Karel Zeman se narodil 3. 11. 1910 v Ostroměři u Nové Paky. Jeho otec František byl výtvarně velmi nadaný a vyučil se rytcem. Bohužel, v roce 1917 zemřel na zápal plic, a tak jeho manželka zůstala na výchovu malého Karla a jeho mladší sestry Věry sama. Znovu se provdala, velmi nešťastně, a její druhý manžel, se kterým měla syna Zdeňka, veškerý její majetek prohrál v kartách. Malý Karel pro svého mladšího nevlastního bratra vyrobil ze dřeva loutkové divadlo, a hrál mu pohádky. Bohužel, Zdeněk zemřel na spálu, ale kladný vztah k dětem a k loutkám již Karla neopustil a zůstal mu na celý život. Již na škole projevil svůj výtvarný a literární talent, který neunikl ani pozornosti jeho třídního učitele. Ten se snažil přemluvit jeho maminku, aby jej poslala na fotografickou školu, ale nevlastní otec byl proti, a tak mladý Karel šel studoval obchodní akademii, kde se naučil německy. Později se stal obchodním příručím, ale již na akademii se poprvé setkal s reklamní grafikou a využil svůj talent k navrhování plakátů a poutačů. Když dovršil 18 let věku, našel v novinách inzerát na práci ve Francii, a tak se tam s malým zavazadlem pěšky vydal. První práci získal ve městě St. Rafael a za svojí první výplatu si pořídil kolo a kameru a vydal se na cestu po jižní Francii. Navštívil oblíbené destinace jako Nice, Monte Carlo nebo Cannes a dojel až do Marseille, kde získal dobře placenou práci v oboru reklamy v ateliéru F. Priera. Kromě práce začal soukromě studovat grafiku. Jednou dostal ateliér jako zakázku krátký kreslený film, který zde předtím nikdo nedělal. Karel se však nezalekl, byla to pro něj výzva, a tak s francouzským kolegou se do úkolu zakousnul. Později na toto učednické období vzpomínal:

„Neměli jsme vůbec žádné zkušenosti v tomto směru, a tak jsme si vypůjčili od promítačů z kina filmy s kocourem Felixem a další kreslené grotesky a s pomocí lupy a žárovky jsme studovali okénko po okénku a snažili se pochopit tajemství animace. To ve mně otevřelo svět fantazie.“

V roce 1930 byl povolán zpět do Československa, aby absolvoval dvouletou vojenskou službu. Byl přidělen k jezdeckému pluku v Dašicích u Pardubic. Během služby si koně zamiloval a pak je vždy používal ve svých hraných filmech. Po vojně se opět vydal do ciziny a procestoval pěšky Jugoslávii, Řecko, Turecko, Afriku, Egypt, Maroko a zpátky do Francie. Zde pracoval u různých reklamních firem až do roku 1936, kdy se vrátil zpátky domů, protože maminka potřebovala finančně pomoci. Po dlouhém hledání našel práci u firmy Tatra jako úředník, a přitom pracoval v reklamě, mj. i pro firmu Baťa. Po mobilizaci se vrátil zpět a pracoval již jen v reklamě.

V roce 1939 získal trvalý pracovní poměr v Baťově firmě v Brně. Díky svým schopnostem a jazykovým znalostem získal místo v Baťově filiálce v Casablance. Jenže si zapomněl verifikovat Protektorátní doklady a do uzavření hranic to již nestihnul. Zůstal tedy doma a až do roku 1943 pracoval jako vedoucí reklamy Baťovy firmy v domě služeb v Brně. Bylo to také v Brně, kde se oženil s kolegyní z veslařského klubu, Ludmilou Kyvalovou. Kdoví, jaký by byl jeho osud, pokud by do Casablanky odjel a možná by platný pas zapříčinil, že by žádný Vynález zkázy a další skvosty nikdy nevznikly. Protože se během války omezovaly prostředky na reklamu, měl Karel Zeman více času na své pokusy s loutkami a filmem. Jako samouk se do noci snažil doma animovat loutky vlastní výroby.

