S Vašim otcem jste jezdil na natáčení jako technik kamery. Co se Vám na té práci tak líbilo? Vidět svět jinou optikou nebo ta kreativní činnost, kdy něco vzniká a Vy jste toho přímou součástí?

Otec dělal ve zpravodajství ČT, a pro mě, jako dítě, které ho doprovázelo od nějakých svých 10 let na sportovní nebo kulturní akcí to byl vlastně první kontakt s živým, přenosovým natáčením. Bylo tam fluidum kamery, techniky, akce a poznávání nových lidí a možnost dostat se do prostor, které nebyly běžně přístupné, zvláště před revolucí. Takže to mě samozřejmě ovlivnilo. Já jsem se postupně kamerovou techniku naučil ovládat a občas jsem pak i zaskakoval v nějakých reklamách jako technik, a to jsem ještě ani neměl řidičák a nebylo mi ani zdaleka osmnáct. Začal jsem se potkávat s herci a měl jsem na starosti techniku, která v té době nebyla běžně dostupná. Byla to velká zodpovědnost. Při tom jsem získával vědomí štábové kultury a pozoroval jsem při práci lidi v různých filmových profesích.

Měl jsem štěstí, že už v prváku jsem potkal režiséry, se kterými jsem dál spolupracoval

Na FAMU Vás přesto nevzali. Bylo tam nepřátelské vedení či výběrová komise, nebo jste si myslel, že už všechno umíte, a tak jste se moc nepřipravil a rychle spadnul na zem?

Já jsem se na FAMU hlásil z gymplu a tehdy jsem vůbec netušil, která bije. Až když jsem věděl o co jde, tak jsem se tam dostal a byl vysoko, protože v době, kdy jsem FAMU studoval, jsem již měl vlastní produkční firmu a dělal malé zakázky. Byly to divoký devadesátky a profesorský sbor byl rekrutovaný ze zkušených barrandovských matadorů, kteří fungovali ve výkonné produkci, ale nebyli to pochopitelně producenti nové doby. A my jsme od začátku věděli, že se chceme především orientovat na zahraničí a hledali jsme vzory mimo školu. Ta doba byla překotná, já jsem produkoval a učil se intuitivně za pochodu z vlastních chyb. Měl jsem štěstí, že už v prváku jsem potkal režiséry, se kterými jsem dál spolupracoval. Byli to nejtalentovanější režiséři nové generace a naše filmy měly hned úspěchy na mezinárodním poli. Byl to takový nový impuls, který nás utvrdil, že jdeme správně, protože to, co jsme dělali se v té době na produkci na FAMU ještě neučilo.

Dostal jste se tam v roce 1994, ale pro pracovní vytíženost jste ji za rok opustil. Bylo Vám tam těsno, protože jste se musel držet nějakých mantinelů a zároveň jste poznal spoustu kreativních projektů, takže jste školu nakonec ani nepotřeboval?

Je to tak. Já jsem v prváku vyrobil film Indiánské léto, což jsem koprodukoval už přes svoji firmu, kterou jsem měl před Negativem a tehdy už jsem byl připraven na zodpovědnost, kterou si na sebe beru. Přestože mě třeba producent a pedagog Jaromír Kallista, který ale bohužel nebyl mým ročníkovým pedagogem, přemlouval abych zůstal, tak já jsem v té době pracoval i na jiných produkčních akcích, doba byla opravdu překotná a já jsem cítil, že musím projekty realizovat. Na školu tak nebyl v praxi ani čas, stihl jsem v prváku natočit Indiánské léto, což byl úspěšný debut, přinesl nám řadu cen, vidělo ho v kinech přes 100 000 diváků a díky němu jsme získali první důležité kontakty v zahraničí. S kolegou Pavlem Strnadem jsme obratem založili firmu Negativ a hledali cestu stát se nezávislými producenty.

To jste přímo došel k naší další otázce týkající se Negativu. Chtěl jste být sám nezávislý nebo naopak jste věděl, jak je těžké sehnat peníze pro autorské projekty a tak jste se přes firmu rozhodl osobně pomáhat mladým tvůrcům?

V té době to bylo velice těžké, protože žádná kontinuita ve financování filmů nebyla, takže když jsme zakládali v roce 1995 Negativ, tak jsme vedle toho pracovali na komerčních produkčních zakázkách, které nesouvisely s filmem a byl to nejen způsob, jak se uživit, ale také jak si vytvořit zázemí, které by nám dovolilo být nezávislí a jednou za dva roky natočit nějaký film. Teprve postupně jsme si získávali důvěru u institucí či fondů. Byla to doba, kdy vznikalo 10-12 filmů ročně, dneska je to přes 30, takže nebylo jednoduché se prosadit. Samozřejmě jsme při tom i hledali talenty v generaci mezi vrstevníky a pracovali s lidmi, kteří nám byli blízký.

