V době, kdy se narodil, na Broadwayi nastoupila nová generace režisérů, scenáristů a herců, kteří přinášeli nové metody, techniky a styly, jež vycházely z experimentálních stylů přivezených z Evropy a z Ruska. Tito umělci kolem Group Theater později založili slavné Actors Studio v čele s Lee Strasbergem, které vytvořilo styl, který obrátil americký styl vzhůru nohama a dal světu herce, jako byli Marlon Brando, Paul Newman, James Dean a později také právě Robert De Niro. Když se rodiče rozvedli, malý Robert často chodil s otcem do kina. Tento umělec byl sebestředný a arogantní muž. Matka zase syna posílala z domova s knihou, aby si sám hledal pro sebe zábavu. Takže se nedá říct, že by prožil šťastné dětství. Tady je patrně možné hledat příčiny jeho uzavřenosti, sebekontroly a snaze po dokonalosti. Při svých toulkách po New Yorku se přátelil s dětmi, které měly, stejně jako on, zájem o filmy. Aniž to věděl, setkal se v té době se stejně starým Martinem Scorsesem, jehož dvorním hercem se později stal. Robertův zájem o herectví je možné vystopovat již ve škole, kdy hrál v představení Čaroděj ze země Oz. Po ukončení základního vzdělání, se přihlásil na konzervatoř Stelly Adlerové, kde se důsledně vyučovala metoda Stanislavského, se kterým se Stella osobně sešla v Paříži v roce 1934 a jehož teorii do New Yorku přivezla. Základní zásadou této metody bylo budování postavy a byl to poměrně nebezpečný způsob výuky, protože u některých osob mohla vynést na povrch psychické problémy a sebevraždy a psychická zhroucení herců nebyla ničím výjimečným. Mezi “oběti“ této metody s následnými psychickými problémy patřili např. Marlon Brando, Montgomery Clift nebo Marilyn Monroe. De Niro zde studoval tři roky a dalších patnáct let docházel do Actors Studia. Díky výuce získal chameleonské schopnosti a dokázal vystoupit ze své vlastní osobnosti a nasadit si masku postavy, kterou měl ztvárnit.

Poprvé ho do filmu obsadil začínající Brian De Palma v roce 1969 do svého experimentálního filmu The Wedding Party. De Palma patřil k začínající skupině režisérů, do které patřil si Martin Scorsese, Francis Ford Coppola, Steven Speilberg a George Lucas a kteří si svým novým a neotřelým přístupem vysloužili přezdívku Filmoví spratci. De Niro dostal honorář padesát dolarů. Pak byl několik měsíců bez práce, ale pomohla mu tolik potřebná náhoda. Seznámil se s často obsazovanou a známou herečkou Shelley Wintersovou a ta jej vzala pod svá křídla. Umožnila mu, aby se mohl chodit dívat na kurzy do Actors Studia, kam nebylo snadné se dostat. To bylo pro něj cennou školou a De Niro pak bral každou roli, aby získal zkušenosti. Jedním z dalších snímků, ve kterých dostal roli, byl film Greetings, který natočil opět De Palma za 43 000 dolarů. Produkoval ho mladý Charles Hirsch, který hledal v New Yorku nové herce, scenáristy a režiséry pro Universal Pictures.

Naprosto se ponořit do postavy a prožít život skrz ni, bez nutnosti prožít skutečné následky

Tento film pomohl změnit postoj hollywooodských šéfů vůči malým, nezávisle natáčeným filmům, a to zvláště těch, které byly zaměřené na mladé publikum. Když pak malý snímek Dennise Hoppera a Petera Fondy Bezstarostná jízda natočený za 400 000 dolarů, vydělal 35 miliónů, oba filmy vyvolaly zájem o techniku a styl filmařů a dokázaly lidem z hlavního proudu, že lze natočit ziskový film jinými metodami. Sám De Niro charakterizoval svůj přístup k roli slovy:

