Byl to člověk, který si i přes tvrdou konkurenci ve světě, kde peníze a úspěch jsou alfou a omegou všeho, zachoval poctivost a lidskost, pro kterou si jej osobnosti vážily. Během války pomohl desítkách německých tvůrců, kteří byli nuceni prchnout před nacismem do Hollywoodu, kde byli úplně ztraceni, a bez Paula by zůstali na ulici. Pracoval pro mocné bosy ve své branži, byl svědkem příchodu zvukového filmu, rozpadu zaběhlého systému filmových studií, kdy jejich chod převzali právníci a manažeři, kterým šlo jen o zisk, a nikoliv o film a umění.

 

Dechberoucí pohled do velké filmové mašinérie, který popletl hlavu mnohým, kteří lačnili po slávě a bohatství

 

Paulův syn Pancho, se kterým nás pojí mnohaleté přátelství, nám poskytl vzpomínky svého bratra Fredericka, který popsal bez obalu praktiky života ve filmovém průmyslu, bezohledné jednání velkých šéfů, falešnou masku obyvatel Hollywoodu, kteří se bojí dát najevo své pocity a názory. Je to dechberoucí pohled do velké filmové mašinérie, o které vznikl pozlátkový, třpytivý a naivně falešný mýtus, který popletl hlavu mnohým, kteří lačnili po slávě a bohatství, ale ve skutečnosti je to bezohledná továrna na peníze, kde se soutěží bez rukavic a vítězí jen ti nejlepší.

Paul Kohner zemřel 16. 3. 1988, takže tento medailonek připomene 33 let od odchodu tohoto velkého člověka. Příběh jeho manželky a herečky Lupity Tovar, je možné nalézt v knize Továrna na (falešné) sny, zatímco syn Pancho odkrývá způsob financování v Hollywoodu v knize Hollywoodu navzdory, obě jsou z pera autorů tohoto článku.

                                             

Z Teplic za oceán v 18 letech

 

Život Paula Kohnera se změnil 15. 8. 1921. V Karlových Varech pobýval šéf studia Universal Carl Laemmle. Vydavatel filmových novin Filmschau Julius Kohner pojal nápad s ním udělat rozhovor. Bohužel při chytání rychlíku si podvrtnul kotník a vrátil se domů, takže tento úkol svěřil synovi Paulovi. Ten mluvil německy, také česky, ale angličtinu ovládal pouze ze školy. I přesto se vydal do Hotelu Pupp, kde požádal o čas na rozhovor s velkým šéfem jeho sekretáře Harry Zehnera. Byl uctivě odmítnut, s tím, že pan šéf přijel odpočívat a rozhovory nedává. Mladý Paul se však nenechal odbýt a poslal mu na pokoj vizitku se vzkazem:

„Když jsem já obětoval tři hodiny na cestu vlakem za vámi, mohl byste mi vy věnovat aspoň tři minuty času.“

Zabralo to a byl pozván na pokoj, kde na Laemmleho udělal dojem. Nejen proto, že si nedělal poznámky a celý rozhovor si pamatoval, ale také pro svůj rozhled o evropském a německém filmu. Viděl v mladém chlapci potenciál, a proto mu nabídl, že by ho mohl v Hollywoodu zaměstnat ve studiu a odjet s ním za 2 týdny. Rodiče neměli nic proti, spíše naopak, zvláště tatínek zářil štěstím, a tak se 18letý Tepličák vydal na cestu za oceán.

Carl Laemmle se však ještě vydal do Paříže, a o svém mladém objevu ve svém kanceláři v New Yorku nikomu nic neřekl, takže když Paul zaklepal na dveře jeho sekretářky, nevěděli, co si s ním počít. Najednou se zde ocitl sám, bez přátel, peněz, daleko od domova. Bylo mu do breku, a jeden den šel na molo místního přístavu, a když viděl loď, která mířila do Evropy, uvažoval o tom, že by se na ní dostal a vrátil se domů. Ale vzpomínka na rodiče a představa obrovského zklamání a posměchu, jaký by jim připravil, mu dodala odvahu a vydržel až do návratu šéfa z Evropy. Ten jej zaměstnal v oddělení zásilek, kde se podílel na balení a odesílání materiálů studia do celého světa za 18 dolarů týdně. Když přišel první šek, zaplatil 5 dolarů za ubytování a dolar poslal s dopisem domů. Dvakrát týdně chodil do večerní školy, aby se naučil pořádně americkou angličtinu a po večerech spolu se svým spolunájemníkem Willy Wylerem četl propagační materiály a časopisy ze studia, překládal je do němčiny a na své náklady posílal do redakcí v Evropě. Ty jeho články uveřejnily a poslaly mu nejen výtisky, ale i skromné šeky. Když s tím přišel za Laemmlem, ten jej seřval, protože se domníval, že za propagaci bude muset platit velké peníze, ale poté, co mu Paul ukázal šeky jako důkaz, že ho to nic stát nebude, změnil přístup a založil Oddělení zahraniční propagace. Paula udělal šéfem a zvedl mu plat na 25 dolarů s tím, že veškeré peníze za články musí nyní odevzdat jeho studiu Universal.

