nar. 24.1.1977, Praha, Československo

Film miluje odmala: za zlomový zážitek považuje návštěvu kina Dlabačov, kam ho táta za minulého režimu vzal na promítání starého King Konga. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK, několik let se věnoval filmové publicistice. Jeho recenze otiskovaly magazíny DVD Movie a Video Domácí kino či deník 24 HODIN. V roce 2007 se mu poštěstilo udělat rozhovory s pozdějšími držiteli Oscara Natalií Portman a Javierem Bardemem - a také si konečně splnit další sen a natočit první vlastní film.

Kde je Houba?, Konec vodníků v Československu, Bubliny nelžou. To jsou poslední oblíbené a úspěšné komediální tituly filmového tvůrce Štěpána Etrycha, s kterými obletěl festivaly po celém světě. A dařilo se. Nenásilný humor a šikovné řemeslo měly svůj ohlas. Na ně v poslední době navázal Štěpán téměř středometrážní romancí Dvě slova s Miroslavem Mejzlíkem v hlavní roli, která momentálně vstupuje do festivalové sezóny. Pojďme se blíže seznámit se zajímavou a přemýšlivou režisérskou osobností, která má k nezávislému filmu co říct.

Je o vás známo, že jste s filmovou tvorbou začal až po studiích žurnalistiky. O filmech jste spíše psal. Co vás svedlo na kolej filmové tvorby? 

Filmy jsem začal točit až několik let po škole a přivedlo mě k tomu určitě víc věcí. Asi nejvýraznější vliv na to mělo právě psaní o filmu. Několik let jsem chodil na téměř všechny novinářské projekce, takže někdy jsem viděl třeba i šest sedm filmů týdně, prakticky všechno, co šlo do kin. A čím dál víc mě bavilo pitvat jednotlivé "součástky", ze kterých se filmy skládají. Jak funguje vyprávění obrazem, jak ho může nakopnout střih a hudba, práce kamery a tak dále. A čím dál víc mě lákalo si to sám vyzkoušet.

Jaké umělecké funkce ve svém štábu zastáváte kromě režie a která z nich vás naplňuje nejvíce?  

Při natáčení jsem za kamerou a postprodukci mám ve své režii téměř celou - střih, efekty, zvuk, hudbu. Všechno z toho má své kouzlo, ale z těch technických věcí mě asi nejvíc ze všeho baví střih. Pěkně si to vypiplat do posledního detailu, to mám rád. Taky mě baví vymýšlet příběhy a to, jak je pak odvyprávět filmovým jazykem. Naopak při natáčení bych někdy byl radši, aby za kamerou byl někdo jiný a já jsem se mohl věnovat jen režii. Aby mi neutíkaly některé detaily, když se při záběru soustředím třeba na ostrost obrazu.

Neměl jste pochyby z toho, že když nemáte filmovou školu, nemůžete být ve filmové tvorbě úspěšný?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Jak řekl Quentin Tarantino: nejlepší filmová škola je pokusit se natočit vlastní film bez peněz. On taky do žádné filmové školy nechodil. A vůbec je plno takových režisérů, co nemají filmové vzdělání, a doma mají ve vitríně Oscary. Třeba James Cameron nebo Stan Kubrick, ani Terry Gilliam myslím nikde film nestudovali. Filmové školy samozřejmě mohou člověku mnohé dát, už jen proto, že tam učí filmoví profíci, máte přístup k profi technice, kterou si jinak musíte kupovat nebo pronajímat, ve filmech těchto škol se často objevují známí herci, takže získáte kontakty a tak dále. I z toho důvodu nepovažuju filmy natočené na těchto školách tak úplně za nezávislý film v tom pravém slova smyslu, ta startovní čára je trochu někde jinde. Ale myslím, že i tak filmová škola není všechno. Hlavní je nadšení pro věc, všechno ostatní se můžete nějakým způsobem naučit i bez školy, v tom je doba internetu super. Kdo chce, najde si tutoriály prakticky na všechno. A kreativitu, nápady, to vás stejně nikdo ve škole nenaučí.

