• nar. 16.1.1986 
  Polička, Československo

Andy Fehu (1986) je v rámci celovečerních filmů debutující režisér, přesto minimálně v české amatérské a poloprofesionální filmové scéně představuje personu, kterou nelze jednoduše minout. Jeho krátké filmy, ze kterých lze jmenovat například snímky Slepá kolej (2005) a Mikulášská (2006), se často nevyhýbaly sžíravé společenské kritice. Jeho pozdější počiny si však stále častěji ozvláštňujícím způsobem pohrávají s konvencemi hororu. Ve snímku Andyho film (2009) varioval neotřelým způsobem kategorii found footage filmů, později zase zajímavě začlenil fantaskní prvky do filmu Jež (2011). V současné době dokončuje bakalářské studium na katedře střihové skladby FAMU. Jeho celovečerní debut Nenasytná Tiffany (2015) je nevyhnutelným stvrzením, že máme co do činění s výrazným talentem českého filmu, z jehož tvorby sálá silný autorský rukopis, aniž by byl tvůrce poplatný laciným a pomíjivým trendům (MFF Karlovy Vary).

Režijní filmografie:

Andy Fehu,  neprofesionálním filmařům známý pseudonym, který skrývá nadaného komplexního a zdravě drzého tvůrce Ondřeje Pavliše,  se ocitl nyní na pomyslném piedestale.  Je totiž  čerstvým debutantem v českém kinematografickém rybníku s kritiky skvěle přijatou Nenasytnou Tiffany, ryzím nezávislým filmem ke kterému napsal scénář a chopil se režie.  Andy navíc momentálně studuje FAMU, katedru střihu a není to tak dávno co právě točil své krátké odvážné nekomerční filmy. Je tedy ideální člověk proto, aby trochu rozkryl problematiku filmové tvorby u nás.  Jako jeden z průkopníků, co natočil nezávislý film, se stal velkou motivací pro všechny, aby se nebáli jít si za svým snem.

Andy, než se dostaneme k tomu hlavnímu co nás zajímá, pojďme se obligátně podívat do doby, kdy se objevil první signál ohledně vašeho zájmu o filmovou tvorbu?

Hodně mě ovlivnily videopůjčovny, ve své době to byla cesta, jak se dostat k jiným filmům nezávisle na kinu a televizi. Zamiloval jsem se do Ramba 1  a celý filmový svět si mě naprosto získal a já do něj chtěl strašně patřit, takže už někdy na základní škole jsem si předsevzal, že jednou budu režisér. Svůj první film jsem natočil v deváté třídě, a potom jsem točil v průměru jeden krátký film ročně. I když jsem věděl, že chci být režisér, až postupně během natáčení dalších a dalších filmů jsem si teprve uvědomoval, co to vlastně být režisér znamená.

Točil jste mnoho filmů, získal široké spektrum dovedností, v podstatě do profese naskočil sám a učil se za pochodu. V čem spatřujete výhody této cesty a proč jste stále přitom usiloval o studium na FAMU?

Já považuji amatérský film za velice důležitou a potřebnou část vývoje mladého tvůrce, je to doba, kdy jediná motivace natočit film, jste vy sami a jelikož natočit jakýkoli film, tedy i amatérský, je opravdu makačka, člověk si tak vyzkouší, co všechno je pro svůj sen ochotný udělat. Hodně důležité jsou amatérské festivaly a přehlídky, setkání, kde autor pozná, jaké to je jít s kůží na trh, je nucen si film obhájit a zároveň dostane cennou lekci ve formě zpětné vazby na svá díla. Proto si také myslím, že je dobré, když autor natočí několik filmů ještě předtím, než jde na nějakou vysokou filmovou školu. FAMU anebo Písek pak představují určitou cestu, nebo další krok k tomu poznat řemeslo zase z jiné stránky, školy jsou dobré hlavně v tom, že se dostanete mezi lidi, kteří dělají to co vy, a můžete si tak najít spolupracovníky, se kterými poté třeba točíte. Na FAMU mě hlavně zajímalo, jaké to tam je.

