Jste režisér samouk, nebo jste navštěvoval nějakou filmovou či uměleckou školu?

Řekl bych tak půl napůl. V roku 2007 jsem pracoval na FAMU jako asistent a navštěvoval jsem tolik přednášek režisérů, kolik jen šlo. Ať to byly přednášky o režii, historii, psaní scénáře nebo stříhání. Získal jsem doktorát v multimediální žurnalistice, kde jsem se naučil také vyprávět příběhy, a tak trochu točit, takže v mém případě to byl takový mix školy a mého vlastního úsilí.

Byl to Váš životní sen stát se režisérem dokumentů nebo jste chtěl točit hrané filmy, ale zjistil jste, že dokumenty jsou mnohem důležitější, mají mnohem větší význam a také je to větší fuška a výzva?

Popravdě řečeno, nechtěl jsem dělat ani jedno ani druhé. Snil jsem o tom, že budu novinářem, a to bylo v době, kdy se video stávalo čím dál důležitější, a tak mě napadlo, že bych mohl být multimediální novinář, který by nejen psal příběhy, ale také by mohl točit krátká videa. Nějakou shodou šťastných náhod se stalo to, že jsem čím dál více točil delší dokumenty a psal o to méně. Takže myslím, že to byl umělecký aspekt, který ze mě udělal režiséra dokumentů, které o něčem vypovídají a mají nějaký smysl.

Žijete v Bukurešti deset let. Proč jste si vybral Rumunsko, což určitě není vyspělá země, co se filmů týče a byl to pro Vás kulturní šok, když jste se tam přestěhoval z USA?

Už je to deset let, co tam žiji a je to pro mě domov. Mám moc rád tuhle zemi a už tam mám také spoustu přátel. Když jsem tam přijel poprvé, tak to byl pro mě velký šok a neříkám, že je to tady všechno úplně v pohodě a v Bukurešti je spousta věcí, které mě stále přivádí k šílenství. I v Americe máme korupci, ale tady je to víc patrné, už třeba taxikáři se vás snaží okrást, lidé uplácejí dopravní policii, pokud je zastaví, a tak bych mohl pokračovat. Našel jsem přátele i ve filmové branži a myslím, že se rumunská kinematografie vydala správným směrem.

Jak jste se dostal k případu zavražděného slovenského novináře Jána Kuciaka? Někdo Vás o to požádal, nebo jste o tom slyšel a řekl si, že se do toho prostě musíte pustit?

To je trochu komplikované. Dostal jsem se k tomu, protože můj předešlý film byl o Pavlu Šeremetovi, který byl zabit na Ukrajině v roce 2016. Použili jsme tam záběry z kamer a našli velké nedostatky v policejním vyšetřování a dostali se až k tomu, kdo za jeho vraždu mohl být zodpovědný. Když se na Slovensku našla těla zavražděného Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, můj tehdejší šéf z OCCRP mě požádal, abych tam jel a začal pátrat na vlastní pěst, setkal se s jeho příbuznými, sousedy, místním starostou a získal záznamy z policejních kamer. Měl jsem použít stejnou techniku jako u předešlého filmu, ale nebyl záměr točit nějaký dokument. Spřátelil jsem se s několika lidmi okolo Kuciaka, ale na nic jsme nepřišli, a když jsem opustil Slovensko, myslel jsem, že tím to je uzavřené. Ale po dvou letech, Pavla Holcová, hlavní protagonistka celého filmu, dostala od neznámého zdroje policejní záznamy a dokumenty. Začal s ní pracovat i blízký přítel Jána Kuciaka, se kterým jsem se tehdy skamarádil a mě napadlo, že by se z toho dal udělat dokumentární film, protože tam nešlo jenom o samotnou vraždu novináře, ale i o styky místního oligarchy Kočnera se špičkami slovenské politiky a ukazuje korupci celého státního aparátu.

Na filmu se v koprodukci podílela i OCCRP, jak to fungovalo? Šel jste za nimi s tímto projektem nebo vraždu Jána Kuciaka měli ve svém hledáčku a jen hledali vhodného režiséra, kterému byli ochotni pomoci, pokud se do projektu pustí?

Mě zaměstnává OCCRP a jsem šéfem oddělení video dokumentaristiky a již v minulosti jsem pro ně dělal kratší snímky. Takže když jsem se o té vraždě dozvěděl, přímo jsem na to svého šéfa upozornil a on mi dal zelenou a volné ruce, abych se do toho pustil. Ale neměli jsme dost peněz, takže se do toho vložila dánská společnost Final Cut for Real a stala se co-producentem projektu. Díky nim a jejich penězům jsme byli schopni si najít filmové profesionály, jako třeba střihače Januse Billeskov Jansena a stříhat v Dánsku.

Používáte záznamy z policejních kamer a TV archivů a pouze pár lidí mluví přímo na kameru, ale stejně nás udivilo, co lidí se podle závěrečných titulků na filmu podílelo. Znamená to, že jste byl s týmem v Bukurešti a platil lidi na Slovensku, aby pro Vás dělali výzkum a celou tu detektivní práci, a Vy jste to pak doma dal dohromady?