Časopis, kde byla Paulova fotka v obleku ušitém v Teplicích, se za pár měsíců dostala i k jeho rodičům a ti se domnívali, že jejich syn během pěti měsíců splnil svůj americký sen. Ten si vzal do oddělení Wylera, který psal články francouzsky, takže pokryli reportážemi celou Evropu.

Jednoho dne přijel do New Yorku slavný režisér 20. let Erich von Stroheim a Paul mu zavolal do hotelu a požádal o schůzku. Byl přijat okamžitě a režisér byl potěšen, když poznal “skoro krajana“. Ten znal jeho veškerá díla a nedávno viděl sestřih jeho nového filmu Foolish Wives, pro které měl určité návrhy vylepšení. Hudbu. Sedl si ke klavíru a začal hrát vídeňské melodie. Von Stroheim byl unesen představou, jak to posílí vizuální složku filmu a pozval Paula na oběd, kde spolu kreativně hovořili jako rovný s rovným. Poté jej Paul doprovázel na všechny společenské akce a objevil se i na společné fotce v novinách. Když o něm před odjezdem von Stroheim promluvil s Laemmlem, byla cesta do Hollywoodu otevřena.

Paul se sice v Americe pomalu zabydloval, ale hodlal se dostat do Evropy za peníze studia, aby se na skok podíval domů. Přišel proto se šíleným návrhem za svým chlebodárcem. Navrhl mu, že by světová premiéra filmu Foolish Wives měla být v Monte Carlu za účasti šlechty, a že by mu monacký kníže dal medaili. To šéfovu egu zalichotilo a myšlenku odsouhlasil s tím, že do Evropy pojedou spolu. Paul nadšeně telegrafoval do Teplic o cestě do Evropy s velkým šéfem a datum příjezdu. V Monaku byl odmítnut, takže zamířil do Čech s hlavou plnou starostí.

 

U Jana Masaryka

 

Co nečekal, že si jeho otec vyložil strohý telegram tak, že syn přijede domů i s velkým šéfem studia. Zamluvil apartmá v nejlepším místním hotelu, zburcoval celé Teplice a u vlaku čekala hudba. Jaké bylo zklamání na jeho straně a překvapení na straně druhé, když syn vystoupil z vlaku sám a s malým kufrem. Laemmle se totiž z přístavu Le Havre vydal do Paříže, zatímco samotný Paul pokračoval dál. Po tomto přivítání se rodina opět po dlouhých měsících setkala. Syn však měl napilno a volal do pražské pobočky studia Universal, kde měl známého. Svěřil se mu s neúspěchem v Monte Carlu a požádal o schůzku s Janem Masarykem. Tomu sdělil, že Laemmle hodlá produkovat v Československu film a uvažuje o vybudování filmového studia za Prahou, takže by se slušelo mu dát medaili za zásluhy o rozkvět a propagaci republiky. Masaryk souhlasil, Laemmle byl poctěn a společná fotografie s mladým Kohnerem se objevila v novinách. Paul dokázal tahat za správné provázky ve správnou chvíli. Stal se osobním asistentem svého šéfa, kterému zajistil velkou publicitu po celé Evropě. Ten mu po návratu za oceán za odměnu svěřil vůz a dal mu za úkol procestovat stát po státě a zjistil poptávku po filmech, tedy zkrátka prozkoumat trh. Tato zkušenost se Paulovi později velice hodila.

 

Maska zvaná Hollywood

 

V roce 1924, po třech letech práce ve filmovém studiu v Americe, se vydal Paul obchodně do Paříže, kde studoval jeho bratr Frederick na Sorboně, a jehož finančně podporoval 25 dolary měsíčně. Ten se na setkání po 3 letech velmi těšil, ale přišlo rozčarování. Přijel někdo jiný než bratr, kterého měl moc rád.

