Je pravda, že maminka Vašeho otce, když pro něj hledala jméno, nechtěla běžné, české, ale něco originálního, a ve švédském kalendáři našla Elmar, což se jí líbilo, a když zjistila, že to je španělsky moře - El Mare, tak měla jasno?

To je naprostá pravda, jste výborně informováni.

Narodil jste se v Brně v době, kdy tatínek pracoval již 8 let ve Zlíně na Kudlově. Kde tedy máte svůj domov, Brno, Zlín nebo Prahu?

Já jsem se narodil 12. října 1942 v Baťovské nemocnici ve Zlíně a bydlel jsem během války se svou starší sestrou Elenou a rodiči v jednom z těch typických cihlových domků na tzv. Fabiánce nedaleko filmového ateliéru na Kudlově. Čili jsem původem Zlíňák. Po válce na jaře 1946 jsme se odstěhovali za otcem do Prahy, kde již od léta 1945 pracoval jako generální tajemník prozatímního výboru Čs. Filmové společnosti. A v Praze žiju až dodnes, takže vlastně domov mám tady.

Vzpomínáte si, že by tatínek měl tolik práce, že by se vracel z práce až pozdě domů a neměl by čas si s Vámi hrát, takže jste dětství prožil spíše s maminkou, zatímco otec zajištoval živobytí?

Vzpomínám si na své dětství v krásné přírodě kousek nad Zlínem jako na harmonický kus života, samozřejmě se o nás dva starala především naše matka, ale otec chodil z ateliéru na oběd domů, a i večer se brzy vracel, takže jsme žili pohromadě jako idylická rodina, což dokumentuji přiloženými fotografiemi.

Otcovu režijní práci jsem už jako kluk zpovzdálí sledoval

Celých 11 let jste bydlel ve vile, kterou pak tatínek prodal slavnému cestovateli Miroslavu Zikmundovi. Jaké jste měl dětství, které probíhalo v době politických procesů a v atmosféře strachu a teroru?

Funkcionalistickou vilu na Nivách ve Žlebové ulici nechal postavit J. A. Baťa pro mého nevlastního dědečka – od září 1935 prvního okresního hejtmana ve Zlíně (před tím celá dlouhá léta spadal Zlín pod okres Uherské Hradiště, kde pracoval můj tzv. „kmotříček“ jako okresní hejtman už od první světové války). A sem jsem jezdil každé prázdniny na celé dva měsíce a navzdory nelehké politické situaci po únorovém převratu v r. 1948 jsem tu byl naprosto šťastný!

Tatínek asi vilu prodal, protože se stěhoval do Prahy, že? Pamatujete si, zda ho pan Zikmund o prodej požádal nebo tatínek sháněl kupce a pan Zikmund nabídl nejvíce? Pokud jedete do Zlína, táhne Vás to se k té vile zase podívat?

Co se týče zmíněné vily na Nivách – po tom, co můj „kmotříček“ odešel v r. 1942 předčasně do důchodu, aby se nezkompromitoval spoluprací s německou okupační správou Zlína, nabídla mu a mé babičce firma Baťa vilu k odkoupení. Ale protože neměli k dispozici celou částku, zakoupil pro ně vilu na své jméno můj otec. Jenomže na jaře roku 1953 nastoupil do funkce předsedy Městského národního výboru ve Zlíně později nechvalně známý předseda Ústředního výboru KSČ Milouš Jakeš a nařídil mé prarodiče jakožto představitele minulého režimu bezpodmínečně z města vykázat. Takže bez prostředků (mému kmotříčkovi sebrali penzi a babička měla pouhých 300,- korun na celý měsíc a z toho museli vyžít!) museli do čtrnácti dnů město opustit. A tehdy se nabídl Ing. Miroslav Zikmund, který se spolu s Jiřím Hanzelkou v té době trvale ve Zlíně zdržoval (otec jim totiž domluvil v ateliéru na Kudlově střižnu, kde zpracovávali své materiály z cesty do Afriky a Jižní Ameriky do podoby celovečerních filmů), bydlel v Grandhotelu Moskva, dříve Společenský dům, kde neměl prakticky žádné soukromí, že vilu od táty odkoupí. Dodnes, když mám cestu do Zlína, vždycky se zajedu podívat na Nivy, kde jsem byl kdysi dávno tak šťastný.

Zajímala Vás práce Vašeho otce a chodil jste s ním do Krátkého filmu a pak na Barrandov, takže jste měl o svém budoucím povolání od začátku jasno?