Nastoupil jste do vlaku později než většina nezávislých tvůrců, kteří začínají točit už při škole. Pociťujete v tom nějakou výhodu či nevýhodu?

Možná že kdybych začal dřív, byl bych lepší, protože bych toho měl víc za sebou. Možná taky ne. Takhle o tom neuvažuju, beru to tak, že film přišel jako přirozená fáze mých tvůrčích snah.

Jak jste přišel na nápad Aquarius Pictures?

Když jsem se někdy v roce 2006 rozhodl, že si chci vyzkoušet natočit film, vymyslel jsem název studia Aquarius Pictures, protože jsem narozený ve znamení Vodnáře, koupil jsem kameru, adaptér hloubky ostrosti a mikrofonní tyč a začal jsem psát scénář svého prvního filmu. Hrozně mě to bavilo, úplně jsem ten film viděl před očima. Vzniklo asi osm verzí scénáře, zhruba šedesát stran – takže hodinový film. Vůbec jsem tehdy netušil, jak obrovský ranec jsem si naložil. Neměl jsem žádné zkušenosti a byl jsem hodně naivní. Bylo tam třeba hodně dialogů, a mě vůbec nenapadlo, že moji kamarádi, co v tom měli hrát, nemají vůbec žádnou hereckou zkušenost. Také jsem si při přípravách neuvědomoval, že řada scén v mých omezených podmínkách nepůjde natočit tak, jak si je představuju ve své hlavě. Prostě jsem viděl hollywoodský blockbuster... Nakonec se první tým Aquarius Pictures krátce před natáčením v červenci 2007 rozpadl a ten film nevznikl. V první chvíli mě to štvalo, ale teď vím, že to bylo dobře, že to tehdy nevyšlo. Ten film by nedopadl vůbec dobře. Ale nevzdal jsem se, jen místo hodinové klády jsem si napsal sedmiminutový krátký film, který jsme v září 2007 natočili. Až na place jsem reálně poznal, co je to točit film, jaká je to dřina. A že začínat hodinovou konverzační záležitostí je stejně bláznivé jako jet s čerstvým řidičákem z Prahy do Lisabonu. Ten prapůvodní scénář dodnes leží v šuplíku a já věřím, že jednou na něj dojde. Až poberu ještě víc zkušeností.

Jaké jsou cíle a ambice vašeho filmového studia?

Chceme dělat filmy, které budou lidi bavit. A chceme, aby to bavilo i nás. Protože když něco člověka baví, na výsledku je to poznat.

Na filmech úzce spolupracujete se svou ženou, která se pohybuje v televizním prostředí. Jak máte rozdané role ve štábu? 

Nejužší jádro týmu nejsme jen my dva, všechno vzniká v úzké kooperaci zhruba čtyř pěti lidí. Nejde všechno detailně popisovat, výsledek je ale týmovou prací těchto lidí. Ale alespoň pár konkrétních příkladů. Katka se hodně zabývá projektovými věcmi okolo natáčení - třeba při natáčení filmu Bubliny nelžou jsme potřebovali obsadit zhruba třicet rolí, tak ty lidi sháněla a dosazovala je do harmonogramu. Nebo domlouvala zapůjčování kostýmů ve filmových studiích na Barrandově a tak dále. Herce taky líčí a češe, je v tom opravdu dobrá, a také se to všechno naučila sama. Dál je tady Vašek Jindřich, který funguje jako asistent režie. Má stejně jako já oko pro detail a během natáčení, když já jsem za kamerou, mi to hodně pomáhá. Vašek tím žije, třeba loni pro natáčení našeho zatím největšího filmu Dvě slova zkontaktoval a okouzlil profesionální herce Miloslava Mejzlíka, Brigitu Cmuntovou, Honzu Tenkráta nebo Jitku Sedláčkovou, že do toho s námi šli. A plno dalších věcí. V užším jádru jsou dál Milan Špalek a Michal Šimek, všichni jsme takový kreativní tým, kde probíhají nekompromisní diskuse o tom, zda je každý nápad dost dobrý. Já nejsem žádný ješitný typ, co napíše scénář a považuje ho za dokonalý. Naopak, kdo má lepší nápad, tak beru. Výsledek je pak lepší, když to porovnám s první verzí scénáře.