„Paul přijel v červnu, neviděli jsme se takovou dobu. Přijel jsem za ním do přístavu, kde jsme se přivítali. Cestou do hotelu jsme se bavili o počasí, o cestě, a vlastně si neměli co říct. Stal se z něj “hollywoodský člověk“. V hotelu mu zvonily telefony, volal do Vídně, Prahy, Berlína, Říma. Zazvonil na pokojovou službu a objednal nám jídlo. Mluvil o filmu, na kterém pracuje, a vůbec ho nezajímalo, co dělám já. Dohadoval si schůzky na odpoledne, večer, ráno. Když jsem se ho zeptal, zda by chtěl vidět, kde bydlím já, s hraným zájmem odpověděl, že ano. Museli jsme jet taxíkem. Když jsme přišli ke mně na pokoj, sedl si na rozvrzanou židli a sledoval mě pohledem, jako by se díval na herce při akci. Jeho oči bloudily po mém pokoji, a pak při pohledu z okna, jako by hledal exteriéry a způsob, jak nejlépe zdokonalit scénu. Moc jsem se těšil, že ho představím svým kamarádům, kterým jsem o něm nadšeně povídal, ale teď jsem tu myšlenku rychle zavrhl. Pozval mě, abych s ním zůstal v hotelu, než odjede, ale vymluvil jsem se, že se musím učit na zkoušky a nabídku odmítnul. Až na cestě vlakem domů se bariéra mezi námi postupně začala bourat. Jak jsme se blížili k hranicím, jako se olupovala slupka po slupce z jeho hollywoodského nánosu a přede mnou se objevoval můj opravdový bratr. Svěřil se mi téměř se slzami v očích, že si není jistý, že udělal dobře, když se zasnoubil s herečkou Mary Philbin, a že ví, že maminka je proti. Také přiznal, že má problémy, protože hrubý sestřih filmu Love me and the World is Mine, na kterém právě pracoval, nemá dobré hodnocení, a že ve studiu má hodně nepřátel, příbuzných šéfa, kteří mu závidí úspěch a čekají na každou možnou chybu. Bál se, že když film špatně dopadne, že přijde o práci. Téměř se mi před očima sesypal, a tak jsem ho konejšil se slovy, že musí věřit svým vlastním instinktům, a hlavně sám sobě. Na teplickém nádraží jsme oba vystoupili jako obyčejní bratři, jen sami, bez červeného koberce a fanfár.

Doma nepřestaly telefony zvonit, a byl to hlavně Laemmle, který zase odpočíval v Karlových Varech. Hřímal na Paula, že film v propagaci nepodpoří, protože zprávy ze zkušebních projekcí jsou špatné a že vina za prohýřených 500 000 dolarů jde na Paulovu hlavu. Paul věděl, že kopie filmu míří do pobočky studia v Londýně, a tak tam zavolal a požádal je, aby ji poslali jemu do Teplic, a ne šéfovi do Karlových Varů. Když zásilka dorazila, pustili jsme si film v otcově kině. Byl špatný, protože Hollywood neuměl vytvořit atmosféru starého Rakouska. Shodli jsme se, že němý film potřebuje hudbu a náš otec přesvědčil místní orchestr, aby se po večerech na film podíval a připravil pro něj hudební doprovod. Po několika dnech bratr zavolal do Varů a požádal šéfa o zamluvení tamního kina Elite. V sále seděl kromě šéfa a jeho rodiny i Sol Lesser, mocný muž firmy RKO, která vlastnila síť kin. Když film začal, živý orchestr spustil Radeckého pochod a další vojenské pochody, a film dostal úplně jiný náboj. Po skončení Lesser okamžitě objednal film pro svá kina a Laemmle si mnul ruce a bratra pochválil. Z něj spadnul velký balvan.“

 Frederick pokračuje ve vzpomínkách na svého bratra:

„V říjnu 1929 jsem byl vyslán novinami Berliner Tageblatt jako specielní reportér do Hollywoodu, abych popisoval metody a změny s příchodem zvukového filmu. Musím říct, že jako čerstvý absolvent university jsem byl přesvědčen, že němý film si vytvořil svůj vlastní jazyk a gesta, a že zvukový film je médium odsouzené k zániku. Paul vyslal do přístavu své přátele, aby mě uvítali. Všichni mi hned říkali křestním jménem, plácali po zádech jako dávného kamaráda a ptali se mě, jak se mi líbí Amerika, přestože jsem právě dorazil a jediné, co jsem z ní doposud viděl, byla Socha Svobody z okénka kajuty. Jakmile mě naložili i s kufry do taxíku, zmizeli, a už jsem je nikdy neviděl. Když jsem vlakem dorazil do Los Angeles, Paul na mě čekal na nádraží. Byl nervózní, stále se díval na hodinky. Když viděl můj udivený pohled, vysvětlil mi, že Hans Kräly, bývalý operní zpěvák a nyní dobře placený scenárista, pořádá večeři na moji počest, a ta se podává přesně ve 20. 00 a my máme zpoždění. Vezl mě autem po Sunset Boulevard, nejznámější ulici v Beverly Hills, a já očekáváním ani nedýchal. TOHLE je Hollywood. Ale viděl jsem jen Mexičany a černochy, občas nějakou palmu. Když si Paul povšiml mého nepokrytého zklamání, jako by mimochodem prohodil-tohle je jen předměstí-a věnoval se dál řízení. Když jsme přijeli k domu hostitele, bylo lehce po osmé, a uvedl nás černý sluha. Většina hostů postávala u baru a Paul se se všemi srdečně přivítal, a pak mě představil. Všichni mi potřásli bez zájmu rukou a odešli ke stolu. Chtěl jsem se s někým bavit, ale nikdo se nechtěl bavit se mnou. Všichni se beze slova pitvali ve své porci ryby. Vypadalo to, jako by se báli jeden druhého. Když přišlo hlavní jídlo, začali se opatrně vyprávět vtipy a všichni se nuceně smáli. Nikdo o mě ani pohledem nezavadil, přestože to měla být večeře na moji počest. Když jsem přiměl Paula, abychom odjeli, nemohl jsem skrývat svoje rozhořčení.

