Prý jste se pokoušel o filmování v dětství, tedy ještě v době totality. To jste měl ještě starou 8mm kameru a natáčel, co vás napadlo ze světa kolem sebe, nebo to mělo nějakou myšlenku a příběh?

Byl jsem malý, takže o myšlence nemohla být řeč. Natočili jsme s kamarády za naším panelákem western, který se skládal zejména ze soubojů s pistolemi, což byly klacíky a pobíháním zleva doprava. Blbé bylo to, že jsem přeexponoval film, který byl vevnitř se záběry z dovolené, které natočil otec a moc ho to nepotěšilo.

Měla tato zkušenost nějaký negativní vliv na to, že jste se rozhodl pro Střední průmyslovou školu grafickou a ne FAMU? Takže jste filmař-samouk?

Já jsem ze Sokolova a má rodina mě nevedla k filmové profesi. Nevěděli jsme vůbec, že je to možné, ani mě to nenapadlo. Vystudoval jsem polygrafii a věnoval se grafickým věcem, protože mi to tehdy připadalo zajímavé.

Četli jsme, že jste vystřídal řadu profesí. Které například? To jste hledal to pravé ořechové, nebo jste dominantní typ a tam, kde jste pracoval, nebylo dost prostoru a kreativní svobody?

Stejně jako každý člověk jsem se v mládí hledal a snažil jsem se dělat to, co mi v tu danou chvíli přišlo zábavné a kde jsem si mohl vydělat nějaké peníze. Bavilo mě pracovat a vyzkoušel jsem toho mnoho. Barman, grafik, provozoval jsem bungee jumping, pracoval jsem pro oděvní firmy jako manažer výroby v Asii a snažil si sám najít cestu k penězům a svobodnému životu.

Prý jste si Asii zamiloval a trávíte tam dost času. Co se Vám tam líbí? Lidé a jejich kultura, příroda nebo se tam cítíte víc v pohodě, než v uspěchané Evropě?

Já jsem v Asii strávil přes patnáct let. Pracoval jsem tam, žil s lidmi, kteří pracují v továrnách za misku rýže, a zažíval s nimi mnohá dobrodružství. Pracoval jsem v Indii, Číně, Thajsku, Vietnamu, Bangladéši a Pákistánu a drtivou většinu těch událostí a dobrodružství jsem zpracoval ve svých dvou románech Zítra je taky den a Horkou jehlou, které vyšly v nakladatelství Motto. Díky tomu jsem měl dost prostoru se věnovat cestám po okolí a navštívil jsem prakticky celý svět, nejen Asii. Ale vracím se tam rád, protože tam mám přátele a také vzpomínky, které se nedají smazat. Jsou tam místa, bez kterých si svůj život již nedokážu přestavit.

Jste spisovatel, vydavatel vlastních knih, fotograf, podnikatel, blogger, scenárista a filmař. Jak to všechno stíháte? Takové portfolio u nás moc filmařů nemá? Čím jste nejvíce a nejraději?

Již deset let se věnuji filmu a ničemu jinému, tedy ani podnikání ne. Nejsem vydavatel knih, ani fotograf nebo blogger. Tyhle věci nedělám proto, abych se uživil. Živí mě film, psaní scénářů, a to je moje práce. Fotím si pro radost, blogy jsem přestal psát ve chvíli, kdy jsem se začal živit filmem a romány, které vydávám, dělám pro radost, protože rád píšu a naplňuje mě to, a samozřejmě i těší, když mají úspěch. Navíc všechny tyto věci mohu uplatnit při své práci, což je pořád stále jen film. Píšu, fotím, připravuji si grafické podklady pro filmy, pro plakáty, animace, propagaci a všechny věci, které jsem vyzkoušel, se mi hodí při práci na filmech, které dělám.

Udělat jakýkoliv film je těžké a dotáhnout to úspěšně do konce ještě těžší.

Kde všude jste byl a vybíráte destinace jen jako turista nebo programově, s možností natočit nějaký dokument?