„Každou roli chápu jako matematický problém. Postava na plátně je jeho řešením. Já si představím konečný výsledek a potom jdu k jeho kořenům, abych zjistil, jak jej pojmout. V tom to spočívá. Naprosto se ponořit do postavy a prožít život skrz ni, bez nutností prožít skutečné následky.“

V 70. letech natočil pět filmů, ale pořád zůstával neznámým hercem. Byl posedlý detaily svých postav, ale v reálném životě zůstal tichým, samotářským mladíkem, který pořád dokola jen mluvil o své práci. Ve srovnání s herci, typu Steve McQueena, Paula Newmana nebo Roberta Redforda, kteří také měli krušné začátky, ale brzo se z nich staly hvězdy, neměl De Niro jejich charisma, kterým zaujali vždycky, když někam přišli. V Hollywoodu představovala schopnost umět hrát jen jeden rozměr, agenti pátrali však také po kouzlu osobnosti, a ten Robertovi chyběl.

Takže na dveře Hollywoodu mu pomohl až Roger Corman, který točil firmy za pár dnů i týdnů, najímal neznámé herce, scenáristy a režiséry, kteří pracovali za základní plat a k nim obsadil levné bývalé hvězdy. Corman obsadil Shelley Wintersovou do hlavní role svého filmu Krvavá máma, a ta souhlasila pouze za podmínky, že obsadí do jedné z rolí i svého chráněnce De Nira. Ten šokoval celý štáb, když si v závěrečné scéně, kdy jeho postava zemře, nenápadně vlezl do hrobu a naházel na sebe hlínu, aby výraz ve tváři herců byl opravdový, až jej tam uvidí. Film měl u diváků úspěch, kritici jen zavrhli, ale všimli si mladého herce De Nira, jehož výkon ocenili. Wintersová ignorovala posměšné řeči o jejím údajném vztahu k němu a vzala jej do New Yorku, kde mu sehnala práci v divadle. Pak přišlo několik filmů, které neměly úspěch, patřil mezi ně i snímek Ivana Passera Zrozen k vítězství.

První úspěch a ocenění přišlo až v roce 1973 za film Bang the Drum Slowly. Tehdy se na vánočním večírku setkal poprvé od dětství De Niro se Scorsesem a ten mu nabídl roli v připravovaném filmu Špinavé ulice. Poznal tady Robertovu zaujatost rolí, neboť ten se dokázal bavit třeba čtvrt hodiny jen o tom, jak si bude jeho postava vázat kravatu nebo nosit klobouk. Pomalu vznikalo jedno z nejpevnějších přátelství mezi hercem a režisérem. Film měl rozpočet 400 000 dolarů a muset být natočený za třicet dní. Svým úspěchem zatloukl poslední hřebík do rakve starému hollywoodskému systému, nové nezávislé produkční společnosti se ujaly žezla. Martin Scorsese pracoval v minimalistickém stylu francouzské nové vlny a jeho kamera vytvářela autentický pohled na každodenní život hlavních postav a zachycuje realismus obyčejných míst jako jsou noční kluby, bary nebo špinavé ulice New Yorku. Zde mohli natáčet kvůli rozpočtu jen šest dní, zbytek se natočil ve studiu za necelé čtyři týdny a se stejným štábem s jakým natáčel film Bertha z dobytčáku. Špinavé ulice měly zajímavý osud. Protože odrážely drsný americký realismus, byl doma populární, ale v Evropě se považoval za artový snímek, a málem zapadl. Ale v Cannes ho viděl distributor Peter Hayden, který prodal svůj dům a veškerý majetek, aby za utržené peníze zakoupil britská práva na film, který měl o tři roky později obnovenou premiéru v Londýně, kde se promítal nepřetržitě půl roku. Za svůj výkon, si vysloužil De Niro srovnání s Marlonem Brandem.

