V rodném listu máte napsáno skoro šlechticky znějící jméno Jitka Anna von Grünberg. Tatínkova rodina má rodokmen sahající až do roku 1600 a patřily jí prý velké pozemky kolem Ledče nad Sázavou. Zajímala jste se o historii rodiny a našla jste tam nějakou zajímavou osobnost české historie?

O to se zajímal hlavně můj mladší bratr Petr, který chodil dokonce i do heraldického kroužku a máme i vlastní erb. Předci nevlastnili žádné pozemky, byli to spíš zemani, a zajímavou osobnost jsme tam nenašli, ale pokud vím, tak rod inklinoval někam k F. L. Věkovi.

Měla jste tvrdou výchovu a byli jste dost chudí a 50. léta jsou v naší novodobé historii dobou temna. Na co ráda z dětství vzpomínáte a ke kterému z rodičů jste více tíhla?

Chudí jsme sice byli, ale nemůžu říct, že bych někdy pociťovala nějaké strádání. Byli jsme hodně skromní, takže nám zase nic nechybělo. Neměly jsme jako děti třeba brusle, ale ty jsme si půjčovaly. Víc jsme tíhla k tatínkovi, i když oba rodiče byli senzační. Tatínek nám třeba četl kytici nebo nás strašil nebo nám vyprávěl o historii. V 50. letech často nešla elektřina, nebylo uhlí, takže jsme měli černou hodinku, hřáli se u takových kamínek a on vyprávěl. Bydleli jsme v bytě 1. kategorie, ale skoro nic nefungovalo, ale jako rodina jsme k sobě měli hodně blízko. V domě bydlela i moje babička se svými dětmi. Díky sousedce jsem začala ve čtyřech letech chodit zpívat do Kühnova dětského sboru, takže jsem brzo měla povinnosti.

Tatínkova sestra v roce 1946 emigrovala do USA. Neměli jste kvůli ní v té nelehké době problémy a politický škraloup, zvlášť když Vám posílala balíčky s oblečením?

Ani ne. Emigrovala v roce 1949 a tatínek měl dobrou práci v pojišťovnictví, a ve třídě se o tom nikdo nezmiňoval a my to nikde nevyprávěli, takže se naštěstí nic nedělo.

Byla jste zpěvačkou, zpívala ve zmiňovaném Kühnově dětském sboru a potom při sobotních čajích s Viktorem Sodomou a Pavlem Sedláčkem. Byla jste u toho, kdy se v Čechách poprvé hrál a tancoval rock´n´roll a twist?

No jasně. S Pavlem Sedláčkem jsem vystupovala jen chvíli, ale s Viktorem jsme zpívali na čajích, takový hity jako Děti z Pyrea, a doprovázel nás orchestr Zdeňka Bartáka. Byly to písně k tanci a hrozně nás to bavilo a vydělala jsem si i nějakou korunu. V roce 1959-60 jsem začala chodit do tanečních a učili jsme se „džajv“ a „boogie woogie“ a rock´ ń roll jsme tančili, ale spíš někde stranou.

Nemáte filmové vzdělání, přesto jste hrála od 15. let a první kamerové zkoušky dělala pro oscarové režiséry Kadára a Klose. Byla jste přirozený talent nebo se hodil Váš typ krásné a přirozeně uvolněné slečny, po těch letech škrobených soudružek a angažovaných svazaček?

Ha, ha, myslím, že mě hodně nakoplo to zpívání a tím, že jsme měli koncerty třeba i v ND a v operách, tak jsem byla hodně otrkaná. Už ve škole jsem byla takový “šáša“, a když byly besídky, tak jsem organizovala různé scénky a hry, takže něco daného jsem asi v sobě už měla. V té době jsem také byla hodně drzá, a pak mě vybrali ve škole k mému prvnímu filmu Červnové dny a už to šlo. Já chtěla jít původně na konzervatoř, ale tu zavřeli, takže jsem musela jít na normální střední školu a takhle se to potom zvrtlo a místo ke zpívání jsem přišla k filmu.

Jaké to bylo pro Vás sedět v sále a vidět se poprvé na plátně? Vzpomínáte si, zda to byl pocit radosti a pýchy, nebo spíš studu a rozpačitosti? A co na filmy říkali rodiče? Viděli je, hlavně ty první?