Stál jste u zrodu kariér Davida Ondříčka a Saši Gedeona. Čím Vás zaujali, že jste se jim věnoval? Nebo Vás sami oslovili a požádali o pomoc a Vy jste je shledal originálními, takže jste jim pomáhal do té doby, než se postavili na vlastní nohy?

Saša Gedeon byl největší talent své generace a paradoxně, když já jsem přišel na FAMU, tak on už byl ve čtvrťáku. Viděl jsem jeho krátké filmy a pomáhal jsem mu s distribucí a doděláním posledního krátkého filmu Štace. Seznámil nás kolega Petr Zapletal, který shodou okolností také školu opouštěl a mířil do komerčního prostoru. Nechápal jsem, proč se Sašovi nikdo produkčně nevěnoval, a přestože jsem tehdy ještě ty zkušenosti sám neměl, tak jsem cítil, že ten talent je mimořádný a jeho filmy fungují i v zahraničí neuvěřitelným způsobem a já jsem mu prostě chtěl pomoct. David Ondříček mě oslovil sám s projektem Šeptej, který se mu nedařilo zafinancovat. Já jsem slyšel soundtrack od Colourfactory a ten se mi tak líbil, že jsem uvěřil nejen filmu, ale i komunitě kolem Honzy Muchova, která za ním stála. Takže jsme Davidovi pomohli a pro mě to bylo poprvé, kdy jsem kvůli práci na filmu prozkoumával a objevoval prostředí, který mi nebylo úplně vlastní.

Negativ produkuje tvorbu Heleny Třeštíkové, která má zajímavé časosběrné dokumenty nebo filmy Bohdana Slámy. Co je ten rozhodující faktor pro to, abyste řekl ANO a projekt podporoval?

Už jsem to trochu nakousl, že v Negativu hledáme projekty, které bychom byli schopní financovat i ze zahraničních zdrojů, z koprodukcí. To nám dává určitou svobodu. Rozhodující je pro nás talent a aby látka v nás rezonovala, abychom cítili, že je potřebná, že má smysl se jí věnovat, protože naše projekty jsou dlouhodobé a časově náročné a musíme být přesvědčení, že pro ně bude nalezeno publikum, které budeme schopni oslovit. Je to kombinace hledání talentu a producentského citu pro příběhy, které diváci snad ocení jak u nás, tak v zahraničí na mezinárodních festivalech a v distribuci. Je ideální, když se to prolne a filmy fungují jak na umělecké, tak na divácké rovině. V našich začátcích to zafungovalo a snažíme se o to dál.

V Negativu hledáme projekty, které bychom byli schopní financovat i ze zahraničních zdrojů, z koprodukcí

Bydlíte v Těchonicích na Šumavě. Potřebujete pro kreativní práci nejen tvůrčí svobodu, ale i duševní pohodu a v uspěchané Praze se to nedařilo, tak jste se prostě přestěhoval na vesnici “daleko od hlučícího davu“ nebo Vás to místo prostě uhranulo a musel jste tam být?

Je to soubor toho všeho. Po úspěchu filmu Návrat idiota jsem pocítil příznaky prvního tvůrčího vyhoření a hledal jsem impulzy, kam se vydám dál, protože začátek mé pracovní kariéry byl brzký a velmi rychlý. Vedle toho jsem se oženil, což byl šťastný okamžik a cítil jsem, že s manželkou musíme udělat krok pryč z toho shonu. Objevili jsme zázemí v jihozápadních Čechách na vesnici, kde jsme navíc našli komunitu, do které jsme se začlenili a snažíme se rozvíjet místní kulturní a společenský život. Vyrůstají v tomto prostředí naše děti a já mám pocit, že jsme zakořenili a žijeme život, který je snad opravdový.

Dal jste tam dohromady ochotnický spolek Zmrzlík. Opět jste měl jen touhu umělecky podpořit kreativní projekt nebo divadlo je Vaše skrytá vášeň či nesplněná osobní ambice? Kde na něj berete čas?

