Režijní filmografie

V době, kdy docházelo k velkému technickému převratu a kinematografické nástroje se začaly dostávat do rukou neprofesionálních filmařů, přišel s ambiciózním scénářem člověk, který dosud neměl velké filmové zkušenosti. Měl však touhu, za kterou usilovně šel. Zkušenost vynahradil zápalem pro věc, postavil tým schopných lidí a s velkým producentským odhodláním dokázali společně natočit středometrážní dramatický a plně autorský snímek na pozadí druhé světové války. I díky tomu, že nepodcenili žádnou složku a měli v rukou nově dostupný,  silný obrazotvorný nástroj velkého formátu 35mm pomocí DOF adaptéru, vytvořili dílo, kteří i odborníci na neprofesionální film zařadili mezi ty přelomové, které ukazují potřebu nového proudu české kinematografie. Přesto že tvůrci hovořili o amatérském filmu s profesionálním přístupem, naznačili přesně cestu, jakým by se měl směr nezávislého filmu v ČR ubírat. A že je to cesta trnitá, avšak plná svobody a uměleckého uspokojení, potvrzuje režisér Ondřej Hejna, nyní nově znám jako Ondřej Martinec.

Na začátek se nedá nezeptat, co tě vedlo ke změně jména? Přeci jenom většina tě zná pod iniciály Ondřej Hejna.
Čistá intuice. Řekli jsme si před třemi lety s mojí tehdejší přítelkyní Michaelou Čápovou (dnes mojí ženou Michaelou Martincovou), že pokud se někdy vezmeme, budeme se jmenovat Martincovi. Pak jsme se rozešli a zase se k sobě vrátili, vzali se a přejmenovali… Do 12ti let jsem se jmenoval Urban, pak mě přejmenovali na Hejnu a dnes jsem se přejmenoval na Martince. Vychází mi to statisticky na nové příjmení každých deset let. :) V rodině příjmení Martinec má děda a mamča ho nosila za svobodna. Celý příběh okolo přejmenování je plný zvláštních náhod. To by bylo na samostatný rozhovor.

Jak si se dostal k filmařině? Můžeš čtenářům říci, jak to bylo s tvými začátky?
Studoval jsem na vešjce v Hradci Králové IT a nechápal jsem, co tam dělám. Vůbec mi to nebylo vlastní, ale podle rodičů a kámošů to mělo budoucnost. Chtěl jsem něco změnit a namotal jsem se ke studentskému divadlu. Myslel jsem, že herectví mě bude bavit a naplňovat, tak jsem začal hrát i v divadle a jezdit na filmové castingy, zajímat se o kulturu. Poznal jsem natáčení jako komparzista a epizodní herec. Většina věcí, kde jsem hrál ale byly pitominy. Já věděl, že vznikaj i dobrý věci, který mi dávaj smysl a že u nich chci bejt… No a to jsem si uvědomil, že musím nejdřív za něco stát já sám, že okolní svět je mým odrazem. Tak jsem chtěl ukázat svůj vztah k filmu těm, z mého pohledu, dobrým filmařům, pro který jsem chtěl pracovat, proto jsem začal sám točit. Jenže když jsem začal točit, už jsem nechtěl nic jinýho. To mi šlo samo a hlavně jsem skrze filmovou řeč uměl vyjádřit, co cítím a prožívám. Tak mě to pohltilo jak černá díra. Slýchám často, jak někdo na podobné otázky odpovídá “už od dětství jsem točil a motal se okolo filmu”, tak to já teda vůbec nic netušil. Život si mě navedl kam potřeboval. IT jsem nakonec i dostudoval, protože mi přišlo škoda těch let.

Jak by ses jako filmař charakterizoval, jsi vyhraněn pouze na režii či i jiné složky natáčení zastáváš? Co v tom případě děláš nejraději?