Cestou k Paulovi jsem si představoval jeho vilu s bazénem, palmami a velkou postelí. Ale zaparkovali jsme u pronajatého bytu, kde byla jen veliká postel, skříň a psací stůl a moje komůrka nebyla větší než kupé ve vlaku. Přestože jsem byl unavený, až do pozdních nočních hodin jsme si s Paulem povídali. Vypadalo to, že jsem první, komu je ochoten se se svým problémem svěřit. Studio stoplo produkcí filmů a on dostával minimální plat, přestože je producentem, je až na spodním žebříčku hierarchie Studia Universal. Nemůže si dovolit požádat o více peněz, ani skončit, protože si všichni myslí, že je synovcem šéfa studia a nikdo by ho nezaměstnal. Protože s příchodem zvukového filmu vládl momentálně ve studiu chaos a nikdo nevěděl, co bude, všichni, co neměli momentálně žádný projekt, byli doma. Nikdo z nich neměl smlouvu, protože Carl Laemmle ji nikdy svým zaměstnancům nedával.

Paul o tom nikdy neřekl nikomu z naší rodiny a choval se tak, jako by bylo vše v nejlepším pořádku. Vozil nám drahé dárky, mě podporoval ve studiu, domů posílal peníze a všechny své úspory promarnil na cestách do Evropy, na které se těšil. Jeho přítomnost v Teplicích přinášela atmosféru fantasie a splněného snu. Otec byl pyšný a chlubil se svým synem, kde mohl, a vyhříval se na vlně jeho slávy. Byl na něj pyšný, že se mu podařilo prorazit a Paul neměl to srdce svoje rodiče zklamat a uvést do trapných situací. Tím, že mi své „tajemství“ prozradil, znatelně se mu ulevilo. Vysvětlil mi, že všichni v Hollywoodu jsou paralyzováni strachem, který přinesl zvukový film a naboural zaběhnutou strukturu filmového průmyslu. Nikdo nevěděl, co se stane v příštích týdnech a měsících, čím větší člověk postavení měl, tím větší strach na něj doléhal. Všichni patřili k éře němého filmu a příchod zvukového pro ně znamenal nebezpečí ztráty obživy. Strach ze studií se dostal i do společenského života. Lidé se báli cizinců, nevěřili kolegům ani přátelům.“

 

Když se Universal konečně rozhodl pro zvukové filmy, byl Paul Kohner povolán zpátky do práce, stejně tak jako scenáristé, protože zvukový film již vyžadoval dialogy a silnější pointu. Po nějaké době přinesl Paul výsledky tržeb prvních zvukových filmů a upozornil šéfa studia, že ztrácí evropský trh tím, že jsou všechny filmy v angličtině. Navrhl, aby se natáčely ve španělštině, němčině, italštině a francouzštině, a tím se trh získal zpátky. Používali by se stejné dekorace a práci by dostali cizí herci, kteří vystupovali v němých filmech, takže náklady by byly malé, zisky velké a konkurence zůstala pozadu. Laemlle si mnul ruce a zvýšil Paulovi plat o 25 dolarů týdně. Díky tomu, že se natáčely filmy i ve španělštině, poznal svoji budoucí ženu, mexickou herečku Lupitu Tovar, která ve španělských mutacích vystupovala.

Zvukový film otevíral nové možnosti a Paul si toho byl vědom víc než kdokoliv jiný. Uvedeme dva příklady.

Když Albert Einstein přijel do Los Angeles, bylo Paulovi jasné, jaká by to byla reklama pro studio Universal. Ale Einstein nechtěl o návštěvě ani slyšet, protože film považoval za kýč. Paul se tedy objednal na návštěvu u slavného fyzika, a když ten se po obědě chopil svých houslí a začal hrát, Paula napadla spásná myšlenka. Navrhl mu, že by pro Universal byla velká čest, kdyby mohli jeho koncert na věky zachytit na zvukový filmový pás. To obměkčilo Einsteinovo srdce, a k návštěvě svolil za podmínky, že jej nebude nikdo fotit. Vše proběhlo v pořádku, fyzikovi se dostalo hvězdného přivítání a nadšeně zhlédl právě dokončený film Na západní frontě klid.

