Zdá se, že jste zaujatý filmem a knihami. Byl jste v mládí vášnivým čtenářem knih, filmovým divákem nebo ta vášeň přišla později?

Vždy jsem byl vášnivým čtenářem knih a na vysoké škole jsem studoval angličtinu. Co se týče filmů, jako dítě jsem s rodinou chodil na spoustu filmů, ale řekl bych, že jsem se k nim opravdu dostal na vysoké škole, kde jsme měli filmový klub, který promítal spoustu skvělých filmů, které jsem nikdy předtím neviděl, jako Don't Look Now, The Last Picture Show a Chinatown.

Pracoval jste jako televizní kurátor po dobu 27 let. Co to přesně znamená a co jste měl v popisu práce?

Jako televizní kurátor v Paley Center for Media (dříve Museum TV + Radia) jsem organizoval projekce, panelové diskuze a výstavy. Přes 27 let jsem dělal HODNĚ akcí, ale mezi mé oblíbené patří promítací seriál TV Noir a akce Twin Peaks, na které jsme ukázali fanouškovský sestřih seriálu zahrnující pouze postavu Laury Palmer. Moderoval jsem a/nebo organizoval panelové diskuze o Battlestar Galactica, Lost, Buffy the Vampire Slayer, Homicide Life on the Street, The Wire a mnoha dalších. Moje absolutně nejoblíbenější panelová diskuze byla s hereckým obsazením a kreativním týmem animované série Archer, kterou moderoval komik David Cross, který je naprosto ulítlý.

Jste zakladatelem a prezidentem Fayetteville Mafia Press. Založil jste to s podnikatelským záměrem nebo jste chtěl dát šanci autorům, kteří nemají agenta, respektive byli odmítnuti velkými vydavateli a usoudil jste, že by si zasloužili šanci? Kolik tituly ročně vydáváte a jaký máte rozsah?

Samozřejmě chci vydělávat peníze s FMP a s naším druhým vydavatelstvím Tucker DS Press, ale opravdu chci jen vydávat skvělé knihy. Ročně vydáváme 12 knih, tedy jednu měsíčně. Nejprve jsme se zaměřovali výhradně na popkulturu, ale po nějaké době jsme se rozšířili o skutečné kriminální romány, sportovní, a dokonce i žánrové romány. Stále hledáme nové spisovatele, ale je velmi důležité, aby k nám přišli s životaschopným marketingovým plánem.

Jste ve stejné lize jako špičkoví hráči a můžete se dostat na světový trh nebo fungujete spíše jako e-shop? S PC a chytrými telefony je hmatatelné, že lidé buď nečtou knihy vůbec, nebo méně. Jak hodně je znatelný propad v prodeji knih v USA?

Nejsme zdaleka tak velcí jako vydavatelé "Velké pětky“, ale nejsme výhradně e-shop. Až donedávna nás distribuovala do knihkupectví, knihoven, muzeí atd. Independent Publishers Group, jeden z největších velkoobchodů na světě, ale teď právě jsme přešli k Simon + Schuster. Na základě všech statistik, které jsem viděl, lidé stále hodně čtou. Na trh s velkými vydavateli je však pro nezávislé nakladatele, jako jsme my, velmi obtížné proniknout, takže to bereme jako výzvu.

Věřil byste, že v tak malé zemi, jako je Česká republika, vychází denně 41 nových titulů, trh je zaplaven a 1000 prodaných výtisků se považuje již za úspěch?

Téměř cokoli, co mi řeknete o vydavatelském průmyslu v České republice, mě překvapí, protože o něm nic nevím. Americký trh je také zaplaven a skutečnost, že distribuce byla demokratizována – v dnešní době může vydat knihu kdokoli – znamená, že se to bude jen prohlubovat. Je pro mě frustrující, že celebrity a etablovaní spisovatelé jsou těmi, kdo dostávají všechny výhody, co se týče marketingu a distribuce, ale to je předem prohraná bitva, takže nemá smysl s tím bojovat. Musíme jen najít nějaký jiný způsob, jak se prosekat tím plevelem prosekat.