Je to všechno jen názvosloví, jen škatulkování. Vám nejsrozumitelnější a mně nejbližší škatulka je filmová režie. Nebo taky snílek, ten chci zůstat. Je v tom slově totiž kus dětskýho hravýho ducha a odvahy, kterou nechci ztratit. Já chci pro kohokoliv ze štábu až po posledního komparzistu a bedňáka na tom place zkrátka BEJT. Být mu oporou hlavně a umožnit jim vydat ze sebe to nejlepší. Společně zkoumat a objevovat jak dál pokračovat a točit. Myslím, že by pro to mohla u filmu klidně vzniknout profese s novým názvem, něco jako “umožňovač”. Málo se lidi mezi sebou vnímaj a naslouchaj si a to je škoda, pak ztrácej něco kouzelnýho a magickýho. Teda aspoň já to tak měl, jen jsem to neviděl. Teď zastávám i složku producentskou, protože tak mohu dát dohromady lidi, se kterými mohu tvořit a učit se od nich. Trávit s lidmi, které máte rádi čas a mít možnost tvořit je obrovský dar, kterýho si postupem let víc a víc vážím. Beru ale do týmu i lidi, který mě serou, pokud cítím, že jsou ti praví… O to je to pak větší výzva a hlavně sebepoznávání.
 

Netoužil si jít na filmovou školu?
Ne. Po Andělech mě na školy FAMU, Literární akademii atp. dokonce profesoři lákali a chtěli, abych se tam přihlásil. Jenže já nějak vždycky vnitřně cítil, že člověk se učí přirozeně a dokonce víc, pokud má ten správný zápal, že se musí k určitýmu vzdělání taky dostat ve správný čas, když je připraven. Hlavně nesmí ztratit právě ten zápal, bez něj je to zas marnost. A já měl a mám to štěstí, že je u mě studium vždy spojeno s praxí, takže dělám na filmu a najednou se objevím na FAMU a konzultuju právě ten film, co potřebuju. Nebo se věnuju nějakýmu tématu a ono mě to samo vede k tomu, abych studoval různý filosofy, sledoval výjimečný filmy a četl nějakou literatůru. Nejlepší je nechat se vést, pak se člověk učí mnohem efektivněji. Nehledě na to, že v kosmu je vše uloženo a je možné si proto do té paměti kosmu umět vědomě či nevědomě šáhnout, když je třeba.

Myslíš si, že vzdělání formou studia je dnes pro filmaře důležité?
Odpověděl jsem prakticky výše, tak to řeknu ještě jinak. Je to otázka životní filosofie. Co je pro vás v životě důležité, to dělejte a věnujte se tomu naplno. Je jedno jestli to je škola, natáčení, žena a děti nebo prdění do vody. Pro mě je důležitý každý den cítit lásku a být šťastný, a tak se každý den sebe ptám, co je pro to třeba ten den udělat… Pokaždý to je něco jinýho a mě samotnýho překvapuje, že tam ten film zůstává, že musím točit a tvořit.

Kdy se v tobě objevilo odhodlání natočit vlastními silami náročný středometrážní hraný film z období druhé světové války Andělé na kolejích?
Já to nevím, ale později jsem si uvědomil, že moje největší výhoda byla, že jsem toho moc o filmu nevěděl… Vidíš, takže výhoda byla vlastně totální neznalost školy :D Protože, kdybych věděl to, co vím teď, tak mám před sebou tolik překážek, ze kterých se poseru, že do toho radši nejdu. A takhle jsem “nejde to” neznal, a tak to prostě všechno šlo a stejně tak to měl produkční Vašek Maixner. To je ten důvod, proč mohl na natáčení klidně přijet na tři dny parní vlak i s posádkou úplně zadarmo a mít z toho ještě radost. No, ale mělo to i svoji temnou stránku.

Tento snímek vzbudil velký rozruch ve světě neprofesionálního filmu. Pomohlo ti to v praxi k něčemu?

