Studoval jste na Umělecké škole obor režie. Takže jste věděl již na začátku, že chcete být režisér, a tak jste jen naplňoval svůj životní sen? Co Vás vedlo k tomu, že jste chtěl režírovat? Touha vyprávět příběhy nebo dívat se na svět skrz objektiv?

Měl jsem velké štěstí, protože již od útlého dětství jsem věděl, co chci dělat. Vždycky jsem miloval filmy. Když mi bylo asi deset let, tak jsem trávil spoustu času tím, že jsem se díval na hodně filmů. Byl jsem hlavně fanoušek horrorů. V pubertě jsem objevil Woody Allena a Davida Lynche a nezávislý faktor při filmování, to byl pro mě velký objev.

Můj otec měl doma kameru a já si s ní často hrál a experimentoval. Třeba jsem na dvou videorekordérech stříhal krátké (a velmi pitomé) příběhy. Také jsem rád fotil a chtěl jsem také porozumět hudbě. Takže se dá říct, že jsem poměrně záhy rozpoznal, že oblast umění bude moje správná parketa. Ale nemohl jsem se rozhodnout, kterým směrem se vydat. V 18 letech jsem se zapsal na tu Uměleckou školu (IAD) a to mi sedlo.

Takže si myslím, že se dá spolehlivě říct, že jsem se vydal realizovat svůj sen, i když jsem při tom byl pořád vzhůru a užíval si každý krok cesty k jeho naplnění.

Pracujete v belgické TV a teď jste spisovatel, scenárista a režisér. Tohle všechno jste se naučil během práce pro TV nebo naopak jste to už uměl a byl to důvod, proč Vás jako multitalentovaného umělce zaměstnali?

Já jsem vždy byl velmi pokorný vůči filmu a chtěl jsem se k němu dostat krok po kroku a být připravený. Myslím, že TV k tomu dává dost příležitostí, protože točíte skoro pořád a různé věci. Pracujete s herci, komiky, zpěváky a televizními hosty. Tím se naučíte důležitou věc, a sice jednat s lidmi před kamerou. Také pracujete s různými lidmi za kamerou, jako je zvukový technik, střihač, hudební skladatel, a to všechno vám pomůže nalézt talentované lidi a naučit se s nimi pracovat.

Tohle je také příklad začátku mé spolupráce s Eusebio Larreou, který se mnou napsal scénář pro SpaceBoy.

Z mnoha důvodů mi práce v televizi pomohla se zlepšit a získat zkušenosti. Mohl jsem zkoušet různé věci, a to jak po umělecké, tak technické stránce, a také dát dohromady talentovaný štáb. A to byl také můj plán. Vím, že TV byla část mé cesty a potřeboval jsem být trpělivý, než jsem skočil do filmu. Protože, když se rozhodněte zasvětit svůj život tomu, abyste natočil film, tak máte jednu šanci, jak ukázat, co ve vás je, a nechcete to zkazit. A já jsem chtěl uspět a být připravený. Můžete si něco o mé práci najít na  Pairoux Olivier

V roce 2004 jste vytvořil Plug RTL. O co jde?

RTL Belgium je největší soukromá televizní společnost v Belgii. Před rokem 2004 vlastnili dva úspěšné kanály, ale problém bylo to, že to mladé lidi moc nezajímalo. Něco chybělo v jejich cílové skupině diváků mezi 16 a 34 lety.

Mně bylo 27 a zavolali mi a nabídli, abych s třemi dalšími lidmi navrhnul a vytvořil nový kanál pro mladé publikum, který jsme nazvali Plug TV.

Bylo to krásné období mé televizní práce, protože RTL nám věřila a nechala nám velmi volnou ruku v tom, co jsme dělali. Takový druh svobody je velmi zřídkavý a my jste to vzali jako opravdovou šanci zkusit nové věci. Ne všechno bylo dobré, ale hodně jsme se tím naučili.

Je práce v televizi a natáčení hudebních klipů to, co Vám vydělává peníze, které Vám pomáhají financovat Vaše další projekty, takže jste svobodný a nezávislý?

