Pocházíte z devíti dětí. Bylo těžké pro rodiče vás všechny uživit, a v pozdějších letech Vás podporovali, když jste jim oznámila, že chcete studovat drama?

Patřili jsme společensky do spodní střední třídy, takže nic moc, ale nestrádali jsme. Rodiče se museli dost ohánět, aby nás všechny uživili, takže neměli čas a prostředky na to, aby mě podporovali při studiích na dramatické škole. Celé školné jsem si platila sama tím, že jsem dělala různá zaměstnání, od telefonistky přes uklízečku pokojů až po kadeřnici. Bylo to vydřené studium, ale dobrá škola pro život, protože jsem se naučila, že nic není zadarmo, a že když člověk jde za svým cílem a chce něco dokázat, že musí sám přiložit ruku k dílu, že mu to do klína samo nespadne.

Do herectví jsem spadla po hlavě a měla štěstí, což je nezbytný faktor, který každý občas potřebuje

Co bylo tím rozhodujícím momentem, že jste se rozhodla pro herectví?

Žádný rozhodující moment nebyl, prostě jsem do herectví spadla po hlavě a měla jsem štěstí, což je nezbytný faktor, který každý občas potřebuje.

Jeden z Vašich první velký filmů byl Velký Waldo Pepper. Opravdu jste tam sama chodila po křídle? Bála jste se létání stejně jako Váš kolega Bo Svenson, který chtěl žalovat režiséra za to, že ho donutil létat?

Ano, po tom křídle jsem chodila opravdu sama, žádný dvojník. Jestli jsem se bála? No byla jsem mladá a pitomá a natáčelo se to ještě v době, když jsem neměla děti, takže jsem za nikoho necítila zodpovědnost.

Ve filmu Hunger jste měla intimní scénu s Catherine Deneuve. Jak se Vám s ní pracovalo, říká se o ní, že není občas snadné s ní vyjít? Když byla v Praze na festivalu, připadala nám spíš jako ledová královna.

Catherine je skvělá. Jednou jsem pořádala velký večírek v Londýně a ona druhý den sama od sebe přišla, aby mi pomohla umýt nádobí a dát vše do původního stavu. To bylo senzační. Pořád si občas telefonujeme a jsme spolu ve styku.

Když jste se stala slavnou a získala Oscara, bylo těžké zůstat oběma nohama na zemi a nenechat se semlít hollywoodským strojem na slávu? Paul Newman o tom jednou řekl, že zůstat normálním v Hollywoodu je velké umění.

Já jsem nikdy nebydlela a nebydlím v Hollywoodu, jsem tam pouze tehdy, když tam natáčím. Bydlím v rodném New Yorku, což je asi důvod, proč jsem pořád normální.

Bylo to někdy v době, kdy jste se rozhodla použít svoji slávu a stala se z Vás aktivistka, nebo jste byla tak jako tak společensky uvědomělá, ale až tenkrát Vás lidé začali konečně brát na vědomí?

Byla jsem politicky uvědomělá již na univerzitě, kdy jsem se vyjadřovala k válce ve Vietnamu nebo rasovému rozdělení na Jihu.

Film Dead Man Walking byl natočen podobně společensky uvědomělým člověkem, Vašim tehdejším manželem Timem Robbinsnem. Dostala jste hlavní roli přímo, nebo jste musela na casting jako ostatní herečky?

Já jsem našla a přinesla domů tu knihu a v zásadě ho donutila, aby ten film natočil, takže roli jsem si zasloužila.

Jsem zásadně proti cenzuře

Jak se díváte na současnou politickou korektnost v Americe, kdy jsou některé klasické filmy zakázány pro údajný rasismus a Akademie stanovila pravidla, které musejí filmy respektovat, pokud se chtějí vůbec ucházet o nominaci? Není to návrat do 50. let?

Přiznám se, že ta pravidla neznám, takže se k nim nemůžu vyjádřit, ale jsem zcela zásadně proti jakékoliv cenzuře. Ale samozřejmě jsou i věci, které mě štvou. Jeden z mých synů je spisovatel a režisér, a když přijde nabídnout svůj scénář studiu, je odmítnut se slovy, že studio nesmí již přijmout více bělochů. Myslím, že změny jsou dobré, ale nesmí to jít příliš daleko.

Ženy jsou stále více prosazovány do popředí ve štábech, je to dobře nebo špatně?

Myslím, že dát větší prostor ženám není na závadu, vidí něco jinak než muži a může to věci prospět. Díky steamovacím kanálům mohou dostat šanci režisérky, které by normálně neměli šanci ve studiu. Ale už jsem zažila, že štábu velela žena, která v sobě měla nejhorší mužské vlastnosti, a to bylo peklo. To už je moc.

Když se díváte zpátky, jste spokojená s tím, čeho jste dosáhla ve filmu a mimo něj?

Těžko říct, protože já se zpátky nikdy nedívám, ha, ha. Ale co jsem se naučila je to, že nemám žádná očekávání, co se filmů týče. Líbí se mi ten proces vzniku, ta interakce mezi lidmi, je to týmová práce. Ale vlastní úspěch a přijetí filmu může ovlivnit řada faktorů mimo moji kontrolu, tak se tím netrápím. Samozřejmě jsem zažila spoustu zklamání, ale jsem šťastná, že si hraním vydělávám na živobytí a že můžu pracovat se zajímavými lidmi.

S věkem začne rolí ubývat, divadlo Vás neláká?

Ne, mám strach z jeviště. Chápu, že tady má herec větší kontrolu nad celým dílem a odezva publika je okamžitá, ale jinak mě to neláká.

Před několika lety jste byla hostem na filmovém festivalu v Karlových Varech. Měla jste čas navštívit Prahu, a jak se Vám líbila?

Prahu opravdu miluji, je to úžasné město, jedno z mých nejoblíbenějších a nejmilejších. Byla jsem tam nejen jako turista, ale i jsem tam natáčela.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: IMDb