Pořadatelé Vás zvali na LFŠ celých 14 let a až letos jste přijel. To jste neměl zájem nebo se Vám nechtělo?

Nedá se říct, že bych neměl zájem nebo bych nechtěl přijet, ale většinou se pozvání trefilo do mého pracovního plánu, a tak jsem to musel odmítnout. Ale jsem tady a jsem šťastný, že mě cena, kterou jsem tady dostal, zařadila mezi spoustu skvělých tvůrců, kteří ji dostali přede mnou. Já sám pořádám doma filmový festival, na kterém jen tratím peníze a vím, jaké to je zvát herce nebo tvůrce. Slíbí vám přijet, pak dostanou někde cenu, a chvilku před začátkem festivalu svoji účast zruší anebo mi prostě řeknou, že všechno už řekli a neví, co by řekli nového, takže si radši zůstanou doma a neberou mi telefony.

Četli jsme, že otec Vám udělal z dětství peklo, protože se trápil smrtí Vašeho mladšího bratra Frankieho. Můžeme se zeptat, zda to byla tragická smrt nebo jen nehoda, bez cizího zavinění?

Frankie jednou lezl přes plot a napíchnul se na ty železné hroty tak nešťastně, že umřel. Otec se s jeho smrtí těžko smiřoval a zlost si vybíjel na mně a na nás všech doma. Jednou jsem sundal ze zdi zrcadlo a postavil ho před něj a zařval na něj, aby se do něj podíval a viděl se, jak je nesnesitelný. Myslím, že to byl okamžik, odkdy jsem se chtěl stát filmařem a nastavovat ostatním zrcadlo.

V roce 1981 jste emigroval do Kanady. Bylo to z ekonomických nebo tvůrčích pohnutek?

Když jste mladý, uděláte spoustu věcí jenom proto, že je prostě chcete zkusit a moc o nich nepřemýšlíte. Já chtěl spíše do Kanady, protože tady mají irští imigranti hluboké kořeny a byla mi bližší než Amerika. Pak jsem přesídlil do New Yorku a stal se uměleckým režisérem v místním Irském uměleckém centru. To mi dalo zkušenost, poznal jsem spoustu lidí a navázal kontakty. V roce 1989 jsem se vrátil domů a vrhnul se na filmovou režii.

Váš debut Moje levá noha byl hned komerční a umělecký úspěch a Daniel Day-Lewisovi a Brende Fricker vynesl Oscara, zatímco Vy jste byl na něj jako režisér nominován. Musíme říct, že Danielům výkon byl naprosto famózní. Bylo to obtížné natáčení?

Daniel se projevil jako tvrdohlavý profesionál. Z role nevylezl ani na okamžik, takže ve vozíku zůstával i při pauzách, takže ho technici museli nosit přes všechny kabely, a dokonce se nechal i krmit. Dost je tím štval. Daniela námět zaujal už na první straně scénáře, kdy si nohou dává gramofonovou jehlu na desku. On se naučil malovat pravou nohou, takže jsme vše snímali přes zrcadlo.

Jste jediným režisérem, který natočil tři filmy s Daniel Day-Lewisem. Je těžké s ním vyjít a pracovat, nebo mezi vámi fungovala nějaká zvláštní chemie, která vám dovolila tak dlouhou spolupráci?

Rozuměli jsme si báječně a některé věci člověk prostě nedokáže vysvětlit, jako je právě ta chemie mezi lidmi. U někoho to funguje, u někoho ne a s Danielem to bylo excelentní. Myslím, že jsem někdy přinesl chaos a někdy zase realitu do různých situací s Danielem, který je opravdový génius. Nejtěžší film, který jsme spolu dělali, byl Boxer, protože bylo dost těžké naroubovat milostný příběh do boxerského prostředí. Chtěl jsem s ním ještě něco natočit, ale zatím nemám žádnou látku, a tak uvidíme, co by ho mohlo přimět k návratu k herectví z dobrovolného důchodu.

Daniel Day-Lewis je opravdový génius.

Když jste natáčel film Ve jménu otce, byl jste pod dohledem nějaké cenzury, ať už ze strany Irů nebo Britů, a jak hodně u Vás fungovala autocenzura?