Mohu s klidem prohlásit, že jsem navštívil mnoho zemí, nedokážu je ani všechny vyjmenovat a každá ta destinace se nabízí využít někdy jinak. Někdy pro natáčení, někdy pro dokumenty, někdy pouze pro turistiku. Jsem šťastný, že mohu říct, že mám smlouvy na natáčení na pět let dopředu a vím, co budu dělat a proč. Zbytek svého času věnuji výhradně rodině, horám, cestování, Šumavě a surfování, protože to je to, co naši rodinu baví a naplňuje.

Když jste na cestách, máte vypnutý mozek filmaře, nebo podvědomě přemýšlíte o lokací (třeba pro film Ostrov) nebo si děláte poznámky či v letadle nebo u moře píšete scénář, podobně jako Jiří Mádl či Fero Fenič?

Já takovým způsobem moc nepracuju. Už dávno umím oddělit práci od odpočinku. My se dnes bavíme o filmu Ostrov, ale ten začal vznikat již před čtyřmi lety. Touhle dobou už dlouho pracuju na jiných projektech, které spatří světlo světa za pár let, ale to hlavní se děje teď. Udělat a zrealizovat takovou věc jako Ostrov je časově náročné a zahrnuje to desítky až stovky lidí, kteří musí neustále spolupracovat, komunikovat a každý projekt je podobný. Jsou to nápady, které já považuji za zajímavé a pokud se producenti rozhodnou do toho jít a investovat své peníze, pak takový projekt dále vyvíjíme, a to trvá velmi dlouho, pokud má taková práce dávat smysl.

Máte stálý tým spolupracovníků, který Vám shání peníze a herce a vyřizuje další filmové věci, když jste pryč nebo jste na vše sám a na jednotlivé projekty si lidi najímáte?

Mně nikdo sám od sebe peníze nedává, to je takový všeobecně přijímaný omyl. Aby někdo investoval peníze do projektu, musí ten projekt být nejprve připravený, napsaný a vymyšlený. Pokud se líbí producentům a distribuci, začne shánění peněz, které já nezískávám zadarmo, například od filmového fondu, ten mi nikdy nedal ani korunu, protože točím komerční filmy a na ty se nepřispívá a je to tak v pořádku. Natáčení filmu je extrémně nákladná záležitost, a proto samozřejmě potřebujeme, aby se nám všechny peníze, které do filmů investujeme, vrátily zpátky od návštěvníků kina, jinak bychom byli ztraceni. Proto se snažíme dělat filmy, které do kin někoho přilákají. Myslím si, že by si to měl každý zkusit. Není vůbec jednoduché přilákat do kina víc jak dvě stě tisíc lidí a já jsem člověk, který to dokázal již třikrát. A vím, jak těžké a náročné to je, kolik lidí musí tvrdě pracovat na tom, aby to tak bylo. Na každý film najímáme lidi podle jejich časových možností a potřeb, což je pokaždé složité, protože každý projekt zpracovává velké množství lidí.

Viděli jsme, že jste získal za své filmy ceny na nezávislých filmových festivalech. Považujete se nebo usilujete o to být nezávislý tvůrce, a točíte proto většinou jen podle vlastního scénáře, nebo Vám nikdo nenabídl scénář, který by se Vám líbil, a tak je píšete sám?

Scénáře, které mi zatím byly nabízeny, jsem nepovažoval za dost dobré k tomu, abych s nimi strávil několik let svého života, a to nechci, aby to vyznělo, že jsem nafoukaný. Dokud mají lidé zájem o filmy, které píšu a příběhy, které tvořím, je pro mě důležitější věnovat se jim. Ano, filmy získaly mnoho ocenění, zejména v zahraničí. Je to skvělé, ale nepovažuji to za nikterak důležité, je to milé, ale já nejsem člověk, který má potřebu za každou cenu získat akademické uznání. Kvůli tomu to nedělám. Zajímají mě diváci a lidé, kteří jsou ochotni obětovat své peníze za to, aby se šli pobavit u mého filmu. To je ta největší odměna a může si každý o tom myslet, co chce, ale je to tak.