Role v tomto filmu mu dopomohla k roli v pokračování Kmotra II, pod taktovkou Francise Ford Coppoly. De Niro odletěl do Palerma a studoval nejen místní obyvatele, jejich reakce, ale učil se i místní dialekt, takže ve filmu mluví plynně sicilským nářečím. Dalším projektem byl film Bernarda Bertolucciho XX. století, kde se spřátelil s Gerardem Depardiem. Natáčení nebylo jednoduché, protože režisér často přerušoval natáčení a v noci přepisoval scénář. Film se několikrát stříhal podle požadavků studia Paramount, podle politické situace a peněz, což De Nira otrávilo.

„Film není šiška salámu, aby se takhle krájel.“

Takže úlevu mu přinesl druhý film v režii Martina Scorseseho Taxikář, kterým se definitivně proslavil. V rámci příprav sám řídil taxík v ulicích New Yorku několik týdnů a pozoroval lidi. Těšilo ho, že ho málokdo poznal. Když se tak stalo, klient mu řekl:

„Panebože, vy jste De Niro, loni jste vyhrál Oscara, teď řídíte taxík. Asi je těžké sehnat stálou práci.“

Dostal za roli 35 000 dolarů, kterou přijal raději než pětinásobek za film Příliš vzdálený most, který natáčel Richard Attenborough. Další z rysu De Nira, nejde mu o peníze, ale o příběh.

Film byl tak skvěle zahraný, že mladou Jodie Fosterovou pronásledovalo několik úchylů a role taxikáře prý inspirovala Johna Hinckleye, který v roce 1981 podnikl atentát na Ronalda Reagana, poté co viděl film patnáctkrát. Film byl úspěšný, De Niro měl nadšené recenze a jen v USA vydělal přes 25 miliónů dolarů. Někteří příznivci zkorumpované vlády Richarda Nixona považovali tvorbu filmařů jako byli Martin Scorsese, Jane Fondová, Sydney Lumet nebo Francis Ford Copolla za nebezpečnou a společensky nepřijatelnou, přestože (nebo právě proto), zobrazovala pravdu. Pravičácká frakce hollywoodské elity nahlížela na Taxikáře s opovržením, a přestože byl nominován na čtyři Oscary, v oficiální historii Cen Akademie, která byla vydaná u příležitosti 60. výročí Akademie, název filmu chybí, protože byl bezostyšně vyjmut. Svůj názor vůči tomuto jednání projevil De Niro tím, že se na ceremoniál ani neobtěžoval přijít. Zatímco svět oslavoval tento film, Hollywood ho ignoroval a obvinění ze strany médií o účincích filmů silně zasáhly jak De Nira, tak Martina Scorseho, který se dokonce na nějaký čas přestal filmařině věnovat. Na kritiku reagoval slovy: „Film nezabíjí lidi, to lidi zabíjejí lidi.“

Film nezabíjí lidi, to lidi zabíjejí lidi

Po přestěhování do Los Angeles De Niro přijal roli ve filmu Lovec jelenů, který všechna hollywoodská studia odmítala, ale do hry se vložili britští producenti a EMI přispěla slušnou částkou. Malou roli zde dostala dosud neznámá Meryl Streepová, a byla za ni nominována na Oscara. Oficiální dějiny Ceny Akademie se hlavnímu představiteli v tomto filmu věnovali jen velmi omezeně a není divu, že ten na ceremoniál opět nepřišel. V té době se již připravoval na svůj přelomový film, opět pod vedením Martina Scorseseho, který měl název Zuřící býk. Měl hrát bývalého boxera Jakea La Mottu. Pro úvodní sekvence filmu, kde měl boxovat, se dostal do špičkové formy tříměsíčním náročným tréninkem pod vedením trenéra Sylvestera Stalloneho. Pak se přerušilo natáčení a De Niro nabral během čtyř měsíců 30 kg váhy. Do postavy se převtělil tak dokonale, že když navštívil bývalou manželku La Motty, aby s ní probral detaily jejich soužití, natolik ji připomínal bývalého manžela, že ho chtěla dostat do postele. Z postavy téměř nevystupoval a choval se pořád jako hlavní hrdina, což mělo fatální následky pro jeho manželství, protože manželka už odmítala žít s hrdiny, které představuje a tahá s sebou domů a odešla od něj. Během čtyř měsíců natáčení se převtělil do dvou odlišných postav a úplně s nimi splynul. Tentokrát již jej Oscar za nejlepšího herce neminul a De Niro měl konečně pocit, že prorazil až na vrchol.

