Jak člověk pozná, že má pro kreslení opravdu talent a není to jen limitovaná dovednost? Musí být rovnováha mezi nadáním a tvrdou prací, nebo může fungovat i jedno bez druhého?

Jestli má člověk talent, to můžou rozpoznat jenom druzí. Ale i lidé s limitovanou dovedností v kreslení můžou dělat skvělé kreslené filmy, jen si prostě vyberou jiného výtvarníka. Někdy je to i k lepšímu, když se jednotlivé funkce takto rozdělí.

Talent podepřený prací je důležitý v každém oboru, jen té práce a času na židli vysezeném, je někdy potřeba více. V animaci většinou trvá jeden rok udělat 7 minutový film. Závidím některým malířům, kteří za jeden den namalují třeba tři plátna. Vím, že to nedělají každý den, že i ty tři obrazy jsou podepřeny prací, ale je to přeci jen nepoměr. Vlastně malířům závidím tu spontaneitu, té my si tolik neužijeme.

"Nevyrábíte zboží, které se musí prodat.

Nejsou tam žádné peníze, neexistuje trh..."

Chtěla jste dělat animované filmy, a proto jste šla studovat na VŠUP. Když jste ji v roce 1987 končila, ještě se digitalizace nepoužívala, animace byla asi pracnější, ale možná poetičtější. Nevzal Vám ten obrovský skok v technologii nějakou chuť nebo iluze z animace, nebo naopak teprve s jejím příchodem Vás to začalo víc bavit?

Mě digitalizace osvobodila. Baví mě, že jsem svým pánem (svojí paní), že si můžu film nebo jakékoliv animace, včetně střihu, zvuku, udělat úplně sama. Nebo v případě, že je to nějaký důležitější projekt, připravit si přesně, jak chci pak mít film ozvučený profesionálním zvukařem. Taky, jak už jsem zmínila, animace trvá neskutečně dlouho a někdy vám počítač skutečně práci ušetří.

Určitě mi ale možnost používání počítačů taky v něčem uškodila. Třeba mám teď problém kreslit tužkou na papír. Elektronickou tužkou sice také kreslíte ve stejném měřítku na tabletu, ale je to úplně jiný pocit, také můžete kdykoliv svojí kresbu upravovat, mazat, měnit barevnost, atd.

Další velký rozdíl vidím v tom, jak k práci nyní přistupuji. Dřív musel mít člověk na začátku přesnou představu, dělat si hodně skic, dobrat se k výslednému tvaru ve scénáři a až pak realizovat film. Teď často začnu animovat z čisté chuti vidět, jak se to bude hýbat. Nebo jak bude pohyb fungovat na hudbu. A někdy nevím přesně, ani co chci dělat, mám jen pocit, který ještě neumím definovat. A postupem času, tím, jak můžu dělat v počítači různé varianty, měnit hudbu, přehazovat scény, se k výsledku doberu takhle, improvizací. Od určitého momentu přijdu na to, co chci dělat. Problém pak zas může nastat tím, že máte spoustu variant a nemůžete se rozhodnout.

Co vlastně vede člověka, že chce režírovat a vyrábět animované filmy, kde je publicita daleko menší, návštěvnost diváků zlomková v porovnání s hraným filmem, práce daleko úmornější a možná i osamocenější?

Právě ta svoboda je na animaci úžasná. Hraný film má všechna ta plus, která popisujete, ale vždycky má nějakého producenta, distributora, atd., všichni mají své představy, jaký by měl film být, mluví vám do toho. Navíc jste zodpovědný za ohromně velké peníze, a to taky dost svazuje. Ta svoboda v animaci - mluvím ale pouze o autorském animovaném filmu - ta je z jednoduchého důvodu, protože nevyrábíte zboží, které se musí prodat. Nejsou tam žádné peníze, neexistuje trh, pouze festivaly. Nebo internet. V animaci proto můžete vyjadřovat přesně to, co chcete. Můžete být osobní, můžete experimentovat. V hraném filmu si experiment střihne jen nějaký velmi odvážný producent a to jen velmi výjimečně. Takže takovýto hraný film vnímám ani ne tak jako odvahu režiséra, ale odvahu producenta, jeho frajerství do toho jít.

Než se spustí realizace hraného filmu, přechází tomu náročný kolotoč spojený s výběrem scénáře, herců, lokací, sehnání peněz a pak mediální kampaň. Jak to funguje, když se rozhodnete natočit animovaný film, kde nepotřebujete ani početný štáb, ani herce, ani lokace?

