Monte Hellman se narodil 12.7.1929 (jiné zdroje uvádí 1932) v New Yorku.

V pěti letech se rodina přestěhovala do Los Angeles. Monte navštěvoval Stanfordskou univerzitu, kde maturoval v roce 1951. Patřil do skupiny studentů, které ovlivnil Roger Corman, který se stal jeho rádcem a udělal z něj univerzálního tvůrce, který uměl hrát, točit, režírovat, stříhat a produkovat. Corman vyráběl béčkové filmy (které později Hellman produkoval a režíroval) během několika dní za využití neznámých herců nebo vysloužilých hvězd, které pracovaly za minimální plat. Rozpočet filmu byl v řádech tisíců nebo desítek tisíc dolarů, zisk sahal až do miliónů, což imponovalo šéfům hollywoodských studií, kteří jen závistivě kroutili hlavou. Corman měl jednoduchou formuli, sex, násilí, realitu všedních dní, čímž přitáhl do kin tehdejší mladou generaci. Vzpomínky Monte Hellmana jsou tak cenným pohledem do dílny otce nezávislého filmu Rogera Cormana, který letos oslaví 95. narozeniny, a do oněch divokých a nezkrotných 60. let, kdy se bořily zavedené mýty a bouraly hranice. Ať žije nezávislost a svoboda nejen ve filmu.

Co Vás přimělo k tomu, že se z Vás stal filmař?

Už jako kluk jsem miloval sobotní seriály jako The Lone Ranger nebo filmy jako Tarzan, což byl začátek mé lásky k filmu.

Nikdo z nich netušil, že to, co tehdy dělali, by bylo něco výjimečného

Teď, s odstupem půl století, se lidé tehdejších tvůrců často ptají, jak to dělali, že z toho vznikla taková klasická díla. Jaká je Vaše odpověď?

Hm, to je zajímavé. Pokud se zeptáte některého z tehdejších tvůrců a bude k vám upřímný, tak vám řekne, že nikdo z nich netušil, že to, co tehdy dělali, by bylo něco výjimečného. Já jsem jen dělal film za podmínek, které mi byly dány. Byla tam určitá dávka nezbytnosti, která vedla k vynalézavosti, ale jinak jsme dělali to nejlepší, co jsme za daných podmínek a s daným rozpočtem uměli.

Jak to tehdy na počátku let fungovalo, když jste pracoval na filmech Rogera Cormana Beast From the Haunted Cave, Creature From The Haunted Sea, The Terror?

To byl křest ohněm. Dostali jsme do ruky scénář a řekli nám, jaký máme rozpočet (velmi malý), a co od nás očekávají. Obvykle to nebylo možné za daný čas stihnout. Všechno jsme se učili za pochodu, ale učili jsme se sakra rychle. Prvně jmenovaný byl můj první film a měli jsme na něj 13 dnů. První den jsme nenatočili ani metr, protože venku bylo -10 C a technika zamrzla. Roger na mě řval do telefonu, že jestli to ten den nenatočíme, tak skočí na letadlo a natočí si to sám. Nakonec se nám podařilo techniku nějak dát po pohybu, ale byl to záhul. Když se filmy natočily a Roger měl možnost dát je do TV a vydělat peníze, požádal mě, abych je prodloužil z 60 minut na 80 minut. Takže i po třech letech od natáčení jsem musel sehnat stejné herce a lokace a dotočil 20 minut děje, aby je mohl prodat Allied Artists TV.

Corman nám dával hodně svobody

Prý Corman využíval stejné kulisy a herce, aby natočil jiný film, pokud mu zbyl čas, a tak maximálně vytěžil investované peníze, je to pravda?

Ano. Když jsme skončili jeden film, zbyl nám víkend a byly postavené kulisy, takže mě Roger požádal, abych v nich natočil scény s Borisem Karloffem, který měl až do pondělí smlouvu. Pak se rychle napsal scénář, točil jsem dalších pět dní a film byl hotov. Corman nám dával hodně svobody a jediné, co ho zajímalo, bylo vejít se do rozpočtu a mít film, který by mohl prodat ať samotný, nebo jako balíček.

Jak začala Vaše spolupráce s Jackem Nicholsonem?

V roce 1964 jsme odjeli na Filipíny a tam jsme točili dva filmy, Back Door to Hell a Flight to Fury. Já režíroval, Jack psal scénáře a hrál. Vzniklo z toho hluboké přátelství na celý život. Pak jsme spolu experimentovali a točili z lásky, skoro zadarmo. Pak jsme se začali odchylovat od dané normy, ale pokud jsme se vešli do rozpočtu, tak to bylo v pořádku. Kdybychom překročili, byť i o jediný dolar, Corman by nám to strhnul z platu, to byl zákon. Když byl film přijat dobře, dalo nám to větší tvůrčí svobodu, a tak jsme se odchylovali ještě víc, a tak postupně našli vlastní styl filmování.