Souhlasíte s tím, že pokud v ČR neuděláte školu, těžko se vám podaří sehnat peníze na film či dostat zajímavou příležitost? Mnoho filmařů fakultu vyhledává dnes zejména kvůli kontaktům.

Ano, kontakty jsou velice potřebné a na filmových školách je prostě větší šance, že si je naděláte. Ale nemyslím si, že by to byla jediná cesta, protože důležité kontakty se získávají celý život a například s mým producentem Filipem Broukem jsem se potkal už na střední škole a naše tvůrčí spolupráce od té doby nikdy nepřestala, a myslím, že bychom spolu točili, i kdybych se na FAMU nikdy nedostal.

Jste na prahu, kdy z vás bude filmový profesionál, nebo alespoň po dokončení FAMU se očekává vaše uplatnění v branži. Samozřejmě doufáme, že budete filmy nejen stříhat, ale pokračovat v režii. Film, respektive audiovize, bude váš denní chleba.  Je to pro vás splnění snu nebo to tak být bezpodmínečně nemusí?

Dá se říct, že už to můj denní chleba je, již několik let se živím střihem, či občasným natáčením. Naopak filmy jako režisér zatím točím jen proto, abych ukojil své kreativní ambice a proto, že mě to hodně baví. Nevím, jestli to takto musí nezbytně být, ale určitě mně to takto vyhovuje. A když se k tomu ještě připočte to, že se nám podařilo udělat Tiffany, tak se to opravdu splněným snem skoro dá nazvat.

Nebojíte se efektu, který zažil třeba Tomáš Vorel, kterému dodnes říkají, že nejlepší filmy točil před FAMU, která ho změnila?

Já se toho zase tolik nebojím, točil jsem filmy před FAMU a během FAMU tak nějak pořád stejně, a doufám, že i Tiffany se zase tolik neodchyluje od mé předchozí tvorby, a jelikož na FAMU již nebudu dále pokračovat, myslím, že už mě tolik neovlivní.  Sice nesouhlasím s tím, že by Tomáš Vorel točil dobré filmy jen před FAMU, ale souhlasím, že může mít na někoho takový vliv, který popisujete. To ale souvisí právě s tím, o čem jsem předtím mluvil, je potřeba točit filmy už před FAMU, pokusit se najít vlastní cestu a svůj styl, hrát si, zkoušet a nečekat, že ho to všechno někdo naučí ve škole. Ve škole vám pomůžou rozvíjet vaši osobnost.  

"Sto tisíc, půl milionu, milion, to jsou pro nezávislé tvůrce velké peníze a dokáží s tím dělat opravdové zázraky. Proto je škoda, že je to tady povětšinou tak extrémní, buď filmy za hodně peněz anebo za nic."

Když se ohlédnete zpátky, v čem vám byl svět neprofesionálního filmu malý, co vám vadilo? Zkuste trochu kriticky zhodnotit úroveň nekomerční kinematografie u nás? Svět soutěží, porotců, rozborů filmů. Přeci jenom jako jeden z mála jste zažil posun o kategorii výše.

Já jsem právě zažil dobu, kdy byl amatérský film ve velice dobrém a rozvíjejícím se stavu. Bylo mnoho soutěží a neexistoval ještě natolik rozvinutý internet, kde by lidé mohli prezentovat svá videa a tak jediná cesta, jak ukázat svá díla ostatním tvůrcům a zároveň zjistit jak si stojí v rámci konkurence, bylo právě na soutěžích a přehlídkách. Bohužel jich mnoho dobrých zaniklo, například PAF, nebo Underfilm či Vysněná zem, nebo mělnický Kryšpín atd. a další stále zanikají a v současné době přežívá jen pár těch nejotrlejších jako B16, Mladá kamera či Vysokovský Kohout. Problémem jsou hlavně peníze, každý kdo se chce nějak věnovat amatérskému filmu, tak to má opravdu těžké a sehnat podporu je v podstatě zázrak. Paradoxní vlastně je, že státem byla vždy dobře podporovaná soutěž Český videosalon, kdysi Český lvíček, která měla mít funkci podobnou jako je Český lev v profesionálním světě, a tedy upozorňovat na zajímavé talenty a udělovat ceny, které můžou mít nějaké jméno.  Bohužel tato soutěž byla vždy pochybných kvalit, tvořena bez nulové invence a snahy využit její potenciál. Všechny výše zmíněné soutěže (kromě Českého videosalonu) byly anebo jsou po stránce rozborů, porotců a podobně na hodně vysoké úrovni. Vždy tam byla snaha mladým tvůrcům pomoci a něco jim předat a v rámci možností vždy odváděli výbornou práci.