Ke všemu. Hlavně v tom, že jsem získal sebehodnotu a sebelásku. Naučil jsem se díky tomuhle filmu řemeslu. Získal jsem vhled do všech profesí štábu. Což je sakra důležitý, protože, když pak něco potřebuješ, víš, co pro to je třeba udělat a co to asi zabere. Máš pak respekt k práci ostatních a můžeš jim být líp oporou.

Nemrzí tě, že se film nedostal nad možnosti soutěžního života? Například že nebyl v nějaké distribuci, kanále v TV či internetu?

To je zvláštní věc tohle to. On v kinodistribuci i TV být mohl právě, ale my to nakonec odmítli… Cejtli jsme, že tak, jak to bylo daný, by to ublížilo duchu toho filmu. Navíc já věřím, že pokud něco má nějakou opravdovou a trvalejší hodnotu, nehraje pro to čas roli a že si to nakonec najde cestu k divákům… A to se děje. Nicméně jsem člověk, takže jsem poodmítnutí distribuce několikrát pochyboval, zda jsem to neposral a nezabil. Navíc hodně lidí  to tak bralo, a tak mi jejich hlasy zněly dlouho v hlavě, než jsem si to zase srovnal. Já si prostě vždycky vyberu tu těžší cestu no… Tak jsem zvědavej, kam tímhle stylem dojdu :D Andělé jsou online za dobrovolný příspěvek na webu
www.andelenakolejich.cz Slibujeme si od toho, že nám přinesou nějaký prostředky na další tvorbu, takže se taky můžeš zapojit.

Soutěžil si na hodně soutěžích, máš mnoho cen, znáš úroveň neprofesionálního filmu v ČR. Jak se ti tato kategorie, její organizace, úroveň zamlouvá? Co tě potěšilo, co tě zklamalo?

Já už se v tomhle prostředí moc nepohybuju, ale myslím si obecně, že je to důležitý podhoubí. Aspoň pro mě bylo zásadní. Proto se snažím podporovat zase ty ještě mladší. Ovšem to podhoubí potřebuje obrodu a ozdravení, jinak umře. Panuje tam spousta dogmat a na druhou stranu plácání se po zádech… Což je pak svět sám pro sebe, kterej rezignuje nakomunikaci s ostatními a to je chyba obrovská. Kořeny jsou hluboký, ale odumíraj a  neregenerujou se. Vedle toho vznikají komunity na internetu Vimeo, Youtube. Tam je teď živo! Ale zase se až moc vzhlíží k západu a jeho řemeslu. Tvoří se povrchně, protože ty talenty tam nikdo nevede hlouběji a pseudosláva je omamná droga, která je ihned účinná, což je zase mínus toho netu. Ale taky to není pravda, páč tam má třeba Vimeo úžasný festival, kde vznikaj mistrovský dílka a jsou diskutovaný a hodnocený odbornou komunitou. Všechno má svý no… Nakonec je na každém, aby si vybral, čím chce být a čím se chce stát.
 Myslíš si, že kategorizace je dnes dostatečná? Nemíchají se ideály starého amatérského filmu s novou dravější podobou?

Já bych právě konečně přestal škatulkovat… Co to je vůbec za slova amatérský, nezávislý, profesionální, studentský atp.? Každý si pod tím představí něco jinýho a v praxi to pak vypadá, že se lidi hádaj o to, zda jsou v jedný nebo druhý krabici… Zda jsou profíci, až když maj mikrofony Sennheiser… A to je blbost a smysl samotný tvorby zas uniká. Proudící život nejde přece nacpat do krabice. Navíc to tvůrce nepodporuje, ale spíš to v nich vyvolává strach udělat krok kupředu. Bejt mezi profíkama, to je jako něco víc atp. Pojďme hlavně dělat filmy a ty buď budou dobrý nebo špatný. Podmínky pro jejich vznik budou vždy specifický. Jednou na to budou prachy a um, podruhý ne. “Profesionální” filmy jsou mnohdy horší sračky než amatérský a obráceně. Řemeslo samotný tomu nepomůže ani za boha. Film buď prostě osloví a funguje, a nebo zanikne jako vlna na hladině. Jen vzácné filmy umí vlny sami vytvářet.

