Vy jste si prošla na festivalu skoro všechny funkce, jako se to dělalo u Bati, než jste se stala ředitelkou, což je podle nás správné. O pozici ředitelky jste se ucházela sama nebo Vám byla učiněna nabídka a je to pro Vás takový profesní vrchol?

Bylo to tak, že přišla nabídka. Pracovala jsem 8 let s tehdejším uměleckým šéfem Petrem Kolihou jako jeho pravá ruka – byla jsem vedoucí programového oddělení. Dokonale jsem znala chod celého oddělení, způsob dramaturgického uvažování, takže to bylo vlastně logické vyústění. A pokud se bavíme o vrcholu, určitě to považuji za práci snů – navíc ve městě, kde jsem se narodila a mohu navazovat na tradici. Nevím, zdali je to profesní vrchol, ale určitě je to něco, co mě stále motivuje a posouvá dál.

Tím, že jste festival znala, jste věděla, jakou má tvář a jak to v něm funguje. Myslíte si, že když se ředitelem festivalu stane někdo “zvenku“, který jej nezná, může to festivalu spíše uškodit, protože nezná lidi a přinese si svoji představu, která nemusí být nutně přínosem?

Festival je takový, jaký je jeho ředitel. Každý má svůj rukopis, kterým programovou náplň festivalu modeluje a profiluje. A aby to dobře fungovalo, je potřeba znát své publikum. To je naprostý základ pro festival našeho typu – tedy eventu s dlouhou tradicí, historií a s majoritou lokálního publika. Určitě je osvěžující občas přizvat do dramaturgického týmu externí spolupracovníky, kteří přinesou nové nápady či trendy. A nezbytným prvkem, alespoň z mého pohledu, je dívat se kolem – v našem případě to znamená jezdit na festivaly doma i v zahraničí a inspirovat se jak v tom dobrém, tak také v tom méně vydařeném.

Jak vlastně vypadá takový pracovní den ředitele festivalu a jeho úzkého týmu spolupracovníků? Ráno si odpíchnete, rozdělíte úkoly, jdete se dívat na filmy a volat sponzorům a druhý den ráno vše vyhodnotíte, a tak se posouváte kupředu?

Předně musím říct, že finanční zajištění festivalu není v mé kompetenci. To má na starosti výkonná ředitelka se svým týmem. Součástí mé práce jsou ale nejrůznější grantové žádosti, mnohdy poměrně časově náročné, které mě však motivují k novým věcem či pohledům. Možná to bude znít překvapivě, ale na filmy se většinou dívám ve svém volném čase doma. Dobu v kanceláři trávím administrativou, brainstormingem s kolegy, vyhledáváním filmů na specializovaných serverech a také hodně cestováním. Mou pracovní náplní je i tvorba odborného programu pro filmové profesionály tzv. Zlín Industry Days, což obnáší především produkční aktivity. A mou velkou radostí je práce pro Nadační fond FILMTALENT ZLÍN, který se věnuje podpoře mladých talentovaných filmařů. Na filmy v práci dochází až na jaře, kdy s kolegy dramaturgy trávíme dny v našem soukromém malém kině a diskutujeme nad tituly, které každý z nás předkládá. A tam mám potom konečné slovo.

Skoro každý rok se festivaly snaží přijít s něčím novým. Myslíte si, že je to dobré, protože než si divák na něco zvykne a najde to svoje, přijde něco jiného? Necítíte se tak trochu jako otroci diváků a nebojíte se, že brzo vystřílíte prach?

Jak jsem již zmínila, důležité je znát své publikum a vědět, co funguje, co je únosné a co už ne. Obecně si ale myslím, že program je třeba drobně osvěžovat, ale musí mít jasný, srozumitelný a neměnný základ. Určitě to necítím jako otročinu divákům. Je to o snaze udělat to pro diváky lepší a přitažlivější. A to mě hrozně baví a naplňuje, je to takový hnací motor, který mi nedovolí usnout na vavřínech a posouvá mě dál. A nejlepší na tom je to, že vždycky je co vylepšovat.