Ne všechny Vaše filmy se nám líbily. Pohádky pro Emu nebo Ostrov - skvělý, Prezidentka nebo Po čem muži touží 2 - slabý. Bylo to tématem, nebo podruhé spojení O. Vetchý a A. Geislerová (naši oblíbenci) nefungovalo a Po čem muži touží 2 jste spíš dělal na základě úspěchu jedničky, ale dvakrát do stejné řeky nevstoupíte?

Není možné, aby se všechny filmy líbily všem a aby na ně všichni měli stejný názor. Jsou to filmy a pokaždé nelze čekat stejný úspěch. Jsou zase lidé, kterým se nebude líbit Ostrov a jsou nadšeni z Po čem muži touží 2. Takový je náš svět a je to zcela normální a spravedlivé. To, jestli se rozhodnete na můj film jít, je vaše rozhodnutí a my se pokaždé snažíme je udělat nejlépe, jak můžeme. Ve své práci se setkávám s neustálými urážkami a nadávkami, zejména díky internetu a jsem na to zvyklý. Tak to chodí, když člověk tvoří pro širokou veřejnost. Tak jako tak mi ale připadá velmi hloupé, když se všichni navzájem neustále kritizují, zejména pokud se jedná o zábavu a filmy, které nikdo není povinen platit a může se sám rozhodnout, jestli jim čas věnuje nebo ne.

Snažíme se dělat filmy, které do kin někoho přilákají. Myslím si, že by si to měl každý zkusit.

V únoru měl premiéru Váš nový film Ostrov. Na české poměry neobvyklý námět a exteriéry. To Vás napadlo při pobytu v Asii a našel tam i spolupracovníky a destinaci? Inspiroval jste se trochu filmem Trosečník?

Jak jsem již zmínil, já celý svůj život cestuji, zažil jsem mnohá dobrodružství a natočil cestovatelský přírodopisný seriál. Takový žánr je něco, co mě v zásadě definuje a je to tedy něco, k čemu vlastně celý svůj život směřuji a takové filmy jsem vždy chtěl dělat a po deseti letech práce jsem se dostal tak daleko, že jsem mohl takový film natočit, a tak jsem se do toho pustil, protože si myslím, že je důležité tvořit zajímavé věci.

Námět jsem začal psát v Asii, shodou okolností v Thajsku, ale nemělo to nic společné s tím, že bych tím byl unesen, ale prostou úvahou, kterou jsem zmínil výše. Filmů o opuštěných ostrovech je mnohem více než jen Trosečník, a neinspiroval jsem se tím, protože, jak asi sám víte, ten film je o něčem jiném a stejné má jen to, že se odehrává na opuštěném ostrově, jako mnoho dalších filmů a seriálů a jsou jich vlastně skoro stovky. Jednou z velkých inspirací je třeba velmi známá a skvělá kniha Pán Much, a pokud ji znáte, tak zjistíte, že podobných témat a děl z opuštěných ostrovů je mnoho a jsou mnohem důležitější než Trosečník nebo Šest dní sedm nocí. To je jen to první, co dnes každého napadne a bezmyšlenkovitě to použije, protože nad daným problémem příliš nepřemýšlí a hlavně proto, že lidé nečtou, ale jen konzumují popcornové filmy a považují to za něco, co by mělo být stejné pro všechny. Není. Jsou knihy, akademické práce, badatelské a cestovatelské dokumenty s ohromným přesahem, které nesou mnohem větší inspiraci než Trosečník. A to je ta dnešní doba. Je hned se vším hotová a má potřebu vše za každou cenu zaškatulkovat.

Film Ostrov má svůj vlastní námět o dvou lidech, pro které se ostrov stane vězením, ve kterém jsou nuceni si říct věci, na které za dvacet let trochu zapomněli a také o tom, že není vůbec jisté, jestli se jejich vztah může uzdravit, protože až se vrátí domů, žádný ostrov nebude a vše se může snadno vrátit o starých kolejí, protože zraněné duše si své šrámy nesou navěky s sebou.

Bylo herecké obsazení jasné od počátku, a jak dlouho, kde a v kolika lidech jste natáčeli?