I přes získanou slávu a uznání se nadále odmítal s médii bavit a od roku 1977 až do roku 1984 neposkytl jediný rozhovor. Hollywoodští magnáti a šéfové studií měřili jeho herecké schopnosti hlavně tržbami jeho filmů, které nikdy nebyly závratné, a tak si v Hollywoodu nestál tak dobře jako třeba Sylvester Stallone a vlastně nikdy se nedostal do první ligy tamních celebrit.

V letech 1981-1984 natočil pět filmů, z nichž všechny byly kasovní propadáky, ale De Niro si dál vybíral filmy ne podle výše honoráře, ale podle scénáře, které mu dovolovaly zkoumat různé lidské charaktery. Spousta jeho lépe placených kolegů by si na takové postavy netroufla, protože peníze pro ně byly velké lákadlo a neučinili by nic, co by ohrozilo jejich vysoké výdělky a kariéru. Několik kasovních propadáků po sobě znamená, v zavedeném hollywoodském systému katastrofu pro herce či režiséra a pokles jejich honorářů. De Niro sice už vydělával více, ale nikdy nedosáhl na takové přemrštěné částky, jako dostávali jeho kolegové, nebyl totiž mezi diváky tak oblíbený, aby přitahoval do kin davy. Hollywood hodnotí své umělce podle tržeb, nikoliv podle umění. De Niro odmítl spoustu scénářů, ze kterých se staly komerční trháky, a tak se ve své práci dostával do konfliktu dvou světů a zájmů. Střet kapitalismu a jeho touhou po penězích s uměním a společenskou prosperitou.

Jako rozdílné může být publikum dokazuje další film tandemu Scorsese–De Niro Král komedie. Zatímco v Americe na něj diváci nechodili a byla to největší finanční katastrofa hercovo dosavadní kariéry, v Anglii jej diváci zvolili nejlepším filmem roku a v Cannes festival zahajoval.

Další katastrofou byl film Sergia Leoneho Tenkrát v Americe, a tak producent obou zmíněných filmů Arnon Milchan přišel během 12 měsíců o 50 miliónů dolarů.

Po dalších třech propadácích, kterými byly filmy Brazil, Mise a Angel Heart přišlo období, kdy nedostal žádnou zajímavou nabídku a poprvé po 15 letech neměl žádnou práci. Oscar získaný před 7 lety byl již zapomenut. Takže se rozhodl vrátit na čas k divadlu. Hrál za běžný honorář a navrátil se ke svým začátkům, doufaje, že po dvou rozpadlých manželstvích a neúspěchu u filmu, zde najde nějaké poučení do budoucna. Nechoval se jako velká hvězda, do každého představení dal všechno a bylo vždy vyprodáno. Proto se představení přesunulo na Broadway, kde slavilo fenomenální úspěch. To De Nira posílilo, a když se ozval Hollywood s nabídkou na film Neúplatní, byl připraven.

Dostal od Briana De Palmy poměrně malou roli Al Caponeho, práce na dva týdny. Protože si režisér nebyl jistý, zda to vezme, měl v záloze Boba Hoskinse. Když se De Niro rozhodl roli přijmout, poděkoval Hoskinsovi a jako omluvu mu poslal šek na 200 000 dolarů, což bylo hezké gesto. Robert dostal 1,5 miliónu za šest scén. Když podepisoval smlouvu, byl stále ještě ponořen do role na Broadwayi, a producent si byl jistý, že udělali chybu, protože se Al Caponovi, kterého měl ztvárnit, vůbec nepodobal.

