Milan Lasica se narodil 3. 2. 1940 ve Zvolenu na Slovensku. Tento umělec mnoha talentů s tváří melancholického introverta se zapsal do vědomí a srdci diváků hlavně ve spojení s Júliusem Satinským. Jejich inteligentní humor byl nadčasový, a tak není divu, že jim v době totality přinesl mnoho zákazů. Považuje se sám hlavně za divadelního herce, ale účinkoval před filmovou kamerou v mnoha dodnes oblíbených filmech českých režisérů např. „Buldoci a třesně, Srdečný pozdrav ze zeměkoule, Tři veteráni, Velká filmová loupež“ nebo „Vážení přátelé, ano“. Často vystupoval v TV, je úspěšný dramaturg, autor textů a zkusil to i jako režisér. Setkat se s ním je radost a my jsme na LFŠ v Uherském Hradišti to štěstí měli v roce 2019. Dokáže vyprávět dlouho s vážnou tváří, zatímco ostatní se válí smíchy. Ostatně přinášet lidem humor si vzal jako svoje životní poslání.

Narodil jste se za války. Jaké jste měl dětství?

Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 9 let, což zásadně ovlivnilo můj další život, myslím, že to ovlivnilo i moji povahu a vlastně tím rozvodem skončilo i moje dětství. Musel jsem se začít starat se sám o sebe a nebyl jsem ukotven v žádné rodině, protože jsem pendloval mezi otcem a matkou. Takže to na mě mělo velký vliv a obávám se, že ne moc pozitivní. Po otci jsem nezdědil nic, snad jen, když jsem byl mladší, občasnou chuť na alkohol. On byl bankovním úředníkem, a to je úplně jiný svět, než ve kterém jsem žil a žiji já. Moje matka byla velmi tolerantní žena, ta tolerance někdy hraničila až s nezájmem, což se mi líbilo, protože mi do mého života moc nemluvila. Ale vím, že mi držela palce, aby se mi podařilo to, o co jsem usiloval.

Takže kde se ve vás objevila ta touha psát nebo hrát?

Ta se ve mně objevila někdy kolem mých 12 let věku. Tehdy mě přepadla chuť chodit do divadla a bylo to počátkem 50. let a divadlo bylo tehdy ve velmi špatném stavu. Hrály se budovatelské, nezajímavé inscenace, které jsem viděl i několikrát. Tehdy mi ani nešlo o to, o čem ta hra je, jako o to, že když se zvedla opona, tak do hlediště zavanula zvláštní vůně, vůně líčidel, a to se mi moc líbilo. To mě okouzlilo, a ještě mě v tom utvrdil můj strýc, který byl hercem na oblastním divadle, který mě vodil do zákulisí a na svoje představení. A to mě tak vtáhlo do sebe, že od svých 13 let jsem neuvažoval o ničem jiném, než že budu divadelní herec. Protože jsem byl, i když to nevypadá, velmi stydlivý člověk, tak jsem se neodvážil jít na herectví a šel studovat dramaturgii. Bylo to velmi šťastné rozhodnutí, protože jsem nebyl ovlivňovaný tím, čím byli ovlivňováni tehdejší studenti, kteří dokonce po absolvování museli povinně nastoupit do nějakého oblastního divadla. Já jsem se mohl rozhodnout svobodně co chci dělat a zvolil jsem si partnerství s Júliusem Satinským. Kdybych býval studoval herectví, tak by to asi tak jednoduché nebylo.

Nemáme ponětí, jak jste se dal s panem Satinským dohromady?