Je potřeba pochopit, že takovým způsobem filmy moc nevznikají. Měl jsem jasno, jaký film chci udělat a jak mají postavy vypadat. Vzhledem k tomu, že Jirka Langmajer je můj rodinný přítel a dobrodruh, věděl jsem, že chci, aby to hrál on, a u hlavní ženské postavy jsme dělali, stejně jako na každém filmu casting, kamerové zkoušky a řešili jsme, aby ti dva k sobě seděli, aby jejich chemie fungovala, a také jsme se potýkali s časem, protože herci mají velmi vytížené kalendáře a málokdo si může dovolit odjet na měsíc jen tak pryč. Já jsem rád, že Jana Plodková svolila, protože jsme si ji moc přáli, protože je skvělá herečka a k tomu všemu i naše kamarádka a ohromně hodný člověk.

Film jsme natáčeli měsíc a náš štáb skýtal kolem sedmdesáti lidí. Hlavní profese dělali Češi a zbytek štábu byli filmaři z Thajska. Jelikož se v Thajsku natáčí mnoho amerických filmů a seriálů a země je mnohem větší než Čechy, stejných profesionálů v oboru tam najdete mnohem více než u nás a my jsme najali produkci, která s námi na filmu spolupracovala.

Je těžké vystavět film na dvou hercích a může z toho být dvousečná zbraň, že je to sice levnější a méně komplikované, ale když nebude fungovat chemie, tak to pohřbí celý film?

Udělat jakýkoliv film je těžké a dotáhnout to úspěšně do konce ještě těžší. Málokdo si umí představit, co všechno je potřeba, aby takový film vznikl. To je ta zjednodušující doba. Jak jsem již zmínil, probíhaly kamerové zkoušky, čtení scénáře, předělávání podle dramaturgických připomínek, složité přípravy a plánování, a to, že máte dva herce, neznamená, že ušetříte, protože je to nesmysl. Celá naše produkce byla mnohem dražší než jiné české filmy a troufám si tvrdit, že něco takového tu nikdo ještě nezkusil. Ani se nedivím, protože vím, jak složité to je. A jestli může něco pohřbít celý film, tak jsou to spíš většinou lidé, kteří na všechno nadávají, a přitom se na film ani nepodívají, případně si ho ukradnou na Ulož.to. Naštěstí ani oni to jen tak nedokáží, i když se o to často snaží.

Byla to pro Vás zkouška, s tím, že pokud bude mít film úspěch, že zkusíte točit příště zase v cizině?

Já jsem v cizině už točil mnohokrát. Část filmu Bábovky jsme natáčeli v Bangkoku, po celém světě jsem natáčel přírodopisný seriál Na vlastní nohy pro Českou televizi, během covidu jsme natočili celovečerní film Minuta věčnosti na Islandu a teď jsme natočili Ostrov. Já nemám tendence za každou cenu natáčet v zahraničí. Pokud nemám v ruce nápad a příběh, který k tomu sedí, nedělám to.

Všichni věříme, že film úspěch mít bude, s tím také na projektech pokaždé pracujeme a jak to dopadne, to nikdo nikdy neví. Já jen vím, že díky tomu, kolik lidí na mé filmy chodí, si mohu dovolit tvořit složitější a zajímavější věci, které mě baví, ale vůbec se nebráním tomu, abych si natočil oddechovou komedii, protože humor a návštěvníci kin jsou pro mě mnohem důležitější než shoda s kritikou. Tak jako tak momentálně plánujeme mnoho věcí a většina z nich je ještě mnohem složitější, než byl Ostrov. Jak to dopadne, to nikdo neví. Pro mě je důležité to, že mohu dělat to, co mám rád a zároveň dělám pořád to samé, co jsem dělal už zamlada. Věci, které nikdo jiný nezažil a nezkusil. Takže se může klidně stát, že budu dceru učit surfovat a běhat, číst a plavat a lyžovat, ukazovat jí celý svět, protože věřím, že rozhled a znalosti a jejich předávání a zprostředkování jsou to jediné, co nás může posunout dál. Tvrdě jsem pracoval právě proto, abych si tohle mohl dovolit, a každý den mi tahle myšlenka připadá důležitější. Děkuji.

Děkujeme moc za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Rudolfa Havlíka