Ale nebyl by to on, kdyby se do přípravy opět nepoložil a došel tak daleko, že našel i firmu, která ve 30. letech šila opravdovému Al Caponemu hedvábné spodní prádlo. De Niro si ho u firmy objednal a během natáčení ho nosil, přestože ho v žádné scéně nebylo vidět. I Sean Connery se domníval, že taková preciznost je až přehnaná. Ale jak říká teorie, herec, který si nedělá průzkum, je mrtvý, což on rozhodně nebyl. Příprava se mu vyplatila, film jen během prvního týdnu vydělal 15 miliónů dolarů a stal je se jeho, do té doby, komerčně nejúspěšnějším filmem.

V roce 1987 se začal zajímat o produkci, protože chtěl mít kontrolu nad svými filmy. Chtěl tak následovat své úspěšné kolegy Warrena Beattyho, Michaela Douglase, Clinta Eastwooda, Roberta Redforda nebo Sylvestra Stalloneho, kteří si tím vydělali desítky miliónů dolarů. V Manhattanu našel opuštěné sklady kávy, ze kterých chtěl udělat nejen restauraci, ale i studio a založil produkční společnost, které dal jméno TriBeCa, vzniklé spojením písmen z názvu Triangle Below Canal Street (Trojúhelník pod ulicí Canal Street). Byl to projekt na tři roky a potřeboval na něj spoustu peněz. De Niro měl svůj finanční limit honoráře, pod který by nešel, ale jinak se v porovnání s jinými hvězdami choval skromně. Neutrácel zbytečně za auta a šaty, při natáčení nevyžadoval nonstop limuzínu s řidičem, prezidentské apartmá ani soukromé letadlo, svůj Mercedes řídil sám. Nebyl sobec, takže když zjistil, že jeho přítel Sean Penn má kvůli svým pěstním eskapádám a pití problémy získat roli, a za poslední tři roky hrál jen v jednom filmu, prosadil ho do filmu, kde měl hrát, čímž mu zachránil kariéru.

De Niro pomalu začal měnit směr a svůj přístup k filmovým nabídkám. K Hollywoodu byl stále nekompromisní a nehodlal se mu nijak podbízet. Na rozdíl od svých výše zmiňovaných kolegů, herců-producentů, neměl přístup k šéfům velkým studií a s některými velkými hvězdami se ani osobně neznal. Situace v Hollywoodu na konci 80. let měla vliv na to, jak ho De Niro vnímal a jak Hollywood vnímal jeho. Peníze hrály daleko větší roli než kdy dřív, a velké kasovní trháky vydělávaly až 300 miliónu dolarů. Pro velké výdělky byly zapotřebí velké příběhy, velké filmy a velké hvězdy a De Niro do té ligy nepatřil. Herci jako Stallone, Schwarzenegger nebo Willis si za film vydělali mezi 10-25 milióny dolarů. Například Bruce Willis poskytl svůj hlas komedii Kdopak to mluví. Za dva týdny práce vyinkasoval 4 milióny dolarů, a protože měl 10 % ze zisku a film se stal hit, dostal dalších 14,5 miliónů. Kdy se to poměří s tím, co do filmu jako herec vložil a co do filmů vkládal De Niro, je to nepoměr. Ten se nikdy k takovým penězům nepřiblížil a dál si vybíral zajímavé role v divácky nepřitažlivých filmech, u kterých bylo jisté, že se nestanou trháky. Nikdo z výše uvedených herců by o takové role a filmy nezavadil. Tento fakt nutil De Nira k větší pracovitosti, a tak během dvou let natočil šest filmů, kterými přinesl do projektu TriBeCa 20 miliónů dolarů.

Dávám dohromady něco, o čem jsem vždycky snil, ale nedokáži odhadnout, jak to dopadne

Měl v plánu v zakoupených prostorách vybudovat filmové dílny a studia a založit tvůrčí komunitu, která by si vyměňovala nápady a názory v oblasti filmu. Sám ke svému projektu řekl:

„Dávám dohromady něco, o čem jsem vždycky snil, ale nedokáži odhadnout, jak to dopadne.“

Jako malý hráč, který usiloval o produkci vlastních filmů a později i o režii, jehož finanční možnosti byly značně omezené, musel o vše bojovat s velkými studii. Ty se však propojily s velkými mezinárodními konsorcii, které do filmu přinášely velké peníze s vidinou velkého zisku, a tak se nejen navyšovaly rozpočty filmů, ale i gáže vybraných hvězd.