Otcovu režijní práci jsem už jako kluk zpovzdálí sledoval – při natáčení Hudby z Marsu mě vzal s sebou do Litoměřic, kde celý štáb bydlel, i na „plac“ do vinařství ve Velkých Žernosekách. I později v roce 1962 jsem se motal kolem natáčení filmu Smrt si říká Engelchen shodou okolností o prázdninách právě ve Zlíně, kde se točily scény osvobození města partyzány.

Tvůrčí dvojice Kadár-Klos se stala pojmem a spolupracovali spolu 17 let, přestože byli naprosto rozdílní a vykali si. Vzpomínáte si na pana Kadára, zda chodil třeba k Vám s otcem něco řešit a jak se k Vám choval nebo na Vás působil?

Na „Kadárušku“, jak jsme mu něžně říkali, vzpomínám hrozně rád – chodíval k nám často na Barrandov, kde jsme v té době bydleli nedaleko Filmového studia, psát s otcem scénáře a vždy se ke mně hezky choval. Pomáhal mi i s přípravou na talentové zkoušky na DAMU (i když jsem nakonec přijat nebyl stejně jako Vít Olmer, který je dělal se mnou). Později (v roce 1968), po absolutoriu filmové režie na FAMU, jsem dokonce s ním i s otcem spolupracoval na filmu Touha zvaná Anada jako pomocný režisér.

Vaše, podle všeho jediná filmová role byla v roce 1960 v Krejčíkové skvělém filmu Vyšší princip. Přimluvil se za Vás otec, abyste si to zkusil nebo byl nějaký konkurz, Vy jste na něj šel a roli studenta dostal?

Film Vyšší princip se začal natáčet už na podzim 1959, já jsem měl už po maturitě a Jiří Krejčík mě přes tátu znal od dětství, tak mě pozvali účinkovat v té slavné třídě po boku Jany Brejchové, Ivana Mistríka, Petra Kostky a dalších. Ale tím to nekončilo – současně se v té době točil film Romeo, Julie a tma a tam mě rovněž angažovali. A režiséru toho filmu Jiřímu Weissovi jsem zřejmě nějak padl do oka, takže mě pozval na herecké zkoušky na hlavní roli jeho dalšího připravovaného filmu Zbabělec, z doby Slovenského národního povstání, které se konaly v Bratislavě kvůli slavnému herci Ladislavu Chudíkovi, který měl hrát druhou hlavní roli. Naštěstí se mi z toho podařilo nějak vycouvat – jednak se mi námět vůbec nezamlouval a taky bych přišel o rok studia. Nakonec tu roli získal Oleg Strižanov, tehdejší sovětská filmová hvězda.

Režisér Jiří Krejčík byl učiněný svéráz. Na jedné straně to byl obdivuhodný mistr v práci s herci (dokázal z nich vydolovat neskutečné výkony), a na druhé neřízená střela

Film je starý 64 let, ale stále dojme a čas mu neublížil. Máte nějaké vzpomínky na režisérské vedení pana Krejčíka?

Co se týče osobnosti režiséra Jiřího Krejčíka, tak to byl učiněný svéráz. Na jedné straně to byl obdivuhodný mistr v práci s herci (dokázal z nich vydolovat neskutečné výkony), a na druhé neřízená střela. Když se rozčílil, a to bylo dost často, začal na place burácet a ztrácel nervy. Památná byla jedna scéna v ateliéru v Hostivaři, kdy na sebe s kameramanem Jaroslavem Tuzarem přede všemi ječeli a hádali se jak malí kluci.

Proč nenásledovaly další filmy? Nebavilo Vás to, nebo nabídky nepřicházely a mrzelo Vás to?

Své herecké ambice jsem ke štěstí diváků v průběhu let zdárně odložil.

Vzpomínáte na rok 1965, kdy Obchod na korze získal v Americe Oscara a tatínek tam s panem Kadárem odletěli? Jak tam dlouho byli? A máte třeba Vaši fotku s Oscarem, nebo jste ho ani neměl v ruce?

To byla tenkrát velká sláva – v r. 1966 byl Obchod na korze nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film! Takže v dubnu do Los Angeles, kde se Oscaři udělují, odletěli K+K ještě spolu s paní Idou Kamiňskou, která ve filmu hrála jednu z hlavních rolí – staré židovské majitelky malé galanterie. No, a nakonec to k překvapení všech vyhráli jako první československý film!

Přestože se tatínek podílel s mnohými na znárodnění našeho filmu, v roce 1969 byl z kádrových důvodů vyhozen od Čs. filmu a z FAMU. Bylo to jen kvůli emigraci pana Kadára, nebo kvůli filmům, které spolu natočili a „špatnému“ postoji Vašeho otce?