Souhlasíš s názorem, že v ČR chybí sektor nezávislého filmu? Jaký máš na to případně názor?

Jak jsem psal výše. Je to jen slovo. Tohle slovo má kořeny v USA, tak na něj i tak hledím. Ale líbí se mi… To zas jo, je znělý. Má v sobě ten krásnej duch a pocit svobody “nezávislosti”… Možná proto přitahuje mladý tvůrce. A pokud se tak děje, je dobré nové názvosloví přijmout, abychom si skrze něj mohli připomínat ideál v něm obsažený. A za sto let to zas může být jiný slovo, který to nejlíp vystihne, klidně. Důležitý je, aby tvůrci hlavně tvořili a nebáli se. Když si teď vzpomenu, jak já se dokázal hádat o slovo “amatérský” a bojovat za jeho zachování, tak si říkám, že jsem byl pitomec, protože o tom slově to přeci nikdy nebylo a nemělo být. Jde o to, aby Vám lidi rozuměli a aby se uchovaly hodnoty “amatér = milovník”. To je krása, že jo? Takže náš film Andělé na kolejích je opravdu amatérský, jelikož mi ho milujeme a vznikl z lásky k filmu.
 

Co si tedy představíš pod pojmem český nezávislý film?
“český nezávislý film” = něco, co zatím neexistuje. Je to pro mě symbol touhy po změně a vymanění se ze starých dogmat. A obojího je třeba.

Mezi tvým posledním filmem utekl již nějaký čas, prozraď jak ho trávíš? Věnuješ se komerčnímu natáčení či jiným projektům?
Tak já Ti ten čas stručně zrekapituluju, jo? S Andělama jsem vyhrál všechny ceny, po kterých jsem toužil a které si přál. Pak jsem se ohlédl za sebe a viděl spálenou zemi, že jsem toho dost posral, a tak jsem se filmu v sobě úplně vzdal a pustil a začal hledat to důležitý, to co nepomíjí. Našel jsem rodinu, lásku, opravdové přátelství, hodnoty i odpuštění. Setkal jsem se s bohem, vesmírem, smrtí i ďábelským principem světa. Začal jsem konečně naplno žít. A nakonec tam na mě čekala ta filmařina, do které jsem se začátkem roku plně ponořil. Nyní budujeme stabilní produkční studio MOVING PICTURES, děláme a točíme toho celkem dost. Hlavně ale připravujeme celovečerní hraný film. Jupí!

Kdyby si dostal zajímavou nabídku od producentů natočit film podle cizího scénáře, troufnul by sis na to? Nebo by si trval na autorském filmu, tj. natočení vlastního scénáře?
Otázka pro mě nezní, zda troufl či netroufl. Pro mě je důležitý dělat na takovém projektu/ tématu, se kterým se cítím nejvíc vnitřně svázaný, který se propojuje s mojí duší a kde můžu kus ze sebe  otisknout. A to nemusí být nutně autorská věc. Já navíc strašně nerad píšu. Byť tenhle rozhovor jsem se pravda nějak rozvášnil a jde mi od ruky… Asi přišel ve správný čas. Díky za něj a za ty správné otázky.

Je známo, že si hodně cílevědomý. Jaká je tvoje pomyslná meta v oblasti filmu?

Byl jsem cílevědomý, to je pravda. Teď věřím, že už nejsem, protože cílem je pro mě samotná cesta. A každý jednotlivý krok na ní musí být naplněn, pak totiž vnitřně vím, že vždy dojdu na správné místo. To je právě ten život pro mě. To je ono. Vize nového filmu je však nádherná a obrovská, dobrodružná, až se u toho chvěju, běhá mráz po zádech a nemůžu dospat, jak se těším na další krok. Dřív jsem si sám stál v cestě svými strachy, teď už to vnitřní zaprdění tolik necítím.

