Co Vás přivedlo k rozhodnutí stát se kameramanem? Byl jste jako dítě nadšený návštěvník biografů a chtěl se do magického světa filmu vydat a následovat nějaký svůj vzor?

Ani ne, spíše jsem byl takový filmový konzument než nadšený fanda. Měl jsem velký zájem především o fotografii, a pak ten vývoj došel až k filmové kameře. Také když se podíváte na staré české filmy, tam v titulcích je „kamera“ označena jako „fotografie“. Koneckonců to má hodně společného, že? Měl jsem takové estetické cítění, takže jsem si dokázal v té neveselé době trošku rozlišovat žánry a vybírat si.

Filmovou školu v Čimelicích jste navštěvoval v době nástupu tuhé normalizace. Mohl byste zavzpomínat, zda bylo patrné i zde, jak se utahovaly šrouby, nebo tahle škola byla i v té době poněkud svobodnější a liberálnější?

Byla to tehdy jediná otevřená filmová škola za Husákova režimu, kde vychovávali a učili budoucí filmaře a fotografy. Já jsem tam přišel v roce 1969 a od starších spolužáků jsem slyšel, že už trochu přituhovalo, zvláště ve výběru a propouštění personálu a vedení, a já sám jsem tam za tu dobu zažil tři ředitele a jeden z nich byl bývalý předseda JZD, takže se dá opravdu říct, že to byla normalizační doba.

 Z natáčení Čarodějova učně (Karel Zeman v bílém plášti), já za kamerou, natáčíme závěrečnou scénu hořícího mlýna

Kdo Vás zde učil a jaké byly výukové metody? Měli jste možnost sledovat díla světových mistrů nebo se to pak svezlo jen k sovětské kinematografii?

Byla tam jedna pedagožka, která nás paradoxně učila ruštinu, ale byla nejosvícenější ze všech, velmi inteligentní a vzdělaná, která nám pouštěla ta cizí díla, která byla odlišná od normalizačního trendu. Je paradoxní, že si nakonec vzala toho ředitele, který přišel z JZD. Rád na ni vzpomínám, protože mi otevřela dveře do kinematografie. Byla to doba analogových technologií, takže tam byly mimo jiné i obory jako produkce a technologie filmu. Byla založená na zpracování filmu fotochemickou cestou, což byl jeden z klíčových oborů, jako je v dnešní době IT. Čimelice nejsou daleko od Prahy, takže tam škola zvala na přednášky lidi, kteří měli velice blízko k praxi, kteří nás seznamovali s technologií výroby filmu a měli jsme možnost i praxe.

Vy jste se narodil rok před Zemanovým filmem Cesta do pravěku a za 20 let jste se stal mistrovým spolupracovníkem. Jak si Vás pan Zeman vybral a jaké to pro Vás bylo dělat najednou se světově uznávaným režisérem?

Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo, že bych s ním někdy spolupracoval, a když jsme seděli v kanceláři a řešili nějaké věci ohledně filmu, tak se mi zdálo až neuvěřitelné, že tady sedím s režisérem, který točil svoje nejslavnější filmy v době, kdy jsem se já teprve narodil. Já jsem byl tehdy ve věku teenagera, „všechno vím, všude jsem byl a všechno dokážu“, a proto mi nedělalo problém přijmout nabídku této spolupráce. Byla to taková shoda náhod, a věděl jsem, že pan Zeman je dost přísný, a vyžaduje a vyždíme maximum ze svých spolupracovníků, a někteří pak on něj odešli, jako třeba skladatel Zdeněk Liška, aby měli trochu volnější ruce. Jeho tým spolupracovníků se dané věci musel na 100 % věnovat. Můj předchůdce, kameraman, začal trochu koketovat s kresleným filmem a dělat takové melouchy. Mimochodem, bylo to v bývalé vile Zdeňka Lišky, kterou po jeho odchodu filmové studio odkoupilo a vzniklo tam studio kresleného filmu. Zeman se to dozvěděl a bylo jasné, že to kolegu bude stát místo a já jsem dostal nabídku jej nahradit.

Z oslavy narozenin Karla Zemana

Chápeme, že jako režisér chtěl od týmu maximum, ale jaký byl jako člověk a šéf? Bral v potaz i názor mladších kolegů, nebo jen museli plnit jeho příkazy?

Mě překvapilo, že se ke mně choval trochu jinak než k mým starším kolegům, kteří již s ním dělali a byli navyklí na nějaký systém. Takže když jsem s ním konzultoval některé věci a postupy, tak to akceptoval, takže bych mohl říct, že mezi námi panoval partnerský vztah, velmi vstřícný z jeho strany a skoro mám pocit, že jsem tehdy navázal osobní pracovní vztah. Jeho domek byl blízko ateliérů a já jsem tam často chodil, znal jeho manželku, a on byl ke mně hodně otevřený. Mrzí mě, že jsem tehdy neměl žádný diktafon, protože on dokázal fantasticky vyprávět, což je jedna z klíčových vlastností režiséra. Poslouchat ho byl prostě zážitek, protože on ty svoje vize a myšlenky dokázal krásně zrealizovat, a to dodneška pořád beru jako devízu jeho úspěchu.