Covid dost zamával s kulturou a festivaly. Všechny se nahrnuly do srpna a září, a tak trochu si ubíraly diváky. Je pravda, že festivaly založily nějaké sdružení, kde se snažily společně najít cestu, jak tuto nelehkou situaci zvládnout a přežít, a staly se z nich více spojenci než konkurenti?

Dá se to tak říct. Ze začátku to bylo zejména o sdílení zkušeností, nápadů a podnětů, jak v této složité situaci obstát. Určitě jsme se navzájem podporovali a soucítili jsme spolu. Myslím si ale, že konkurenci je třeba brát pozitivně. Je to něco, co vás nutí k pokroku.

Covid zavlekl hodně špatného. Přinesl pro Váš festival i něco pozitivního, co by vás za normálních okolností ani nenapadlo, a tak se dát říct, že: Vše špatné pro něco dobré?

Nám složitá doba přinesla nové výzvy a jejich naplnění pozitivně rozšířilo naše schopnosti jak organizační a bezpečnostní, tak také technologické. Máme třeba vlastní online platformu, kterou jsme vybudovali daleko dříve, než za normálních okolností a kterou díky zásadním změnám na filmovém trhu využíváme v mnohem rozšířenější podobě než jsme kdy doufali.

Dnes je vše o penězích. Myslíte, že i sebelepší rozpočet zajistí kvalitní festival a přitáhne superhvězdu, když ho nebudou organizovat srdcaři, ale manažeři a bude pro diváky a novináře zpoplatněné úplně všechno a pro osobnosti bude věcí prestiže se tam ukázat, než si to tam jen užít?

Peníze jsou pro fungování festivalu důležité možná více, než se zdá. Zakládáme si však na tom, že jsme stále akce nekomerční a dostupná pro všechny. Na druhou stranu ale nelze všechny věci nabízet zadarmo, protože tím kazíme jejich hodnotu. Rozum (peníze) a cit (srdce) by měly být úměrně vyváženy, protože jeden bez druhého se obejdou těžko. A tak se to snažíme praktikovat i my. Stejně se nakonec vždycky ukáže, kdo to má v srdci a kdo chodí jen do zaměstnání.

Zlínský festival má již třetí rok nějaké ústřední téma, což je hezké. Přišel ten nápad proto, aby se lépe tématicky sladily filmy a akce, a tak se to mohlo i lépe „prodávat“ a prezentovat a měl nějakou tvář?

Byl to jeden z důvodů. Ideální představa je taková, že na filmový program naváže program doprovodný, což se nám krásně povedlo, třeba u tématu Objevuj & poznávej, kdy tu byla řada cestovatelů, měli jsme zajímavé pořady a programy.

Někteří fanoušci žehrají, že do Zlína nejezdí žádné velké osobnosti a jsou tam skoro ty samé tváře. Je to záměr a věc peněz, nebo herci pomalu umírají a dnešní generaci fanoušků ani nic neříkají, tak se vsadilo na jistotu a mládí a herci, kteří hráli dětské role před 50 lety, už nemají naději být někdy pozváni (p. Skalski, Bor, Čada, Kapoun, Mašková, Reifová, Bubník, Dymek, Král, Bech atd)

Přivézt do Zlína velkou zahraniční hvězdu je stále náš cíl. Myslím si ale, že nikdo z žehrajících fanoušků si nedovede představitspletitost té cesty. Začít můžeme třeba u toho, jaké Zlín nabízí ubytovací možnosti, jaká je jeho dopravní dostupnost z mezinárodních letišť. Především je to však o těch správných kontaktech a o tom, že je to běh na dlouhou trať. Protože jsme však festival pro mladé, snažíme se této generaci představit jejich úspěšné vrstevníky například v projektu Young Stars. Mimo zahraniční mladé herce zveme také ty české, v posledních letech měli návštěvníci možnost se setkat třeba s Josefem Trojanem, Tomášem Mrvíkem a Tomášem Daleckým nebo s Oskarem Hesem a Veronikou Divišovou.

