Studovala jste FAMU katedru dokumentární tvorby a absolvovala v roce 1977. Byla jste rozhodnutá točit pouze dokumenty, a nikoliv hrané filmy, protože Vás zaujal život kolem Vás a nechtěla jste vyprávět vymyšlené příběhy, ale pouze skutečné věci, opravdové osudy?

Od samého začátku jsem se chtělavěnovat jen dokumentárnímu filmu. Nikdy jsem netoužila po hraném filmu. Říká se, že život je nejlepší scénárista, a to je také jeden z důvodů, proč jsem si dokument vybrala. Ta práce mi přivedla do života skvělé osobnosti a přinutila přemýšlet o spoustě témat, o kterých jsem pak točila, a musím říct, že i tím jsem zrálajako člověk. Stále tvrdím, že dokumentaristika je nejlepší povolání na světě.

Jaké jste měla šance, tehdy v tvrdé totalitě, točit dokumenty, které by byly opravdovou výpovědí o něčem, a ne pouze tím, co Vám cenzura dovolila natočit?

Za bolševika jsem točila filmy osm let, a protože jsem nemohla a nechtěla točit filmy, které by režimu fandily, zaměřila jsem se na sociální dokumenty, ve kterých jsem ukazovala, jak se režim chová k invalidům, k vozíčkářům, nebo k lidem, kteří jsou na okraji společnosti. Pak přišla Sametová revoluce, a my jsme najednou měli obrovské pole možností, a na rozdíl od Západu to bylo tehdy mimořádné v tom, že jsme nemuseli pracně shánět peníze. Mohli jsme vlastně točit cokoliv, měli jsme svobodu tvůrčí a tematickou, a nemuseli se starat o peníze. Byla to zlatá éra dokumentárního filmu. Hodně se o to zasloužil Fero Fenič ve Febiu, kdy dával příležitost desítkám českých a slovenských dokumentaristů.

Může se prvotřídní profesionál stát dobrým dokumentaristou, pokud mu chybí lidské vlastnosti jako je cit, empatie, porozumění? Byl by jeho snímek horší než dokumentaristy-amatéra, který naopak postrádá technické znalosti, ale dokáže zachytit právě „to něco“, o co ve filmu jde?

Člověk, který nemá cit, empatii a charakter by neměl točit dokumentární filmy. Ta druhá možnost, kdy mu chybí technické znalosti, ta je schůdnější, protože buď se to naučí, nebo se mu to i může povést, což se také stává. Existuje cosi jako etika dokumentaristy, a ta je pro mě nepřestupitelná. V praxi to znamená, že nesmím nikoho podvést, nikoho zhanobit, to pro mě neexistuje, to není možné. To bych se styděla nejen před Pánembohem, před svým hrdinou, ale hlavně sama před sebou.

Velmi si ceníme témat, kterým se věnujete ve své tvorbě. Máte pocit, že je to nějaký Váš „úkol“ v tomto životě, upozorňovat na citlivé věci a problémy, věnovat se lidem, kteří byli odvážní, výjimeční, stateční? Mnozí režiséři často točí jen filmy, které si kladou za cíl pobavit a vydělat peníze.

Dokumentární film je ni zisk, ni sláva. Na dokumentárním filmu nemůžete vydělat velké peníze, až na opravdu výjimečné případy. Takže otázku peněz jsem vlastně nikdy neřešila, já jsem vždycky chtěla přinášet svědectví o statečných lidech, takže pro mě neexistovalo, že bych se řídila penězi. To v dokumentárním filmu nelze, musíte být především zapálený, nadšený, zaťatý, musíte tu profesi milovat a musíte milovat lidi, o kterých točíte.

Jak to u Vás funguje, že se rozhodnete pro dané téma? Něčím Vás ten člověk nebo problém zaujme a Vy se tomu pak více věnujete, nebo je to programově, že teď se chcete věnovat určitému tématu a hledáte kdo nebo co by se tam hodilo?

