Asi dva roky po premiéře Jessie se prý měl točit americký re-make se stejným obsazením? To mělo takový úspěch v zahraničí, že se do toho vložila americká strana a režíroval by to opět p. Vorlíček?

Film …Jessie chtěla ještě jednou po mnoha velkých úspěších natočit americká filmová společnost, při čemž by zůstalo stejné obsazení komiksových postav, tj. Olga Schoberová, Karel Effa a já. V roli docentky mela hrát Shirley MacLaine a jejího manžela Jack Lemmon. Všechno bylo už připravené včetně nového scénáře, producent pan Snyder již byl v Praze a s natáčením se mělo začít koncem srpna v Praze a na podzim 1968 v New Yorku. V důsledku událostí 21. srpna 1968 však padl celý projekt do koše. "Někdy mě tak napadne, co by se stalo kdyby…?"

Jaké to bylo hrát ve filmu a neříct ani slovo? Měl jste nějaký herecký rychlokurz?

Tak bez slova to bylo jen v Jessie, neboť tam jsme se vyjadřovali komiksovými bublinami, ale za to jsme si to vynahradili ve volných chvílích, kdy jsme se výborně bavili se všemi, v čele s Karlem Effou a Vladimirem Menšíkem. Rychlokurz a ani žádný jiný kurz herectví jsem neabsolvoval a na ty moje úlohy to asi ani nebylo potřeba.

Kdo chce zabít Jessii se stal velkým trhákem, což i vás muselo jistě těšit, že?

Film získal v roku 1966 na IV. mezinárodním festivale vědecko-fantastických filmů v Terstu I. cenu - Zlatý asteroid. V tom samém roce na XIX. festivale v Locarnu (kde se zúčastňují jen nejlepší filmy natočené za posledních šest měsíců) dostal cenu Macka Sennetta. O čem se málo ví, je to, že film měl velký úspěch i u obecenstva na dalších festivalech (Acapulco, Moskva, Karlovy Vary a další), kde ho promítali mimo soutěž. Například vedoucí Čs. filmové delegace na festivale v Moskvě Ctibor Stitnický po návratu z Moskvy v interview řekl, že jeho největším zážitkem bylo, když zaplněný sál Sjezdového paláce odměnil film Kdo chce zabit Jessii v průběhu představení šesti dlouhotrvajícími aplausy.

Pro italskou verzi Superman vuole uccidere Jessie se dělali dotáčky, drobné změny. O co konkrétně šlo?

Režisér Václav Vorlíček o tom tehdy vyprávěl, že…. „Dlouho po dokončení filmu, kdy už jsem začínal připravovat Konec agenta W4C, italský producent koupil práva na film a měl požadavek, aby se něco dotočilo na začátek. Tak jsem vymyslel scénu, kde Superman v nějakém podzemí vězní různé dívky, protože hledá Jessii a nezná její podobu. To se smluvně natočilo ve školním ateliéru v Roxy a producent odjel spokojen.“

Vy jste si pak zahrál ještě ve dvou filmech, než Vaše kariéra skončila. O co tehdy šlo?

V roce 1968 jsem hrál šoféra Juliuse v české veselohře Objížďka od Ivana Macha. Jednu nabídnutou hlavní filmovou roli jsem odmítnul, protože jsem měl hrát homosexuála, což bylo proti mému přesvědčení, a navíc by to byla špatná reklama pro tehdejší mladý sport-kulturistiku. Při vzpomenutých dvou filmech jsem hrál ještě v roce 1967 úlohu profi boxera a námořníka v dvou televizních povídkách od O`Henryho, a tím skončila moje krátká "filmová kariéra", neboť po obsazení ČSSR, v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy, jsem opustil se svojí rodinou naši vlast a našli jsme si nový domov ve Švýcarsku, kde jsem se za pár dní uchytil v mé profesi jako architekt.

Proč jste emigroval do Švýcarska, a ne třeba do USA, kde byste se se svojí postavou mohl ve filmu prosadit, nelákalo Vás to nebo filmová kariéra nebyla to, co byste chtěl dělat?

