nar. 1982
Hradec Králové, Československo

Radek Hochman začínal při studiu univerzity v neprofesionální filmové tvorbě jako všestranný tvůrce i herec, kdy se snímky na kterých se úzce podílel, obdržel mnohá ocenění (The Mission a Několik). Dlouhou dobu se specializoval na vizuální efekty a filmovou postprodukci,  je autorem mnoha znělek a spotů, či speciálních 3D animací. Debutoval režijně krátkometrážním snímkem Osud z komiksu a dokumentem Harmonie života.  Je absolventem školy audiovizuální tvorby pod vedením pedagogů z FAMU. Je spoluzakladatelem nezávislého tvůrčího sdružení Unitedfilm, autor jeho vizuálu i webového provedení, vedl několik let Klub filmové tvorby Junior, byl radním Východočeského filmového sdružení, podílí se na organizaci festivalu Cinema Open a je odborný externí spolupracovník Impulsu Hradec Králové. Mezi jeho ocenění patří 1.místo na Mladé Kameře, stříbrná krajka na Rychnovské 8 a stříbrná a bronzová medaile z celostátní filmové soutěže. Spolupracoval například se Zdeňkem Svěrákem či Kryštofem Hádkem. Tvoří a žije v Hradci Králové, je ženatý a v roce 2015 se mu narodil syn.  

Filmografie:

2004 The Mission

2006 Několik (spolupráce na filmu)

2008 Nepřítelem osudu (VFX)

2013 Osud z komiksu

2015 Harmonie života

Představujeme další všestrannou osobnost, která se řadí mezi novou českou tvůrčí vlnu v oblasti nezávislého filmu. Stejně jako většina, i Radek Hochman sní o svém velkém filmu, v kterém by uplatnil svou kreativitu a pohled na látku. Ví, že v tuzemských podmínkách nemá autorský filmař, který zrovna nechce zastavit svou nemovitost a zariskovat komerčním filmem zrovna mnoho důvodů k radosti.  Patří mezi ty, kteří neměli možnost studovat filmovou školu a cestu k filmu si prošlapal sám. I jeho příklad ukazuje, že filmový projekt nemusí být hned chápán jako podnikatelský záměr, že může být vytvořen zcela svobodně, profesionálně a nekomerčně. V rozsáhlém zajímavém interview se dozvíte nejen jak hradecký filmař začínal, jaký široký zápřah ovládá ale i jak se mu spolupracovalo s Kryštofem Hádkem či jaký má pohled na nezávislý film, kterému osobně již několik let usilovně napomáhá. Je totiž kromě jiného i spoluzakladatel Unitedfilmu.

Radku, můžeš zavzpomínat na své filmové začátky?

Těžko říct, kam se opravdu mé filmové začátky datují, zda to bylo období, kdy jsem se začal o film více zajímat, nebo až ve chvíli, kdy jsem začal něco autorsky tvořit. Asi bych to spíše vztáhl k období, kdy jsem se začal více soustředit i na jiné složky filmu, což bylo období někde na základní škole. Rádcem a průvodcem se mi v té době stal časopis Cinema. Tehdy jsem si asi poprvé uvědomil, že filmy nelze hodnotit jen slovy  „líbí“ a „nelíbí“, ale že film, aby byl dobrý, musí mít dobré všechny složky, počínaje scénářem a konče finálním střihem. Každý špatný film, který jsem kdy viděl, mi něco dal. Buď kvalitou nějaké dílčí složky, nebo jsem si díky němu uvědomil, co v něm nefungovalo a čeho je třeba se vyvarovat.
V té době jsem začal toužit po tom vyzkoušet si práci s kamerou, zaznamenat videozáznam a jen tak si s kamerou pohrát, zjistit, co umí, a vyzkoušet si různé záběry tak, jak jsem to znal z filmů. Na základní škole jsem tak začal navštěvovat kurz videotechniky, který však, jak jsem posléze zjistil, neměl s praktickou videotvorbou  téměř nic společného. Jeho náplň se odvíjela v intencích suché teorie, neboť v té době byla na škole jen jedna videokamera a panovalo zde přesvědčení, že tak drahá technika nepatří do rukou mladistvých. Další posun v tomto směru nastal až na střední škole, kde jsem měl možnost v rámci výuky výpočetních systémů seznámit se s programem 3D Studio Max, kde jsem našel onu magickou kameru virtuální a možnost animace. Okamžitě jsem tomuto nástroji propadl a začal se mu věnovat i ve volném čase. Z internetu jsem si stahoval různé tutoriály, a to jak na modeláž objektů, tak na texturování, animaci, renderování apod. V podstatě posledním milníkem na cestě k audiovizuální tvorbě bylo setkání s Ondřejem Krejcarem, který se tvorbě věnoval již delší dobu. Prohodili jsme o tom pár slov, ukázal jsem své výtvory ve 3D,  Ondřej  mi pustil svůj poslední počin Knock out, se kterým soutěžili i na festivalu v Itálii, a bylo rozhodnuto. V podstatě díky tomu jsem získal možnost podílet se na té nejzábavnější formě fabulace, na filmu.

