nar. 27.5.1987
Olomouc, Československo

Režijní filmografie:

Honzo, jsme rádi, že se nám s tebou konečně podařilo udělat rozhovor. V Hradci Králové si zanechal na festivalu nezávislých filmů první stopu s filmem Dobytí vrabčího hnízda, kde si prokázal neobyčejnou scénáristickou svěžest, kameramanskou lehkost a zručnost v postprodukčních schopnostech. Nebylo ti zatěžko vyhodit něco do vzduchu. Co se u tebe od té doby změnilo?

Děkuji za poklonu. Vyhodit něco do vzduchu mi nikdy zatěžko nebylo, změnilo se ale to, že bych teď ve svém filmu nenechal nic vybouchnout jen pro tu pouhou radost z atrakce. Protože i ta atrakce musí mít svůj význam ve vyprávění a vyznění dané scény, nebo celého filmu. Nemá smysl diváka atakovat tunou explozivních momentů, pokud není napnutý a neprožívá s postavami jejich příběh. Takže pokud se opravdu něco změnilo při mém amatérském točení, tak je to přístup k tématu. S kolegou Lukášem Masnerem jsme se bavili, že amatérské točení ztratilo trochu kouzlo, když jsme to začali brát vážněji a “víc profi”. Možná naše filmy vypadají líp, ale trochu mi chybí ta klukovská radost, že jsem si vyrobil vlastní scénu s výbuchem.

Co momentálně děláš, studuješ nebo se už něčím živíš?

Jsem v posledním ročníku studia teorie filmu a divadla a snažím se dopsat diplomku, ale není na to už moc čas právě kvůli práci. Od září loňského roku pracuju jako dramaturg, zároveň se na volné noze živím jako motion grafik, takže vytvářím různé titulky, efekty a animace do hraných nebo dokumentárních filmů. Také točím různé propagační spoty, klipy a podobně. Zároveň mám několikaletou praxi jako kameraman televizního zpravodajství. 

Následovali filmy Bady a volné pokračování Dobytí vrabčího hnízda, Případ pro Jáchyma Semiše.  Pověz nám něco o těchto projektech blíže. Jak vznikaly? Který ti je bližší? Jak dlouho si je natáčel a jestli seš s výsledky spokojen?

Tuto dvojici filmů mám ze své dosavadní tvorby asi nejraději mimo jiné proto, že jsou oba velmi odlišné. Bady je pro mě celkem atypický film, protože to není akční žánrovka, ale syrové drama se silným tématem, na které bych si asi netroufl, kdybych se nemohl opřít o skvělý scénář Miloše Kameníka, který s celým projektem přišel. Původně si ho chtěl i sám natočit, ale pak mi ho přenechal, poté co jsem do něj nějakou dobu hučel, protože jsem byl z námětu, kde lidé chovají místo psů lidi, naprosto nadšený.

Nepamatuji si už, jak dlouho jsme Badyho točili, protože vznikal různě po odpoledních, jak měl kdo zrovna na natáčení čas. Potom natočený materiál asi půl roku ležel ve střižně a já se nemohl dokopat k tomu, abych ho zpracoval. Ne, že bych si nevěděl rady, ale prostě jsem nějak neměl nutkání na tom pracovat. Myslím, že odstup, který jsem za tu dobu získal, filmu ve výsledku docela pomohl. Samozřejmě teď s dalším odstupem bych Badymu asi vytkl spoustu věcí, ale v zásadě jsem s tím filmem spokojený. Baví mě spojení mého a “Kameníkovského” stylu a myslím, že Tomáš Zabilanský v hlavní roli podal výkon, který dalece přesahuje hranice amatérského filmu. Jinými slovy jsem měl k dispozici skvělý scénář, skvělého herce, a pak si vyzobal úspěch s filmem. :-)

Případ pro Jáchyma Semiše je mi ale pořád poetikou, hravostí a komiksovou nadsázkou asi bližší, přestože v mnoha ohledech působí podstatně amatérštějia nevyváženěji než Bady. Na základě filmů jako Čtyři vraždy stačí, drahoušku!, Kdo chce zabít Jessii? apod, mě napadlo natočit film o mladém detektivovi a zasadit ho do komiksově stylizovaného příběhu a světa. K napsání scénáře jsem oslovil kamaráda Ondru Čížka, který má obrovský přehled v komiksech a obecně v popkultuře, a zároveň mi se svým divadelním spolkem Duo Podprůměrných pravidelně dokazuje neuvěřitelný literární talent. Vytvořili jsme společně koncept českého superhrdiny, a ponechali mu jméno Semiš, které jsem použil v předešlém Dobytí vrabčího hnízda (nejedná se tedy o přímé pokračování, spíš o takový vtípek), a v grotesce Trable s trumpetou, kterou jsme s Ondrou napsali a natočili už dříve.