Tuhle otázku jsem čekal a mám i nacvičenou odpověď. Poprvé jsme se potkali, když mi bylo 13 let. Bylo to dětské divadelní představení v Paláci pionýrů před Vánocemi 1953. Byla to hra o dvanácti měsíčkách. Já jsem byl duben a Julo byl červen, takže už od začátku jsme měli k sobě blízko. Tak jsme se seznámili a pak se zase několik let neviděli, přestože jsme bydleli v Bratislavě ve stejné ulici. Pak jsme se potkali v 17 letech na recitační soutěži Hviezdoslavův Kubín. Tam jsme dělali pro ostatní takové improvizované představení, a tak jsme zjistili, že jsme si lidsky sedli a že nám společně ta improvizace jde. V tom jsme pak pokračovali při návratu do Bratislavy a chodili jsme spolu na procházky kolem Dunaje, kde jsme si zkoušeli svoje dialogy, netušíc, že bychom s tím mohli jít i na veřejnost. Já jsem pak studoval v Bratislavě na Vysoké škole múzických umění, obor dramaturgie. Július se přihlásil na herectví, ale nevzali ho, a tak jsme ho přemluvili, aby se i on dal na dramaturgii. Byl tím trochu zaskočený, protože ani nevěděl, co to slovo znamená. Tak jsme mu pomohli napsat práci na přijímací zkoušky a oni ho přijali. Pak jsme hráli každou neděli na takovém studentském matiné a naše popularita rostla. Šli jsme spolu i na vojnu, kde jsme napsali takový samostatný program, který jsme hráli nejen pro vojáky, ale i pro ostatní lidi. Když jsme se vrátili z vojny, tak jsme zatoužili mít svoje vlastní divadlo. Trvalo nám několik let, než se nám to podařilo. Toto období bylo delší než to, kdy jsme v něm hráli, než nám ho zavřeli. Je zajímavé, že když nás vyhodili z divadla v Bratislavě, asi za dvě hodiny nám zavolali z divadla Večerní Brno a nabídli nám tam divadelní azyl, tedy angažmá. Vůbec netuším, jak se to tak rychle v době, kdy nebyly mobily, mohlo rozšířit až do Brna. Měli jsme tam dvě premiéry, odehráli tam dvě sezóny a pak nás vyhodili i odtud.

Skoro deset let jste nesměli nikde vystupovat. Kdy se to zlomilo?

Bylo to v roce 1977, kdy nás Jaroslav Dietl a Jan Roháč prosadili do Silvestra a věděli, že když vystoupíme v televizi, že se hodně věcí okolo nás změní. Změnilo se to jen trochu, mohli jsme mít vlastní pořad v televizi, ale po třech letech nám ho zakázali s odůvodněním, že jsme se nedostatečně omluvili za rok 68, jako bychom ho zavinili my. Takže svůj další vlastní text jsme mohli použít až po sedmnácti letech. Ještě před tím Silvestrem jsme s zúčastnili v Divadle hudby takového posezení s Karlem Gottem, kde se vyjadřoval souhlas s politikou strany a vlády. Někdo v Bratislavě věděl, že něco takové bude, a protože nám chtěli pomoct, tak nás tam pozvali. Bylo tam tehdy hodně umělců z českého showbusinessu.

Kdybyste se nepotkali, sháněl byste jiného parťáka, nebo byste byl i sólista?

Já nejsem sólista, já potřebují mít partnera, který hodně mluví a já pak řeknu jednu větu a tou bývá pointa. Julo byl ideální partner, protože on velmi rád mluvil, a to i v soukromí. Když byl v nějaké větší společnosti a nastala tam chvilka ticha, tam měl pocit viny, protože byl rád středem pozornosti a hlavním bavičem. Mně to vyhovovalo, protože jsem mohl občas komentoval ty jeho slovní výboje, a to postupně vytvořilo ten vztah. Pro mě měla velký význam dvojice Werich-Horníček a Horníček-Kopecký. Já nemám ten dar dlouho hovořit, proto potřebuji partnera, který to odmluví a já pak řeknu pointu. To je taky dar a někdy jsem i překvapený, jak dobře mi to jde (smích). V některých dvojicích je jeden nahrávač a druhý je ten hlavní, v dalších dvojicích je jeden hloupý a druhý je ten moudřejší. Ale my jsme byli hloupí oba. Ale k tomu jsme se museli dopracovat, nejdříve to vypadalo, že jeden z nás je moudřejší, ale byl to jen optický klam a v tom byl ten trik, protože se ukázalo, že ten moudřejší je možná ještě hloupější než ten hloupý.

