, to je pro mě absolutní životní hodnota. Co se týče těch vesnických námětů, to já jsem měl vždycky, protože člověk v té vesnické komunitě prostě nemůže uniknout těm vztahům. Mě vždycky bavilo ty vztahy v těch komunitách odhalovat, protože z nich není úniku a z dramatického hlediska je to zajímavé.

Až na dvě výjimky si píšete scénáře sám. Je to Vaše naprogramovaná cesta, filmovat jen vlastní náměty nebo Vám byly nabídnuty i jiné scénáře, ale nebylo to prostě ono?

Ano, tak nějak to asi je. Měl jsem štěstí, že jsem mohl s Ivanem Arsenjevem natočit film Krajina ve stínu a Konec světa, ale jinak mě ty scénáře, se kterými jsem se setkal, neoslovily nebo to nevyšlo tak, aby z toho vzniknul film.

Vaše filmy získávají ocenění na festivalech, jsou kladně přijímané jak diváky, tak kritikou, což se často nestává. Jak si to vysvětlujete?

Podle mě to nelze rozdělovat. Film by měl fungovat na více úrovních, v té jednoduché, vyprávěcí, otevřené a přístupné rovině pro diváky a zároveň by měl mít hlubší vrstvy významové, které osloví i náročnějšího diváka. Já jsem to nikdy nerozlišoval a vždycky mě těšilo, když byly moje filmy přijímány kladně na více rovinách.

Myslíte, že je to tím, že jsou dobře natočené a příběhy vyprávěné nebo že mají jakousi lidskou nadhodnotu a diváci se s nimi ztotožní, protože něco podobného v životě prožili i oni?

No, to doufám. Mě se také vždycky líbily a oslovovaly filmy, ve kterých byl nějaký životní pocit nebo vztahová zkušenost. Pro mě je důležité vnímat úctu ke každému člověku a vždycky objevovat ty lidské hodnoty v různých postavách a situacích. To mě ohromně láká.

Mezi filmy máte zhruba 3-4leté pauzy. Co zabere nejvíce času, najít dobrý námět, aby ve Vás rezonoval, napsat dobrý scénář nebo natočit vlastní film?

Musím říct, že nejvíce úsilí a práce je právě při psaní toho scénáře, protože tam se formuje ta vlastní myšlenka, nemoci, pocity, pravdivost a jednání těch hrdinů příběhu. Hledání námětu a formy zpracování je nejdelší a nejtěžší část práce na filmu.

Máte stálý okruh herců, se kterými tvoříte, paní Geislerová, Dyková, Kronerová, pan Liška atd. Je to výhoda, že víte, co od nich můžete čekat a dobře se Vám s nimi dělá? Nebojíte se, že se to divákům přejí a okouká?

Ono to závisí na tom, jak široké nabídky temperamentu ten herec dostane. Teď jsem to řešil s Majdou Borovou, která hrála ve filmu Krajina ve stínu tu Marii, což byla taková silná, ženská postava. Pak hrála v Suchu, ale byl to jiný temperament a teď v Konci světa hraje zase temperamentem úplně jinou postavu. Bylo by samozřejmě špatně obsazovat ty samé herce do typově stejných postav, ale pokud je ten úkol jiný a pro herce je to výzva, tak je to vždycky zajímavé. Kromě toho mám ty herce, které jste zmiňovali, rád lidsky a dobře se mi s nimi dělá a pokud je šance tu roli uchopit nějakým novým objevným způsobem, tak je to vždycky zajímavé.

Mně se také vždycky líbily a oslovovaly filmy, ve kterých byl nějaký životní pocit nebo vztahová zkušenost

Jste dobrý pozorovatel, a tedy vnímáte prosté lidské životy okolo sebe nebo máte důležitá témata, která chcete natočit a kolem nich nabalíte ten lidský příběh, takže jsou zároveň i laskavé, ale pořád v sobě mají i poselství?

Já myslím, že se to týká nás všech. Každý člověk žije svůj život, který je definovaný těmi vztahy s okolím, které ho formují a zároveň je důležité pozorovat, jak to mají jiní lidé, takže je to vždycky taková kombinace.

Máte rád, když je konec filmu nejasný a divák si ho musí udělat sám v sobě?