Snažil jste se jako filmař zaujmout diváky od prvního momentu?

Já osobně, když se dívám na film, jsem schopen za dvě minuty říct, jestli je to dobrý nebo špatný film, a pokud je špatný, tak to vypnu a dál se nedívám. Když jste na place jako režisér, cítíte to jinak. Já jsem se naučil vždycky vypnout mozek a vše dělat instinktivně. Pracuji s nevědomím, a to bylo také to, co jsem říkal hercům: „Vypněte mozek a příliš nepřemýšlejte, nechte tomu volný průběh, ať se to stane.“ Teprve tehdy to přijde z nevědomí, a ne z uvědomění.

Já jsem nechtěl, aby herci hráli, chtěl jsem, aby se stali tím, koho hrají

Učil jste někdy studenty filmových škol?

Ano, dělal jsem pár masterclassů, ale vše, co jsem věděl o filmech, jsem byl schopen jim říct během dvou minut. Takže to, co jsme tam dělali, bylo to, že jsme se dívali na filmy a diskutovali o nich. Osobně si myslím, že jsem se já naučil od studentů víc než oni ode mě, a to hlavně v oblasti moderní technologie.

Kdybyste mohl začít znovu, vybral byste si stejnou cestu?

Já si ji nevybral, protože jsem neměl na výběr. Ale jinak bych šel stejnou cestou, ano. Bylo to těžké a pracoval jsem, i když jsem věděl, co to všechno obnáší, ale řekněme si upřímně, pokračoval jsem, protože to bylo tak vzrušující, že se tomu nic nevyrovnalo.

Když jste točil svoje filmy, měl jste někdy potíže sehnat peníze?

Vždycky. Kromě filmu Road to Nowhere se žádný další z mých vlastních projektů nerealizoval. Vždycky si mě najali jako režiséra, ale až na tento film mi moje dcera pomohla sehnat peníze a stala se producentem, takže to byl autorský film, první po dvaceti letech. Už měla dost toho čekání na peníze a povolení k filmování od jiných. Po natáčení zase vyrazila a sehnala peníze na post-produkci. Vždycky je těžké na film sehnat peníze.

Když Vám tedy posílali scénáře, podle čeho jste se rozhodl, že to natočíte?

Pracuji emocionálně, musí mě to něčím zaujmout. Nezajímají mě věci jako struktura děje nebo tak něco.

Jak jste pracoval s herci?

Herce jsem si většinou vybíral podle jejich vzhledu, vystupování a často mě velmi překvapili. Já jsem herce nerežíroval, ani jsem jim neříkal, co mají dělat. Já jsem nechtěl, aby herci hráli, chtěl jsem, aby se stali tím, koho hrají. Pracoval jsem velmi instinktivně a bez zbytečného analyzování či uvědomění. Po letech, když jsem viděl některé pořady, kde moji bývalí herci o mně mluvili, často říkali, že jsem jim na jejich otázky odpovídal: „Já nevím.“ To dokazuje, že jsem o věcech moc nepřemýšlel a pracoval podvědomě.

Když jste pracoval instinktivně, jak to pak fungovalo ve střižně, kde jste měl na vše víc času?

Většinou jsem vystříhal 90 % natočeného materiálu.

Myslíte si, že evropské filmy mají něco, co ty americké nemají?

Určitě, vždycky měly. V posledních letech se dívám na americké filmy čím dál méně, například oscarový La La Land považuji za totální sračku. Po mnohaletém odmítání mě v roce 2007 konečně přijali za člena Akademie, takže každý rok mám šanci vidět zhruba 35 nových filmů. S některými evropskými režiséry jsem se sblížil, protože se mi jejich práce fakt líbí. Neříkám, že nějak závratně rozšíří mé obzory, ale líbí se mi a dívám se na ně zas a zas. Když film vidím a líbí se mi, napíšu jim a požádám je o zaslání kopie, na kterou se pak doma dívám třeba desetkrát po sobě.

Zajímá Vás kritika?

Čtu je z čisté zvědavosti, a to dokonce, i když se jim film nelíbí. Ale většinou nevědí, o čem píšou. Jedna kritička mě tak nesnášela, že mě zmiňovala, i když nepsala o mých filmech. Používala větu „Je to skoro tak špatné, jako filmy Monte Helllmana“. Člověk se nezavděčí všem.

Jak důležitý byl pro Vás kasovní úspěch, byl to určující faktor?

Ne, nebyl, protože jsem nikdy nenatočil film, který by byl trhák. Vždycky jsem si to přál, ale nestalo se tak, a já se s tím pocitem naučil žít.

Foto, s díky: autoři, KVIFF, IMDb