Až teprve teď zjistil, co to obnáší, být majitelem nezávislé produkční firmy. Musel sám uzavírat smlouvy, pronajímat prostory a shánět peníze na vlastní filmy. Stačil jeden špatný tah a vše se mu mohlo zhroutit. První film, který produkoval, se jmenoval Milenky. Natočil ho Barry Primus a všichni distributoři ho odmítali pustit do kin. Ujal se ho až nezávislý režisér a producent Henry Jaglom, ten, který později na svém festivalu v Iowě uvede film Nepřítelem osudu o českém letci Františku Truhlářovi, natočený Ondřejem Krejcarem z nezávislé české firmy Unitedfilm. Ani dalším filmům z jeho produkce se moc nevedlo, přesto se rozhodl, že kromě vedení filmového centra, restaurace, produkování filmů, hraní v nich si přidá další profesi, režírování.

Pro svůj debut si vybral jemu známé téma a prostředí a film se jmenoval Příběh z Bronxu. Nejenže jej režíroval a produkoval, ale hrál v něm i hlavní roli. Studio Universal jej finančně podpořilo, ale za to musel De Niro pracovat jako režisér zadarmo a dokončit film za 55 dnů. Protože k režírování přistupoval stejně jako k herectví, byl puntičkářský a nikdy nebyl spokojený a scény opakoval stále dokola. Tím se natáčení protáhlo a Universal odstoupil od projektu. Finančně mu pomohla italská firma PentAmerica, kde fungoval Silvio Berlusconi, budoucí italský premiér. Když vzal Robert film do střižny, měl již měsíční zpoždění a na práce dohlíželi zástupci pojišťovny filmových ručitelů (Film Guarantors Insurance Company). Pracoval osmnáct hodin denně, aby mu film nesebrali. Přestože film ocenila kritika i diváci, De Niro si uvědomil, jak těžká je režisérská práce, a tak se opět za kameru postavil až po dvanáct let později.

Svůj pověstný výběr scénářů již pomalu opustil a jako herec a producent se pustil do zběsilého pracovního tempa, kdy pracoval i na šesti filmech za rok. Natočily je různí režiséři, měly různou kvalitu a různý úspěch. Bylo jasné, a De Niro se tím netajil, že začal hrát a točit pro peníze, které nutně potřeboval. Postupem času si vytvořil významné portfolio nemovitostí a restaurační impérium, věnoval se filmové televizní produkci. Po 11. září 2001 jeho restaurace zásobovala hasiče jídlem a pitím a založil TriBeCa Film Festival, který měl podpořit New York jako filmové centrum a pomáhat při dlouhodobém zotavování jižního Manhattanu. Za pouhých sto dvacet dní festival připravil a zahájil a pomohl místním obchodníkům vydělat přes 10 miliónů dolarů. Festival nabízel zajímavý program, celovečerní soutěž, dokumentární a krátké filmy, restaurovanou klasiku a Martin Scorsese měl workshop a tématický okruh s názvem To nejlepší z New Yorku. Již za pár let se TriBeCa stal jeden z nejvýznamnějších filmových festivalů na světě.

Robert De Niro je člověk, který se nikomu nezodpovídá. Přestože jeho fotka asi nezdobila a nezdobí pokoje filmových fanoušků, nedá se popřít, že je to člověk výjimečného talentu a schopností a že dokázal to, co se nepodařilo velké většině jeho kolegů - vzdorovat zaběhnutému systému továrny na sny a nepodlehnout kouzlu peněz, které jsou synonymem Hollywoodu.

Foto, s díky: IMDb, Wikipedia