Cenzura byla v pohodě, do toho natáčení nám nezasahovala a ten cenzor, jmenoval se Smith (ještě žije), byl docela fajn chlap. Od té doby se tam vystřídali čtyři další. Vůbec ho nezajímala politika, spíš je zajímaly takové ty vyhrocené, násilné scény. Co se autocenzury týče, nevzpomínám si, že bych nějakou použil, jenom jsem se snažil neškodit v souvislosti s tím irským konfliktem, abych nenapáchal ještě víc škody.

Je ten film jen rekonstrukce dané události nebo má i nějakou přidanou hodnotu?

Je to rekonstrukce případu nespravedlivě odsouzených lidí. Držel jsem se poměrně věrně knižní předlohy, ale zaujal mě tam vztah otce a syna a jejich konfliktu ohledně násilí a nenásilí. Když se nějaký případ označí číslicí jako třeba Guildfordská čtyřka, tak to tak nějak podvědomě odlidští ty odsouzené a skryje je za číslovku. Pokud se odsoudí nevinní lidé, vyvolá to větší poprask a často to má za účinek to, že se lidé raději drží při zdi, protože si uvědomí, jakou moc a sílu mají ti nahoře, a tak se dá dobře zvládnou nějaké povstání nebo konflikt. Rozhodně to má větší efekt, než když se odsoudí praví viníci.

Poděkovali Vám členové Guildfordské čtyřky za to, že jste o nich natočil film?

Ano, ale tak nějak nepřímo. Nebylo to, že bychom si po premiéře sedli a udělali večírek, to ne. Měli problémy se po 15 letech ve vězení adaptovat na běžný život, a tak se se svými problémy spíše uzavřeli do sebe, ale obecně byli moc rádi, že film přilákal tolik pozornosti k jejich případu. Britové nechtěli, abychom to točili u nich, tak jsme točili v opravdové věznici v Irsku, a pak ve Skotsku, a trvalo nám to 10 týdnů.

Irsko-britskému konfliktu jste věnoval celkem tři filmy. Dají se nějak srovnat, a jaký je Váš pohled na ten konflikt?

Mohl jsem je natočit jenom proto, že jsem měl úspěšné filmy z hollywoodského hlediska, a tak jsme dostali šanci ho natočit. To téma irsko-britského vztahu a konfliktu je velice těžké a křehké, a velice složité něco takového natočit, protože ten příběh nevyhovuje mocným a bohužel jsou to právě oni, kdo mají moc a peníze. Film Boxer se točil zrovna v době mírových jednání a já osobně jsem nikdy nevěřil tomu, že by násilí mohlo zvítězit. Myslím si, že i kdyby britská vláda ustoupila té marxistické opozici, žádný jiný stát v Evropě by nepřipustil, aby vyhrálo násilí podporované marxistickou ideologií. Pokud opravdu nemůžete zvítězit, je otázka, zda má smysl válčit a jestli není lepší zasednout ke stolu a začít vyjednávat. Pak ale přijde Ukrajina a všichni ten názor změní. Myslím, že úkolem filmu je vyjasnit si situaci, vyjasnit si obě strany konfliktu a začít o tom uvažovat trochu jinak. Je ale těžké si sednout k tomu jednacímu stolu, pokud objektivně jste obětí toho konfliktu. Podívejte se na Palestinu. Není lehké říct si, že skoncujeme s veškerým násilím, v praxi to může být ještě trochu složitější. Já bych se osobně přimlouval za násilné nenásilí.

Jak obě znesvářené strany přijaly Vaše filmy?

Myslím, že dobře, a oběma se to líbilo, alespoň jsem neslyšel nějaké kritické připomínky nebo negativní komentáře. Často ten konflikt připodobňuji ke konfliktu republikánů a demokratů v Americe, protože oba ty konflikty jsou náboženské a není to otázka nějakého světonázoru. Já jsem udělal v těchto filmech chybu, že jsem Američanům nevysvětlil, jaké to tehdy bylo, protože se v tom těžko orientovali. Kdybych se k tomu měl vrátit a natočit to znovu tak, aby to pochopili, museli by být katolíci černí, ale nevím, jestli bych na to sehnal dost herců. Pro Američany bylo těžké se v tom nějak zorientovat, když neviděli žádný znatelný rozdíl mezi těmi dvěma stranami. Jistá paralela, která mě napadá, jsou kovbojové proti indiánům, kdy těch kovbojů byla spousta, zatímco indiánů bylo jen pár tisíc, přesto ty kovbojové jsou vždy zobrazování jako ta dobrá strana a vůbec nevadí, že vyhlazují indiány, a na tom je do značné míry založená kultura a politika v Americe, a proto tam zvítězil Trump, což je vlastně kovboj. My Irové k tomu máme trochu jiný postoj. Když k nám přijde instalatér, který nerozumí své práci, tak o něm říkáme, že je kovboj, což si myslím, že je správné.