Tenkrát jste získal mnoho ocenění, pozitivních reakcí na soutěžích. Pomohlo vám to někdy v praxi vůbec k něčemu? Například, že by vám to v něčem cestu ulehčilo?

Ano, vždycky to vypadá dobře, když se může autor prezentovat filmy, které navíc byly někde oceněné, takže ano, má to svoji hodnotu a na druhou stranu je pro filmaře dobré sem tam někde vyhrát. Je to malinkaté utvrzení se, že to, co děláte, snad není úplně blbé.

Lidé a většina profesionálů mají pocit, že film vzniká buď plně profesionálně – komerčně, nebo naopak amatérsky až diletantsky. Souhlasíte s tím, že je nutné podpořit i něco mezi tím, tzv. středoproud, dejme tomu český nezávislý i nekomerční film?

Ano určitě! V tomto světě je více svobody a uvolněnosti, více se riskuje a riskovat je podle mého potřeba. Já si právě myslím, že tento nezávislý či amatérský film nepotřebuje zase tolik peněz, autoři jsou vděční za cokoli, sto tisíc, půl milionu, milion, to jsou pro nezávislé tvůrce velké peníze a dokáží s tím dělat opravdové zázraky. Proto je škoda, že je to tady povětšinou tak extrémní, buď filmy za hodně peněz anebo za nic.

V některém z rozhovoru jste byl označen za poloamatéra pracující v poloamatérských podmínkách. Je to pro vás důkaz, že prostě český film si neumí s filmaři jako vy poradit? S těmi co touží natočit velký film, podřídí tomu vše, přestože se tím primárně neživí.

Je to možné, ale to je hlavně asi proto, že točím filmy trochu jinak, než je obvyklé, složitá kamerová technika a uhlazená forma pro mě není primární, proto mé filmy nevypadají tak, jak jsou diváci zvyklí a neví možná, jak to nazvat. Mrzí mě, že přirovnání amatér je vnímáno tak negativně. Amatér je ten, kdo to dělá s láskou a tento fakt je v podstatě i pravým významem toho slova. Proto se ani já tomuto přirovnání zase tolik nevyhraňuji. Rozdělení mezi amatérským a profesionálním je stejně strašně komplikované. Profesionál je ten, kdo se tím živí a má to jako profesi, ale taky svá díla může dělat s láskou, kdežto amatér je ten, co točí a tvoří, i když to pro něj není zdroj příjmu, a může to být klidně profesionál, který si prostě točí pro radost. Například David Lynch je profesionál, který ve volných chvílích točí krátké amatérské filmy. A neznamená to, že je tím něco méně nebo něco více.

Většina filmů, které jste do vašeho debutu natočil, neměly vysoké rozpočty. Můžete srovnat rozdíly v práci předtím a nyní se zkušeností s Tiffany? Výhody většího rozpočtu, případně nevýhody a jestli jste se musel něčemu podřizovat?