Jáchymovo dobrodružství pro mě byl takový splněný klukovský sen a přestože jsme se samozřejmě potýkali na natáčení s klasickými obtížemi amatérského filmu (nedostatek prostředků, herců, všeho…), neskutečně jsem si užil šperkování celkové stylizace filmu a pološílených akčních scén.

Na rozdíl od Badyho jsem se tady částečně podílel na scénáři, proto mám možná k Případu pro Jáchyma Semiše osobnější vztah a mám jej raději. Spokojený jsem ale s oběma filmy. Bady je pro mě silný tématem a určitou čistotou všech složek, na Jáchymovi mám rád pozitivní energii, kterou z toho filmu dodnes (možná jenom já) cítím- prostě jsme si tvorbu toho filmu maximálně užili. 

Z tvého rukopisu není těžké vypozorovat, kde hledáš inspiraci k filmům. Můžeš za sebe říci, kdo je pro tebe filmařský vzor číslo jedna?

Kinematografie se samozřejmě neustále posunuje a s každým novým filmem je i nová inspirace. Člověk přirozeně přebírá a půjčuje si postupy velkých filmových tvůrců, trendy se proměňují a tím i přístupy režisérů. Pokud mi ale nějaký filmařský vzor přetrvává, pak asi na prvním místě Steven Spielberg. To, co na jeho filmech obdivuji, ale nejsou zprofanované rodinné hodnoty a “srdíčko”, ale především to, jak dokáže funkčně propojit všechny složky filmové řeči a vyprávět příběh. Obdivuji jeho schopnost strhnout diváka pouhou sílou filmařiny. Na spoustu lidí to možná může působit až trochu naivně, že zrovna tento komerční klasik, ale když se podíváte na mou dosavadní tvorbu, je to vlastně naprosto logické.

Mezi další filmaře, kteří mě inspirují, patří samozřejmě Stanley Kubrick, Alfred Hitchcock, William Wyler, Martin Scorsese, David Fincher a další. A samozřejmě obrovský vliv na  mě a moji generaci mají filmy Christophera Nolana. 

Jak hledáš látku ke svým filmům? Scénáře píšeš sám, nebo si někoho bereš na pomoc?

To je různé. Často mě napadne jen určitá situace, a na základě ní mě napadne celý příběh. Nebo mě naopak napadne způsob, jakým bych rád nějaký příběh vyprávěl, a samotný příběh domýšlím až zpětně. To se mi stalo například u Dobytí vrabčího hnízda, kdy mě lákalo natočit film, který bude propojovat několik médií a několik fičních světů, které se budou vzájemně paralelně ovlivňovat.

S autorstvím je to různé. Scénář k Badymu jsem dostal už hotový. Často mě ale napadne nějaké téma, a uvažuju, kdo by ho se mnou dokázal zpracovat. Takhle vznikl Případ pro Jáchyma nebo scénář k filmu FreeCamp, který jsme zrovna dopsali s Davidem Petrážem (další člen zmíněného Dua Podprůměrných). FreeCamp je dystopie odehrávající se na skautském táboře, který zde funguje jako zmenšený model lidské společnosti. Davida jsem oslovil proto, že jsem věděl, že ho bude zajímat tohle téma, a bude velice poctivý při vymýšlení pravidel fikčního světa, což se při práci na scénáři potvrdilo.

Občas mě ale napadne téma, které mě osobně interesuje a nechci ho s nikým rozebírat, proto jej raději napíšu sám. Takhle jsem napsal scénář k Dobytí nebo ke svému poslednímu filmu Trhlina. Je ale rozhodně bezpečnější pracovat ve více lidech.  

Nemáš vyloženě filmové vzdělání, kam chodíš na informace, jak se sám sebevzděláváš? Kamil Fila tvrdí, že k tvorbě žánrových filmů musíš mít hlavně nakoukáno, souhlasíš s ním? 

Filmově se člověk samozřejmě nejlépe vzdělává sledováním filmů, a to i těch špatných. Studium teorie mi navíc pomohlo vytvořit si určitý analytičtější přístup k filmu. A vůbec nejdůležitější je konfrontovat se s diváky. Tzn.poslouchat kritiku a snažit se ji přijímat a posouvat se, ač je to samozřejmě občas těžké. Hodně jezdívám na festivaly amatérského filmu, jako je Mladá kamera v Uničově, kde je možnost diskutovat se skutečnými filmaři a učit se od nich.