Prvních šest měsíců, kdy jsem se rozhodl ten film natočit a pátral a dělal výzkum, jsem bydlel v Praze a v Bratislavě. Najal jsem si dvě klíčové postavy celého případu, a s nimi celého půl roku procházel policejní záznamy, dělal si poznámky, a tak jsme vlastně psali text celého příběhu. V Bukurešti pro mě pracoval další člověk, hotový video kouzelník, který procházel podrobně všechny policejní video záznamy a stahoval ty, o kterých si myslel, že bychom je ve filmu mohli použít. To trvalo také šest měsíců. Takže takto jsme pracovali rozděleně jako jeden tým. Celý filmový štáb pracoval v Bratislavě a v Praze a já jsem s nimi strávil hodně času, a když jsme měli všechno pohromadě a měli začít stříhat, přestěhoval jsem se na sedm měsíců do Dánska a tam pracoval na střihu. A proč je v titulcích uvedeno tolik jmen? Tuhle otázku jsem položil sám sobě, když jsem se díval na finální sestřih filmu. Byl to zatím největší projekt, na kterém jsem pracoval, a když máte k dispozici velmi omezený rozpočet, často si najímáte lidi, kteří mají zrovna čas, a to jen na pár dní, takže počet jmen narůstá. Žádný film není jen vizí jednoho člověka, režiséra, je to souhrnná práce všech lidí, kteří se na tom podílí.

Dostal jste během práce na Slovensku výhružky smrti od mafie či zkorumpovaných lidí, takže práce na filmu nebyla procházka růžovou zahradou?

Ne, to jsme naštěstí nedostali, ale Pavla Holcová byla pod ochranou policie hned po Jánově vraždě. Byl tu jeden novinář, Peter Szabo, který se také ve filmu objevil a ten našel ve schránce dopis s kulkou, co by se dalo brát jako výhružka.

Zajímal by Vás stejný příběh, kdyby se stal třeba v Africe nebo Iráku, ale tohle bylo v demokratické evropské zemi, což bylo o to víc děsivější a naléhavější?

To je výborná a zajímavá otázka. Moc rád bych natočil podobný příběh v uvedených zemích, kde potlačování svobody slova a umlčování novinářů je mnohem častější a markantnější a je škoda, že pokud ke stejnému případu dojde v Evropě, dostane se mu mnohem větší pozornosti. A máte pravdu, pokud se něco takového stane v demokratické zemi, je to o to více šokující, protože by se to zde stávat nemělo. Takže i tento film ukazuje na křehkost demokracie. V Mexiku nebo Rusku, které jsou více totalitní, jsou novináři zabíjeni poměrně často a viník není nikdy postaven před soud. Naštěstí tomu tak nebylo v Kuciakově případě, což ukazuje na důležitost demokratického systému. V Africe nebo Iráku by bylo hodně nebezpečné takovýto příběh natočit a myslím, že by to nešlo bez toho, aniž by se dotyčný režisér nevystavoval velkému nebezpečí. Ale myslím, že bychom to riziko měli podstoupit, protože by se o takovýchto případech mělo vědět.

Myslíte si, že se-díky Vašemu filmu-stane Ján Kuciak pro Slováky stejným nesmrtelným symbolem jako Jan Palach pro Čechy?

Ján Kuciak se stal na Slovensku nesmrtelným ještě dlouho předtím, než jsem film natočil, takže to určitě mým přičiněním nebude. Jeho vražda ukázala na důležitost svobody slova a svobodného tisku ve státě a on sám zůstane natrvalo v paměti národa pro svoji odvahu, kterou ukázal tváří v tvář mafiánskému zřízení. Protesty lidí po jeho smrti byly největší od pádu komunismu.

Co je nejdůležitější věcí, než se pustíte do práce na takovémto filmu, a pracujete na utajených místech, abyste se vyhnuli problémům?

Hm, další zajímavá otázka. Důležitý je především důkladný výzkum a uvědomění si, o čem ten film má být, takže se omezí počet faktorů, které se mohou ukázat jako špatné. Musíte se stát téměř expertem na danou věc a vědět o tom opravdu co nejvíce. Já jsem toho z dokumentů věděl tolik, že při setkání s policí žasli, jak jsem do případu zasvěcen. To je velmi důležité. Co se utajení týče, je to různé. My jsme samozřejmě pracovali v utajení, ale jakmile začnete točit a máte rozestavěné kamery, už není co skrývat, lidé o vás vědí. Když jsme pracovali na filmu o Pavlu Šeremetovi, tak jsme pracovali v utajení, protože jsme nechtěli, aby policie věděla, co děláme, co víme, a jak jsme daleko.

Jak jsme se už bavili, Váš předešlý snímek Killing Pavel byl o vraždě investigativního novináře Pavla Šeremeta. Jsou spolu s filmem Kuciak: Vražda novináře stejné nebo velmi podobné, nebo případ, důvod vraždy a práce na něm jsou úplně odlišné?

Myslím, že jsou naprosto odlišné. Killing Pavel bylo vyšetřování samo o sobě a upozorňování na podezřelé, zatímco u Kuciaka jsme vypovídali o tom, co se stalo a poukazovali na to, co se dělo za scénou. Takže tento film nebyl vyšetřování jako takové, ale divák si při sledování dá věci do souvislostí. Neukazujeme nějaké novinky, které by vrhaly na vyšetřování nové světlo a nějak by změnily směr, kterým se ubírá.

Vaše práce je velmi důležitá, protože dává lidem naději, že spravedlnost ještě přece jenom může zvítězit nad chamtivostí, mocí a penězi. Berete to jako životní poslání, točit takovéto filmy?

Děkuji, to je od vás hezké. Kéž bych věděl, co je moje životní poslání. Žijeme ve velice divné době plné strachu a sdělovat pravdu je velice důležitá věc. Nějak nechci nafukovat důležitost své práce, prostě jsem jen rád, že mohu dělat svoji práci, být čestný člověk a dobrý novinář. Myslím, že i to by stačilo na životní poslání.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: 2media.cz