S prvním filmem, ke kterému ses autorsky připojil (jako herec a spolurežisér), jste získali několik cen. O jaký film šlo?

Jednalo se o film The Mission, volně přeloženo Mise či Poslání, který tematicky navazoval na, v té době velmi populární, sérii The Matrix. Každá úspěšná série má mnoho parodovatelů. Jen některé z nich však inspiruje natolik, že natočí svůj vlastní počin tak, že do něj vsadí svůj názor, své vlastní zamyšlení. Právě touto cestou jsme se, tehdy ještě v tvůrčím uskupení pod názvem Vam Forse, vydali. Děj této série jsme tak rozvinuli, nikoliv kopírovali. Samozřejmě jsme věděli, na čem v té době stojí velká popularita těchto snímků. Snažili jsme se tak v tomto filmu zachovat všechny oblíbené „trademarky“, které se každému divákovi při vyslovení slova Matrix vybaví. Nechyběly tak černé kožené kostýmy a černé brýle, bojová umění, vizuální efekty bullet-time, osudová filmová hudba, zelený obrazový nádech apod. Současně jsme věděli, že si na sebe pleteme bič, neboť žánr akčního sci-fi cyber punk filmu zní v českých vodách jako protimluv. Navíc absence finančních prostředků, herců, kvalitního filmového záznamu a celkově technického vybavení nám situaci příliš neulehčilo. Zaměřili jsme se tak v ději hlavně na akční pojetí scén, abychom se vyhnuli dialogům. Pokud na dialogy došlo, tak byly v angličtině, což i při toporných výkonech znělo o mnoho lépe.

Není tajemstvím, že se tento film stal jedním z nejrozporuplněji přijatým v nekomerční sféře. Tušíš, čím to bylo?  Co na filmu odborníci vyzdvihovali a co mu vytýkali?

Každé hodnocení na soutěži či festivalu se odvíjí od skladby poroty, která v našich podmínkách čítá tři až pět porotců. Může se tak lehce stát, že na různých soutěžích se objeví naprosto odlišné názory na tentýž film, což se právě stalo s filmem The Mission. Na krajské soutěži amatérských filmů byl kritizován už ze své podstaty, neboť představoval akční sci-fi film, navíc podle hollywoodské předlohy, což tehdy bylo pro porotu  nestravitelné sousto a kvůli tomu naprosto přehlédla ostatní složky filmu, jeho zpracování, vizuál, kostýmy, lokace a celkové ucelené pojetí. V té době oproti ostatním filmům daného žánru byl na mnohem vyšší úrovni, což právě naopak vyzdvihla porota Mladé kamery v Uničově, kde získal první cenu. Myslím si, že porota by měla posuzovat film jako celek včetně jeho formálního zpracování v rámci žánru a hlavně být opravdu onou odbornou porotou, schopnou se povznést nad to, co se mi osobně líbí a nelíbí, a posuzovat daný film objektivně a ne ho zaříznout jen pro to, že daný žánr nesleduji a nic mi neříká. S odstupem času to vnímám jako osobní názor porotců, který neodráží názor diváků, ale spíš jen jeden z úhlů, jak lze tento snímek také vnímat.

V době, kdy se ještě tvůrcům o 2D a 3D pluginách do kompozičních video programů mohlo zdát, jsi dokázal do filmu zapracovat prvky jako bullet time, nájezdy virtuální kamery apod.  Vybavíš si ještě, jaké to bylo utrpení? Není ti trochu líto, že dnes už to může při troše snahy do filmu dát každý, kdežto ty jsi tehdy musel odvést notné penzum práce?