Kamil Fila má samozřejmě pravdu, a neplatí to jen pro žánrový film, ale pro film obecně. Člověk by měl mít přehled v oboru, kterému se věnuje. Ale zároveň to nese i opačné riziko: Příliš obsáhlé znalosti můžou vést k tomu, že má autor tendenci přeplnit svůj film odkazy a očekávat, že divák je všechny rozpozná a pochopí. U žánrového filmu se tak často může stát, že autor očekává, že si divák některé informace o ději a postavách sám automaticky doplní na základě vlastní znalosti daného žánru, jeho pravidel a klišé. Naštěstí přílišná vzdělanost u mě až tak nehrozí, takže cajk. :-) 

Můžeš přiblížit kameramanům s jakou technikou a příslušenstvím pracuješ? Jsi se svou výbavou spokojen, co je tvůj sen, s jakou technikou pracovat?

V současné době točím na digitální zrcadlovku, a to je samozřejmě pro amatérského filmaře zbraň s ohromným množstvím možností. Levně je možné mít zařízení, které vytváří téměř filmový obraz a se kterým se navíc velmi snadno a rychle manipuluje. Takže pro potřeby amatérského filmu je zrcadlovka ideální. Samozřejmě bych chtěl točit na ještě lepší techniku, půjčit si třeba kameru RED, aby moje filmy vypadaly ještě lépe, než ze zrcadlovky, která má samozřejmě svá omezení. Ale v zásadě je to zatím dostačující. Pořád si myslím, že o něco lepší kvalita obrazu nedělá automaticky lepší film. 

V čem tvoříš postprodukční efekty do filmu a jak ti dlouho například jeden běžný efekt trvá, například výstřel ze zbraně a rozstřelením pavouka na zdi? 

Popravdě pro mě tvorba vizuálních efektů není to hlavní, co by mě bavilo. Vždy se k tomu snažím přistupovat víc jako režisér, než jako grafik. To znamená vymyslet danou scénu už na natáčení tak, aby se dala co nejsnáze zpracovat a efekty vypadaly co nejrealističtěji. Znalost různých programů na postprodukci je pak spíš nutnost v podmínkách, ve kterých své filmy točím, ale obecně si myslím, že režisér, který chce dělat trikové filmy, by měl mít alespoň teoretickou představu o tom, jak vizuální efekty vlastně vznikají. Protože princip je vždycky stejný, ať už používáte jakýkoliv program. Zároveň platí, že obzvlášť u nás jsou možnosti vizuálních efektů značně omezené a nemůžete se prostě spoléhat na to, že natočíte prázdný záběr, a trikaři vám  tam vytvoří cokoliv.

K postprodukci používám vcelku běžné programy, které asi používají všichni. Možnosti jsou dnes opravdu obrovské, a na běžném stolním počítači je možné vytvářet opravdu působivé věci. Na internetu jsou navíc tisíce tutoriálů, stačí tomu jen věnovat trochu času. Zrovna výstřel ze zbraně je velmi jednoduchý trik na jedno filmové okénko. Prostě zabarvím a rozsvítím prostor před hlavní zbraně. Případně je možné na internetu sehnat zdarma nebo za poměrně nízký poplatek různé předtočené a naklíčované plameny, kouře, částicové efekty apod. 

Jak hodnotíš cenovou politiku poloprofesionálních a profesionálních editorů a kompozičních nástrojů?

Jak jsem už řekl, dnešní možnosti jsou obrovské. A je i velké spektrum možností, v jakých programech lze pracovat. Existují grafické nástroje za statisíce, jejichž nápodoby se stejnými funkcemi jsou k dispozici zadarmo.

Vyhovuje ti přístup a úroveň zajetého schématu amatérského filmu v současnosti?

Trošku mě mrzí, že termín “amatérský film” spousta lidí automaticky vnímá trošku hanlivě. Amatérský neznamená automaticky špatně udělaný, a je spousta skvělých filmařů, kteří dokázali právě z amatérského looku svých filmů vytvořit velmi svébytnou poetiku. Tento pohled na amatérský film se pak samozřejmě zákonitě odráží v návštěvnosti festivalů amatérského filmu, které pak bojují o každou korunu. Na druhou stranu ale tyto festivaly jsou a navzdory podmínkám si často udržují opravdu velmi vysokou úroveň, zvou renomované tvůrce a amatérští filmaři mají jedinečné příležitosti své filmy pouštět na plátně a diskutovat o nich. Já osobně například nedám dopustit na Mladou kameru Uničov a velmi mi chybí pražský Paf. 