To si prostě jednoho dne sednete k papíru. Nebo k počítači. Takhle prosté to je. Ale jsou samozřejmě náročnější animované filmy, byť jsou stále autorské. Loutkový film nebo film ve 3D, filmy s delší metráží, kde potřebujete animátory, a celý tým, atd. - ty taky vyžadují shromáždit peníze před výrobou filmu. To jen krátký kreslený film je takový svobodný ptáček.

Skoro každý režisér si přeje být nezávislý a točit to, co chce, bez zásahu studia. Máte v tomhle směru snadnější práci a totální nezávislost, když vlastně potřebujete jen počítat, místnost a scénář? Jste jako umělec nezávislá nebo i Vás něco omezuje, svazuje?

Když mám chuť být zcela nezávislá, realizuju se opravdu tak, že si na počítači něco vytvořím, často jen sama pro sebe. Říkám tomu kuchyňské filmy, protože jsou, hlavně co se týče zvuku, hodně podomácky vyrobené. Sice degraduji tuto profesi, ale mám nezávislost. Moje největší omezení jsem vlastně já sama. Já už si dopředu svůj nápad zhodnotím pohledem porotce a pedagoga a usoudím, že je to pouze ok film, takže nemá smysl jej dělat. Taky teď už jinak vážím čas, už se mi nechce dělat na něčem tři roky, co by bylo jen ok. A hodně mě omezuje moje nerozhodnost. Mám různé kousky nápadů, kousky testů, animací, které nejsem schopná dokončit. Ale asi je to proto, že nejsou víc než jen ok.

"V práci ve Wild Brainu mě využívali hlavně

pro projekty, které byly "jiné", můj styl měl pro ně

takovou "balkánskou" příchuť"

Začala jste u režírování animovaných filmů, pak jste sama začala hrát a nakonec jste i režírovala hraný film. Je to záměr a umělecký vývoj nebo jste prostě potřebovala změnu, abyste získala odstup a nadhled a získala co nejvíce zkušeností?

Myslím, že je docela přirozené, procházet nějakým vývojem, cestou. Mé "hraní" do tohoto vývoje vůbec nepočítám, to bylo pobavení, ne práce. Když něco děláte dlouho, potřebujete nový impuls, novou výzvu. Po dokončení mého čtvrtého kresleného filmu Repete mě začaly od držení tužky bolet šlachy na ruce a pořád jsem přemýšlela, jak si tu práci zrychlit. Po setkání s dokumentaristou Pavlem Kouteckým jsem začala do animace zařazovat i hrané části a nějak logicky to vedlo k natočení mé první hrané povídky pro film Praha očima. Tu jsem nějak zvládla, ale měla jsem pocit, že v hraném filmu nejsem nijak výjimečná. Ráda jsem se vrátila opět k animaci. Ale pak přišla nabídka na režii celovečeráku Nevěrné hry, a tahle příležitost se nedala odmítnout.

Přece jenom režírovat desetiminutový animovaný film a potom celovečerní film s herci je velký skok. Přesto jste hned s debutem Děti noci získala v Karlových Varech ocenění (hlavní představitelé Jiří Mádl a Martha Issová). Byl to velký krok do neznáma i pro tak zkušeného člověka jako Vy a překvapil Vás výsledek?

(Děti noci byl můj druhý celovečerák, předtím jsem režírovala Nevěrné hry (2003) a ještě předtím hranou povídku z cyklu Praha očima)

Hraný film je pro mě zničující, lákavý, strašlivý, báječný, nechutný, úžasný. Vše v jednom. Proto a přesto se do něj vždy znovu pouštím. A pak se zase ráda stahuju soukromí, do ulity animace. Hraný film je pro mě hlavně psychologický boj. Se sebou samou. Snažit se ovládat, být soustředěný, v sobě vidět ten celek, neztratit se, zároveň být "venku", být komunikativní, dělat rozhodnutí jako na běžícím pásu… Je to prostě dost těžká práce.

A ocenění herců v Dětech noci bylo skvělé. Naprosto jsme to nečekali, naopak. Když jsem odjížděla z Varů (film se promítal někdy na začátku), měla jsem díky nějaké kritice pocit fiaska, vypnula jsem mobil, nečetla maily. Ano, všechno si beru osobně a vždy k horšímu). Pak, když mě produkce nakonec sehnala a jely jsme s Marthou do Varů, pořád jsme nevěřily, že to může být pravda, říkaly jsme si, jestli jsme se nepřeslechly, jestli to není cena pro dětské herce (protože Martha i Jirka nejsou moc vysocí.) Mimochodem, obdivuji Jirku Mádla za jeho krásný film Pojedeme k moři. Jen mě trochu mrzí, že si Dětí noci, ani té krásné ceny z Varů moc neváží. Ale tuším, čím to je, on měl prostě pocit, že nemusel hrát, svého výkonu si nijak necenil.