Věnuješ se částečně stále i herectví, netoužíš si zahrát ve svém filmu? Herectví už se vůbec nevěnuju, ale byla to důležitá etapa, jelikož mi pomohla více rozumět hercům samotným. Po hraní nijak netoužím, ale nechám se překvapit, co život přinese, proč ne. Ve svých filmech jsem si dal většinou na pár sekund komparz, nebo jsem si ze sebe vystřelil v audio stopě při dabignu na památku. Např. V Andělěch učitel v obecní škole rozdává oznámkované písemnky a říká: “MÝLITI se je lidské. MÍLÍ se však pouze Hejna! Za pět!” = Vysvětlím. Žádná postava Hejny ve filmu není… Je to úvod do scény ve školní třídě.No a ten fór je sám pro sebe a pro ty, co vědí, že neumím moc pravopis. Já za něj vždy na  škole trpěl, ale možná víc trpěla češtinářka, páč ona ten náš jazyk tak milovala, až mi ho málem znechutila.

Co chystáš z hrané filmové tvorby do budoucna?

Celovečerní film o lidech, o hvězdářích. Bude to jako sonda do hlubin lidského ducha… A to vše se bude odrážet od nekonečnosti vesmíru, který pozorují hvězdáři skrze ztopořené tubusy  dalekohledů. Rád uvádím jako zjednodušnou synopsy: “Je to o lidech s hlavou v oblacích a nohama ve sračkách.” No a lidem se to líbí, přijde jim to blízký. Říkaj “Tak to je o mně, to jsem taky!”. Předlohou je divadelní hra “Asteroid Bejček” od nedávno zesnulého dramatika Josefa Tejkla. Je v tom hodně člověčiny, humoru a tragiky.
 

Sleduješ dění v českém profesionálním filmu? Jaká tvorba se ti zamlouvá, co třeba
nemusíš?
Sleduju i nesleduju. Je toho hodně a moc mě toho většinou neoslovuje. Naposledy mě překvapil Aleš Najbrt s “Polski film” a před tím jeho “Protektor”. Myslím, že i Ondříček odvedl pro český film dobrou práci s “Ve stínu”, byť to je trochu patetický, ale hezky idealistický jako Andělé. Víc si nevybavím. Co nemusím, nějak rychle zapomínám, nebo se k tomu většinou ani nedostanu.

Filmařině se věnuješ řadu let. Co bys poradil podobně smýšlejícím filmařům. Co je
nejpodstatnější v cestě natočit dobrý film?

Ono radit už mi taky moc nejde, jelikož já nevím jaká je pro koho správná cesta. To je na každém, každý to v sobě v podstatě už má zakódováno od narození, jen se naučit slyšet… A respektovat sám sebe, tak to bych poradil: “Buďte prosím pěkně sami sebou, ať se to druhým líbí nebo ne. Milujte sebe, ať můžete milovat svět okolo a on Vám to vrátí. Věřte své intuici. Ptejte se sami sebe, proč to či ono děláte a upřímně si na to hledejte odpověď. Žádná odpověď není špatná. Je ale  debilní si neumět přiznat pravdu, to vede ke zvláštní vnitřní frustraci. A hlavně pečujte o lidi, kteří kráčejí s vámi a to nejen materiálně. Sdílejte a radujte se, že nejste na světě sami. A pokud jste sami a boříte se v nějakých sračkách, buďte opět upřímní… A točte třeba o tom, protože když to pravdivě zachytíte pro ostatní, tak to pak může pomoci jiným a tím se posunete sami dál. Jsme tu proto, abychom si pomáhali. Láska je vše.