Od roku 2007 jste natočil nespočet krátkých filmů a zejména ty poslední byly velmi úspěšné na festivalech u nás i v zahraničí. Souhlasíte tedy s tím, že nejpodstatnější v tomto oboru, je praktická stránka, samotná realizace, kde tvůrce posbírá zkušenosti a učí se na svých chybách?

Zatím mám za sebou deset krátkých filmů. A jinak než natáčením se to člověk prostě nenaučí. A je pochopitelně dobré, když je na nových filmech vidět posun kvality směrem nahoru. Člověk se každým novým filmem posunuje dál. Všechno je zkušenost, která se příště hodí. Já to vidím na každém mém novém filmu – dávám si bacha na to, co minule drhlo, ale zase se objeví nové věci. Rozhodně se mám ještě hodně co učit. Hodně člověku dá i to, že v nezávislém filmu, kdy si to celé platíte z vlastní kapsy, narážíte na řadu překážek, které profesionální produkce s rozpočtem vůbec neřeší. A to je ostrá zkouška kreativity. Příklad: velká produkce si nechá zavřít celou ulici, má po ruce početný kompars a k tomu veškerou techniku. Prostě se soustředí jen na samotné natáčení, nikdo je neruší, neleze jim do záběru a tak dále. My - pokud budeme chtít podobný záběr - musíme mnohem víc vymýšlet, jak to celé udělat. Protože si nemůžeme dovolit zavření celé ulice ani zaplatit takový kompars, musíme hledat místa, kde nám nikdo nepoleze do záběru. Samozřejmě už při psaní scénáře uvažuju, na co reálně dosáhnu a co je naopak hezká fantazie, v mých podmínkách nerealizovatelná. Ale i tady někdy narazíte. Třeba historka z natáčení Dvou slov: na jaře jsem jezdil autem po okolí Prahy a hledal lokality k natáčení. Našel jsem krásnou louku, přesně podle mých představ, tak jsem si tam udělal zkušební záběry a počítal jsem s ní. Dva dny před natáčením to tam jedu zkontrolovat, a hele: stojí tam dodávka a z ní vykládají nějaký materiál. Prý soukromý pozemek a něco tam budou stavět... Takže jste právě přišli o super lokaci, musíte sednout do auta a rychle začít hledat jinou, stejně hezkou, protože točíte už pozítří, odložit to nejde, protože všichni si na to zajistili volno a jindy nemůžou. Myslím, že podobné zážitky má každý nezávislý filmař. Jsou věci, které prostě neovlivníte. Ale musíte je překonat a na výsledku to nesmí být poznat. V tom měl ten Tarantino určitě pravdu, že točit film bez peněz je největší filmová škola.

Vaše filmy se promítají od Jižní Ameriky po Evropu, přibližte nám, kde všude diváci vaše snímky mohli vidět? Co vám to přineslo kromě pocitu uznání?

Přesné číslo v hlavě nemám, ale naše filmy byly na nějakých šedesáti až sedmdesáti světových festivalech. Spojené státy, Kanada, Mexiko, Brazílie, Argentina, Španělsko, Francie, Itálie, Řecko, Indie, Peru... Potěší, když se proderete drsnou konkurencí. Třeba na festival Visionaria v italské Sieně se podle pořadatelů přihlásilo přes 3800 filmů a naše Bubliny nelžou prošly mezi 60 vybraných do hlavního programu. Samozřejmě nejlepší ale je, když se filmy líbí lidem, co vás vůbec neznají. Třeba na festivalu v Torontu, kde o nás před promítáním nikdo nikdy neslyšel, vyhrály Bubliny diváckou cenu. Stejně tak třeba na festivalu 48 Hour Film Project v Bratislavě. V soutěži byli v drtivé většině domácí filmaři, v hledišti měli velkou podporu svých příznivců - a přesto náš Konec vodníků v Československu kinosál strhl. A pak jsme byli totálně v šoku, že jsme vyhráli diváckou cenu, když "od nás" jsme tam byli jen tři členové štábu. Prostě o té ceně rozhodli úplně cizí diváci, ne vaši přátelé a kamarádi, co pro vás hlasujou automaticky. To byl krásný zážitek.