Když 1. 4. 1933 nastoupil do berlínského expresu, viděl jak příslušníci SS a SA mlátí na nástupišti Židy. Hitler se ujal v Německu moci. V kupé seděl Paul s nunciem Pacellim, ze kterého se později stal Papež Pius XII. Dostal nápad, že by Svatý otec mohl v jakémkoliv jazyce pronést mírové prohlášení k celému světu a toto by bylo vůbec poprvé v historii zachyceno na filmový pás, stejně jako život ve Vatikánu. Nuncius slíbil, že zjistí papežovo stanovisko a ozve se. Paul poslal návrh do Hollywoodu a dostal v projektu zelenou. Když se opět s nunciem setkal, ten přivedl řeč na honorář. Paul se domníval, že by Svatý otec promluvil ve jménu míru a naděje k celému světu zdarma. Spletl se, požadavek z Vatikánu zněl na 100 000 dolarů za projev a možnost amerického štábu natáčet ve Vatikánu. Není třeba dodávat, že z projektu sešlo.

                                    

Velcí bosové

 

Tehdejší šéfové studií Carl Laemlle, Jack Warner, Harry Cohn a Louis B. Mayer byli mocní lidé a stačilo se jim znelíbit a dotyčný už o práci v Hollywoodu nezavadil. Paul byl loajální vůči svému šéfovi, který jej do Hollywoodu dostal, a Laemlle jej bral skoro jako svého syna, kterému se svěřoval s problémy, které mu připravovali příbuzní. Přesto mu platil velmi nízkou mzdu 500 dolarů týdně a nedal mu smlouvu. Když mu Paul prokázal jednu důležitou službu, slíbil mu výrazné zvýšení platu a sedmiletý kontrakt. Potřásli si rukou. Po několika měsících se doslechl z jiných zdrojů, že Laemlle prodává Universal za pouhých pět miliónů dolarů. Protože se samozřejmě bál o svoji budoucnost, šel rovnou k věci a zeptal se šéfa, jak to vypadá se smlouvou a platem. Ten už na svůj slib zapomněl, takže Paul práskl dveřmi a byl bez práce.

Velice vlivný agent Frank Orsatti mu nabídl práci ve studiu MGM a poradil, aby při pohovoru s Louisem B. Mayerem řekl, že dostával v Universalu 750 dolarů týdně, jinak by vypadal levně a nedůvěryhodně. Paul jej poslechl a byl přijat. Nicméně za pár dnů si jej zavolal k podpisu smlouvy druhý nejmocnější muž studia Eddie Mannix, seřval ho, že jim ohledně platu lhal a že se postará o to, aby nedostal k produkování žádný film. Dostal za úkol vzít si na starost produkování filmů v Evropě s podmínkou, že se přestěhuje do Londýna, což Paul odmítl, a stal se ve studiu MGM nevítanou osobou. Dveře se za ním pevně zavřely.

Paul tedy přešel do studia Columbia a do smlouvy si dal klauzuli, že dostane práci i jeho bratr Frederick, který psal v Londýně, kam uprchl před nacisty, scénáře. Když přijel do Los Angeles, šel se představit šéfu studia Harry Cohnovi, který měl v kanceláři na zdi obraz Mussoliniho. Přítomen byl i obchodní manažer Ben Kahane. Šéf se na něj obrátil se slovy:

„Tohle je Kohner, Paulův bratr. Dal jsem mu smlouvu na půl roku s platem 250 dolarů týdně. Pokud se osvědčí, fajn, pokud ne, tak ho kopneme do prdele.“

Na to Frederick vstal a se slovy, že zde pracovat nebude, odcházel z kanceláře.

Cohn ho zarazil se slovy:

„Co to s vámi, kurva, je Kohnere? Pokud budete dělat v mém studiu, měl byste si zvyknout na to, jak tady mluvíme.“

Ben s omluvným úsměvem chlácholil Fredericka:

„Pan Cohn to tak nemyslel…“

„Co to kurva meleš,“ přerušil ho šéf. „Jasně že to tak myslím. Ten, kdo jí můj chleba, bude tančit, jak já pískám. Zeptejte se svýho bratra.“

Po několika měsících Paul Kohner zavolal Franka Orsatiho a sdělil mu, že v Columbii končí.

Ten mu odvětil:

“Blázníš? Odejdeš z Columbie a jsi mrtvý muž, nikdo se tě ve městě nedotkne ani holí od smetáku.“

Paul se však již rozhodl a opustil studio. Byl bez práce, bez příjmu. Rozhodl se praštit s prací producenta a osamostatnit se. Stal se z něj agent. Pronajal si kancelář a začal shánět klienty.