Na trh s velkými vydavateli je však pro nezávislé nakladatele, jako jsme my, velmi obtížné proniknout, takže to bereme jako výzvu

Myslíte si tedy, že budoucnost knižního trhu bude v titulech, které si vytisknou sami autoři, a tak doby miliónu výtisků knihy jednoho autora se stanou minulostí?

Jak jsem naznačoval výše, stále si myslím, že celebrity a etablovaní autoři budou schopni prodat spoustu knih. Výzva je pro nás ostatní. Vlastní publikování má své výhody, ale může být velmi obtížné udělat díru na trhu, pokud nemáte slušnou armádu věrných čtenářů. Na druhou stranu musí být příjemné nemuset se dělit o výnosy s vydavatelem, agentem a distributorem.

Napsal jste také mnoho knih a některé z nich byly o Twin Peaks, dokonce i Váš pes se jmenuje po jedné osobě z tohoto seriálu. Proč jste tím tak posedlý, co je na tom tak speciálního?

Neřekl bych, že jsem Twin Peaks posedlý, miluji to, protože je tak provokativní a původní série tak daleko předběhla dobu. Postavy byly skvělé, ale obzvlášť se mi líbila ta tajemnost a mytologie – otázky jako „kdo byl Bob“, všechny ty věci z Červeného pokoje a chaty, šílenství Muže na jiném místě a tak dále. Nikdy jsem ale nepatřil k lidem, kteří by stáli ve frontě, aby získali autogramy od lidí, kteří v tom hráli nebo dokonce od Davida Lynche nebo Marka Frosta. Je spousta dalších pořadů, které mám stejně rád, jako Buffy, Lost, Battlestar Galactica, Akta X, Hra o trůny, The Wire, Seinfeld, The Office, New Girl. Mezi novějšími pořady si myslím, že Severance a Station Eleven jsou výjimečné a jsem si jistý, že jsem hodně dobrých věcí vynechal.

Specializujete se také na filmy Davida Lynche, které je někdy velmi obtížné pochopit. Přestože o něm píšete, nikdy jste se s ním nesetkal ani s ním nemluvil z očí do očí. Proč jste si ho vybral a je těžké si k němu najít cestu?

Lynch je opět jen jedním z mnoha filmařů, jejichž práci obdivuji. Nemám k němu žádný zvláštní vztah kromě toho, že miluji jeho práci (většinu). Napsal jsem knihu o Marku Frostovi a mám k němu obrovský respekt. Býval jsem velkým fanouškem Woodyho Allena, ale znepokojují mě některé věci, které o něm vyšly najevo, a upřímně, neviděl jsem žádný z jeho filmů už roky. Miluji Stanleyho Kubricka a 2001: Vesmírná odysea jsem viděl snad 100krát. Miluju Chrise Nolana a viděl jsem Memento snad 50krát. Miluji Wese Andersona a Sofii Coppolovou a bratry Coenoví a mnoho dalších filmařů. Ale stejně jako u hudby, mám tendenci říkat, že některé filmy miluji víc než celé knihovny plné knih.

Miluji Blade Runnera a Vetřelce, ale je tu docela dost filmů Ridleyho Scotta, které mě vůbec neoslovily. Můj oblíbený žánr je horor, zvláště béčkové horory jako Black Christmas nebo Halloween či Scream. Nevím, jestli je těžké se k Lynchovi dostat. Byl přístupný v době, když propagoval film nebo televizní pořad. Měli jsme ho v Paley Center, když propagoval On the Air.

Na rozdíl od Woody Allena, který točí filmy o každodenním životě a člověk se s nimi může ztotožnit, David Lynch natáčí těžké filmy k pochopení. Má jinou perspektivu a vidí věci jinak než ostatní lidé?