Naučil jste se pod jeho vedením něco, co jste pak používal celou svoji profesní kariéru, protože jeho metody byly převratné a novátorské?

Určitě ano, on sice byl samouk, ale dokázal krásně vysvětloval věci i z pozice kameramana, takže znal ty zákony kompozice a obrazu, takže můžu říct, že jsem se nejvíce naučil od něj. Když se Karel Zeman rozhodl přijmout takového zelenáče jakým jsem byl já, tak mu vlastně nic jiného nezbývalo, aby mně pomohl zvládnout tuto specifickou technologii výroby takového projektu, jakým byl Čarodějův učeň. Nutno dodat, že i můj zmiňovaný předchůdce kameraman Pikhart neodešel ze dne na den a od něj jsem se také hodně naučil. Já jsem tehdy měl jako jeden z mála kameramanů americkou filmovou surovinu Kodak, jinak se používalo východoněmecké Orwo, což poznáte podle toho, že ty animované filmy a obličeje v hraných filmech byly zelené, protože to Orwo nebylo moc kvalitní.

Z oslavy z narozenin Karla Zemana

Vaše tvorba od roku 1982-1994 jsou převážně večerníčky (alespoň podle ČSFD) pro Slovenskou TV. Nenašel jste uplatnění v ČT nebo více příležitostí jste dostával ze Slovenska a byly tam i lepší podmínky pro práci?

Naše studio tehdy natáčelo animované filmy večerníčkového formátu bratislavské studio, zatímco Krátký film Praha dělal pro Českou televizi. Pak přišla revoluce, a ta produkce klesala a naše studio to zásadně ovlivnilo tím, že se nenašel nikdo, kdy by ho dokázal manažersky vést a navázal na tu tradici. On to pak byl v té době celorepublikový problém a animovaný film začal stagnovat. Postupem času jsem pak prošel těmi změnami, a adaptoval se na klasickou loutku a na digitální technologii. Takový mezistupeň v té technologii byl seriál Pat a Mat se vrací, který se sice zprvu ještě natáčel na klasickou filmovou surovinu, ale již jsme to zpracovávali digitálně. Další úspěšný večerníčkový seriál Krysáci už jsme dělali celý digitálně.

Dostával jste nabídky i na celovečerní filmy z české a zahraniční produkce, nebo jste se specializoval a specializujte jen na tvorbu pro děti, a tak i kdyby nabídka přišla, neuvažoval byste o ní?

Ne, ale nabídku bych určitě neodmítnul. Já jsem se od samotného začátku specializoval na ten animovaný film, takže jsem u toho už zůstal a využíval ty nabyté zkušenosti. Karel Zeman v 80. letech uzavřel svoji tvorbu filmem Pohádka o Honzíkovi a Mařence, nebylo jednoduché navázat na tuto úspěšnou tvorbu. Pustili jsme se tehdy s kolegy s obou studií (Zeman, Týrlová) do dalších projektů jak pro distribuci, tak pro TV.

 V ateliéru, s dcerou Karla Zemana, Ludmilou

Zmínil jste Hermínu Týrlovou. Co je na tom pravdy, že se s Karlem Zemanem moc nemuseli?

No, já bych to nerad nějak rozebíral. Ty ne příliš vřelé vztahy už asi vznikaly za války za Protektorátu, kdy Hermína přišla do ateliérů dřív než Zeman. Měla za sebou historicky první loutkový film v dějinách Čs. filmu Ferdu Mravence a přišla s nápadem na Vánoční sen, což byla novátorská kombinace herce a loutky a Zeman tam přišel jako začátečník. Týrlová byla jako režisérka animované části a co je zajímavé, že tady poprvé a naposledy spolu spolupracovali Karel a Bořivoj Zeman. Ten první jako animátor a ten druhý jako režisér hrané části. Tehdy se film vyráběl na nitrocelulózové podložce, což byl vysoce hořlavý materiál. Film se natočil a šel do střižny a tam nešťastnou náhodu přeskočila jiskra a celé dílo shořelo. Naštěstí kulisy byly netknuté, a tak vedení studia usoudilo, že to byl zajímavý projekt a oslovilo paní Týrlovou, aby to natočila znovu, což by byla šílená práce pro všechny zúčastněné. Karel Zeman chtěl využít příležitosti, a tak tuto nabídku přijal, zatímco Hermína to vzdala, že už to nedá. Problém byl v tom, že to byl její nápad, její dítě, a i když se ho vzdala, Zeman to natočil a film se posléze stal velmi úspěšným a oceňovaným. Tak to by mohl být možný prvopočátek těch později ne příliš srdečných vztahů mezi těmito dvěma tvůrci. Nejsem pamětníkem tohoto období a ani K. Zeman se mnou o těchto vztazích nikdy nemluvil, tak to můžeme brát i jako spekulaci.

Osobní vyznání Karla Zemana

Zdravím všechny filmové fanoušky!

Děkujeme za spolupráci.

Foto: archiv Zdeněk Krupa, autoři