Četli jsme, že jste prohlásil, že přestěhování z Hradce Králové do Třebechovic bylo tím nejlepším, co se Vám mohlo stát. V čem byl ten podstatný rozdíl pro Vás?

V Hradci jsme bydleli na sídlišti v paneláku, což jsem od útlého dětství cítil, že není úplně to moje. Třebechovice jsou maloměsto a znal jsem je od narození, protože jsme tam pravidelně jezdili za babičkou a dědou a hodně času jsme trávili v lese. Takže velké plus po přestěhování pro mě byl ten přímý kontakt s přírodou, a celkově to trávení volného času s kamarády bylo pro mě daleko příjemnější na maloměstě. A s postupem času jsem si i uvědomil, že ta komunita přátel v Třebechovicích je něco unikátního a nesamozřejmého, takže jsem zkrátka rád, že mě to zaválo sem a mohl jsem prožít krásné dětství a dospívání s dobrými přáteli.

Prý již v 10 letech jste věděl, že chcete být filmový režisér? Když se na to díváte zpětně, byla to jen dětská naivní tužba, jako když někdo chce být kosmonaut a někdo pilot F-1, nebo to mělo nějaké reálné základy, že jste třeba nadšeně sledoval filmy a zajímal se o ně víc než běžný konzument, a Vy jste tu tužbu neopustil a splnil si ji?

Myslím, že jsem to možná věděl ještě dřív, ale opravdu těžko říct, jak mě to napadlo. Asi to vycházelo z toho, že mě od dětství bavilo vymýšlet příběhy a světy. Rád jsem trávil čas sám, takže jsem tomu vymýšlení věnoval hodně času. Psal jsem si povídky, nápady, a pak se to přeneslo až k filmům, kdy jsem si třeba vymyslel jenom název filmu a třeba jen pár vět o tom, co se tam stane - to mě strašně bavilo a tam se asi objevila poprvé myšlenka filmového režiséra. K nějakému většímu sledování filmů jsem se dostal až v pubertě, ale to si myslím, že na mě až takový vliv nemělo. Režisérem jsem chtěl být dávno předtím.

Rodiče Vás podporovali a ve 13 jste dostal svoji první filmovou kameru. Filmoval jste jen věci kolem sebe, obyčejné blbosti, nebo v té době jste se již snažil o nějaký scénář či dějovou linku? 

Jedna věc je, že jsem si vymýšlel ty náměty, postavy a názvy filmů, ale co se týče reálného natáčení, tak jsme začínali s amatérskými videi k našemu pobavení a případně pobavení ostatních kamarádů. Převážně šlo o parodie, skeče a mystifikace všeho druhu. Někdy kolem roku 2008 jsme začali dávat videa na Stream.cz, kde byla tou dobou silná uživatelská komunita. Vždy šlo o formáty videí pracující s trapností a humorem, ale nešlo o filmy. U všech jsem ale byl já ten, kdo ty věci vymýšlel, režíroval, natáčel a stříhal, takže jsem se utvrzoval v tom, že režírování by mě mohlo bavit.

Po gymnáziu jste šel na FAMU, obor režie. Měl jste nějaký plán B, kdyby to nevyšlo? Kdo Vás tam učil?

To přirozeně vyústilo z toho natáčení těch videí. Natáčeli jsme pořád a hodně mě to bavilo. Kromě toho mě bavilo i psát, takže jsem si podal přihlášku na FAMU na režii i na scenáristiku s tím, že jsem myslel, že mám trochu šanci na scenáristiku a na režii vůbec. Nakonec jsem se ale na scenáristiku nedostal ani do druhého kola a na režii mě vzali hned napoprvé. Byl to pro mě splněný sen, pro který jsem ve výsledku nemusel ani tolik udělat. Jiný plán B jsem neměl a jsem rád, že jsem to nakonec nemusel vůbec řešit, protože na umělecké školy jsou přijímačky o několik měsíců dřív než na ostatní, takže když to řešili ostatní ze školy, já už jsem měl klid.

Na škole mě učila spousta skvělých lidí, z dílen bych zmínil Jasmínu Blaževič, Pavla Marka, Tomáše Pavlíčka nebo Bohdana Slámu. S Bohdanem mám nejbližší vztah, protože Bohdan nastoupil na školu do pozice vedoucího katedry ve stejný rok jako já do prvního ročníku, takže jsme na tom byli podobně. Od prváku jsme často jezdili k Bohdanovi na statek konzultovat nebo jen tak pokecat o životě, což trvá dodnes.