Jak jste dospěli ke svému absurdnímu druhu humoru, který jste spolu provozovali? Rozbor slova „sesibo“ nebo skloňování jména „Budenbrookovi“, to člověka běžně nenapadne a nepřichází ani v každodenním životě, že? Kam jste na to chodili?

Myslím, že mnohé to napadne, ale málokdo se odváží s tím jít na veřejnost. V tom bylo naše vítězství. V 60. letech přišla do módy v Československu vlna absurdního divadla, byť to bylo se zpožděním celé dekády, což nás dost ovlivnilo a tam jsme hledali inspiraci. My jsme si sedli a psali texty a pak si je vzájemně redigovali a doplňovali. Pak jsme si ten text doplňovali na zkouškách a pak hlavně při představení při styku s publikem, kdy jsme dostávali zpětnou vazbu a impulzy. Když se nám podařil nějaký nový vtip, tak jsme si to snažili zapamatovat a potom zopakovat. Zjistili jsme, že je obtížné přijít před publikum a jen improvizovat, takže jsme si vždy vytvořili pevný základ, dějovou linku a od toho jsme odbíhali do improvizací a pak se zase vraceli, jako to třeba dělají jazzoví hudebníci, kteří taky mají základní melodickou linku. Důležité bylo naučit se načasování, protože když se při vtipu zpozdíte o vteřinu, tak to nezabere a publikum je ticho. To se dá naučit jen neustálým hraním a nám trvalo stovky představení, než jsme náš styl vypilovali.

Pan Vorlíček byl spjatý se scénáristou Milošem Macourkem a když ten umřel, už to nebylo ono. Když vám upřel pan Satinský, cítil jste, že umělecky a lidsky odešlo něco z vás, co se nedá nahradit, a proto jste se vrhnul na jinou uměleckou činnost?

Ano, přesně jak říkáte. Odešla ze mě polovina té komické dvojice. A ta druhá polovina se snažila existovat, jak se dalo. Trvalo mi skoro sedm let, než jsem napsal něco nového sám za sebe. Skoro 20 let jsem psal pravidelně takové fejetony, vyšly z toho tři nebo čtyři knížky. Bavilo mě to a lidi to rádi četli, vycházelo to vždy na zadní straně týdeníku a lidé mi povídali, že ho vždycky čtou právě odzadu. Tak pak v těch novinách zařídili, abych tam nebyl.

Neměl jsem nutkání si shánět nového partnera, byla to prostě jedna etapa života, která jeho úmrtím skončila.

Jste textař, spisovatel, herec, režisér, dramatik, na co jste sáhnul, to se vám dařilo. Přicházelo to postupně nebo díky zákazu vystupování jste se uchýlil k jiné formě projevu a pak zjistil, že vám to jde stejně dobře, a tak jste se podle času, potřeb a nálady věnoval té které disciplíně?

Je to tak, že o některé věci jsem se snažil od začátku, třeba o psaní textů a trvalo to dost dlouho, než jsem se dostal ke kvalitnějším výsledkům. Pokud se jedná o ostatní disciplíny, třeba režii, tak to bylo často východisko z nouze, zvláště když jsme měli s Júliusem Satinským problémy s našimi hrami a texty.

Navzdory různorodosti vaší umělecké tvorby vás lidé nejvíce spojují stále s panem Satinským a s humorem. Teší vás to?

Samozřejmě, že mě to těší, protože jsem tomu věnoval celý život. Dokonce se mi stalo před Tescem v Bratislavě, že mě zastavil jeden bezdomovec a říkal mi, že mě viděl den předtím v televizi. Trochu mě zarazilo, kde asi sledoval televizi, ale nechal jsem ho pokračovat a on se mě zeptal: „Vy jste Satinský nebo ten co umřel?“ Tak jsem pro jistotu odpověděl, že jsem Satinský.

Ještě vás stále hraní uspokojuje?