Když jsem se rozhodl opustit vlast po obsazení "našimi bratry," tak mě maminka prosila, abychom neodcházeli do velmi daleké ciziny a měla tím na mysli i jiný kontinent. Pro mě bylo Švýcarsko už v dětství ta vysněná krajina nejen pro její přírodní krásy, ale také pro její neutralitu, lidovou demokracii, a že nebylo přímo postižené světovými válkami. Měli jsme také velké štěstí, že po našem příchodu mě za pár dní zaměstnal ve svém ateliéru v Curychu jeden z nejlepších švýcarských architektů té doby. Nějaké dobrodružství v neznámé Americe bez finančních prostředků s manželkou a pětiletou dcerou nepřicházelo vůbec v úvahu.

V zaměstnání jsem měl moc příjemnou náplň práce. Náš ateliér byl známý po celém Švýcarsku, proto jsme se kromě velkých projektů, jako byla například nová univerzita v Curychu, další etapa vysoké technické školy a různé veřejné a administrativní budovy, účastnili i mnohých architektonických soutěží. Nejednu z nich jsme také vyhráli. Byl jsem tedy šťastný a v práci architekta plně vytížený. Dá se říci, že jsem na soutěžní kulturistiku už ani nepomyslel. Kulturistice, která pro mě byla už tehdy životním stylem, jsem zůstal věrný dodnes (tj. 60 let cvičení-od roku 1957, kdy jsem začínal jako dvacetiletý).

Jaký jste měl život po emigraci?

Díky dobrému a velmi zajímavému zaměstnání architekta a snad aj trochu naší usilovnosti, jsme si mohli splnit sny našich dětských let, a to cestovat po celém světě. Navštívili jsme více 110 různých zemí, urazili jsme na těchto cestách více jak 1,2 milionů kilometrů (v mnohých zemích jsme byli x-krát a např. na našich oblíbených Maledivách 21x, což bylo dohromady více než 400 dní. No a při takové zajímavé činnosti a životním stylu spojeným se sportem mě už nikdy nenapadla filmová kariéra.

V USA jste se setkal se Sylvesterem Stallonem, který natáčel film Rocky IV. Měl jste čas si spolu popovídat, nebo se jen vyfotil a jinak byl nepřístupný?

S ním jsme se potkali párkrát i při tréninku. Velmi příjemný chlap! Neměl nos nahoru. Vybavuju si, jak přišel na trénink i s Dolphem Lundgrenem a havajským bodyguardem, který v tašce schovával pistoli. Ony vám po každé jen svaly nestačí… Jak Stalloneho, tak Schwarzeneggera uznávám. Byť jsou každý jiný, Stallona vlastně ani nemůžeme označit za pravého kulturistu. Cvičil kvůli filmům. Pro Rockyho měl dobrého trenéra, který mu ukázal, že by ho to i mohlo bavit. A v Rambovi II a III vypadal úžasně díky Juraji "Mackie" Pipasíkovi (můj přítel a dlouhé roky tréninkový partner v Bratislavě), který ho trénoval ve svým Bodybuilding Center v Santa Monice, a i v době filmování i v dalších filmech jako např. Expendables.

Jak hodnotíte akční filmy se svalovci jako Schwarzenegger, kterého ani rána železnou tyči do žeber nevyvede z míry?

Rocky je docela věrný, Rambo měl některé scény šíleně přehnané. Aby to všechno přežil, to by musel mít obrovské štěstí. Nebo Cliffhanger, další Stalloneho akční film. On tam šplhá v mrazu po zasněžených horách jen tak v tílku, to by kvůli podchlazení dlouho nevydržel. To už není ani přehnané, ale přímo nemožné. Jako když bez problémů nekonečně dlouho plave pod ledem taky nemožné. Jakmile v ledovém oceánu ztroskotá loď, lidé mají v chladné vodě šanci na přežití maximálně pár minut.

Přijdou Vám někdy podobné akční filmy až k smíchu?