Nebudu vám lhát, práce v televizi mi pomohla přežít. Nemůžete očekávat, že váš první film vám zaplatí všechny účty. Na mé úrovni to zabírá příliš mnoho času, než něco za svoji práci dostanu. V Belgii není natáčení hudebních videí způsob, jak se stát bohatým člověkem.

Rozpočty nejsou příliš velké, protože všichni víme, že se hudební průmysl hodně změnil a MTV je mrtvá, tedy skoro mrtvá. Abych byl upřímný, ani nevím, zda hudební videa ještě někoho vůbec zajímají. A je to docela logické.

V dřívějších dobách byla hudba vizuálně podporována pouze televizí. I já jsem to miloval a byl jsem velký fanda MTV, která mi mimochodem pomohla objevit velké režiséry, jako je Michel Gondry nebo Spike Jonze. Ale dneska je internet, společenská média, a máte spoustu způsobů, jak propagovat svoji hudbu. A hudební video toho může být součástí a daný umělec by mohl mít skvělou kariéru i bez televize. Stačí si vzít nějakého hezkého zpěváka, nechme ho ukázat, co dokáže na Tik Tok videu, které je zdarma, a bude mít víc sledujících než jeho poslední video, které ho stálo milion dolarů. Tak proč se vzrušovat?

Vaše filmy jsou financovány společností Kwassa Films. Je to Vaše produkční firma nebo nějaká spřátelená společnost u Vás doma?

Kwassa Films patří Annabelle Nezri, která produkovala můj film SpaceBoy. Nějakou dobu již Annabellu znám, a když jsem hledal producenta, tak projevila zájem se mnou spolupracovat. Hodně jsme spolu mluvili a zjistili, že máme spoustu společného, máme rádi stejné filmy… a já si myslím, že dobré porozumění mezi režisérem a producentem je jednou z nejdůležitějších věcí celého procesu.

Začali jsme společně na krátkém filmu Puzzle, což byl dobrý způsob, jak zjistit, že jsme dobrý tým. Jsem velmi potěšen, že s ní můžu pracovat a už připravujeme další film.

SpaceBoy je Váš hraný celovečerní debut a scénář jste napsal spolu s Eusebio Larreou, se kterým jste i založil Plug RTL Jste tvůrčí tým, který pracuje společně na všech projektech, nebo to byla čirá náhoda, že zrovna on pracoval na scénáři pro film, který jste natočil?

Eusebio je součástí mého profesionálního života od té doby, co jsme spolu založili RTL Plug v roce 2004. Dali jsme se dohromady a vším prošli spolu a společně jsme vedle sebe rostli i profesně. Stal se dokonce kmotrem mého prvního dítěte, takže už ho mám i v rodině, ha ha.

Věděl, že mým hlavním cílem je psát a režírovat film. A já si neumím představit to dělat bez něj, takže jsem přišel s myšlenkou na film SpaceBoy a pracovali jsme spolu na scénáři. A nejen to, byl v tom kreativním procesu pořád, a tak jsem rád, že jsem měl vedle sebe rameno, o které jsem se mohl opřít nebo si pobrečet, když se nedařilo.

Film SpaceBoy je inspirován stratosférickým skokem Joe Kittingera v roce 1960. Proč Vás to tak uchvátilo? A spolupracovat jste s Evropskou vesmírnou agenturou (ESA) a požádal ji o pomoc při natáčení? Jak se jim film líbil?

Někdy kolem rolu 2008 jsem viděl hudební klip Boards of Canada ve kterém se objevily záběry Kittingerova skoku. Byly dvě hodiny ráno a já jsem byl hotovej a říkal jsem si “sakra je tohle opravdový?“ Bez lhaní říkám, že tohle byl můj úplně první dojem.

Bylo to úžasný, bylo to fascinující, bylo to neskutečný, vidět chlapa, jak volně padá z výšky 32 kilometrů…. v té době (1960) bylo dobývání vesmíru jen šíleným snem. To mě dostalo a říkal jsem si, že musel být hodně statečný, když to dokázal a já jsem vždycky obdivovat kuráž a odvahu. A o to více, když se to dělá rozumně a s rozmyslem.