 

Paul Kohner Agency - záchrana pro prchající německé umělce

 

Protože v Evropě se pomalu stahovala válečná mračna, spousta spisovatelů a scenáristů z Německa musela prchnout ze země a hledat práci v Americe. Stali se jedněmi z prvních klientů nové agentury a Paul byl vlastně v Americe jediný, kdo Evropany, a zvláště Němce, bral pod svá křídla. Neměl to jednoduché, protože zatímco doma v Německu byli skutečnými hvězdami a pojmy, za oceánem je nikdo neznal, a tak Paul musel osobně šéfy studia přesvědčovat o jejich kvalitách. Nebylo to jednoduché, protože ze všech studií odešel se zlou a v MGM měl zavřené dveře. Musel se tedy ponížit a omluvit se upřímně Louis B. Mayerovi, čímž se mu dveře do studia opět otevřely.

S německými klienty byla potíž v tom, že často neuměli slovo anglicky, takže jim byl přidělen americký scenárista, který přepisoval jejich scénáře do angličtiny. Brali minimální mzdu a byli zcela závislí na Kohnerovi. Jeden z jeho takových klientů, George Froeschel, získal Oscara za scénář k filmu Mrs. Miniver. Díky Paulově pomoci pak pracoval více než dvě desetiletí jako scenárista u MGM.

Po vypuknutí války se Kohner stal hlavní osobou, která pomáhala německým židovským a pokrokovým spisovatelům získat víza a sehnat práci v Americe. Protože sám mohl vydat jen určitý počet místopřísežných prohlášení pro uprchlíky, požádal mocné šéfy studií, aby se do akce zapojili a zaměstnali je. Šel na to psychologicky. Začal u Jacka Warnera, který sám byl Žid, který zaměstnal čtyři. Pak šel za Louis B. Mayerem. Ten chtěl svého konkurenta trumfnout a zaměstnal jich šest. Harry Cohn jich zaměstnal deset za mzdu 100 dolarů týdně. Nutno dodat, že v tomto případě si Paul nebral svoji provizi 10 %.

Přestože mezi uprchlíky byli např. Thomas a Heinrich Mann, Erich Maria Remarque či Jules Romain, hollywoodští filmaři nebrali v úvahu jejich evropská díla a neměli o jejich příběhy zájem. Po mnoho týdnů se uprchlíci scházeli každé ráno v agentuře Paula Kohnera v naději, že dostanou práci. Ten se snažil přesvědčit studia, aby ke každému z jeho klientů dali amerického protějška, a tak se naučili americkému stylu práce a našli rychleji uplatnění. Nefungovalo to. Německá enkláva nezapadla do americké společnosti, lépe řečeno, nebyla přijata, a tak daleko od domova, zoufalá a bez práce, se scházela pouze mezi sebou, mluvila německy a vzpomínala na dobré časy v Evropě. Protože hrozilo nebezpečí, že by se po vypršení smluv museli vrátit zpátky, Paul s pomocí dalších tvůrců založil Evropský filmový fond, který uprchlíky finančně podporoval. Aby získal prostředky, zařídil, že vložené peníze se mohly odečíst z daní, čímž přiměl šéfy studií přispět fondu velkými částkami. Nicméně, pro Američany byli uprchlíci nepřátelé, a tak pro ně platil zákaz vycházení po osmé hodině večerní. Zatímco spisovatelé a scenáristé byli bez práce, německy mluvící herci na tom byly lépe. Hollywood potřeboval spousty pruských generálů, německých vojáků, doktorů a vědců, a tak se pro ně našlo uplatnění.

Po válce se většina uprchlíků vrátila do své domoviny a v 50. letech přicházeli do Hollywoodu noví němečtí herci. Horst Buchholtz, Oscar Werner, Heinz Ruehmann nebo Marianne Koch. Všichni zakotvili v Paul Kohner Agency. Ne všichni však oceňovali Paulovu pomoc a pohostinnost. Hvězda německého filmu O. W. Fisher, v Americe naprosto neznámý, přijal roli v americkém filmu. Paul mu zařídil publicitu, ubytoval ho v prvotřídním hotelu, a poslal do studia. Tady se zjistilo, že herec si přepsal půlku scénáře podle svého a odmítal se podvolit, repliky pouze odříkával a nehrál. Za pár dnů byl z filmu vyhozen a nahrazen Davidem Nivenem, a opustil Ameriku bez fanfár. Paulovi zůstala po klientovi jen soudní žaloba od studia.

Paul si vybudoval respekt svým téměř rodinným přístupem a férovým jednáním. Ne všichni si toho však vážili. Zatímco herecké legenda Walter Huston přišel do jeho kanceláře a svěřil se, že jeho syn, režisér John Huston, ho má rád a je s ním velmi spokojen, chtěl by se i on stát jeho klientem. Když mu Paul podstrčil smlouvu, odmítl ji se slovy:

„Se mnou nepotřebujete žádnou smlouvu, tady je moje ruka,“ a zůstal jeho klientem po celou svoji kariéru.