Jak dostane student svůj film na mezinárodní filmový festival v Terstu, jako to bylo ve Vašem případě s filmem Home Sleep Home? Měl jste nějakého rádce či pomocníka, nebo jste od začátku na vše sám a nezávislý?

Ze všech festivalů s mými studentskými filmy bych tenhle označil asi za nejméně zajímavý, ale u všech byl postup stejný. Na FAMU máme festivalové oddělení, které filmy na festivaly přihlašuje. Mnohem zajímavější festivalovou cestu měl můj bakalářský film Přátelské setkání nad sportem, který rezonoval v zahraničí mnohem víc.

Byl jste 2x nominován na Cenu Magnesia za svoje filmy. Nevíme, zda jste ji nakonec získal a pokud ano, co to obnáší? Nějakou finanční pomoc (nebo doživotní přísun balené minerální vody zdarma, hi, hi)?

Nevyhrál jsem, takže také nevím.

Váš debutový snímek se jmenuje Kdyby radši hořelo. Proč zrovna téma české vesnice, a jak získá neznámý, začínající režisér peníze na svůj film, když je nepopsaným listem?

Pro mě to není primárně téma české vesnice. Beru to do jisté míry jako metaforu a jde o nějaké univerzální schéma, které popisuje vzory a chování, které jsou celospolečenské a zdaleka nejen české. Ale na vesnici se to odehrává proto, že tohle prostředí je mi důvěrně známé a pro tento příběh, který tematizuje mimo jiné i izolovanost, se uzavřená malá vesnice hodila nejvíce.

Peníze se shánějí hodně těžko. Státní fond kinematografie jsme bohužel nepřesvědčili, takže film málem nevznikl. Naštěstí nás finančně podpořil Zlínský kraj a Česká televize a my jsme moc rádi, že nám věřili. No, a zásadní bylo, že ten film je částečně školní, takže hodně peněz se ušetřilo na technice a na štábu. Bez FAMU by to rozhodně za těchto podmínek vzniknout nemohlo.

Jak se Vám podařilo získat Miroslava Krobota, na němž film dost stojí? A měl jste v případě neúspěchu v hledáčku jiného herce?

Původně jsem role Standy a Bróňi psal pro konkrétní neherce, ale v průběhu psaní mi došlo, že to musí hrát herci. A jediný, kdo mě napadl na roli Bróňi, byl Miroslav Krobot. Tak jsem mu zavolal, poslal mu scénář a on to přijal. Bylo mu úplně jedno, že mě nezná a že jsme studenti, protože scénář se mu velice líbil a já jsem asi působil důvěryhodně. A to byl obsazen jako první z těch herců, takže se opravdu rozhodoval jen na základě scénáře. Jsem za to fakt rád, protože doteď nevím, kdo jiný by to mohl být. Podle mě ten film ale také dost stojí na Michalovi Isteníkovi. Bez něho by ten film byl také úplně jiný.

Miroslav Krobot je zkušený režisér a herec, Vy zatím ani jedno. Byl jste nervózní z toho, že máte dirigovat takovou osobnost, a snažil se zakrýt třeba občasnou nerozhodnost, nebo bylo možné i to, že byste s ním nějaký další krok dokonce konzultoval? Měl pro Vás pochopení a bylo těžké s ním vyjít pracovně i lidsky?

Samozřejmě u pana Krobota jde občas těžko poznat z jeho kamenné tváře, jestli je naštvaný nebo ne, ale to jsem se bál jenom u situací, kdy herci hráli venku v mínusových teplotách a museli předstírat, že je jaro. Ale realita byla taková, že za tou kamennou tváří je pan Krobot velice pohodový člověk s velkým smyslem pro humor. Co se týče hereckého vedení, tak to šlo dost přirozeně s ním i s ostatními, protože jsme si důkladně předem vyjasnili postavy a způsob herectví a oni viděli, že jsem připraven a mám dost jasnou představu a důvěřovali mi, takže na place vše probíhalo hladce a ve velice přátelské atmosféře.

Jistě jste film natáčel s tím, že by se promítal v cizině. Neobával jste se, zda tamní diváci pochopí naši mentalitu, přece jenom náš venkov je dost specifický?

Od začátku jsem věřil, že by tento příběh mohl oslovit zahraničního diváka, respektive zahraniční festivaly. Celou dobu jsem si zároveň myslel, že ten film je dost lokální a český. Což je, ale nakonec se ukázalo, že příběh a témata jsou hodně univerzální a srozumitelné a ve výsledku to vypadá, že film dokonce rezonuje více v zahraničí než u nás.