Co pro vás byl doposud největší úspěch či zážitek s vašimi filmy?

Jeden jsem třeba popsal právě teď. Před každou premiérou jsem tak trochu na trní, jak lidi nový film přijmou. Takže každá premiéra je taky adrenalinový zážitek. Když pak vidíte, že se to lidem líbilo, tak to je ten nejlepší pocit. Že to má smysl dělat. Ceny od porot jsou hezké, ale filmy se přeci točí pro lidi. Nějak neuznávám takový ten pohled některých tvůrců, že filmem hlavně vyjádří sami sebe, své pocity, bez ohledu na to, jestli to lidi poberou a jestli je to nebude nudit. Já od prvního momentu vymýšlení námětu myslím hlavně na diváka. Aby ho to bavilo.

Každoročně se účastníte soutěže 48 Hour Film Project. Jaké máte zkušenosti s touto soutěží, co vás motivuje se maratonu zúčastnit a co vám to přineslo?

Osmačtyřicítka je jako koňská dávka adrenalinu. Je tam velké napětí, soutěživost je cítit mnohem víc než na běžných festivalech. V pátek večer dostanete zadání, pak to celé musíte za dva dny udělat a v neděli večer odevzdáte film. Naučí vás to se dobře zorganizovat, protože na nějaké prostoje tady není čas. Máme na to už vypracovaný osvědčený postup, abychom to stihli dokončit tak, jak jsme si to celé představovali. To se pak hodí i pro normální natáčení.

Jako bývalý novinář jistě víte, jak se u nás pohlíží na ty, kteří točí nízkorozpočtové filmy bez štemplů odborných škol, bez podpory fondu a silných producentů.

Já novinář stále jsem, pracuju jako hlavní editor v Hospodářských novinách. Ale myslím, že tohle si víc než filmoví novináři uvědomují právě sami nezávislí filmaři. Je to těžké, zvučnější festivaly tady o krátkometrážní nezávislou tvorbu příliš nestojí, na rozdíl od světa, taková je moje zkušenost. Mimo mainstream tady filmová branže v podstatě bere v potaz jen filmy z filmových škol. Třeba festival Prague Shorts, což organizuje pořadatel karlovarského festivalu. Tam českou sekci sestavili výhradně z takových filmů. A o tom, že se tady takhle na nezávislý film pohlíží, svědčí třeba i Český lev. Je tam kategorie pro studentské filmy, ale pro nezávislé ne. Zato venku je to jinak, třeba v Británii mají přímo British Independent Film Awards, tedy takový Lev pro nezávislé filmaře. Takže kdyby takový Lesapán, což je mimochodem vynikající krátký film, neměl v zádech filmovou školu, nikdy by v nominaci na Lva nebyl. A možná ani na těch Prague Shorts.

Mají novináři povědomí o nezávislém, případně nekomerčním filmu, nebo pořád žijí v domnění, že tu máme jen profesionály a amatéry?

Podle mě většina žije jen těmi filmy, které vidí na novinářských projekcích, organizovaných distributory. To je jejich svět a za jeho hranice se myslím nevydává skoro nikdo. Já jsem o filmu psal pět let a také jsem se v té době o nezávislý film nezajímal. O tom, že filmoví novináři uznávají v podstatě jen mainstreamovou tvorbu, dokonale svědčí Ceny české filmové kritiky. Ceny a nominace tam dostávají vesměs ty stejné filmy, jaké oceňují na Českém lvu akademici, což jsou v drtivé většině lidé z filmové branže.