No, v tom prvním filmu jsem neměla nijak zvlášť velkou roli, hráli tam skoro samí kluci a jenom dvě holky, a ta moje role byla větší než ve druhém filmu Vánice. Naši měli radost, že se mi něco povedlo a v hraní mi nijak nebránili. Ten pocit......... hm, .......myslím, že to byla spíš radost a taková ta přirozená, ale skromná pýcha, že jsem něco dokázala, ale byl tam taky stud, protože jsem byla hodně mladá, a vlastně nic neznala. Ale, ta premiéra byla fajn, bylo to trošku slávy za tu práci.

Váš třetí film se jmenoval Na laně (1963) a byl inspirován francouzskou novou vlnou. Bohužel skončil v zapomnění. Myslíte si, že předběhl svoji dobu a třeba by dnes na festivalu slavil úspěch, kdyby se znovu promítal?

No, nevím, jestli by slavil úspěch, protože v něm bylo trochu toho socialismu, což už by dneska lidi moc nebrali, ale promítá se spousta starých filmů, které se lidem i teď libí, tak proč ne tenhle, že. Třeba by ho ocenili, protože si myslím, že tehdy předběhl svou dobu a lidi ho asi moc nepochopili, a proto zapadl. Mně se ten film strašně líbí, byl dobře udělaný a dýchala z něj ta nová vlna. Byli v tom dobrý herci, i začínající herci, a netuším, proč na to lidi moc nechodili.

Hrála jste v nejlepších českých muzikálech Kdyby tisíc klarinetů a Starci na chmelu. Dosud se je nepodařilo překonat. V čem si myslíte, že jsou tak výjimečný?

Jednak je v obou filmech výborná muzika, a pak, je to hodně “český“. Nesnažili se kopírovat nějaký západní trend, ale je to vyloženě “náš“ film i s tím tradičním českým humorem. Ty „klarinety“, to je vyloženě hudební film, který v sobě propojuje Semafor a všechno, co bylo v té době populární.

Ve filmu Ukradená vzducholoď Vás režíroval legendární Karel Zeman. Jak se Vám s ním pracovalo, a jaký měl vztah k hercům a štábu?

Karel Zeman, to byl Pan gentleman, neuvěřitelně solidní, slušný, pracovitý a úžasný člověk. On měl ty svoje triky a kulisy a my jsme mu tam vlastně dělali takový to doplnění. Byla to moc hezká práce, točilo se to v létě o prázdninách, hlavně kvůli těm klukům.

Ostře sledované vlaky byl Váš 12. film, zatímco Jiří Menzel v něm jako režisér debutoval. Bylo na něm vidět, že je nováček, byl třeba nejistý a nervózní, nebo už tehdy přesně věděl, co chce, a vedl herce zkušenou rukou?

On vždycky působil, jako že neumí do pěti počítat, ale přitom věděl vždycky dobře, co chce. Byl vždycky dobře připravený a měl takovou zvláštní techniku, jako že od nás nechce vůbec nic. Nedělal žádné dusno, nekřičel, byl příjemný a díky tomu, že byl takový kliďas, to byla i příjemná práce, a myslím, že ve filmu je to vidět.

Hrála jste ve třech jeho filmech. Fungovala mezi Vámi chemie? Do USA jste s ním nejela. Nechal Vás aspoň si sáhnout na Oscara, kterého tam dostal za Ostře sledované vlaky?

On měl vždycky svůj štáb a nechtěl to nějak moc měnit a myslím, že to mezi námi fungovalo dobře. S tím Oscarem to tehdy bylo dost rychlý. Točili jsme Zločin v šantánu, když měl letět do Ameriky, nebylo moc peněz, tak si vybral Jitku Bendovou, která uměla perfektně anglicky, protože studovala v Anglii, a která ve filmu hrála Mášu. Myslím, že spolu tenkrát i chodili, a tak ona mu tam dělala i překladatelku. Vrátil se asi za tři dny, takže tam nebyl moc dlouho a hned se natáčelo dál. Myslím, že on toho Oscara nikomu ani neukazoval, já jsem ho nikdy neviděla a ani ho nedržela v ruce.

Film Skřivánci na niti šel rovnou do trezoru. Jak to tehdy fungovalo, dostala jste honorář, a pak se dozvěděla, že se film promítat nebude? Přišlo nějaké oficiální vyjádření proč, nebo nebylo radno se ptát?