Hrála jste ve filmech Pražská 5, Knoflíkáři nebo třeba Musím tě svést. Uspokojilo Vás hraní stejně jako režírování a hodláte v tom pokračovat, nebo to bylo jen „umělecké vybočení“ abyste získala představu, jak to funguje „před kamerou“?

Moje "hraní" bylo jen hrou. Příležitostí, která mi byla dána, jak dárek. Bavilo mě to hodně, ale to bylo taky v období, kdy mě bavilo se producírovat. Ostych jsem získala, když jsem začala herce režírovat. Ona je to totiž ohromně těžká práce. Ale na své role jsem pyšná.

Vždy se považovala americká kinematografie za jinou ligu, Walt Disney dělal animace již před válkou. Vy jste učila v San Francisku a pracovala pro společnost Wild Brain. Jak ke spolupráci a k nabídce učení došlo? Bylo těžké učit v zemi „neomezených možností“, aby to nebylo nošení dříví do lesa?

Učení bylo fajn, bylo to něco, co jim chybělo, ten pohled člověka odjinud, z Evropy a zároveň z oblasti nezávislého filmu, protože tam se často na školách učí hlavně technika a ne režisérské myšlení. I v práci ve Wild Brainu mě využívali hlavně pro projekty, které byly "jiné", můj styl měl pro ně takovou "balkánskou" příchuť, trochu exotickou, jak tu Evropu moc nerozlišují. Zároveň jsem byla nepoužitelná pro běžné projekty, protože když v té zemi nevyrůstáte, tak neznáte ty nuance, kde klient žádá nějaký styl, reference, o kterých nemáte ani páru.

Učíte na FAMU. Co je pro začínající adepty nejdůležitější…. Fantazie, nadání nebo hlavně umění zvládnout techniku a PC? Může být režisér úspěšný, pokud píše hluboké scénáře, má fantazii, ale techniku prostě není schopen zvládnout?

Techniku a PC se může naučit a zároveň je vyučovat každý středoškolák. Je výhodou, když to ovládáte sám, to určitě, ale není to podmínkou. Studenti většinou počítače ovládají, je to pro ně už přirozené pracovní prostředí. Rozhodující je tedy fantazie, představivost, tvořivost a velká zaujatost. No a hluboké scénáře, občas i z nich může vzniknout dobrý film. Mám ráda, když mají filmy humor, vtip, důmyslnost, odstup. Neznamená to, že by museli dělat jen srandičky, vtip se dá uplatnit i v režisérském řešení. Švankmajer dělá velmi vtipně velmi vážné a hluboké filmy.

Český hraný film je už léta v krizi. Jsou podmínky pro točení a prezentaci animovaných filmů příznivější než pro ten hraný? Mohla byste říct pro představu, jaký je nutný rozpočet na natočení 15 minutového animovaného filmu?

Můžete si ho udělat doma na koleni a posílat na festivaly jen v digitální podobě. Když film ale chcete udělat profesionálně, tak to něco stojí. Animátoři, zvukař, skladatel, nahrávání hudby, zvukový mix, přepisy, taky už potřebujete producenta a náklady se zvětšují. Ale částku nevím.

U nás má animovaný film dlouhou tradici - Jiří Trnka, Jiří Brdečka, Zdeněk Miler, Zdeněk Smetana. Který z nich je Vašemu srdci nejbližší?

Všichni jsou báječní. Brdečka je mi z nich asi nejmilejší. Ale je mnoho dalších, třeba méně známých, třeba Václav Bedřich, který režíroval Maxipsa Fíka, taky miluju Pojarovy a Štěpánkovy Medvědy, jejich Zahradu. Skvělá režisérka je Jaroslava Havettová, Jirka Barta, Pavel Koutecký. Ale filmy Jana Švankmajera jsou pro mě nejvíc. Nejradši mám jeho krátké filmy, všechny.

Animátorova kresba se pořád vyvíjí, nebo jednou se prostě „ najde“, a pak mu to zůstane už napořád a jako umělec je “hotov“?

Autoři, kteří mají pořád stejný rukopis, jsou na tom líp, lidi mají rádi, když autora podle kresby poznají. Mně to nějak nejde, ale musím říct, že mě to ani moc nebaví, nesnažím se o to. Podívejte se na Picassa - ten měl tolik různých období a nikomu to nevadilo. Navíc, rukopis není pouze v kresbě. Je i v režii, v tom, jaké látky si vybíráte, jak k nim přistupujete. Mě naopak baví rukopis nebo styl střídat. Každá látka vyžaduje trochu jiné výtvarno a pak, když nejste pořád stejní, tak vás samotné ta práce víc baví. A to je hrozně důležité. Mořit se rok s filmem, který vás otravuje, je na mašli.