Na druhé straně německý herec Curt Goetz přišel po příjezdu do Ameriky rovnou do Paulovi kanceláře. Nikdo zde jeho evropské filmy neznal, ale Paul viděl šanci, jak ho dostat do studia MGM. Dal mu smlouvu, kterou Goetz odmítl se slovy:

„Moje slovo je více než můj podpis. Víte, že vás respektuji a nepotřebuji s Vámi mít smlouvu.“

Za dva dny později seděl Kohner v kanceláři jiného agenta, který měl telefon. Na druhé straně byl Curt Goetz, a když agent domluvil, pochlubil se, že s ním uzavřel mnohaletou smlouvu. Když Paul namítal, že je to jeho klient, agent přinesl smlouvu s Goetzovým podpisem, pořízený den po schůzce s Paulem. Není nutno zdůrazňovat, že tím u jeho agentury skončil.

Když uzavíral smlouvu s Charles Bronsonem, ten mu řekl:

„V den, kdy ze mě uděláte milionáře, vám koupím Rolls Royce.“

Paul po letech na jeho slova zapomněl, proto ho překvapilo, když jednou našel zaparkovaný Rolls Royce i s řidičem před svojí kanceláří. Při projížďce si spočítal, že auto muselo stát 40 000 a na daních by on musel zaplatit polovinu. Proto Bronsonovi zavolal a poděkoval za dárek, ale vysvětlil, že ho nemůže přijmout. Charles nabídl, že daň uhradí sám, ale i přesto Paul dárek s díky odmítl. Potěšilo ho však, že Charles dodržel slovo.

Ale i na jeho agenturu přišla bída v 50. letech, kdy se udály velké změny v Hollywoodu. Studiu již nevládli mocné šéfové, ale banky s manažery a právníky. Klasická práce ve studiu se změnila a začalo se natáčet po celé zeměkouli. Televize vytvořila nový typ diváků a potřebu nového typu filmů. Agentury se staly nezávislé na studiích a položily základy novému stylu produkování filmů tím, že z hvězd, které reprezentovaly, udělaly obchodní partnery. Obři jako William Morris Agency, likvidovali malé nezávislé agenty tím, že jim přetáhli klienty. Pak jim nabídli odkoupení agentury a nabídku práce, což bylo jen vnadilo, protože pak pro ně neměli uplatnění. Jejich práce se ujali právníci, kteří měli přehled o tom, jak a co odepisovat z daní. Zatímco dříve smlouva obsahovala jeden list s podpisem obou stran, nyní byla tak obsáhlá jako mezinárodní smlouva o neútočení. Protože Paul Kohner Agency měla klientelu téměř výhradně z Evropy, a poptávka po těchto hercích výrazně poklesla, dostala se do finančních potíží. Po velkém přemýšlení se Paul rozhodl agenturu prodat a dal to ve známost.

Došlo k jednáním a ve smlouvě byla podmínka, že by Paul už nesměl pracovat jako agent a nesměl by si žádnou agenturu nikdy zřídit. Uvědomil si, že by tím prodal svoji vlastní identitu a celý svůj život, a poté, co navštívil svého potencionálního budoucího zaměstnavatele a viděl, že by seděl v chladné kanceláři 4x4 metry s telefonem a psacím stolem, vše se v něm vzepřelo a odmítl.

Přestože šéfové studií, se kterými dříve jednal, byli neústupní a tvrdí obchodníci, šlo jim hlavně o film, tady šlo jen o peníze a žádný osobní šarm při jednání s klienty nebyl vyžadován. Paul se rozhodl, že nic neprodá a rozhodl se bojovat dál. Jeho prvním klientem byl jeho dávný přítel a spolunájemník z 20. let, režisér William Wyler.

Práce agenta znamenala být na telefonu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Je to práce s lidmi a často jsou klienti rozmařilí, nevyrovnaní a nevděční. Pokud se jim daří, často neprokáží ke svému agentovi mnoho vděčnosti. Pokud se jim nedaří, nebo nedostanou to, co chtějí, viní z neúspěchu svého agenta a opouští ho. Většina herců přebíhá od agenta k agentovi v naději, že u něj se budou mít lépe, ale většinou se pak po letech vrátí k tomu prvnímu. Klientů, kteří věří jen svému agentovi a zůstávají mu věrni po delší dobu, je velmi málo.

Paulova klientela se během let v branži rozrostla. Zastupoval slavná jména jako byla Greta Garbo, Pola Negri, Luise Rainer, Rita Hayworth, Lana Turner, Jean Moreau, Eric von Stroheim, Max von Sydow, Henry Fonda, Liv Ullman, Mia Farrow, Geraldine Chaplin, Peter O´Toole, Mick Jagger, Martin Sheen, Ingmar Bergman, Robert Taylor, David Niven, Charles Bronson, Ernst Hemingway a další.