Někdy ano. Občas se na německé televizi dívám na seriál Kobra 11, každý z jeho dílů začíná šílenými dálničními bouračkami, auta létají a vybuchují. Ve velkém se střílí, nikdo ale nepadá. Pak se tam zjeví super střelec a na obrovskou dálku trefí padoucha do ruky s pistolí. Směšné. Mně se líbily filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem, vždycky jsem je považoval za novodobé Laurela a Hardyho. Bili se, fackovali, nikdo ale nekrvácel, byla to legrace. Z těch vážnějších mám rád Jeana-Paula Belmonda, Charlese Bronsona, Clinta Eastwooda a Seana Conneryho, pro mě nepřekonatelného Jamese Bonda. Nemusí být mimořádně svalnatí, přesto jsou vynikajícími akčními herci. Jsou v těch svých rolích uvěřitelní, to je důležité.

Prý jste se setkal i se slavným kulturistou a hercem Steve Reevesem, je to pravda?

Ano, on natočil poslední film v roce 1967 a potom již se natáčení nevěnoval a věnoval se chovu koní. Aby měl od obdivovatelů v Americe pokoj, dočasně žil ve švýcarském Lucernu. V roce 1972 můj kamarád Dušan Bylinský zjistil jeho adresu a telefon a zavolal mu, ale byl slušně odmítnut, že rozhovory již neposkytují. Dušan to ale nevzdal, koupil květiny a odjel do Lucernu osobně, aby paní Alici Reeves, která byla polského původu, v její mateřštině vysvětlil, že jsme manželovi jen chtěli poděkovat a že byl našim vzorem. Takže přemluvila manžela a za pár dní jsme se všichni setkali v kavárně. Byly to pro nás dvě nezapomenutelné hodiny.

Splasknou s přibývajícím věkem vypracované svaly, nebo se pravidelným tréningem dají udržet až za hranici důchodu?

To už začne u mnohých po čtyřicítce, u těch s lepšími geny později a u jednoho méně a pomaleji a u druhého rychleji a víc. Zatím se tomu nedá zabránit, to je zákon přírody. Můj současný trénink je přizpůsobený mému věku, abych se cítil stále dobře a byl ohebný, abych neztrácel příliš sílu a objem svalů a neriskoval zbytečné zranění. Vyhnout se tomu, když srdce chce, ale tělo už nemůže. To znamená, že je velmi dobré udržovat se ve fyzické kondici v souladu s německým heslem "wer rastet, der rostet", tedy "kdo odpočívá, rezaví".

Rád bych podle vlastních zkušeností ještě zmínil, že cvičení seniorů, čímž myslím hlavně těch nad 60 let, by mělo v první řadě sloužit vylepšení tělesné i duševní kondice. Měli bychom díky tomu mít radost z pohybu, možnost provozovat sportovní hry, vylepšit koordinaci pohybů, reflexů a tím i myšlení.

Vy jste jistě propagoval klasický styl posilování. Jaký máte názor na steroidy, pod kterými se lidé mění v nehezká svalnatá monstra?

Já jsem byl odjakživa, jak jsem už často zmiňoval, zastáncem estetiky, harmonie a souměrné proporční postavy. Pokud se nestane nějaký zázrak, nebo pokud se nezmění myšlení vedení a zodpovědných osob ve světových federacích, půjde nadále po již vyšlapané cestě stále větších objemů, a tudíž bude dobrým odbytištěm pro stále nové dopingové prostředky (nemyslím tím legální doplňky a suplementy). Je to jeden obrovský byznys. S následky těchto dopingových látek nemáme stále žádné zkušenosti s reakcí těla po několika letech, nebo ve stáří. To už nemá se sportem opravdu nic společného. Z kulturistiky se úplně vytratil princip "ve zdravém těle zdravý duch".

A co popřát těm nejmladším? Aby si nezničili život dopingovými drogami v honbě za vidinou přechodné slávy! Opravdu to nestojí za to. Život je pěkný jen tehdy, když jej žijete vyváženě, v dobrých vztazích a s množstvím hodnot, mezi kterými má své místo i tělesné a duševní zdraví.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Juraje Višného