Hm, to je těžká otázka. Těžko to takhle hodnotit. Já mám prostě rád filmy, které, když skončí, tak zůstanou v divákovi déle, kladou mu nějaké otázky a člověk má potřebu se k nim vracet. Tak tyhle filmy mám rád a nemusí to být proto, že mají otevřený konec, ale proto, že ty myšlenka nebo emoce vedou k rozkrývání nějakých otázek. Vyhýbám se filmům, které sice člověka pobaví, ale když odejde z kina, tak v něm nic nezanechají, pomalu ani neví, o čem to bylo.

Myslíte, že kdyby bylo jasně dané, jak to skončí, že by o něm divák nepřemýšlel až tak intenzivně, přestože by se mu líbil a zanechal v něm emoce?

Každý příběh, pokud je zajímavý, by měl vést k určitému konci, který položí nějaké otázky.

Ve filmu Sucho jde o souboj dvou odlišných přístupů nejen k životu ale i k přírodě. Byla to taková Vaše vlastní rukavice hozená divákovi, aby se zamyslel nad tím, jak žije a že to ani tentokrát není ani černé ani bílé?

No jednoznačně. Ten film je bytostně založený na koexistenci lidí a krajiny. Otázka o našich životech a dopadech na krajinu a zároveň život krajiny dopadající na nás, to je něco, co mě velmi zajímá a přijde mi velmi důležité o tom přemýšlet, mluvit o tom a všímat si toho.

Vaše témata jsou sice o lidských příbězích, ale působí hodně česky. Má to nějaký vliv na komerční úspěch v zahraničí?

Upřímně řečeno, nějaký významný úspěch v zahraničí měl jen film Štěstí, který se promítal ve 30 zemích a byl to jediný můj film, který měli diváci vidět v nějaké širší distribuci. Moje filmy zůstávají vlastně jen pro české publikum, i když donedávna se mi dařilo spolupracovat s Polskem, ale to už také nějak postupně mizí. Myslím, že teď je velký problém, aby se český film dostal ve světě do široké distribuce.

Krajina ve stínu poněkud tematicky vybočuje z řady Vašich filmů. Bylo to téma, ke kterému jste se prostě musel vyjádřit po svém a upozornit na to, jak křehké to v životě může být, kdy jsou i mezi přáteli dva odlišné náboženské nebo politické názory a že by se historie mohla opakovat?

Jednoznačně. Pamatuji si na ten okamžik, kdy jsem četl scénář a byly tam ty scény, kdy začínají připravovat len lidový soud a říkal jsem si, že to snad není možné, že to proběhne. A když tam pak dojde k tomu, že soused vlastně popraví svého souseda, tak mě to vůbec nenechalo klidným. Myslím, že to jsou situace, ke kterým bychom se měli vracet a měli bychom si toho všímat, aby se to, proboha, nikdy neopakovalo.

Váš další film Konec světa se také dotýká srpna 68 stejně jako Pelíšky nebo Vlny. Myslíte, že tohle období bude filmařsky vděčné i v budoucnu, neboť to prověřilo charaktery lidí a ovlivnilo jejich životy a osudy jako snad žádná událost v našich dějinách předtím?

No, on ten film není o roku 68, ale je to příběh kluka, kterému rodina odjede do zahraničí a on zůstane doma a ta okupace mu způsobí tu katastrofu, že přijde o rodinu. Takže mě až tak nezajímal rok 1968, to jsem tehdy byl roční mimino a samozřejmě si nepamatuji tu dobu, ale velmi dobře si pamatuji ty následky. Mě tam hodně lákalo vykreslit ten vztah mezi vnukem a dědou a ten rok 68 vnímám jen jako pozadí událostí.

Na to, že máte s filmy tolik úspěchů a cen, působíte velmi skromně a pokorně. Máte nějakou životní mantru, kterou se řídíte?

(smích) To jste hodný, že mi to takhle říkáte. Mantru nemám, ale já se té pokoře pořád učím, protože jsme na tomhle světě na chviličku a ty důležité věci, jako třeba mezilidské vztahy, o to se snažím pečovat.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Bohdana Slámy, Luminar Film, úvodní foto Robert Sedmík