 

Agentův nekonečný den na filmovém festivalu

 

Když se scénář napíše, peníze seženou, film se natočí, musí se nyní propagovat, prodat a dostat mezi diváky. Takovým místem jsou mezinárodní filmové festivaly. Jeden z nejslavnějších je ten v Cannes, který se začal pořádat již rok po válce. Paul na něj jezdil pravidelně od prvního ročníku a byl zde známou osobností. Na závěr bychom uvedli jako příklad jeden jeho den na tomto festivalu v roce 1974, kdy mu bylo 72 let.

Po dopoledním příjezdu do hotelu Carlton se Paul s manželkou Lupitou prodral davem hostů k recepci, kde se mu zaměstnanec s umělým úsměvem úslužně věnoval v naději tučného spropitného.

Cestou k výtahu jej zastavil Luiggi Waldleitner, německý producent, a naléhavě jen prosil o okamžitou schůzku ve svém pokoji. Zatímco Lupita vybalovala věci, Paul šel do producentova pokoje. Na chodbě potkal anglického producenta Marcella Hellmana, který jej pozval na oběd v 1.30.

Luiggi mu vyprávěl o svých dvou námětech na film a rozpočtu. Paula to zaujalo, tak slíbil, že si zavolají a šel na pokoj. Zde již čekala na stole hromada pošty a vizitka od literárního agenta George Martona s pozvánkou na oběd v 1.00. Do toho telefon od pařížské právničky Elaine Heilbronn, která za ním musí přijet s papíry k podpisu ve 2.30. Zatímco Lupita šla do vany, Paul se vydal do hotelu Majestic, kde měl schůzku s režisérem Johnem Hustonem. Na každém kroku potkával známého, ať to byl kurátor z filmového muzea v Mnichově, mezinárodní agent přes dabing nebo literární kritik z New York Times. Se všemi si domluvil koktejl v baru svého hotelu. Před ním se objevila herečka Jeanne Moreau a jen ji pozdravil, již jej poplácal po zádech režisér Sergio Leone. Paul ušel sotva sto metrů a byla 1.00, když se objevil v pokoji Johna Houstona. Ten ještě v županu snídal a pil šampaňské. Svěřil se mu, že jeho nový film The Man Who Would Be a King má výborné recenze a chtěl projednat sumu, za kterou by se měl prodávat. Paul se omluvil, protože bylo 1.30 a domluvený oběd čekal. Vzal si na těch 200 metrů taxíka. Přišel do salonku, kde seděl s hosty George Marton. Přivítal se se všemi a omluvil se, že jde pozdě a že má dříve domluvený oběd s Marcellem Hellmanem, na který musí dorazit. Chvatně se rozloučil s tím, že se potkají v baru na koktejlu. Na smluvený oběd přišel se čtyřicetiminutovým zpožděním a všichni již jedli. Než mu donesli jídlo, poplácal ho po zádech producent Dino de Laurentis a sdělil mu, že s ním musí urgentně něco projednat. Co takhle na večírku ruské delegace se spoustou kaviáru a vodky? Mezitím přišla právnička Elaine Heilbronn. Paul zběžně prošel stoh papírů a podepsal ho. Pak mezi skupinu přišel pornografický producent z New Yorku a všechny je pozval na nový pornofilm v pronajatém salónku. Ten byl narvaný k prasknutí. Lupita se po pěti minutách zvedla a s hnusem odcházela, manžel Paul ji galantně, ale méně radostněji následoval.

Po dvouhodinovém odpočinku ve svém pokoji vstal v 18.00, a zatímco Lupita spala, on šel do hotelového baru. Hvězdy dávaly rozhovory, fotografové dělali svoji práci, když tu se k němu přitočil Federico Fellini a pozval ho na promítání svého nového filmu Amarcord. Hotelový poslíček jej vyrušil a oznámil Paulovi, že má v recepci tři hovory, z Hollywoodu, z New Yorku a Mnichova. Když se vrátil na pokoj, Lupita byla v koupelně a telefon nepřestával zvonit. Volal Leon Kaplan z Beverly Hills kvůli daňovým záležitostem. Ve 20.00 se vydali pešky do festivalového paláce na promítání Amarcordu. Během promítání Paul, přemožen únavou, usnul a probudil ho až závěrečný bouřlivý potlesk. Prodrali se davem k Fellinimu a pogratulovali ke skvělému filmu. Dino de Laurentiis je pozval na večeři a po půlnoci se rozloučili a vrátili se do svého hotelového pokoje. Ve dvě hodiny ráno zazvonila jeho sekretářka z Hollywoodu a přečetla mu seznam lidí, kteří jej ten den sháněli a co po něm chtěli. Konečně se uložil do postele, jeden jeho pracovní den končil.

Foto, s díky: Pancho Kohner, IMDb