Otec byl za začínající normalizace, podobně jako ostatní režiséři zlatých šedesátých let, z kádrových důvodů, z Barrandova propuštěn a násilím poslán do předčasného důchodu. Museli s matkou vyžít za směšných 1700,- korun měsíčně, přestože měl teoretický nárok na lukrativní důchod národního umělce. Důvodem byly rovněž jeho postoje v roce 1968 a 1969, v době, kdy byl posledním předsedou Filmového a televizního svazu FITES, než ho začátkem roku 1970 jako precedens na výstrahu ostatním tvůrčím svazům zakázali a rozprášili. Současně ho vyhodili z FAMU, kterou po válce spoluzakládal a kde dlouhá léta přednášel – vychoval jako docent na katedře režie mnoho skvělých pozdějších režisérů, i zahraničních (velmi proslavená je např. jugoslávská tzv. pražská škola!). Jistě to ale také bylo kvůli emigraci jeho dvojčete do USA a vyzněním jejich společných filmů. Z jejich filmů mám pochopitelně nejradši Obchod na korze a který nemusím, je jejich debut z počátku 50. let, plný schematismů a politických nátlaků Únos.

Jak se politická perzekuce projevila na životě Vaší rodiny? Co dělal otec a zkomplikovalo to nějak Vaši cestu za vzděláním a k filmu?

Otec v 70. letech minulého století, kdy měl ve filmu naprostý distanc (nemohl ani publikovat), začal se stavebními úpravami barokního domku na Petříně, ve kterém s matkou a sestřinou rodinou bydlel. Ve stavebním oboru se nakonec tak zdokonalil, že ho pak herec Karel Höger požádal, zda by mu nemohl dělat stavební dozor na stavbě jeho Okalu na Hřebenkách. S výsledkem byl velmi spokojený, ale bohužel si bydlení v něm moc neužil, zemřel krátce na to na infarkt.

U mě se kádrový průšvih naplno projevil v roce 1971, kdy na Barrandově proběhly rozsáhlé tzv. prověrky, které měly oddělit „zrno od plev“, jak se říká. Při nich byla klíčovou otázkou: „Zda souhlasíte se vstupem vojsk spřátelených armád Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968,“ jak tehdejší noví normalizační páni ve FSB eufemisticky nazývali okupaci. Já jsem pochopitelně odmítl, a tím jsem se definitivně odepsal v kariéře filmového režiséra. Trvalo to dalších nekonečných deset let, než se mi po různých peripetiích podařilo dostat se alespoň do Dabingového studia FSB jako režisér českých znění zahraničních filmů. A tak tuto profesi vykonávám už déle než 43 let.

Moc nevíme o konci života Vašeho otce. Radil jste se s ním, když jste od roku 1981 pracoval na Barrandově, nebo na film zanevřel a bavili jste se o normálních věcech, ale o práci nikdy?

Otec v posledních letech života pracoval pro Filmový ústav v Praze a připravil pro ně sám či ve spolupráci s Pavlem Taussigem několik zajímavých publikací, např. Dramaturgie je když…, Hašek a film nebo studii o české filmové komedii. A o dění ve filmu a v televizi se stále živě zajímal a na našich pravidelných rodinných setkáních u nich na Petříně jsme vždy nejnovější vývoj v umění a v politice probírali. Zemřel v polovině roku 1993 na komplikace při perforovaném zánětu žlučníku.

Pracujete v dabingu 43 let a zažil jste období jeho největší slávy. Je to pro Vás stále milovaná práce, i když se podmínky dramaticky změnily a klade se důraz na rychlost a ekonomickou efektivitu?

Dnešní vývoj natáčení dabingu se diametrálně liší dob „zlaté“ éry v 70. a 80. letech min. století. Dnes není důležitý výsledek, ale především rychlost a láce natáčení ve studiu. Dříve herci, představující jednotlivé postavy v cizích filmech, spolu stáli všichni společně u mikrofonu, dnes se dabuje každá postava zvlášť, dabér nemá šanci slyšet narážky a intonaci svých kolegů či kolegyň. Ale přesto mě dabing, i když je tak nesmyslně uspěchaný, pořád baví!

Šestkrát jste získal prestižní Cenu Františka Filipovského za dabing. Je ten pocit poprvé, podruhé a pošesté pokaždé jiný a nedochází Vám při děkovačce slova?

Cen Františka Filipovského mám doma celou řadu a popravdě řečeno, nemám to už ani kam dávat.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Elmara Klosse