Na tu dobu si vzpomínám velice “čerstvě”, a jak říkáš, utrpení to vskutku bylo. Spíše však kvůli mé nevědomosti, jak k danému problému přistoupit, než náplní samotné práce. V té době jsem neměl téměř žádné zkušenosti se skloubením natočeného materiálu s 3D vizualizací. Mnoho mých cest tak skončilo ve slepé uličce a musel jsem začít znovu. V té době neexistovaly volně dostupné 3D kompoziční nástroje s možností rotoscopingu a trackingu. Nebo jsem o nich  alespoň neměl tušení, a kdyby ano, na mé tehdejší výpočetní stanici s omezenou diskovou kapacitou a výkonem bych je stejně nezprovoznil. Vše, co jsem o 3D kompozici věděl, jsem se dozvěděl z bonusových materiálů nakoukaných z DVD, čili jisté povědomí jsem měl, ovšem přenést profesionální postupy do amatérských podmínek byl vskutku oříšek. Strávil jsem tak hodiny a hodiny hledáním optimálního řešení, aniž by byl zřetelný výsledek. Když už se mi podařilo scénu vymodelovat, natexturovat, opatřit světelnými zdroji a částicovými efekty a vše prolnout s originálně pořízeným záznamem, čekalo mě dlouhé utrpení v podobě renderingu, který trval i několik dní, v závislosti na složitosti počítané scény, a když nám pak do toho vypnuli proud, mohlo se začít znovu, neboť jsem výsledek renderoval do takového formátu, který neumožňoval plynule navázat. Jak sám vidíš, takto profesionální podmínky opravdu nevypadají. Žádná renderovací farma, žádné záložní zdroje, žádné dostatečné diskové pole s možností obnovit ztracená data a hlavně žádné know-how. Když však rendering doběhl úspěšně a několikavteřinový výsledek jsem mohl poprvé zhlédnout, vždy mě to nakoplo, abych se pustil do další scény.

"Dnes je trend vše digitálně upravovat, cpát pomalu do každého záběru nějaké VFX a obecně si myslím, že je to nadužíváno."

Co se týče druhé části otázky, určitě je dobře, že takové nástroje dnes existují a vůbec nelituji toho, že to dnes může dát do svých filmů každý. Pro mě v té době bylo dobrodružstvím se celým procesem prokousat a díky tomu jsem získal mnoho cenných zkušeností, a to nejen o 3D grafice. Dnes je trend vše digitálně upravovat, cpát pomalu do každého záběru nějaké VFX a obecně si myslím, že je to nadužíváno. To, že ve filmu budu mít digitální efekty, neznamená, že mám dobrý film. Digitální efekty nejsou to, co je na daném příběhu nosné, nosný je příběh, drama a konfrontace postav. Digitální efekty se neustále vyvíjejí a to, co je dnes standardem, může být za pár let směšné. Kvůli tomu se film kultovním nestane. Pokud však člověk natočí film s nosným dějem a příběhem o postavách, kde nejsou VFX nadužívány a pomáhají k odvyprávění děje, tak to je ta správná cesta.

Tvůj umělecký zápřah doplňují ještě kouzla s VFX,  máš slušné portfolio. Můžeš připomenout, co jsi v této oblasti napáchal?  V jakém programu vůbec pracuješ?

Jak jsem zmínil výše, asi první vážnější počin byl právě The Mission. Tomu předcházelo plno různých animací a 3D obrázků pouze pro vlastní potešení, díky kterým jsem si osvojil práci v programu 3DS Max. Co si tak pamatuji, pak následovaly různé 3D animace jako znělky - v té době ještě pro VAM FORSE, Večer nezávislých filmů atd. Jedna z dalších prací, která následovala, byla práce na dokumentu Nepřítelem osudu, kde jsem musel zcela z ničeho vytvořit scény s průlety spitfirů a wellingtonů, dokonce včetně jejich havárií. To byla výzva, neboť cílem bylo, aby tyto pasáže byly divákem vnímány jako reálné dobové záběry. Asi největším milníkem v této oblasti pro mě však bylo vytvoření znělky pro kavárnu A café pluje pro kino Centrál, a to plně ve 3D, jejich vyrenderování do 4K a stereoskopického 2K. Což o to, s vymodelování a následnou animací jsem si jakž takž poradil, problém nastal u převedení do formátu DCP pro kinosdistribuce.

V současné době pracuji v programu Blender, který kromě 3D modelování texturování umožňuje i volumetrické a částicové efekty, tracking a rotoscoping, stříhání a následné korekce, vše s pomocí moderního node editoru. Navíc je zcela zdarma, což z něj dělá naprosto bezkonkurenční produkt.

"Nelze se naplno věnovat práci před a za kamerou. To opravdu dokáže jen pár vyvolených - Woody Allen, Mel Gibson a v neposlední řadě Chuck Norris."

Není tajemstvím, že ve svých filmech i hraješ. Co tě na herectví láká? Ztvárnil jsi například roli agenta v akčním filmu, komediální postavu, namluvenou Kryštofem Hádkem. Jak se dá skloubit herecká role a práce za kamerou?