V tom chceme určitě pokračovat. A nezbývá než si držet palce, že se nám brzy podaří přivézt do Zlína hvězdu světového formátu.

Letošní festival se konal ve dvou částech. Byla ta květnová on-line dělaná jen pro zachování kontinuity termínu a připomenutí se divákům a měl netradiční zářiový termín i nějaké klady?

Rozdělení festivalu do dvou částí byla jedna z výzev, které jsme si dali. Chtěli jsme si vyzkoušet fungování v online prostoru, přidanou hodnotu jsme viděli také v PR oblasti, kdy jsme tradiční květnový termín využili jako připomenutí a ochutnávku na plánované září. Takže květnová online edice určitě splnila svůj účel nad očekávání. Zářijový termín jsme už znali z loňska, takže jsme trochu věděli, co můžeme očekávat. Bylo fantastické a pro září netradiční počasí, ale opětovně jsme narazili na neúčast studentů univerzity, kterým ještě nezačal semestr, trpěli jsme nedostatkem dobrovolníků (protože konec roku je vždy benevolentnější nežli začátek) atd. Pro festival bylo klíčové, aby proběhl v co nejpřirozenější formě, což se podařilo. Mohli jsme pozvat zahraniční tvůrce, z nichž mnozí své filmy viděli ve Zlíně poprvé s diváky. Vlivem pravidelného školního testování mohli i učitelé vzít své žáky do kina. Je ale nesporné, že se chceme vrátit zpět do květnového termínu. Jak s ohledem na tuzemský i mezinárodní festivalový kalendář, tak s ohledem na tradici, kterou má řada lidí zakořeněnou. Ke Zlín Film Festivalu prostě patří květen, a všichni to tu vědí.

Další ročník se koná již za osm měsíců, znamená to, že začínáte den po starém ročníku od nuly, nebo máte již jasno v některých věcech, takže jen si týden oddychnete a vyhodnotíte a začnete nanovo, ale už dobře rozjetí?

To je jedno z úskalí, které přináší změna termínu. Nejenom, že jsme neměli léto a prázdniny, ale prakticky okamžitě musíme začít pracovat na dalším ročníku. Festival je ale poměrně dobře seřízený mechanismus a díky tomu, že jsme opravdu stabilní tým, tak každý víme, co se očekává. Takže vlak je rozjetý, stačí jen naskočit.

Prý se k Vám zahraniční organizátoři jezdí učit, jak se organizuje festival. Myslíme, že u vás je to především o lidech, kteří udělají tu hezkou atmosféru, a to se naučit nedá, to buď je, nebo není. Tak co jim radíte?

Děkujeme za kompliment! A máte pravdu, takovým krásným příkladem je náš japonský kolega z tokijského festivalu Kineko, který každoročně přiváží do Zlína své důležité obchodní partnery, aby jim ukázal, jak si představuje fungování svého festivalu. Je to pro nás obrovská čest a radost. Myslím, že v tomto ohledu je třeba se opravdu spoléhat na instinkt svého srdce a na pocit sounáležitosti k projektu.

Festivalů přibývá. Myslíte, že je to z kulturního hlediska dobrá věc, nebo spíše rozmělňuje určité fanouškovské penzum a navzájem si tak “kradou“ diváky i sponzory?

Touto otázkou se samozřejmě také zabývám. Asi netřeba nikomu upírat možnost realizovat kvalitní projekty a podporovat určitou diverzitu. Ono se stejně časem ukáže, jak kvalitní jsou, a myslím si, že i systém státní podpory a sponzoringu je nastaven tak, že přežijí ti nejlepší.

Děkujeme za rozhovor.

Za fota děkujeme p. Pášmové