Ano, je a byla to moje práce, a když i dnes slyším, že se lidé při mých vystoupeních baví, tak je to velmi hezký pocit, stále to působí jako droga, i když už ne tolik, jako před padesáti lety. Když jsme psali v 60. letech, bylo to velmi šťastné období a jsem rád, že se nám tehdy podařilo vytvořit nadčasové věci. Tehdy nám bylo 25 let, a když to hraji dnes, stále to funguje. Mým hlavním celoživotním posláním bylo stát na jevišti s Julem a přinášet lidem smích. K vážnějším divadelním rolím, jako byl Cyrano z Bergeracu, jsem se propracoval až kolem padesátky.

Libí se nám, jak s kamennou tváří dokážete pronést úžasně vtipné a trefné věci. Byla úsporná mimika vašim přirozeným projevem, nebo jste zjistil, že se za to dá skrýt větší kritika a je to i méně napadnutelné, než odvážná slova?

Já si myslím, že komiku je nutné dělat s vážnou tváří. Nemám rád, kdy se v komických situacích používají tzv. komické prostředky, kdy komik chce, aby vypadal směšně a jeho gesta byla úplně jiná, než jsou ta obyčejných lidí.

Jak dlouho vlastně trvaly vaše oblíbené pořady Ktosi je za dverami?

Nejdříve jsme měli v TV svůj program Bumerang, který měl šest dílů, než ho zakázali. Pak jsme přišli s pořadem Ktosi je za dverami, který zakázali po deseti dílech, takže určitý pokrok tady byl. Bylo to zakázané proto, neboť jsme tam měli scénku, která se jmenovala V mučírně. Řekli nám, že ta scénka nesmí být vysílaná, protože je právě výročí 30 let od procesů s Miladou Horákovou v 50. letech. Překvapilo nás a potěšilo, že tím vlastně uznali, že tehdy ty procesy byly vlastně mučírna. Řekli nám, že pokud chceme v tom pořadu dál pokračovat, že musíme realizovat jejich scénář. Podíval jsem se do něj a první věta, která tam byla, zněla: „Lasica vstupuje do studia a říká Satinskému: „Právě jsem se vrátil z Ameriky.“ Pak následovali humoristické nadávky na prezidenta Reagana a na Izrael. Chtěli, abychom to natočili a my jsme odmítli, takže tím i skončil náš program Ktosi je za dverami.

Kromě vás působila na Slovensku ještě další dvojice, Oldo Hlaváček-Ivan Krajíček, která podle nás zdaleka nedosáhla takové popularity jako vy a dneska už ani nejsou moc vzpomínání. Byla to pro vás konkurence, nebo vy jste šli jiným směrem, váš humor měl nadčasové hodnoty, a proto jste se stali tak trochu nesmrtelnými?

Byli to naši kolegové a naše dvojice byly tak rozdílné, že si navzájem nekonkurovaly. Oni měli jiné publikum a myslím, že byli dost populární, možná i víc než my.

Hrál jste ve spoustě českých filmů a komedií, ale slovenskou komedii s vámi známe jen jednu - Utekajme, už ide! Proč vzniká nebo vznikalo na Slovensku tak málo komedií?

Teoreticky je to proto, že se říká, že Slováci jsou takový baladický národ a prakticky je to proto, že neumí natočit komedii. Ale určité pokusy tu jsou, takže se možná za nějakých sto let dočkáme. Když jsem tehdy dostal scénář pro komedii Utekajme, už ide! tak jsem si ho přečetl a zdálo se mi, že je to inteligentně napsané, což mě dost překvapilo.

Skoro ve všech filmech, které jsme s vámi viděli, jste hrál s takovou noblesou. Jsou někdy situace, kdy z té noblesy vystoupíte a jste schopen někoho i poslat do prdele?

V životě takové situace jsou, a to nejen teoreticky, ale i prakticky. Ve filmu se vyznačuji tím, a tím se vyznačuje jen pár herců, že ve filmu nehraji, ale jen tam existuji a nepředstírám, že jsem někdo jiný. Jen ve filmu Tři veteráni jsem hrál, a to byla ta postava celníka.