My jsme ho dotočili, ještě jsme dělali nějaký postsynchrony. Tehdy to bylo v koprodukci se západním Německem, měli k tomu nějaký výhrady a něco se muselo předělat. Takže se film dostal do Prahy, tam si ho promítli a šup, šel do trezoru. To bylo někde u papalášů, a pak si to tam tajně sami promítali. Ale on se stejně dostal mezi lidi, nevím sice jak, ale koloval.

Hrála a kamarádila jste se s Olgou Schoberovou, českou BB. Jaká byla, kromě fyzické krásy?

Skamarádily jsme se ve filmu Kdo chce zabít Jessii?, a jsme kamarádky dodneška. Byla bezvadná a sama o sobě tvrdila, že herečka není, že neumí mluvit, a že se na to necítí. Natočila pár hezkých věcí a opravdu byla krásná a pořád je, i když tvrdí, že ne. Je s ní legrace a je to bezvadná, normální holka.

Hrála jste v Rokoku a v Národním divadle. Líbil se Vám ten adrenalin a kontakt s divákem, nebo jste měla radši film, kde se dal záběr opakovat, a nemusela Vás trápit tréma?

V divadle tréma je vždycky a já jsem šílený trémista. Ten kontakt s divákem je bezvadný a každé představení je jiné. V Národním divadle to bylo na mě moc, bylo to hrozně veliký a já jsem to ani neukřičela, neměla jsem hlasovou techniku a nebylo to jednoduché. Film, to je celý štáb a technika, tam je to jiný, tam záleží na všech.

Když jste se vdala za produkčního Jana Miliče, Vaše kariéra nabrala sestupnou tendenci. Nechtěl, abyste hrála, nebo přišly jiné typy hereček a Vy už jste nebyla tak žádaná?

Tehdy byla taková blbá doba, kdy se netočily moc dobré filmy, spousta věcí se zakazovala, a já jsem typově nebyla ani ryba ani rak, nebyla jsem ani moc mladá ani moc stará, takže jsem nebyla moc obsazovaná. On mi nezakazoval, abych hrála, ale byl proti, abych hrála ve filmech, které on produkoval, protože nechtěl, aby si lidé mysleli, že mám nějakou protekci. V té době jsem se věnovala hlavně divadlu, hostovala jsem v několika inscenacích v Divadle E.F. Buriana, spolupracovala jsem s Černým luminiscenčním divadlem a začala jsem dělat dabing, takže práce bylo dost.

Poslední film jste natočila v roce 1984 v 38 letech, pak jste se vdala do Německa. Při zpětném pohledu, myslíte si, že byste mohla hrát i do dnešních dnů, byť třeba jen v TV seriálech?

Já tyhle seriály jako je Ulice nebo Ordinace v růžové zahradě nemám ráda. Mně se to tak strašně nelíbí, je to o ničem. Já jsem moc v seriálech nehrála, jen jednou na Slovensku, ale to bylo něco úplně jiného a bylo to krásné. Tak v takovém seriálu bych si ráda ještě zahrála, ale v Ulici určitě ne, ale vím, že pro některé herce je to dnes jediný slušný výdělek.

Je pravda, že když jste žila s Waldemarem Matuškou, že jste za něj podepisovala fotky, o které si fanoušci psali?

Když byl čas a měl náladu, tak jsem mu je podstrčila a on je podepsal, když čas nebyl, tak jsem to podepsala já, protože jsem se jeho podpis dokonale naučila. Tehdy to nebylo jako dneska, že by si lidi posílali fotky, my jsme neměli žádný nebo málo, ale takový ty dopisy a některý byly opravdu hezký, těch chodilo šíleně moc, a to bychom potřebovali sekretářku.

Prožila jste zajímavý a pestrý život. Jste s ním spokojená, nebo něco byste z něj nejradši vymazala?

Já jsem tomu životu docela „trhala drápky“, že jsem si něco způsobila vlastní vinou a něco se nepovedlo, to je můj problém, ale neměnila bych. Měla jsem chvilku štěstí, chvilku smůlu. Zatím to probíhá jakž tak, i když teď mám problémy s nohama, protože dvě operace se nepovedly, takže špatně chodím a čeká mě další. Ale, já jsem životní optimista, takže zase z lecčeho se fakt nezblázním.

Děkujeme za rozhovor.