To téma irsko-britského vztahu a konfliktu je velice těžké a křehké a velice složité něco takového natočit, protože ten příběh nevyhovuje mocným, kteří mají peníze a moc.

Byl jste Vy nějak osobně ovlivněn tím konfliktem? A proč se děj Vašeho filmu Boxer odehrává v Belfastu? Byla to náhoda, nebo jste tam zasadil děj, protože se tam odehrávala mírová jednání?

Irský stát se rozštěpil, protože část Irů chtěla zůstat pod britskou jurisdikcí a Irsko bylo jedním z prvních národů, který se před sto lety pustil do boje proti britské nadvládě. A můj dědeček se té války zúčastnil, stejně jako jeho bratr a byli internování v britských zajateckých táborech. A to si myslím, že je pro mě základ mého vztahu k Británii. Můj otec byl hodně probritský a matka vycházela dobře se svými protestantskými sousedy, kromě 12.7, kdy po ní házeli mince a najednou ti, se kterými se dobře znala, stáli proti ní. Když vypukly ty nepokoje, tak jsme měli v domě spoustu uprchlíků ze Severního Irska a osobně si myslím, že bylo špatné, že IRA se postavila ke konfliktu tak, jak se postavila, ale byli to mladí lidé, kteří reagovali na přítomnost britské armády v ulicích svého města. Ale, Irové jsou blázni. Myslím, že je těžké vcítit se do uvažování sebevražedného atentátníka, který se vyhodí do vzduchu, jako to dělají muslimové, což trvá jednu vteřinu. Ale Irové jsou schopni v počtu deseti lidí hladovět 70 dní a raději zemřou, než aby se vzdali, takže se s nimi velmi těžké vyjednávat a civilizovaná diskuze v takové situaci není již možná. A filmy také nejsou diskuze, tam je útok, akce, žádná poezie, a vzniklo také hodně násilných filmů, které se hodí do té dnešní doby. Ta doba se trošku změnila, máme streamovací platformy, které se dostanou do každé domácnosti a nepodléhají žádné regulaci, zatímco místní stanice musí pravidla dodržovat, což je jako zápas dvou fotbalových týmů, kdy jeden má hráče špičkové placené a ve skvělé formě a druhý je standardní a zkuste hádat, který z nich vyhraje? Takže já mám jen obavy, co se stane s malými kulturami, jako jsou třeba české, polské nebo slovinské, když jsou tak strašně znevýhodněni. Film Boxer byl dost těžký na pochopení a černé americké publikum by ho vůbec nepochopilo. Ptalo by se mě, zda to myslím vážně, že se běloši zabíjejí jen kvůli náboženství a že to nechápou.

Ten film se točil v Dublinu, proč nebylo možné jej natáčet v Belfastu?

Bylo by naprosto nemožné to tehdy natočit v Belfastu. Stačilo, abyste šel špatnou ulicí a mohl jste být zabit. Trvalo to dlouho, a ve společnosti to stále vřelo, protože to nebyla a stále není normální společnost. Je to tam hodně sektářsky rozdělené, takže proto jsme tam nemohli natáčet.

Je to velmi silný film. Co bylo předlohou pro hlavního hrdinu Harryho?

Problém v tom konfliktu byl ten, že někteří lidé ho prostě nechtěli ukončit, chtěli stále bojovat. Stejně tak to bylo se ženami, je a bylo velice těžké je zainteresovat do války a bojů, ale jakmile se tam dostaly, tak byly velice vytrvalé a umíněnější než muži. Myslím, že to má co společného s výchovou dětí a udržení funkční rodiny. Často jsou ženy hodně oddané více svojí duší než svojí hlavou a neumí zařadit zpátečku. Takže ten Harry byl drsný, ale ta žena byla ještě drsnější, což mě velmi zaujalo.

Některé filmy jste režíroval, produkoval a napsal k nim scénář, a u některých jste je jen napsal a produkoval, ale již nerežíroval. Proč k tomu došlo?