Na jedné aranžérské soutěži, jedné z mnohých, kterých se zúčastnil a vyhrál, se seznámil s režisérem Elmarem Klosem, který celou akci natáčel pro zlínské studio, kde pracoval. Ten sem mladého Zemana pozval, aby vedení ukázal své animační práce. Všem se zalíbily a nabídli mu práci na loutkových filmech. Karel stál najednou na křižovatce, na které se možná před ním a jistě po něm, ocitlo mnoho nadějných umělců a tvůrců, vyměnit současnou dobře placenou práci a jistotu, za přestěhování na venkov, kde neměl ani byt a ani poloviční plat, ale zato naději dělat to, po čem toužil-loutkový film. Rozhodl se pro cestu do nejistoty a za svým snem, která se mu později vyplatila. Bydlel v malé místnosti v domečku bez vody a elektřiny a do práce do ateliérů docházel přes les každý den pěšky. Jeho odhodlání, touha něco dokázat, a víra ve vlastní schopnosti, byly jistě obdivuhodné a také za to vděčí toleranci a pochopení své manželky. Na konci válečného roku vzniká krátký kombinovaný film s loutkou a živým hercem, který se jmenoval Vánoční sen, a na kterém se setkal se svým jmenovcem, režisérem Bořivojem Zemanem. Byla to jejich jediná společná práce, kdy Bořivoj režíroval hranou část a Karel tu animovanou. Všechno si dělal sám, od scénáře, práce s hudbou, osvětlování, zhotovení loutek, jen jedna pomocnice mu pomáhala spouštět kameru. V tomto filmu dokázat to, že loutka se může stát hercem a je uměleckým projevem autora. Na prvním poválečném festivalu v Cannes v roce 1946 dostal cenu za nejlepší krátký film.

Jako samouk se učil doma po nocích animovat vlastní loutky

Po válce ve zlínských ateliérech animovaného filmu zůstala jen Hermína Týrlová a Karel Zeman a hrozilo jim úplně zavření. Praha nabízela Zemanovi místo ve studiu Bratři v triku, ale on chtěl dělat jiné filmy a experimentovat. Bojoval o záchranu studia usilovnou prací a vytvořil postavu pana Prokouka, zatímco Hermína Týrlová natočila Vzpouru hraček. 

Pan Prokouk se stal velmi oblíbený a diváci ho přijali s nadšením a nevadilo jim, že je moralizuje a poučuje. Poslední díl vznikl v roce 1949 a po něm přichází další experimentální film Inspirace, kde Zeman oživil figurky z foukaného skla. Po technické stránce patří k vrcholům jeho práce. Na počátku 50. let se Karel Zeman věnoval loutkovým pohádkám jako byl Král Lávra a Poklad Ptačího ostrova. Pak se opět rozhodl natočit pana Prokouka a to z jediného prostého důvodu. Připravoval film Cesta do pravěku, na který potřeboval spoustu času a jeho lidé by tak neměli žádnou práci a tím pádem i mizerné výplaty. Takže Pan Prokouk je zaměstnal a obě strany byly spokojené.

Pro film Cesta do pravěku napsal Zeman scénář spolu s dramaturgem J. A. Novotným. Technický scénář byl detailně rozpracován, každé okénko záběru popsáno. Zeman prostudoval práce paleontologa DrSc. Josefa Augusty a kresby Zdeňka Buriana. Natáčelo se ve zlínských ateliérech, kde se nikdy předtím hraný film netočil. Zeman k tomu později sám poznamenal:

„Dnes se divím, kde jsem našel odvahu se pustit s téměř holýma rukama do tak neobvyklého projektu. Využil jsem všech imaginačních možností filmu, a proto jsem spojil hraný film, kreslený a loutkový v jeden celek.“

Natáčení bylo jak režijně, tak fyzicky náročné. Štáb s režisérem spal většinou ve stanech na místě natáčení, k dispozici měli jeden starý autobus. Při natáčení v řece se Karel Zeman málem utopil a než skončilo, dostal zápal plic. Ještě nedoléčený se vrátil na plac.