Já to měla vždycky tak, že to téma okolo mě letělo. Buď bylo přítomno ve společenské atmosféře, anebo bylo ve mně, já byla těhotná tím tématem, takže jsem se podle toho rozhodla, a potom jsem hledala lidi, kteří by toto téma mohli naplnit. A společnosti jsem prostřednictvím hrdinů svých filmů vzkázala svůj názor.

Byla ta téma striktně autorská nebo se stalo, že Vám někdo řekl o něčem či někom a dal Vám tak tip na další dokument?

Většinou to byl můj nápad, moje téma, ale občas mně téma někdo nabídl. To byl třeba případ mého druhého filmu S tebou táto, který se proslavil, a který jsem točila na 35 mm film. Byl o otcích, kteří vychovávali děti po rozvodu. Za minulého režimu bylo absolutně neobvyklé, skoro nemyslitelné, aby soud přiřknul dítě do výchovy otci, natož tři děti, které měl jeden z mých filmových tatínků.

Anebo si pamatuju, že mě v roce 2018 chartistka Věra Roubalová přemlouvala, abych natočila film o Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných VONS. A já vzdorovala, protože jsem nevěděla, jak bych ho filmově naplnila. Nakonec jsem byla ráda, že jsem vzdala poctu statečným chartistům, kteří byli v roce 1979 uvězněni na tři až pět let. Ten film byl jedním ze série dvacítky mých filmů o zrůdnosti komunistického režimu a statečných bojovnících proti němu.

Když se zpětně díváte na svoje filmy, podařilo se Vám vždycky natočit přesně to, jak jste to téma cítila, nebo někdy téma vypadalo slibně, ale prostě se z toho víc vykřesat nedalo, nebo člověk nakonec nebyl tak zajímavý, jak se zdál?

Hm, to nevím, jestli se mi to vůbec někdy stalo. A pokud ano, a byla to jen jedna epizoda filmu, jeden člověk, tak jsem ho do filmu nezakomponovala.

Musíte mít jako dokumentaristka nějaké morální hranice, přes které prostě nepůjdete, i kdyby to dodalo Vašemu dílu punc něčeho naprosto jedinečného? Stalo se Vám někdy, že jste si uvědomila, že by to dotyčného mohlo v kontextu i poškodit, nebo mu ublížit, a tak jste natáčení odpískala?

Natáčení nemusíte nezbytně odpískat, vy ty věci prostě nesmíte dát do konečného tvaru filmu. Samozřejmě, že pro mnoho tvůrců je zajímavé, když nachytají někoho na švestkách, zvláště když to jsou známé osobnosti, kdy poodkryjí jeho slabosti nebo soukromí, ale když jdou pak přes moc, tak to je absolutně nepřijatelné, tedy alespoň pro mě.

Já nechávám svoje filmy autorizovat, můj hrdina musí můj film o sobě vidět, a když tam něco nechce, tak ho chvíli přemlouvám. Buď ho přemluvím, nebo ho nepřemluvím a v tom případě to vystřihnu, i když mě to mrzí.

Máte nějaký vnitřní filtr pro tyhle příležitosti?

Ano, sama sebe, přesvědčení, že nikdy nikoho nepodvedu. Člověk si může snadno představit, že by se to stalo jemu samotnému. Já bych se styděla, tohle se prostě nedělá.

Natočila jste díla o výjimečných osobnostech jako Božena Němcová, Věra Čáslavská, Marta Kubišová nebo Soňa Červená. Chtěla jste jen ukázat na lidi, ze kterých by si měli brát ostatní příklad a být na ně hrdi, nebo Vás prostě tyto ženy oslovily a Vy jste jim chtěla vzdát poctu?

Ty ženy mě neoslovily, oslovila jsem je já, protože jsem si jich vážila, protože jsem věděla, že jejich život je příkladný, a to nejenom tím, jakých dosáhly ve své profesi výsledků, ale že si i zachovaly svoji čest a neprodaly se bolševikovi, řekly ďáblovi NE, a to bylo pro mě naprosto zásadní. Tím jsem chtěla dát světu na vědomí, že takoví lidé existují a že si z nich máme vzít příklad.

Foto, s díky: LFŠ