Je to různé, často jde o rozdílné názory, a tak nakonec řeknu, aby si to natočili sami. Někdy jde o případ, že se do projektu producentsky vložím jen proto, abych pomohl k jeho vzniku, jako to bylo v případě Bloody Sunday. Každopádně, i když ho jen produkuji nebo napíšu scénář, se tomu filmu snažím vždycky dát všechno, jako když ho režíruji sám.

Jak pracujete s herci? Dáváte jim velkou volnost?

Pro mě je 90 % úspěchu výběr správných herců. Když si vyberu toho pravého, jsou většinou tak dobří, zkušení a odevzdaní projektu, že je nemusím moc řídit. Je to pak věc instinktu. Lewis je tak geniální, že většinou udělal přesně to, jak jsem si to vysnil. Při natáčení filmu Field jsem měl velké problémy s hvězdou Richardem Harrisem, který nesouhlasil s mým pojímáním postavy a dost se se mnou hádal. Praktikoval hollywoodský styl natáčení a ten mi nevyhovoval. Hodně přehrával a přeháněl a často jsme opakovali scénu třeba sedmkrát. Byla to válka nervů, ale neustoupil jsem, protože kdybych to udělal a nechal mu volnost v tom, co dělá, bylo by všechno v pytli a ztratil bych respekt před svým štábem. Takhle jsem zařval: „Stop!“ a štáb mi začal tleskat. Nechal jsem scénu z exteriérů postavit ve studiu v Dublinu a tím jsem mu ukázal, že já tady mám kontrolu a nejsem spokojený s natáčením. Harris byl skvělý herec a uměl hrát, ale prostě tady jsme měli každý jiný představu o postavě. Režírování je o organizování věcí okolo a vytvoření určitého kreativního prostředí, a každý film je pro mě jako vytvoření nové rodiny okolo sebe.

Americká kina mají určitá pravidla, která evropský filmař musí respektovat, pokud tam chce s filmem uspět.

Je velký rozdíl mezi evropským a americkým publikem, takže co tady chápeme, by v Americe bylo nesrozumitelné?

Americká kina mají určitá pravidla, která evropský filmař musí respektovat, pokud tam chce s filmem uspět. Takže pokud filmuji za americké peníze pro americká kina, musím tohle mít na paměti a uvažovat v těchto intencích. Stalo se mi to třeba ve filmu In America, kde jsem musel do dějové linky přidat něco, co by bylo pochopitelné místnímu publiku, aby se s hrdinou mohlo částečně ztotožnit, a ne ho začít nenávidět.

Vy jste v USA natáčel i s rapperem 50 Cents. Bylo to obtížné?

Není to herec, je to zpěvák, ale choval se velmi profesionálně a tvrdě makal. Jednou jsme měli takový incident v New Yorku, kdy si rozměnil tisíc dolarů na malé bankovky a házel je okolo sebe a lidé byli schopni udělat cokoliv, aby nějakou dolarovku od svého idolu získali. Mně se to zdálo značně nebezpečné, že se to může vymknout kontrole, a proto jsem mu říkal, aby to nedělal. Ale zakažte 50 Cents něco v jeho rodném New Yorku, když je tam ikonou?! Takže to udělal znovu a já jsem řekl policii na place, že pokud to udělá znovu, ať ho rovnou zatknou. Pak jsme se mezi záběry ocitli spolu, bez jeho ochranky a managementu a říkal jsem mu, co se mohlo stát a co lidí s tím mohlo mít potíže a napsal mu jmenný seznam lidí ve štábu a přikázal mu, aby se jim osobně omluvil a on to udělal. Najednou jsem pro něj byl otec, kterého nikdy neměl, autorita, a připadalo mi, jako by na něco takového čekal.

Jak se díváte na skoro již povinnou diverzitu herců ve filmech, které se chtějí ucházet o nominaci na Oscara?

Ta diverzita se děje pouze v Americe, jinde to není. Diverzita je koncept pro nejvyšší formu společenské úrovně, aby se mohlo říct: „Máme tady černochy, Asiaty, gaye a zajímají nás.“ Ale jinak jsou Americe opravdové problémy černochů nebo Asiatů či Afričanů úplně ukradený. Podle mě se udílení Oscarů poslední dobou hodně zpolitizovalo, což je na škodu. Dřív se udělil Oscar opravdu dobrému filmu, který se promítal ještě po třiceti letech a divák, který na něj šel, věděl, že to bude dobrá podívána, což se dnes již bohužel neděje.

Foto, s díky: autoři, IMDb