Asi bych to zrovna nenazval hraním, spíš účinkováním. Hraní je doménou opravdových zkušených herců. To, co mě na “účinkování” láká, má své kořeny již na základní škole, kdy došlo k velkému třesku v oblasti VHS kazet. Měl jsem tak možnost zhlédnout filmové kousky, většinou béčkové, nebo spíš céčkové, na které člověk v klasické televizi nenarazil. Velký rozmach stánkových prodejců a videopůjčoven zapříčinil, že jsem sjížděl jednu VHS za druhou nehledě na kvalitu. Doménou se mi tenkrát staly zejména akční bojové filmy, v jejichž hrdinech jsem se zhlédl. To vedlo i k mému zájmu o judo, po krátké chvíli jsme přesedlal na karate. Tam jsem to však nedotáhl moc daleko, protože jak víme,  ona realita je vždy “trošku” jiná než film. A jak jsem již psal, pak přišla první Cinema, která můj zájem o film probudila naplno a já si uvědomil, že tam tkví ta síla, díky které si mohu splnit sen a stát se také oním hrdinou. Samozřejmě tento názor se od té doby formoval a v mnohém i změnil, ale ona touha ve filmu “účinkovat” se zrodila právě tam. Není tedy náhodou, že první počin, ve kterém účinkuji, také obsahuje prvky bojového umění. S odstupem času, jak jsi již naznačil, se spíše snažím přesouvat mimo zorné pole kamery, nějaké menší roli se nebráním, ale uvědomil jsem si, že úsilí, které člověk filmu při plánování, přípravě a následnému zpracování dá, nemůže být následně znehodnoceno tím, že celý film je postaven na nehereckých základech. V tom se nese ruku v ruce i skloubení obou profesí, což je opravdu těžké. Nelze se naplno věnovat práci před a za kamerou. To opravdu dokáže jen pár vyvolených - Woody Allen, Mel Gibson a v neposlední řadě Chuck Norris. Vždy je něco ochuzeno a tomu odpovídá i výsledek. Člověk zkrátka nemůže být na dvou místech současně.

"Film dělá filmem ze 60 % řemeslo, zbytek je tvůrčí svobodné pojetí autora."

Vystudoval si jiný obor, než je film. Neměl jsi chuť zkusit filmovou školu?

Zkusit vystudovat filmovou školu se nedá, to se musí chtít, jinak člověk tvrdě narazí. Ale musím říct, že už v době, kdy jsem se po základní škole rozhodoval, kam dál, tak někde v pozadí v podvědomí jsem tu touhu cítil. Nepovažoval jsem ji za reálnou, ale byla tam. Když jsem se rozhlížel po školách, tak jediná střední škola v blízkém okolí, která se více ve svých sylabech zabývala kamerou a videotvorbou, byla hradecká kyberna, což je soukromá škola. Z finančního hlediska jsem tak tuto školu studovat nemohl. Při výběru vysoké školy jsem se snažil pak rozhodovat racionálně, nikoliv emocionálně, a tak jsem šel na Fakultu Informatiky a Managementu Univerzity Hradec Králové. I tam jsem však vyhrabal pár předmětů, které se audiovizí zabývaly - videotvorba, multimédia, tak jsem absolvoval alespoň ty. Navíc se vyskytla možnost studovat kurz audiovize při středisku Impuls, který vedli pedagogové z FAMU. To jsem neváhal ani minutu a dá se říct, že tím byla i naplněna má touha onu školu vystudovat.

Ono v podstatě každý, kdo někdy “čuchl” ke kameře a okouzlila ho, si hned začal myslet na kariéru filmového tvůrce s tím, že cesta vede právě přes filmovou školu. Pamatuji si, když jsme vedli “školičku” pro úplné začátečníky, jak každý druhý účastník plánoval studia na FAMU. Když to však pak vidím v reálu, taková filmová škola může v člověku i touhu po natáčení zabít, jelikož jeho fantazii a tvůrčí svobodu sváže konvencemi, standardy a tím, co se jak má a nemá dělat. Za tu dobu, co jsem měl možnost poslouchat fundované názory poroty na různá filmová díla, jsem se utvrdil v názoru, že film dělá filmem ze 60 % řemeslo, zbytek je tvůrčí svobodné pojetí autora. Názory, které uvádí, jak daný film měl skončit, kudy se měl ubírat atd. neberu jako fundovanou odbornou kritiku, ale jako subjektivní názor jedince. Film je chápán jako umění, které má tu sílu, že v každém z nás vyvolává různé emoce v závislosti na tom, jak je každý z nás nastaven, čím si prošel, jaké má zájmy a životní cíle. Takto to vidím já, možná je to ale jen způsob, jak si vnitřně omluvit to, že jsem nešel cestou emocionální volby, ale té racionální.

Kromě komerce jsi natočil i výpravný videoklip s Jitkou Charvátovou. Proč nebyl nikde k vidění?