Když máte čas, díváte se na svoje filmy? A pokud ano, který máte nejoblíbenější?

Na svoje filmy se nedívám, protože jsem zjistil, že když se herec dívá na filmy, ve kterých hraje, tak sleduje především sebe a říká si, že to mohlo být lepší a vlastně ani nevnímá ten film jako celek. A když ten film skončí, tak ten dotyčný herec ani přesně neví, o co šlo. Proto se na dívání filmů, ve kterých hraji, vyhýbám. Z těch filmů mám hodně rád Srdečný pozdrav ze zeměkoule, kde jsme hráli se Satinským hlavní role. Když mi v roce 1982 zavolal pan Lipský, zda bych chtěl hrát roli jednoho mimozemšťana, tak jsem mu odpověděl okamžitě, že ano, protože už si několik let jako mimozemšťan připadám. Zabralo to a angažoval mě.

Dobře jste si asi rozuměl i s Dušanem Kleinem, když jste s ním natočil tak výbornou komedii o agonii socialistického režimu s názvem Vážení přátele, ano, že?

Byl to na svoji dobu odvážný film, ale abych řekl pravdu, ani jsem ho neviděl. Natáčelo se to v lednu 1989 na Barrandově, a moje první scéna byla, jak ležím v posteli na Janě Hlaváčové. Nikdy v životě jsme se předtím neviděli, a tak jsem na plac přišel velmi ztrémovaný v pyžamu. Kamera byla připravená, paní Hlaváčová ležela v posteli a já jsem se k ní nenápadně přiblížil a ona se na mě podívala a řekla: „Klidně pojďte dál.“ Tak jsem si na ní lehl, podepřel jsem se rukama, abych ji nezalehl a řekl jsem ji: „Pozdravujte pana manžela,“ na což mi odpověděla: „Vy taky pozdravujte Magdičku.“ Takže jak vidíte, na ten film mám hezké vzpomínky.

Poslední dobou ve filmech moc nehrajete. Už vás to nebaví nebo není o vás zájem?

Dá se říct, že se posledních pár let filmování úspěšně vyhýbám, ne proto, že bych chtěl, ale proto, že mě režiséři úspěšně přehlíží a nic mi nenabízí. Já filmování nemám rád jako herec. Tam se točí všechno na přeskáčku a nikdo neví, co se děje, až na režiséra, a mnohdy to neví ani on. Na film se rád dívám jako divák, ale nerad ho točím. Miluji divadlo, protože potřebuji bezprostřední kontakt s divákem a jejich okamžitou reakci.

Na jaké filmy se tedy rád jako divák koukáte?

Mám rád bondovky, některé jsem viděl i víckrát, a pak mám moc rád filmy Woody Allena, protože mi jsou blízké svým humorem. Mám takové přání, které se mi nikdy nesplní. Že by mi Woody Allen nabídl roli ve svém filmu… a já bych to odmítnul a on by řekl, že si dělal legraci.

A to byste odmítl kvůli honoráři nebo kvůli uměleckým ambicím?

Z obou důvodů, ha ha.

Za totality byla oblíbená satira, hlavně politická. Myslíte si, že teď, když se blíží nová totality a vše musí být politicky korektní a stačí jedno slovo a jste na sociálních sítích označen za xenofoba, že tento druh humoru je na vymření?

Myslím si, že sice politická satira za totality mohla být oblíbená, ale jako taková nemohla fungovat, proto byla zakázaná. To mělo za následek, že byla nahrazená tím, že obecenstvo si dosazovalo různé věty a scénky do textů, které na první pohled neměly s politikou nic společného. A ono to fungovalo. Možná také proto se první kroky sametové revoluce odehrávaly v divadle. V dnešní době, kdy si všechno můžete hned přečíst v novinách nebo na internetu, politická satira v této formě neexistuje, a snad ani není nutná.

Děkujeme za rozhovor.

2019