Těžko říci, zda Steven Spielberg před natočením Jurského parku Zemanům film viděl, rádi bychom věřili, že se jím nechal inspirovat. Ale přestože v době vzniku se o něm mluvilo v superlativech v souvislosti s počítačovou animací, dovolujeme si tvrdit, že na rozdíl od Zemanova skromného snímku, který okouzluje a udivuje i dnes, ten americký snímek posun času neustál a dnes po něm sáhne málokdo. Na rozdíl od českého filmu mu totiž NĚCO chybí, a to NĚCO může být jak výchovný prvek filmu, tak i jeho dějová linka. Zeman se snažil divákům přiblížit svět před miliony let, zatímco Spielberg se pouze snažil ohromit.

Dobrodružná povaha a fantazie Karla Zemana jej často spojovala se spisovatelem Jules Vernem a filmařem Georges Méliésem. Přestože všichni žili v jiné době, snažili se stejnou měrou spojit dohromady technický pokrok s romantikou, poezií a fantazií. Karel Zeman oba tvůrce obdivoval a stal se po Meliésovi teprve druhým režisérem, který převedl Verneův svět fantazie na filmové plátno. Nebylo to totiž vůbec jednoduché. Američané se o to pokusili ve filmech 20 000 mil pod mořem a Cesta kolem světa za 80 dní, ale výsledek byl na míle vzdálený knižním předlohám.

Nová oblast výtvarného filmu přináší mnoho problémů, ale zároveň odkrývá takové možnosti, že je dnes ještě neumíme odhadnout

Zeman se snažil zachovat atmosféru a sloh původních ilustrací, a zatímco u tradičního hraného filmu jsou dekorace, rekvizity a herecký projev provedeny tak, aby oklamaly diváka a vyvolaly v něm dojem skutečnosti, v Zemanových filmech je tomu naopak a herci a jejich jednání jsou přizpůsobeni stylu starých rytin. Zeman na scénáři spolupracoval se spisovatelem Františkem Hrubínem a adaptoval méně známy Verneův román Face au drapeau, který mu umožnil velmi volné oživení autorova světa a propojit ho s aktuální protiválečnou myšlenkou. V tomto filmu vytvořil metodu, které se i ve světě začalo říkat „Zemanovský vynález“, kdy propojil reálné herce s animací skutečných krajin a malovaných kulis. Každý výtvarný prvek, hlavně světlo, byl promyšlen a každý pohyb herců důmyslně nacvičen. Scény z podmořského světa se točily nejen v podmínkách reálného filmu, ale také v malém akváriu, které bylo jen 140 cm dlouhé a 20 cm hluboké. Žádné obrovské nádrže plné vody, jako měl James Cameron ve filmu Propast.

Celý film se natáčel dle předem stanoveného plánu dva roky ve zlínském studiu. Polovina kostýmů a vybavení se musela půjčit z Barrandova, protože ve Zlíně nebylo vybaveno na natáčení hraných filmů a ani štáb neměl s tímto druhem filmu žádné zkušenosti. Karel Zeman spoléhal na své trikové oddělení, které si zde během let postupně vybudoval. Následujícími slovy jako by poslal vzkaz budoucím americkým režisérům velkorozpočtových, digitálními triky prošpikovaných, filmů:

„Podmínky, za kterých jsme natáčeli film „Vynález zkázy“, byly velmi skromné, hlavně co se týče technického zařízení. Ale i za těchto podmínek lze udělat dobrý trikový film, protože vhodné uplatnění triku a udivování trikovými záběry je převážně věcí dobrého scénáře a režie než technických pomůcek.“

Vynález zkázy ohromil publikum i kritiku. Na filmovém festivalu v Bruselu, při světové výstavě EXPO 1958, mu dali svůj hlas všichni přítomní novináři z celého světa a porazil v hlavní soutěži i filmy Orsona Wellese, Felliniho i Kurosawy. Ještě na festivalu byl film prodán do Japonska, USA, Kanady a mnoha zemí Evropy. V New Yorku se promítal v 76 kinech najednou, což je úžasný úspěch.