Já si myslím, že jsem Tiffany točil stejně jako své předchozí filmy, věděl jsem, že rozpočet nebude veliký, a proto jsem ten film vymyslel tak, aby byl plnohodnotně natočen v podmínkách, které jsme si mohli dovolit. A to je v podstatě stejný princip, který jsem i dříve uplatňoval na mých krátkých filmech. U Tiffany byl hlavní rozdíl v tom, že má celometrážní stopáž, a tedy již nebylo možné natočit celý film za víkend. Díky tomu, že jsem se obklopil lidmi, kteří jsou na stejné vlně jako já a to včetně obou producentů, tak jsem měl v podstatě volnou ruku v tom, co a jak budu točit, nikdo mě nijak nenutil se podřídit. U celovečerního filmu je velice důležitá postprodukce a myslím, že to je jeden z hlavních rozdílů oproti amatérské tvorbě.

Jak vznikl nápad na Nenasytnou Tiffany? Chtěl jste ho od prvopočátku prosadit do kin? Prozraďte nám tu zajímavou cestu od námětu až po distribuci?

Nápad na Nenasytnou Tiffany vychází z jednoho náhodného setkání s hledačem kovů na poli. Zaujal mě jeho detektor a zvuky, které vydává. Po několika letech jsem si na tento okamžik vzpomněl a uvědomil si, že mě to pořád fascinuje a jelikož neznám moc filmů, kde by se s tímto pracovalo, začal jsem si vymýšlet vlastní příběh. Od tohoto okamžiku po premiéru ve Varech uplynulo asi dva a půl roku. První, kdo nás podpořil, bylo město Horní Jiřetín, kde se velká část našeho filmu odehrává. Dalším důležitým okamžikem bylo, když do projektu vstoupil Leoš Noha. Natáčení bylo rozděleno na tři části, jaro, léto a podzim, a dohromady se točilo 17 dní. Od začátku byl náš cíl dostat film mezi lidi, takže jsme doufali, že bude natolik zajímavý, že některého distributora zaujme. Což se také stalo a jsem A Company moc vděčný.

Státní fond vám v programu debutantů do 35 let přidělil nevídanou podporu, můžete říci, kolik to bylo a jestli to pro vás nebylo překvapení?

Bylo to dva a půl milionu korun a ano, bylo to hodně velké a moc milé překvapení. Tahle podpora přišla ve správný čas a hodně nás všechny uklidnila, věděli jsme tak, že Tiffany můžeme plnohodnotně dokončit.

Voláme po financování nezávislých, nekomerčních i krátkometrážních filmů a pro rovné podmínky mezi žadateli a zvýhodňování  čistě komerčních filmů. Proto se upřímně ptám, jestli si myslíte, že by vám podporu dali i kdyby jste nyní nestudoval na fakultě?

Těžko říct, do jaké míry tam hrál tento fakt, ale myslím, že pokud, tak spíše jako jeden z mnoha prvků. Pevně věřím, že dalšími fakty, proč jsme získali podporu, bylo to, že Tiffany porotu prostě zaujala, což také dokládá kladný posudek na scénář, který jsme obdrželi. Dalším faktorem jsou určitě také moje dřívější filmy, které jsem k žádosti přikládal a které také komise pozitivně komentovala. V neposlední řadě jsme také měli tu výhodu, že byla skoro polovina filmu již natočená a mohli jsme tak ukázat nějaké obrázky a scény. Kromě toho Tiffany vznikala čistě jako nezávislý film bez jakékoli spolupráce s FAMU.

Potažmo, vznikl by vůbec film Tiffany bez podpory fondu, zajistil by producent, či distributor v před nákupu práv dostatek peněz na celý film?

Podpora od Fondu byla pro vznik Tiffany zásadní. Ale právě v tom je to hodně pozitivní, to, že se tady objevila taková možnost jen pro debutanty. To mě přijde jako opravdu dobrý krok ze strany fondu. Díky tomu, že je to pro všechny napříč spektrem, tedy ne jen pro Famáky, tak se může přihlásit v podstatě kdokoli. Na debut se peníze vždycky shánějí nejhůře, takže je super, že tato možnost je opravdu jen pro úzký okruh lidí a ti nemusejí konkurovat s ostatními profesionálními režiséry a projekty.