O několik let později, když jsem ten film natočil, jsme ho poslali do kanceláře ESA. Chtěli jsme znát jejich názor a jim se to moc líbilo. Odpověděli nám plni nadšení a pochopení, protože i jejich snem je sdílet zájem o vesmír s mladým publikem. Chtějí, aby děti také hodně snily, chtějí, aby děti uvažovaly o tom, že se stanou vědci, a pak se zapojily do vesmírného programu. A film tomu může pomoci. Koneckonců, po filmu Top Gun, se každý chtěl stát pilotem, že jo?

No a nyní je agentura ESA partnerem našeho filmu a my doufáme, že s nimi něco dál podnikneme. Naše děti musí vědět, že věda je dobrá věc. To může stát na začátku nějakého úžasného dobrodružství.

Je Váš film jen o plnění vlastních snů a o posouvání limitů nebo také o vztahu mezi dětmi a rodiči, kteří se občas navzájem nechápou?

Tak nejdřív ten námět filmu… Hlavní hrdina Jim se musí naučit, že plnění svých snů má také své limity. Že se za ně prosně nemůžeme hnát bez ohledu na cokoliv. Tohle je opravdu důležité, protože život je celkově mnohem složitější. Život nám přináší věci, se kterými si musíme umět poradit, ať je to láska, smrt, rodičovství…Takže ano, můžeme se snažit realizovat své sny, ale také se potřebujeme adaptovat. Někdy nám život už prostě druhou šanci nedá, ale většinou musíme nalézt tu správnou rovnováhu.

Přátelství mezi dětmi to ukazuje. Jim je příliš svobodný a volnomyšlenkářský, Emma, jeho spolužačka, naopak žije ve vězení. Jim potřebuje nalézt hranice a limity, Emma potřebuje trochu posunout ty svoje. To je mezi nimi velmi specifické.

No a s rodiči zde ukazuji něco jiného. Ukazuji, jak se srovnávají s bolestí. V Jimově domě se otec vyrovnává tajně se svými problémy. A svého syna před nimi chrání za každou cenu. Výsledkem je to, že mnoho věcí je nevyřčených. V domě Emmy je to úplně opačně. Její matka ji připomíná stále dokola, že je nemocná, což je zase její způsob, jak Emmu chrání.

Vztahy mezi rodiči a dětmi ukazují, jak je rodičovství náročné. Nezáleží na tom, jak se budeš snažit, děti se budou cítit vždy zraněné ať tak nebo tak. Ale to je součást procesu. Nejsou lakomí rodiče, nejsou blbí rodiče a nejsou nekompetentní rodiče… jsou to jen rodiče, kteří se snaží dělat to nejlepší, co umí. A tak jak Jim pochopil na konci příběhu, někdy musí mít odstup, aby to všechno mohl uvidět.

Poslal jste kopii filmu Joe Kittingerovi a splnil jste si tím svůj sen, takže teď i Vy víte, jaké to je si sáhnout na hvězdy, abychom tak řekli?

No, už jsme to zkusili, nebylo to snadné, ale ještě jsme to nevzdali. Bylo by to fakt super, kdybych mu ten film mohl ukázat. Byl bych tím velmi poctěn a zároveň by to bylo velké vzrušení. Takže uvidíme, co budoucnost přinese. Kdo ví?

Váš příští film se jmenuje Vigilante. Je to také pro děti nebo nelpíte na točení filmů jen pro děti a chcete se posunout do světa dospělých?

Přesně!SpaceBoy byla skvělá zkušenost, ale teď chceme natočit něco úplně jiného. Vigilante bude žánr film noir. Má to detektivní vyprávění s velice hlubokými a mocnými scénami. Téma je velmi temné a určitě to nebude pro děti. Konečně taky budeme moc ve filmu klít!

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: z archivu Oliviera Pairouxe a autorů