Myslím, že podle zahraničních reakcí s pochopením mentality není problém. Nepřenositelná je hlavně tradice velikonoční pomlázky, nad kterou všichni kroutili hlavou, že vůbec nechápou, co to je. Ale jsem rád, že je tam zobrazená právě takhle bez vysvětlení. Sám to mám rád, když vidím ve filmu něco exotického a sám si můžu domýšlet, jestli je to nějaká tradice nebo jenom divnost.

Poprvé jsme v našem filmu viděli zmínku o chemtrails. Dal jste ji tam jako odraz doby, kdy je všude kolem a na internetu množství teorií a dezinformací, že člověk neví, čemu má věřit a ve Vašem filmu se tohle všechno dostalo už i na venkov, tedy Vaše menší varování? 

Téma dezinformací je jedno z hlavních témat filmu a chemtrails jsou asi nejrozšířenější dezinformací vůbec. Film se v angličtině dokonce jmenuje Somewhere over the Chemtrails. Chtěl jsem ukázat, že Standova naivita a důvěřivost se netýká pouze toho, co se stane v obci nebo co mu řekne Bróňa, ale také toho, co se dočte na internetu. Nevím, jestli to je z mé strany varování, chtěl jsem prostě ukázat, že dezinformace jsou bohužel součástí našich každodenních životů. S příchodem internetu narážíme na dezinformace dnes a denně a je úplně jedno, jestli je člověk z města nebo vesnice.

Jaké máte od filmu očekávání co do počtu diváků a uvedení na festivalech a jak dlouho potrvá, než se pustíte do dalšího projektu, třeba psaním scénáře?

Film už pomalu končí českou kinodistribuci, takže o původním očekávání už asi nemá smysl mluvit. Myslím, že jsme teď zhruba na 20 000 diváků, a to hlavně díky letním kinům, která film hojně promítala. Já jsem nakonec hodně spokojený, protože se ukázalo, že film je mnohem méně divácký, než jsem myslel, takže za takovéto číslo jsem opravdu rád a hodně mě těší, že díky klasické distribuci se film dostal ke spoustě lidem, kteří by na něho normálně nikdy nešli. S tím je samozřejmě spojené, že film hodně lidí asi zaskočil, naštval nebo minimálně překvapil, ale vzhledem k důležitosti tématu filmu jsem rád i za tyto diváky.

Co se týče festivalů, tak to totálně předčilo naše očekávání, protože jsme měli světovou premiéru na Berlinale a získali jsme skvělého sales agenta Pluto Film. A díky Berlinale to bylo mnohem jednodušší s oslovováním dalších festivalů, protože často se ozývaly a ozývají ony nám. Od té doby už jsme byli na spoustě festivalech po celém světě a na většině evropských jsem měl tu možnost být i osobně. Mám velikou radost, že film takto rezonuje a cestuje. Na podzim nás čeká například skvělá americká premiéra, ale ještě nemohu říct kde.

Do dalšího projektu jsem se již pustil. Píšu scénář k námětu, který jsem vymyslel před pár lety při sólo trampování po Českém ráji. Jmenuje se to Dovolená v Českém ráji a je to o rodině, která je na dovolené v kempu a místo krásných chvil se hádají a štvou, dokud se nestane něco, co bych zatím nerad prozrazoval. Každopádně jde o poctu české přírodě skrze kempy, trampy a skauty.

Vzal jste si z Vašeho prvního natáčení nějaké ponaučení, dalo Vám to lekci nebo sundalo růžové brýle, jinými slovy, čekal jste to snazší nebo těžší?

Růžové brýle jsem rozhodně neměl a rozhodně jsem to vzhledem k rozpočtu nečekal snazší. Je ale pravda, že právě kvůli rozpočtu na hraně realizovatelnosti, natáčení jara v mrazech a sněhu, navíc to celé během těch nejpřísnějších koronavirových opatření nám byly dopřány asi nejtěžší podmínky, co mohly být. O to víc jsme se museli na všechno připravit a tam, kde to bylo v rukou osudu, se na nás často usmálo štěstí, takže dokončení filmu se nakonec rovnalo zázraku.

Děkujeme.

Foto, s díky: archiv J. K. Rybanského, Dalibor Gluck - LFŠ Uh. Hr.