Jednoduše proto, protože se nepotkala naše představa s představou autorů hudby. Byť proběhla řádná pre-produkční příprava, v průběhu které jsme záměr a námět konzultovali s autory, s výsledkem nebyli spokojeni a od projektu odstoupili. I několik následných pokusů o přepracování hrubého materiálu do požadované podoby skončilo nezdarem, a proto ani není klip nikde k vidění. Možná byla chyba již v prvopočátku v netradičním pojetí klipu, který není postaven na zpívajících protagonistech, nýbrž na vybudovaní děje, který odráží myšlenky, jež vedly autory k napsání dané písně. Možná byla chyba v mylné představě autorů, kteří očekávali výsledek, který nám nesdělili. Těžko říct takto s odstupem času. V oné době jsme obě strany celou věc intenzivně diskutovaly a asi platí již výše zmíněné. Nepotkaly se naše představy. Každopádně i takováto hořká zkušenost, která stála mnoho času celý štáb, který videoklip natáčel bez nároku na honorář, a peněz investora, které sloužily k zaplacení potřebných kostýmů, rekvizit a pronájmu profesionální techniky, má svá pozitiva. Je to zkušenost, jak po technické stránce, tak po té obsahové a otevřelo nám to oči, jak k daným látkám přistupovat, jak je komunikovat se zadavatelem. S odstupem času se na toto období už dokážu dívat pozitivně, což do nedávné doby šlo velmi těžce, neboť jakožto autor námětu a spolurežisér jsem cítit tu tíhu nezdaru na svých bedrech.

Poslední tvůj hraný film Osud z komiksu měl vynikající přijetí u poroty celostátní soutěže, získal i ocenění. Vzpomeneš si ještě, co o něm porota řekla?

Každý film je dílem celého štábu, v nezávislém odvětví to platí dvojnásob, protože zde opravdu všichni dělají všechno. Veškeré zásluhy a v tomto případě i relativní slova chvály patří celému štábu. Vím, že oceňovali zejména kameru, což je zásluha hlavního kameramana, líbili se jim i jednotlivé scény, zejména ty atmosfericky stylizované v bažinách, oceňovali i vybudování “charakterů” jednotlivých postav, jejich vzájemná konfrontace v ději a neoddělitelná vzájemná provázanost a celkový výsledný dojem. Na druhou stranu negativní kritiku sklidily zejména neherecké výkony, zbytečně dějově rozmělněné některé scény, mírně chaotická orientace diváka v hlavním dějovém prostředí parku zejména při vyústění příběhu a dramaturgické vedení vnitřního hlasu. Poslední zmíněné, dramaturgie vnitřního hlasu, byla tak, jak to zazní v příběhu, uchopena záměrně, neboť tento “dabing” vznikal dodatečně ex-post, nepočítalo se s ním tedy v průběhu natáčení hrubého materiálu.

O to větší oříšek pak byl úkol, jak to uchopit, aby vnitřní hlas dával smysl. Vzhledem k tomu, že představuje myšlenky hlavního hrdiny, který s nadhledem komentuje události, jež prožil, měl správně být usazen pouze tam, kde je postava přítomna, nebo je “cítit” v pozadí. Tím bychom se však připravili o mnoho scén, které by byly kvůli tomuto přístupu ochuzeny o možné další “vtipné” situace. Rozhodli jsme se tedy nectít doslovně tento přístup, neboť jsme věřili, že běžný divák se dokáže nad toto povznést (zvlášť vzhledem k žánru a tématu), což nám následně bylo i vytčeno. Nicméně všech chyb, které byly zmíněny, jsme si jako tvůrci byli vědomi i před samotným natáčením. Otázkou pak jen bylo, jak budou tyto chyby vnímány diváky a porotou, zda převáží to pozitivní, co jsme se snažili do filmu vsadit, či zda se divák zaměří na deklarované nedostatky. 

Pouze bych jen dodal, že byť si názorů poroty vážím, a každého jistě potěší slova chvály za vaše úsilí, není tím mocným zaklínadlem, který zaručí, že se film bude líbit i divákům. Mnohem větší pozitivní dopad pro mě osobně měla premiéra filmu v rámci festivalu nezávislých filmů, kdy se kinosál o 300 místech poměrně dosti zalidnil, setmělo se, rozjel se projektor s úvodními titulky a sálem se postupně začal ozývat smích.

Jaká byla osobní spolupráce s Kryštofem Hádkem?

