Musí filmový architekt vystudovat obor stavitelství, nebo to může být jen šikovný člověk a velkou fantazií, ale kvalifikaci mít nezbytně nemusí?

Určitě je dobré, když budoucí adept na filmového architekta vystuduje architekturu nebo příbuzný obor. Usnadní mu to vstup do světa filmové architektury a staveb, protože zná konstrukce, materiály, zákonitosti a také má znalost historie architektury a umění. Šikovný člověk s velkou fantazií to bude mít mnohem těžší a takových lidí, kteří pronikli do profese filmového architekta je u nás i ve světě velmi málo. Kvalifikací bych to nenazýval, spíš je to odborné vzdělání, které je nutné i u jiných profesí.

Co bylo pro Vás tím impulsem, že jste se rozhodl se svým vzděláním pro filmový průmysl? Byl v tom pocit svobody, dobrodružství, exotiky, a i trocha toho adrenalinu?

Určitě mě v první řadě nelákalo dobrodružství či exotika nebo adrenalin. Přilákala mě k tomuto oboru možnost dělat něco různorodého, něco zajímavého spojeného s historií i budoucností a zároveň výtvarného. To ostatní, co popisujete, tak to přišlo později, ale zprvu jsem o tom neměl ponětí.

Jak se uchytí filmový architekt v branži, když nemá ještě zkušenosti z filmu? Musí nutně pracovat pod někým a získat zkušenosti do svého portfolia, které jej potom samo prodává?

Ano, aby se člověk uchytil v tomto filmovém oboru, musí nejprve s někým zkušeným pracovat a získat zkušenosti. Pokud je dobrý, tak má pak šanci, že mu produkce nabídne film, kde by pracoval samostatně jako filmový architekt. U někoho to trvá déle, u někoho to jde rychleji. Na to není žádný recept, jen práce, práce a zase práce, ale odvedená v té nejvyšší kvalitě s tím nejvyšším nasazením. Zkrátka musíte si svoji práci zamilovat a tou prací žít. Pro peníze se to nedá dělat.

Jste sám na vlastní noze, a tedy si i sjednáváte zakázky nebo jste pod agenturou, která sdružuje i ostatní filmové architekty, a když přijde zakázka, tak doporučí toho, kdo je na to nejvhodnější nebo zrovna volný?

Mít svého agenta, to je spíš doménou zahraničních filmových architektů a určitě se jim to vyplatí. Zde zatím agenty, kteří by nám sjednávali práci a honoráře…nemáme. Není to zvykem, je pro nás obtížnější, si vše sám vyjednávat, zařizovat. Práce nám spíš přichází na základě toho, co jsme již za filmy udělali, jaké máme jméno a kvality. Zpravidla se nám nejprve ozývá produkce a ptá se nás, jak jsme na tom s prací a termíny.

Mohl byste nám přiblížit, co se děje, když zazvoní telefon a na druhém konci je buď sám režisér nebo produkční a nabízí Vám zakázku?

Určitě máme radost a jsem rádi, že nás volají. Nicméně, je zde otázka, na kdy nás chtějí a zda si nás režisér vybere. I my chodíme na interview s režiséry, a ne vždy si nás vyberou. Takový je život…

Co Vám pomůže při rozhodování, kterou nabídku vzít? Je to náročnost projektu, a tedy profesní výzva pro Vás, nebo jméno režiséra či výše honoráře?

Pro mě to je v první řadě téma filmu či seriálu, jaká je to produkce a lidé, se kterými budu spolupracovat. Člověk žije filmem, a když tím filmem žije, tak chce, aby se mu dobře pracovalo, a to je především o lidech. Profesní výzva to v zásadě není, člověk si dobu či téma nastuduje a dokáže s tím pracovat a dobu reprodukovat. Spíš, než na jménu režiséra mi záleží na tom, jaký je a jak se s ním bude pracovat. Výše honoráře je sice důležitá, ale při mém věku si opravdu spíš vybírám, s kým budu pracovat, s jakou produkcí. Penězi nepohrdám, ale jak říkám, pro mě honorář už není prvořadý.