Byl to nejdříve spíše sranda projekt v době, kdy jsem si dával pauzu od filmu a rekonstruoval dům, bývalou hospodu a uvědomil jsem si, že pro místní lidi musíme být nějak čitelní. Jako náplavy jsme se chtěli do místního života s pokorou nějakým způsobem zapojit. Postupně jsme tam nejen z mé iniciativy, ale i z iniciativy sousedů a starousedlíků zinscenovali divadelní představení, které mělo u místních úspěch. V euforii jsme si uvědomili, jaký potenciál spojovat lidi divadlo na dobrovolném půdorysu má. Jak funguje sociálně a mezigeneračně. Začali jsme tradici udržovat a už je to přes dvacet let, co za nečekaně velkého zájmu publika z celého kraje tento fenomén rozvíjíme. Souborem prošlo přes 200 ochotných lidi, dětí, hudebníků a já jsem si při tom zároveň zkoušel různé žánry a scénografie. Baví nás pozitivní, tvůrčí prostředí, ve kterém naše široká komunita žije a ve kterém vyrostly naše děti. Lokální kultura mi přináší radost, odpočinek a velkou svobodu vedle náročného profesionálního filmového prostředí, kde bojujeme s různými limity.

Je ten Zmrzlík nějaká Vaše přímá odpověď na stav dnešní společnosti, kde se k sobě lidé chovají podivně, moc spolu nekomunikují a děti bez telefonu neudělají ani krok? Máte následovníky, kteří by dělali něco podobného v jiných částech Čech a je to způsob jak vytvořit alternativní společnost, kde by to fungovalo?

Hm, já bych to až takhle neviděl. Myslím, že je to spíš zastavení a návrat. Snaha povzbudit život v regionech a obcích, který byly postupně vybydlované. Možná jen ukazujeme, že jsou krásná místa, kde si ochotní sousedé předávají radost, vůli a inspiraci. Prostřednictvím divadla, které má tu moc, prostřednictvím různých akcí a slavnosti, kde sousedé vaří, pořádají ochutnávky a spolu fungují na nekomerční bázi je to návrat k tomu, jak to dřív na vesnicích fungovalo. To není nic nového, protože Lexikon vesnických ochotnických spolků má 2 000 hesel a je to český fenomén, který je stále živý. U nás to možná nějakou formou přerůstá do širší společenské roviny. Já mám radost, že k nám chodí sedláci, kteří by v životě do kamenného divadla nevstoupili a děti tady zažívají první setkání s živou kulturou, můžou si na všechno sáhnout. Setkávají se u nás celé široké rodiny a party, které se jednou za rok schází cíleně během našich akcí, protože se v našem prostředí cítí doma a společně si to užijí.

Když žijete v takovém pozitivním prostředí plném pochopení, není pro Vás pak návrat do Prahy mezi ty žraloky kulturním šokem?

To je výhoda malé komunity, já jsem vyrůstal na Smíchově, Prahu mám rád a myslím, že komunity můžeme vytvářet třeba i na sídlišti, v rámci patra v paneláku, myslím, že je to jen o nastavení mezilidských vztahů. Když někde žijete a víte, že jiný sousedy mít nebudete, tak se víc snažíte, chcete se víc poznat a jde o to, aby se příkopy zakopávaly a ne aby se víc hloubily.

Víme, že když máme dobrý sousedský vztahy, tak se žije dobře nám i našim dětem, je to takhle jednoduchý. Myslím, si, že právě ta jednoduchost, ze které vzniká radost se musí opečovávat. Já učím produkci na FAMU, již nějakých 18 let, a kontakt se studenty a novou generací je to, co mě udržuje v naději i uvnitř filmu. Těší mě, když jsou studenti úspěšní a když jsem u toho.

Ještě se vraťme k Negativu. Jste tam čtyři producenti, máte každý na starost něco jiného, nebo demokraticky debatujete o jednom připravovaném projektu, aby to nebyly vyhozené peníze?

Každý z nás přináší různé projekty, debatujeme o nich a realizujeme většinou ve dvojici nebo trojici. Kdo z nás pro nějakou látku zahoří, snaží se o ní ostatní přesvědčit. Zároveň si vzájemně kryjeme záda, takže je fajn, že v rámci jednoho projektu jsou minimálně dva názory.

Máte nějakou“ stáj“ tvůrců, se kterými přednostně pracujete, nebo se Vám na stole vrší nabídky projektu různých autorů a Vy hlavně čtete scénáře a vybíráte neotřelou, zajímavou látku, i když třeba nemá komerční potenciál?

Protože fungujeme dlouho, už více jak 25 let, tak s mnohými režiséry spolupracujeme dlouhodobě, ale samozřejmě se pořád snažíme talenty hledat. Jsme otevření a neradi bychom se stali konzervama. Myslím, že to je teď naše velké téma, jak zůstat čerstvý a otevření v této době.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Petra Oukropce