Byla to první zkušenost, kterou jsem zažil, jež opravdu probíhala v profesionálních podmínkách se vším všudy (pan Hádek si vybral i nějakou tu akademickou čtvthodinku, po kterou jsme na něho museli čekat), jak po technické stránce ve smyslu nabírání zvuku ve studiu, jež běžně dabuje hollywoodské velkofilmy, tak v přístupu samotných zúčastněných. Bylo skvělé sledovat profesionály, kteří mají zkušenosti s domácí i zahraniční tvorbou, jak by se opravdu měla práce tohoto typu realizovat. Odpadly tím tak veškeré problémy s nedostupnou technikou, potřebným zázemím a neprofesionálními herci. Člověk nemusel neustále vysvětlovat dokola, co chce daným textem říct, jak by to měl protagonista předvést, přednést, aby se nakonec stejně spokojil s půlkou toho, co si představoval. Pokud se nemusíte podřizovat právě těmto věcem a můžete se naplno soustředit na tvůrčí stránku, je to úplně jiná dimenze práce, čisté tvoření, můžete se pak už zaměřit na ladění mírných nuancí a důrazů na jiné části textu apod. Nejlepší na tom je, že si opravdu stačí říct, jak to chcete a ten herec vám to tam dá skoro napoprvé. Za tu hodinu, hodinu a půl, co jsme záznam pořizovali, jsme tak bez problémů natočili vše, co jsme potřebovali, což by s neherci bylo prakticky nemožné. Co se týče samotného pana Hádka, co jsem měl tu možnost ho za tu chvíli poznat, je to profesionál, který zná svoji cenu a má lidský přístup k práci i kolegům. Ve všem nám vyšel vstříc a do některých pasáží zanesl i vlastní osobité pojetí.

Po hrané tvorbě jsi nakoukl i do dokumentu a natočil prvotřídní portrétní film o jedné z nejvýraznějších sochařských osobností. Co tě k tématu přivedlo a jak film vznikal?

K dokumentu mě to přivedlo tak trochu oklikou, do té doby jsem ambice v tomto směru neměl. Z televizní zkušenosti jsem dokument vnímal jako nezajímavé prostředí, kde se točí před holou zdí (maximálně někde v pozadí vyčnívá kus nábytku), vše je natočené reportážní kamerou, čemuž pak odpovídá i estetická stránka obrazu. Proto mě to i více táhlo k filmu, kde je každý záběr předem promyšlen, můžete se tak více připravit na kompozici obrazu a zřetězení scén a pohrát si s výsledkem tak, aby vypadal jako film. Pak jsem se ale rozhodl absolvovat školu audiovizuální tvorby, kde jednou z podmínek pro úspěšné absolvování bylo natočení absolventského filmu. Tím, že kurz byl zaměřen tak, že všechny složku filmu si každý zajišťoval a zpracovával sám, dokument se z tohoto úhlu pohledu jevil jako nejschůdnější. V podstatě i tímto směrem byl veden kurz, abychom si jako témata našich absolventských filmů vybírali dokumentární film, v krajním případě reportáž. Když už jsem se tedy musel ubírat cestou dokumentu, chtěl jsem ho zpracovat tak, aby vizuálem spíše připomínal film. I proto jsem se rozhodl pořídit záznam na digitální zrcadlovku, ke které jsem tím pádem musel dokoupit plno příslušenství. Ve výsledku mě to stálo i plno nervů, ale to je na úplně jiný článek.

To, že jsem kurz chtěl absolvovat, nebylo jen pro můj zájem o film, ale chtěl jsem si i ověřit, zda na to mám, vyzkoušet si vše udělat sám, podle svého úsudku a výsledek pak podrobit kritice. Filmu jsem se zájmem věnoval dost svého volného času a chtěl jsem tak vědět, zda směřuji tím správným směrem, zda látky, které si vybírám,  jsou nosné a divácky zajímavé, zda forma, kterou je zpracovávám, je pro diváka srozumitelná a neruší ho ve vnímání děje, zkrátka zda jsem schopen sám za sebe natočit snímek, který by byl obsahově zajímavý a obstál by u diváků. Plusem bylo i se odborně posunout a zjistit, jak v téže práci postupují profesionálové.

Musím říct, že od zahájení kurzu jsem o tématu mého absolventského filmu neměl ani ponětí a ani jsem nevěděl, kde taková témata hledat. Má fantazie se ubírala spíše směrem k hranému filmu. Postupem času se mi však sem tam nějaký námět či téma dostalo pod ruku. Na námět, který jsem se nakonec rozhodl zpracovat jsem přišel díky akci Dny otevřených ateilérů. V rámci této akce bylo mnoho slibných adeptů, kteří svým dílem i prostředím, ve kterém pracovali, byli zajímaví, jeden však nadmíru “vyčníval”, neboť působil v obrazově velmi atraktivních lokalitách pevnosti Josefov, věnoval se filmařsky velmi dobře uchopitelné činnosti sochaření a navíc jeho zálibou byla jízda na koni, kterého měl ustájeného přes dvůr svého ateliéru. Zde nebylo, nad čím váhat, navštívil jsem ho a spolupráce byla navázána.

"Mnoho lidí se spíše orientuje na placené produkty s tím, že jim zaručí profesionální výsledek...Ty však často ve finále ani nepoužívají... Peníze jsou spíše potřeba v terénu při natáčení než na produkty firmy Adobe a jim podobných."

Jsi i propagátorem open source technologie a Linuxu pro zpracování videa. Co tě k tomu přivedlo a jaké mety jsi v této oblasti dosáhl?