Jak ty chápeš pojem český nezávislý film? Jak by jsi se sám charakterizoval?

Já mám pocit, že všechny české filmy jsou svým způsobem nezávislé, tím že u nás nefunguje něco jako studiový systém. Filmové produkce u nás jsou pořád poměrně malé společnosti založené soukromníky, kteří měli odvahu.

Já o sobě rád říkám, že jsem poloprofesionální nezávislý filmař. Slovu amatérský se občas raději vyhýbám úplně. Jak jsem už řekl, působí to spíš negativně.  

Jsi známý jako self made man? Chceš v tomto duchu pokračovat co nejdéle? Co považuješ za výhody a nevýhody, když si řídíš hereckou akci i obsah záběru?

V případě amatérského filmu je to často nutnost. Naše filmy musí vznikat velmi rychle a není čas na složitější vysvětlování. Proto než bych vysvětlil kameramanovi, co po něm vlastně chci, raději si záběr natočím sám. Mnohem raději bych ale točil víc v klidu a měl vedle sebe zkušeného kameramana, který by dokázal můj film svým uměním povýšit. U posledního filmu Trhlina jsem si to potvrdil, když jsme se za kamerou střídali s Lukášem Masnerem.  

Kdyby sis jednou musel vybrat, postavíš se raději za kameru nebo na režijní křeslo?

Jednoznačně mě láká režie. Kamera mě sice baví a mám většinou jasnou představu o vizuální stylizaci svého filmu, ale raději bych úkoloval někoho technicky zdatnějšího, kdo by tu mou představu dokázal dotáhnout. 

Jaké máš ambice do budoucna? Chceš točit své autorské filmy, nebo bys uvítal nabídku producenta?

Nabídku od producenta bych samozřejmě uvítal. S několika dokonce už i jednám. Nejsem úplně typ autorského filmaře, který by chtěl točit jen svá témata a své scénáře. Naopak mě baví zpracovávat jako režisér cizí látky, případně když na vlastní látce můžu spolupracovat s jinými talentovanými lidmi. Zároveň stále víc a víc narážím na hranice možností amatérského filmu, a velmi rád bych se přesunul k filmu profesionálnímu. Ale jestli se mi to povede je samozřejmě velká neznámá… 

Bral by si možnost, kdyby si na bázi nějaké méně administrativně grantové žádosti, mohl získat alespoň část nákladů na své filmy?

Všemi deseti.:-) 

Když by ses mohl zasnít, jak by podle tebe mohl vypadat sektor nezávislého filmu v ČR? Něco jako druhá liga pod komerční kinematografií.

U nás je na film prostě málo peněz a reálně u nás neexistuje právě ta komerční kinematografie. Jednoduše proto, že jsme malá země, a pokud se film nedostane do zahraničí, tak pouhá návštěvnost u nás ho většinou nezaplatí. Moje takřka utopická vize je, že by se u nás točil kvalitní mainstream, který by vydělával sám na sebe a na ty menší nezávislé a artovější věci. Ale pro něco takového by bylo potřeba kompletně přepracovat systém financování filmu. Vzít si příklad například z Dánska nebo Francie. Když jsme u té Francie, ta má například skvělý systém podpory krátkého filmu, pomocí kterého se pak režiséři postupně “kvalifikují” k větším filmům. U nás mi nějaká výraznější podpora krátkého filmu chybí.  

Libí se Ti jako filmaři projekt Unitedfilmu? A co by si na něm rád našel za informace?

Líbí se mi moc! Jsem rád za jakýkoliv projekt, který pomáhá amatérskému nebo nezávislému filmu představit se veřejnosti. Obecně vidím jako velký problém českého amatérského filmu nějakou neschopnost se sjednotit. Existuje spousta serverů, spousta festivalů, ale žádný z nich vlastně nefunguje úplně stoprocentně. Přál bych si, aby existoval jednotný server, na který přijdu a najdu tam všechny amatérské filmaře, kteří sami budou ochotni se tam prezentovat. Na druhou stranu díky bohu za všechny současné festivaly amatérského filmu a podobné projekty, díky kterým máme my amatéři možnost své filmy vůbec někde pouštět. A Unitedfilmu přeju, aby se držel a udržel, nakročeno má myslím skvěle.