Musíte si s režisérem i lidsky sednout nebo city jdou stranou? Berete režiséra jako šéfa, který platí, nebo byste ho mohl a dokázal přesvědčit, že to, co chce, není dobrý nápad a Vy máte jiný a lepší, i když možná i dražší?

Velmi důležité je si s režisérem „sednout“, mít jeho důvěru a bez obav se s ním bavit o všem, co je pro film z mého hlediska důležité. Je to teď i o důvěře, že to, co děláte, děláte v duchu jeho představ. Jste jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Víte, city nikdy nemohou jít stranou. Jsme lidé a jsme lidé čitelní. U filmu jsou lidé zvlášť „citliví“ a velmi brzy se vzájemné vztahy ukáží. Takže slova „city jdou stranou…“ nefungují v praktickém životě u filmu. To určitě platí i jinde. Brát režiséra jako šéfa zcela úplně nejde, správnější je říci jako spolupracovníka, kolegu…. „Přesvědčování“ je součástí naší profese a někdy se povede režiséra a producenta přesvědčit, někdy ne. To je život a člověk pak musí zatnout zuby a udělat to nejlepší co dokáže. Také se někdy mýlíme a ukáže se. Že to, co chtěl režisér či produkční, bylo správné. Člověk je tvor chybující a důležité je si to uvědomit a k chybě se přiznat. U filmu to platí dvojnásob. Někdy to bohužel stojí peníze.

Co všechno máte při filmování na starost a jsou to bezesné noci nebo naopak radostná, kreativní práce s profesionály?

Obojí. Ty bezesné noci jsou však nepříjemné. Mně se někdy zdá, že na mě klesá strop, svírají se stěny a že se udusím. Raději tedy vstanu a začnu nad tím přemýšlet u stolu a pracuji. Když se však filmová práce v dobrém teamu daří, tak je to bezvadné a člověk se do práce těší.

Když jedete na výlet nebo na dovolenou, jste již profesně deformován, takže hrady, staré domy, náměstí či návsi vidíte pohledem kamery a hned si píšete do sešitu, pro jaký film by se to hodilo, a pak máte kam sáhnout a ušetříte za lokačního pracovníka?

Profesně jsme deformováni. Zubař, i když je na dovolené, tak se asi bezděky dívá na váš chrup a vidí vše. Takže i my vše vidíme pohledem kamery, máme různé pocity, sledujeme patiny, konstrukce, materiály, genia loci a práci starých mistrů. Říkáme si, to by se hodilo, fotografujeme to a dáváme si to do svého lokačního fotoarchivu. Já osobně si to nepíši, mám fotografickou paměť a při vyslovení místa, města…si to vybavím. Za lokačního nešetříme, s jeho prací je i zajišťování lokace, smlouvy o pronájmu a další. Tak se s lokačním spíš radíme, či něco doporučíme.

Točil jste třeba s Romanem Polanskim. Liší se nějak práce pro zahraniční produkci v porovnáni s naší, kromě rozpočtu a cateringu?

Jak kdy a je to dané velikostí zahraničního projektu. Na naše filmy bohužel není vždy tolik peněz jako na filmy zahraniční. Samozřejmě je to vidět i ve vámi zmiňovaném cateringu.

Kdybyste si mohl vybrat, točil byste raději s Woody Allenem, který většinou končí před termínem, ušetří rozpočet a točí o něčem nebo nějaký blockbuster se spoustou digitálních triků, kde byste byl jen jedním zrnkem v obrovském mechanismu?