Přivedl mě k tomu zejména 3D modelační a kompoziční program Blender, neboť jsem užasl, když jsem viděl, jaký potenciál a možnosti s profesionálními výsledky nabízí a že je celý zdarma. Mnoho lidí, kteří se zabývají zpracováním videa, se spíše orientuje na placené produkty s tím, že jim zaručí profesionální výsledek, funkce, které se tvrdě u těchto produktů platí a které je odlišují od neplacených a open source technologií. Ty však často ve finále ani nepoužívají a vůbec nevědí, že existuje mnoho ekvivalentů, které jsou zdarma a které jim zajistí stejný, nebo i lepší výsledek než u placené konkurence.

Rozhodl jsem se tak toto prostředí zmapovat a zjistit, zda lze volně dostupnou cestou vytvořit ucelené audiovizuální dílo od prvotního námětu až po finální mastering, aniž bychom museli platit za softwarové nástroje, neboť kdo se v této sféře pohybuje, ví, že peníze jsou spíše potřeba v terénu při natáčení než na produkty firmy Adobe a jim podobných. Pokud tedy chceme začít od píky, tedy u operačního systému, musíme se přeorientovat na OS Linux. Pokud jsme toto schopni podstoupit, otevře se nám svět nových možností. Námět a scénář si pohodově napíšete v kancelářském balíku LibreOffice, můžete ho následně překlopit do CeltX, který vám umožní spravovat s námětem a scénářem spojené repository. Propagaci svému filmu zajistíte na webových stránkách pomocí redakčních systémů Joomla, Wordpress. Film můžete spolufinancovat pomocí crownfoundingových služeb, hrubý materiál si sestříháte v některé z mnoha volně dostupných aplikací KDENlive, Lightworks, Openshot. 3D tracking, rotoscoping či efekty vytvoříte a zakomponujete v Blenderu, hudbu nahrajete a zvuky vyčistíte v programu Ardour, plakáty a grafické materiály vytvoříte v programu Gimp. Výsledek díla poté namastrujete pro kinodistribuci v programu DCP maker. Je zde tedy volná cesta pro ty, kteří by rádi zpracovávali audiovizuální díla, nemají však potřebné finance na softwarové vybavení.

Samotnou metou se mi stalo poznání této možnosti a kvalitativně srovnatelných produktů v této branži, hmatatelným výsledkem však byl film Osud z komiksu, který si celým tímto procesem prošel a je kompletně tímto způsobem zpracován, včetně formátu DCP pro kinodistribuce, v kterém byl i na premiéře promítán. Závěrem tedy - jde to, jen chtít.

Můžeš prozradit, čemu se profesně věnuješ? Neuvažoval jsi o změně povolání, blíže k filmu, produkci či VFX?

Vystudoval jsem Fakultu informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové, pracuji ve fakultní nemocnici jako datový analytik, čili profesně vykonávám něco diametrálně odlišného oproti filmu a natáčení. Samozřejmě nějaká touha tam určitě je, s uplatněním v terénu to však je těžké, konkurence je veliká a to i pro ty, kteří vystudovali daný obor, věnují se tomu profesně a mají mnohem větší možnosti. Trošku se obávám, že pokud bych touto cestou šel, z tvoření by se stala rutina, která je zabijákem fantazie a tvorby celkově. To by člověk musel být zajištěn, v tvorbě být podřízen opravdu pouze a jen sobě, nebo tvůrčímu kolektivu, aby se nevytratilo to kouzlo, pro které se tomu všichni věnujeme. Oblast VFX je o to složitější, neboť zde nemám potřebné vzdělání, uplatnění tu je pomálu a vše co znám, tak vzniklo pomalu metodou pokus omyl. Za tu dobu, co se VFX věnuji, jsem zjistil, že “vím, že nic nevím”. Techniky, které používám, jsou odlišné od těch, které jsou doménou profíků. Navíc se jedná o opravdu dynamické odvětví, kde se neustále vyvíjejí další a další nástroje, postupy a čas mi nedovoluje vše s patřičnou péčí sledovat. Zde bych snad ani neměl odvahu o nějakou takovou pozici usilovat. Něco jiného by bylo, kdyby se Unitedfilm posunul do pozice nějaké “instituce”, subjektu, jenž by nabízel pozice týkající se neprofesionálního filmu, záštitu tvůrců a jejich školení, s odvětvím pro menší zakázky ovšem s důrazem za nezávislý film a jeho podporu s aktivní produkcí nezávislých filmů. V takové situaci by to bylo něco jiného a určitě by to stálo za zvážení. Do té doby se určitě filmu budu věnovat ve volném čase, kterého je bohužel stále méně.

"Chci, aby se v dnešní době kategorizovali tvůrci na ty, kteří chtějí svou tvorbou něco dokázat, oslovit diváky a posunovat se, a na ty, kteří mají v telefonu možnost natáčet videa."