Jaký cítíte osobně vy rozdíl mezi amatérským filmem a filmem nezávislým?

Slovo amatérský v sobě nese negativní význam, každý si pod tím představí mrzkou kvalitu. Spíš než film něco jako home video z dovolené – i takových „filmových“ počinů vzniká dost. Nesrozumitelně odvyprávěný příběh, špatně natočené, zbytečné záběry, nudné pasáže. Já proto pro naši činnost používám jen slovo nezávislý film. Děláme film, chceme, aby vypadal jako profesionální produkce, ale platíme si to sami, nemáme za sebou žádné producenty. Byť většina lidí v Česku přesně neví, co si pod pojmem nezávislý film představit, a bohužel si to často pletou s těmi amatérskými počiny. Ve světě je ale indie film pojem a má své pevné místo vedle toho "závislého".

Jak se vám pozdává úroveň soutěží a festivalů v Česku, které zastupují nekomerční filmovou tvorbu?

Samozřejmě jsem rád za každý takový festival, který v Česku je. Třeba kladenská Klapka, hradecký Cinema Open nebo budějovická Černá věž. Pro většinu nezávislých filmařů je to asi jediná příležitost, jak dostat svůj film na plátno, protože jak jsem říkal, ty zvučnější festivaly se podle mé zkušenosti koukají spíš po tvorbě filmových škol. Tyto menší festivaly často dělají nadšenci a peněz na to není moc, takže je to v podstatě obdoba nezávislých filmařů. Pak je samozřejmě těžší to zpropagovat, nemůžete si dovolit dát víc peněz do reklamy, média to moc nezajímá. Jinak úroveň festivalů je různá, někde to funguje super, organizace, komunikace, projekční kopii stačí nahrát ke stažení na Dropbox. Jinde ještě nepochopili, že jsme v roce 2016, a zatímco já mám filmy připravené k projekci v digitálních souborech nebo DCP, chtějí poslat DVD. Poštou... V zahraničí je tohle jinak, sám jsem se o tom přesvědčil. Pozvali nás třeba na festival do Vídně, kam do programu zařadili Bubliny nelžou. Něco takového jsem tady nikdy neviděl. Špičkově zorganizovaný festival v kinech v centru Vídně, akreditační centrum, tlustý katalog na křídovém papíře v němčině a angličtině, kde náš krátký film dostal takový prostor, jaký mají v katalogu Febiofestu filmy z hlavní soutěže. To je prostě důkaz toho, že na Západě se na indie film koukají úplně jinak než tady.

Co vás vedlo k tomu natočit dva filmy na iPhone? Věříte, že mobilní telefony mohou nahradit filmové kamery, či je to pro vás spíše dočasnou módou?

Je to další možnost. iPhone – s jinými smartphony zkušenost nemám – umí dnes opravdu špičkový obraz a mě zajímá, kam až se dá zajít. Samozřejmě se s tím točí jinak, telefon má řadu omezení, třeba má nižší dynamický rozsah než profesionální kamery, takže se nedá čekat, že by chytré telefony ve velkých produkcích vytlačily Arri nebo Redky... Ale šéf Pixaru John Lasseter na jednom workshopu řekl, že nová filmová abeceda musí se smartphony počítat. Nakonec stejně rozhoduje příběh. Žádná kamera sama o sobě ještě skvělý film nenatočila.

Jsme malý trh. Jen dva filmy z deseti si dokážou na sebe vydělat. Komerční film má své špatně řešitelné problémy. Věříte proto v budoucnost nezávislého nekomerčního filmu, či si myslíte, že se většina tvůrců snaží jen a jen zprofesionalizovat, mají pouze finanční motivaci? Co svoboda úsudku?