U Lynche si nejsem jistý. Myslím, že očí filmy o každodenních starostech a úzkostech; jinak proč by rezonovaly v lidech? Jen si myslím, že k nim přistupuje srozumitelnějším způsobem, zatímco práce Woodyho Allena byla vždy tím, co bych nazval reprezentativní, snad s výjimkou filmu Vzpomínky na hvězdný prach.

Můj oblíbený žánr je horor, zvláště béčkové horory jako Black Christmas nebo Halloween či Scream

Říkal jste, že jste jeho film Inland Empire viděl asi 10krát a stejně nemáte ponětí, o čem to je. Jaký má smysl točit takové filmy? My raději odcházíme z kina s vědomím, že víme, kdo je vrah nebo co tím chtěl režisér divákovi říct.

Když jsem Inland Empire viděl naposledy na festivalu, začal jsem asi ve ¾ přemýšlet o tom, že se na něj možná dívám špatnýma očima. Možná bych si měl přestat myslet, že příběh Sue byl skutečný příběh a všechno ostatní se odehrávalo v nějaké alternativní dimenzi. Ale možná je to Ztracená dívka, jejíž příběh je založen na realitě? Teď to chci vidět ZNOVU, abych zjistil, jestli to má nějaký smysl. Myslel jsem, že jsem si něco šlehnul, když Dernova postava doslova zmizela z obrazovky. . . ale pak se vrátí! Nevadí mi, že mě nechá film tápat, když to vezmu jako hádanku, řeknu si, že tomu musím přijít docela na kloub a někdy je to sranda.

Vnímání a hodnocení některých jeho filmů se postupem doby změnilo. Zatímco dřív to byl bezcenný odpad a pornografie, dneska je kritika chválí, čím to?

V devadesátých letech lidé mohli smýšlet nějak a dnes, po 35 letech, už mají na věci jiný názor. Některé filmy, které byly dříve zatracovány, jsou dnes v Americkém filmovém institutu a v knihovně Kongresu uchovávány jako národní bohatství. Když se budou lidi na jeho filmy dívat pořád, mohou v nich nalézat stále nové věci. I mně se to stalo také, že jsem některé věci v jeho filmech docenil až mnohem později. To je totiž klasický případ toho, kdy umělec předběhl svoji dobu. Mnozí se toho docenění ani nedožili nebo nedožijí. David má štěstí.

David Lynch říká: „Život nemá smysl, proč by měly filmy?“ Co myslíte, že je smysl života?

Lynch neříká, že život nemá smysl; říká, že život nedává smysl. Jsem pevným zastáncem existencionalistického pojetí, že smysl života je to, co se rozhodneme z něj udělat.

Byl jste v Uherském Hradišti na Letní filmové škole a povídal jste o Davidovi Lynchovi. Jak se Vám tam líbilo a překvapilo Vás velký zájem českých diváků? Podáte o tom zprávu samotnému Lynchovi?

Na festivalu to bylo super a moc se mi tam líbilo a užil jsem si to. Byl jsem ohromen zájmem přítomných diváků. Nemám ale v plánu kontaktovat Lynche a vyprávět mu o tom.

Říkal jste nám, že máte rád irskou folk/punkovou kapelu The Pogues. Jak jste se k její hudbě dostal, viděl jste je naživo a aplikujete punkové přístupy v životě nebo ve své práci?

K hudbě The Pogues jsem se dostal přes TV show The Wire, kde pořád dokola hráli písničku The Body, což je jedna ze dvou mých nejoblíbenějších od této kapely (ta druhá se jmenuje Fairytale of New York). Bohužel, naživo jsem je nikdy neviděl, ale abych byl upřímný, na koncerty moc nechodím. Určitě něco do sebe ten naštvaný irský punk má, co rezonuje s mojí citlivou povahou.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Davida Bushmana, Radek Petrášek (LFŠ)