Prošel jsi soutěžemi a festivaly neprofesionálního filmu, podporuješ s Unitedfilmem novou kategorii nezávislého filmu. Zkus říci za sebe, proč by měla tato kategorie existovat a co má do budoucna českým filmařům přinést?

Napadají mě hlavně dva zásadní důvody. První z nich je ten, aby se oddělilo zrno od plev, aby se v dnešní době kategorizovali tvůrci na ty, kteří chtějí svou tvorbou něco dokázat, oslovit diváky a posunovat se, a na ty, kteří mají v telefonu možnost natáčet videa. Dnes, když je možnost natáčení přístupná všem, vzniká i velké množství videí tomu odpovídají kvality, jež hledají útočiště na YouTube a jiných sociálních sítích. Snímky s opačným přístupem k tlačítku “REC” pak jen stěží mezi touto spletí upoutají divákovu pozornost. Když zde existuje možnost vše sdílet na internetu, není tedy třeba někam chodit na projekce nezávislých filmů. Kvůli těmto nešvarům pak tyto snímky ztrácejí své diváky. Je tedy potřeby rozdělit filmy na ty amatérské, které ať se prezentují na YouTube a podobných sítích, a na filmy nezávislé, které jsou natáčeny s rozmyslem a nějakým cílem a těm je potřeba najít odpovídající nedehonestující distribuční kanál.

Druhý důvod, proč by měla tato kategorie vzniknout je ten, aby tyto tvůrce bral konečně někdo vážně, aby vznikla těmto tvůrcům nějaká podpora - nemusí být hned finančního rázu (i když se to nevylučuje), aby autoři získali lepší vyjednávací pozici pro uplatnění svých snímků buď v televizi, kinodistribuci či jiných tomu odpovídajících platformách. Pokud by se toto podařilo a rozvířily se vody současné domácí filmové scény, hned by se tvorba stala mnohem pestřejší a živější a kdo ví, třeba by vznikl i nový způsob, jak by se pro některé mohlo stát natáčení  nezávislých filmů i profesí. Konečně by tu byla ona potřebná možnost volby pro nadšence.

Jaká je tvoje momentální role u Unitedfilmu? Jak by podle tebe mohla vypadat budoucnost této organizace? Jsi i autorem logotypu, článků řetězů, znělky. Co má toto připodobnění signalizovat?

Z těch stálých aktivit je to v tuto chvíli administrace redakčního systému a jeho případný rozvoj, spolupráce při konání festivalů a soutěží zejména ve smyslu tvorby znělek a webových obsahů. Vzhledem k volnému času, kterého mám teď minimum, těch aktivit bohužel nemohu zastat víc. V budoucnu bych se však chtěl opět naplno podílet i na směřování dalšího vývoje Unitedfilmu, více psát na našich stránkách o open-source technologiích tak, jak jsem si je osvojil, a hlavně se zase konečně pustit do nějakého filmu.

Co se týče našeho loga, to vzniklo v rámci jednoho brainstormingu, kdy jsme se snažili jednoduchou formou zachytit podstatu týmové práce, bez které by natáčení filmů vůbec nebylo možné. Řetěz se stal pro nás ideálním symbolem, neboť pořekadlo “řetěz je pouze tak silný, jak je silný jeho nejslabší článek” beze zbytku odráží proces zpracování filmového díla. Jednotlivé články řetězu jsou jednotlivé profese, které se na výrobě filmu podílejí, od námětu až po střih. Ve finále pak vytvářejí ucelený řetěz, kterým se snažíme společně vytáhnout náš film na výsluní. Pokud by jeden z článků selhal, selhala by i snaha nás všech.

A jak by měla vypadat budoucnost Unitedfilmu?

Budoucnost Unitedfilmu leží v zastřešení aktivit nezávislých filmařů, ovšem ne jen po té formální, ale zejména po tvůrčí stránce. Při zastřešování ostatních tvůrců a autorů by měl mít neustále na paměti, z čeho vzešel, že “pralátkou” Unitedfilmu je film a jeho tvorba, primárně by se měl zaměřit na realizaci svých námětů a děl. Ruku v ruce s tím jde celá filozofie nezávislého filmu, kterou se snaží propagovat a dostávat do širšího povědomí nejen u diváků. Pokud by se dařilo Unitedfilmu prosadit své cíle, myslím si, že by se mohl stát “Mekkou” nezávislého filmu u nás, díky němu bychom se mohli více setkávat a autorskými počiny nezávislých tvůrců v prostředí profesionálního filmu, ať už jeho platforma bude jakákoliv. Filmy tohoto typu by byly stále kvalitnější a vznikalo by jich více i díky podpoře, kterou by Unitedfilm svým tvůrcům zajistil.