Svoboda úsudku je sice hezká, ale realita je jiná. Film stojí spoustu peněz, řekl bych, že ze všech umění bude patřit k těm nejnákladnějším. Není to psaní knihy, kdy vám stačí notebook. Jakmile chcete, aby to hezky vypadalo, u hraného filmu nestačí jen kamera. A to leze do peněz. Producent tu v podstatě vždycky radši vsadí na osvědčený komerční recept, než aby riskoval s někým nezávislým. Bez ohledu na to, zda je námět ohraný, příběh plytký. Ale jsou tam známé herecké tváře, kina to nasadí, televize to nasadí, má to publicitu v médiích... Tak proč to měnit a riskovat? Taky je otázka, zda nezávislou scénu nějak vůbec sledují, zda vědí, že se tady netočí jen amatérská home videa, ale že jsou tu i nezávislé filmy, které jsou zábavnější a nápaditější než umdlelá komerční produkce... A je celkem jedno, že jde třeba o film krátkometrážní. Navíc mainstreamový film tu má v oblibě i stát, fond na podporu kinematografie tu jiné než zavedené filmaře nefinancuje. Muselo by se hodně věcí změnit, aby tu nezávislý film získal důstojné místo.

Unitedfilm se snaží v Čechách vytvořit platformu pro nezávislý film, popularizovat, upozorňovat na nové tvůrce, jejich tvorbu a dát jim potřebný servis. Co vy byste jako filmař za služby uvítal?  Máte pocit, že by vláda měla podporovat i tuto oblast?

Pokud má státní podpora filmu dávat nějaký smysl, měla by jít hlavně k nezávislým filmařům, a ne do mainstreamových komerčních produkcí. Takhle se tady nic nezmění, je to svým způsobem zakonzervovaný stav. Je tady určitá sorta zavedených, ostřílených tvůrců, kteří ve své podstatě často točí stále podle jednoho kopyta a stále na to dostávají peníze od státu. Pokud by nezávislí filmaři měli reálnou šanci dosáhnout na takové peníze, filmu by to určitě velmi prospělo, protože by se do něj snáz mohla dostat čerstvá krev s neotřelými nápady. Byla by to velká motivace, a nemuselo by jít o patnáctimilionové sumy „baarovského“ typu. Pokud by se tedy ty peníze rozdělovaly průhledným způsobem.

Jak naučit autory zodpovědnosti, kooperaci a soudržnosti za cílem zviditelnit nezávislý film v ČR, aby neustále nebyl přehlížen médii, provozovateli vysílání a nebyl srážen komerčními producenty a distributory? Jak najít vhodné kandidáty, kteří by tuto oblast chtěli kultivovat a pracovat pro ni? 

Ono to souvisí s tím, o čem jsme se bavili v předchozích otázkách. Na jedné straně stojí mainstreamové produkce s velkými rozpočty, se zájmem médií, distributorů a televizí, a tedy i masového publika. Pro producenty je to byznys na plný úvazek a logicky chtějí, aby pozornost směřovala k nim a hlídají si to. Proti tomu stojí nezávislí filmaři, kteří nic z těchto výhod nemají, a nezávislá scéna v Česku je navíc hodně roztříštěná. To je asi její největší problém. Někdo má svůj vlastní web, profily svých filmů na iMDb.com a snaží se svoji činnost propagovat na maximum, jiný svůj film nahraje jen na Youtube, ale jinak o něm na internetu nic nenajdete. Samotní nezávislí filmaři si musejí uvědomit, že svou práci musejí prezentovat, jak nejlépe umí. Dělat ji maximum, snažit se být co nejlepší ve všech ohledech. Samozřejmě většina z nás chodí do práce a nemáme film na plný úvazek, což je limitující ve srovnání s mainstreamovými producenty. Takže se nedá čekat, že by se to změnilo rychle. Ale pomalu to jít může. Třeba právě Unitedfilm mi přijde jako skvělý počin, protože je to první český web, který se nezávislému filmu věnuje. A roztříštěnou nezávislou scénu může postupně sjednotit, takže filmová branže a novináři si všimnou, že v Česku vedle mainstreamové produkce je i něco jiného. Třeba se pak začnou měnit i ty věci, o nichž jsme si povídali před chvílí. Tohle je určitě správná cesta.