Na velkých zahraničních projektech jsem se mnoho naučil a děkuji za tu možnost se učit a pracovat. Nicméně, nyní, když už jsem o něco „starší“, dávám přednost menším skandinávským projektům, kde mohu přinést víc své kreativity a spolupráce s nimi je bezvadná. Rád bych se osobně setkal s Woody Allenem na interview a popovídal si s ním o filmové práci, a pak bych vám řekl, zda bych s ním chtěl pracovat či nikoli. To, že končí před termínem, mi nevadí a považuji ho za velkého profesionála, který má vše předem promyšlené a ví, co točí. To se však nedá říct o mnoha jiných zahraničních i našich režisérech mladší generace. Některé jeho filmy se mi však nelíbí. Musím vzpomenout moji spolupráci s Václavem, Vorlíčkem či Karlem Kachyňou. Ti byli stejně dobře připraveni jako Woody Allen a byla to pro mě čest i radost s nimi pracovat. Tak doufám, že s nimi budu i nadále spolupracovat tam nahoře….

Když máte vytvořit třeba vnitřek ponorky z 2. světové války, musíte navštívit např. technické muzeum v cizině nebo pátrat po plánech v archivech, abyste podchytil všechny detaily?

Ano, musím, a netýká se to jenom ponorky či jiných strojů či staveb, ale i různých zemí. Baví mě to a dělám to rád. Člověk při tom hledání pozná mnoho zajímavých lidí, kteří mají co říci.

Máte dbát na autentičnost a dobovou přesnost. Jak se osobně díváte třeba na fakt, že Angličani dali do historického seriálu černošku (v rámci korektnosti a diverzity), která historicky u britského dvora nikdy nebyla? Oponoval byste režisérovi, kdybyste něco takového zjistil ve filmu, kam si Vás najal, protože by utrpěla jeho kvalita?

Samozřejmě, že mám rád dobovou i věcnou přesnost a vadí mi nesmyslně implantovaná nařízení, aby byly zastoupeny ve filmu všechny rasy, komunity a další…je to nesmysl a křiví to pohled na historii. Dřív se točily dobré filmy i bez těchto vnucených novot. Nic s tím neudělám, neuděláme, a už to tak prostě bude. Lidé si nakonec zvyknou na všechno, stačí se podívat na historii různých dějinných událostí, kolikrát a jak byly za ta léta interpretovány. Rád používám slova „takový je život“. Oponoval, to není to správné slovo. Snažil bych se mu vysvětlit svůj názor a případně přemluvit. Režisérům se v zásadě moc oponovat „beztrestně“ nedá. On je tvůrce a on nakonec nese se svým dílem „kůži“ na trh. My jsme jen malá písmenka v titulcích na konci filmu či seriálu. Pokud by měla utrpět kvalita filmu a já bych kvůli tomu přišel o dobrý kredit, který mám, tak bych z filmu odešel nebo ho vůbec nedělal. Už jsem to několikrát udělal a nelituji, jen jsem přišel o honorář. Dobrý profesionální kredit mi však zůstal.

Jste na Barrandově od poloviny 80. let, takže jste zažil propouštění po revoluci, kdy o práci přišla spousta režisérů a scenáristů. Bylo to podle Vás scestné rozhodnutí, které vedlo k postupnému úpadku českého filmu, nebo to byla nutnost?

Ano, byl jsem u toho a nerad na to vzpomínám. Na Barrandově jsem profesionálně vyrůstal a začínal opravdu od píky, poznal mnoho profesionálů a hodně se od nich naučil. Tato kontinuita byla novým ředitelem Václavem Marhoulem a jeho manažerskými rozhodnutími narušena a nejsem přesvědčen, že byl dobrým ředitelem. Výhodně zprivatizoval Barrandov, byly vydány „zlaté akcie"…a dál bych to nerozebíral.

To, že o práci přišli někteří režiséři či scenáristé, a dopad tohoto rozhodnutí na český film, lze jen těžko hodnotit. Mnozí z nich tam nikdy nic pořádného neudělali a mnozí po sametové revoluci natočili dobré filmy. Myslím si, že vytoužená tvůrčí svoboda nepřinesla naší kinematografii další vlnu výborných filmů, jako tomu bylo dříve. Stále se opakují stejná témata a nerad bych rozebíral jaká. Nicméně tato témata diváky do kin netáhnou a pokud běží v televizi, tak lidé raději přepnou na jiný program. To je však na delší povídání u kafe.

Děkujeme za spolupráci.

Foto, s díky: archiv Jindřicha Kočího