Jak je to s právy u Tiffany? V jakém poměru je držíte vy, producent či distributor?

Nejsem si jist, ale myslím, že všechna práva na film máme my, respektive společnost Company F, kterou vlastní producenti Filip Brouk a Filip Čermák, ti ji založili právě pro tvorbu mých filmů. 

Žurnalisté o vás mluví o jakém si zázraku, že jste se vy a váš režijní styl vzal zčista jasna, pějí na vás chvályhodné přívlastky. Není vám líto, vzato i  obecně, že tenkrát vy i  tvůrci podobného typu co nemohou na školu, nemají mnoho podpory ke svým projektům?

Líto mně to není, já jsem měl vždycky podpory dost na to, co jsem potřeboval. Ano, bylo to těžké a člověk musel hledat různá řešení, ale já si myslím, že to k tomu prostě patří. Cesta by měla být trochu trnitá a hlavně v dnešní době jsou možnosti pro amatérský film velice otevřené. Sehnat dostatečně dobrou techniku na film není nic zase tak komplikovaného. A poté je to všechno o nápadech. Nemůžeme se nechat odradit hned na začátku tím, že nás nikdo nepodporuje. Já myslím, že je to potřeba brát více pozitivně. Nevzali mě sice hned na FAMU, ale díky tomu jsem zase byl v Olomouci na Filmové vědě na Univerzitě Palackého a bylo to pro mě natolik zásadní, že jsem vlastně rád, že mě tehdy na FAMU nevzali. 

Dovedete si představit, že by jste točil nějaký váš film s rozpočtem už tenkrát? Například nezapomenutelnou Nerozluštitelnou záhadu užívání si.

Rozpočet vždycky vychází z toho, co je potřeba. A povětšinou toho není potřeba zase tak mnoho, hlavně v amatérském filmu. No a Nerozluštitelná Záhada dokonce rozpočet měla, bylo to tehdy 7 tisíc, které nám sponzorsky věnoval můj kamarád Jan Smejkal. Není to sice úplně závratná částka, ale více jsme tehdy nepotřebovali.

Věříte v lepší zítřky ohledně zájmu producentů - distributorů podporovat novou neotřelou nezávislou tvorbu?

Ano, věřím, a zároveň doufám. Byl bych rád, kdyby tomu třeba i Tiffany napomohla.

Co pro vás byl s Tiffany nejhezčí zážitek? Projekce na festivalu ve Varech řadíte jak vysoko?

Nedokážu říct jeden, protože jich je mnoho a Vary jsou samozřejmě hodně vysoko, ale například i projekce před zkušebním publikem, kdy byl film poprvé tak nějak pohromadě a já slyšel poprvé, jestli to vůbec dává smysl i někomu jinému, nezaujatému. A jelikož byly tehdy reakce pozitivní, byl to také moc příjemný zážitek.

Jaká je pro vás ideální představa do budoucna. Točit každý rok jeden film, neškemrat neustále o peníze, neřešit existenční starosti?

Točit jeden celovečerní film ročně je na mne asi zatím moc rychlé tempo, ale byl bych rád, kdyby se povedlo roztočit zase další projekt, byl bych rád, kdybych to dělal se stejnými lidmi, a to ostatní se uvidí.

Andy, bylo nám ctí, že jste nám poskytl rozhovor. Oceňujeme váš zlomový úspěch, dokázal jste, že filmaři jako vy, pokud mají dostatečně silnou vůli a podporu mohou natočit nezávislý film, který se dostane do širší distribuce. Měl by jste na závěr nějaký vzkaz, poučení pro ostatní, jak pracovat, aby se jim povedlo něco podobného?

Já jsem se nejvíce naučil tím, že jsem točil filmy, ať jsem měl peníze, nebo neměl, ať jsem byl na FAMU, nebo ne. Každý další film mě někam posunul a díky tomu jsem tam, kde jsem. Takže točte, nevím, jestli je to rada, ale určitě to je podle mě cesta. Držím palce všem amatérům.