Dalším filmem v pořadí byl Baron Prášil, který vznikl o tři roky později a je nejen považován za vrchol Zemanovy tvorby, ale dodnes udivuje svým zpracováním. Přední odborník na animovaný film a tvorbu Karla Zemana, Angličan Paul Wells, nám ve Zlíně řekl:

„I po šedesáti letech Zemanovy filmy vyvolávají otázky, jak to všechno natočil. Divákům se líbí nejen příběh, ale, a to je podstatné, je zajímá způsob, jakým je to udělané.“

Film vznikal v době, kdy se počal dobývat vesmír a ten režiséra fascinoval stejně jako technika. Ve filmu propojil romantiku s fantazií a zajistil si prvotřídní herecké obsazení. Základem však byl opět podrobný technický scénář rozpracovaný do nejmenších detailů. Bylo to nutné, protože se film točil na několika místech a v několika studiích. Příběh se odehrával v době rokoka a Zeman ho ve filmu ve všech podobách důsledně dodržoval. Baron Prášil se natáčel na černobílý negativní materiál, do kterého se barva doplňovala až dodatečně. Pro tento film si půjčoval koně z malého jezdeckého klubu ve Zlíně. Klub byl chudý, a tak mu dal pan režisér možnost si vydělat peníze na další provoz a přestavbu stájí. S klubem později spolupracoval i na dalších filmech. Film opět ohromil filmový svět a získal ceny na festivalech v Locarnu, Cannes, Vídni, Moskvě, Bostonu, Londýně atd.

Po tomto filmu natočil s trikovými záběry ještě tři hrané filmy, Bláznova kronika, Ukradená vzducholoď a Na kometě.

Všechny filmy byly velmi úspěšné nejen pro svoji myšlenku, ale i zpracování, Karel Zeman se však začínal cítit, že byl chycen do vlastní pasti. K tomu poznamenal:

„Spojení různých složek a techniky v jednom filmu skrývá v sobě nebezpečí, že si divák po několika desítkách minut zvykne na techniku a bude se nudit, když nebude víc překvapován. Potřeboval jsem každých dvacet metrů překvapení, ale funkční.“

Technická náročnost natáčení byla film od filmu větší a samozřejmě, že i při nejlepší vůli sám všechno stíhat nemohl. Proto od Barona Prášila podrobně rozepisoval natáčení pro dva štáby, jeden, který natáčel triky v gottwaldovských ateliérech a druhý, která natáčel herecké sekvence na Barrandově. Z těchto důvodů se v polovině 70. let odklonil od svých velkých výpravných filmů, a navrátil se obloukem na začátek své kariéry, tedy k pohádkám. Když přišly zdravotní potíže (málem přišel o zrak), více si užíval rodiny a života a méně pracoval.

Kdy se tvůrčí člověk cítí šťastný? Jenom dvakrát. Když práci začíná a když jí končí. Jenže sotva se protáhne a popadne dech, už jsou tu zase pochybnosti. Neměl jsem to udělat jinak? Pochopí to vůbec divák? A rázem je po štěstí.

Karel Zeman v sobě spojil romantiku, fantazii, vynalézavost, řemeslnou dovednost, režisérskou zručnost a umění vyprávět. Jeho filmy okouzlují dodnes a co je podstatné, ve srovnání s dnešními technickými filmařskými vymoženostmi, ani po půl století nepůsobí zastarale a trapně, spíše o to více udivují. Jeho svět zůstal zachycen na filmovém pásu a je skvělé, že v Praze u Karlova mostu bylo otevřeno Muzeum Karla Zemana, které práci a život tohoto filmového génia přiblíží a bude stále připomínat nejen nám, ale i turistům z celého světa. www.muzeumkarlazemana.cz

Foto: © Muzeum Karla Zemana, z.ú.