nar. 2.1.1991, Plzeň, ČR

Ladislav Plecitý se narodil 2. Ledna 1991 v Plzni a dětství strávil v malémšumavském městě Sušice. Již na základní škole se začíná věnovatamatérskému filmu a točí celovečerní kriminální komedii „Mafyjózo“ a fantasysnímek „Carpe Diem“. Postupně si zkouší různé filmové profese, ale stáletíhne směrem k těm tvůrčím, především k režii. Během studia osmiletéhoGymnázia v Sušici sbírá první profesionální zkušenosti jako castingovýrežisér. Spolupracuje s produkcí Alfedus film a australskou filmovouspolečností Snowgum Films. V roce 2010 si podává přihlášku na Filmovouakademii Miroslava Ondříčka v Písku a v rámci přijímacího řízení točí krátkýsnímek „Telefonát“ (Lumír Olšovský, Kateřina Brožová).  V září 2010 se stává posluchačem režie a scenáristiky na FAMO v Písku,kde vznikají jeho studentské filmy „Růže“ (Jakub Štáfek, Marian Roden,Magdalena Jindrová), „Překvapení“ (Milan Šteindler, Barbora Fišerová) a„Zítra!“ (Jarek Hylebrant, Martin Dejdar, Marian Roden, Hynek Chmelař, DanaMorávková, Andrea Kerestešová) a krátkometrážní dokument "Život podduhou". Jako dramaturg se autorsky podílí na německých projektechspolečnosti Wilma Film. Pracuje jako pomocný režisér v televizi a na reklamě.  V roce 2013 točí svůj absolventský snímek „Poslední odměna“ (JarekHylebrant, Tomáš Matonoha, Marko Igonda, Lenka Zahradnická) – adaptacifantasy povídky slavného humoristického spisovatele Terryho Pratchetta. Vestejném roce se podílí na developmentu projektů pro HBO Europe a dostávápracovní nabídku z Národního divadla v Praze. Zde jako jeden z inscenátorůuvádí v létě 2014 adaptaci „Nebezpečných známostí“.  V současné době píše svou diplomovou práci na téma "Nezávislá českáfilmová scéna", živí se jako režisér na volné noze, točí reklamy, videoklipy ajako Junior Producer participuje na developmentu celovečerních snímků zprodukce společnosti Frame100r. Zároveň připravuje svůj celovečerní debutživotě nejslavnějšího středoevropského loupežníka – Jana Jiřího Grasela.

Režijní filmografie:

Představujeme další naději českého filmu, mladého režiséra Ladislava Plecitého, který na sebe nedávno poukázal žánrovou chuťovkou podle předlohy Terryho Pratchetta. Ve svém absolventském filmu s názvem Poslední odměna ukázal svoji odvahu a ambicióznost pustit se do žánrového filmu. Jak vzhlíží ke své budoucnosti, jak srovnává FAMU s píseckou akademií či jak nahlíží na nezávislé tvůrce. O tom všem se dozvíte v tomto interview. 

Láďo, jak to s vámi bylo, než jste nastoupil na filmovou akademii? Kdy se zrodil zájem o film, potažmo režii?

Bylo to někdy v mých jedenácti letech, v době kdy šel do kin první Pán Prstenů. Byl jsem na projekci ve starém lokálním kině, kde nefungovali české titulky, anglicky jsem rozuměl jen velmi málo, příběh jsem příliš nechápal, ale byl jsem naprosto konsternován audiovizuální estetikou toho filmu, jeho opulentností. Někdy v té době jsem si řekl, že tohle je to, co chci dělat. Pak mi někdo ukázal českou amatérskou parodii na film Matrix. Tuším že se to jmenovalo Metr X, před těmi 14 lety to bylo docela populární. Dal jsem dohromady pár kamarádů ze sušického gymnázia, kde jsem tehdy studoval. Kamarádův tatínek nám půjčil starou analogovou kameru na VHS kazety, místní ochotnické divadlo pár historických kostýmu a začali jsme běhat po šumavských lesích a točit celovečerní parodii na Pána Prstenů. Bez jakýchkoliv znalostí toho jak by se měl film dělat. Stříhali  jsme to přímo v kameře, tím že jsme ve správných momentech mačkali tlačítko REC. Voice-overy jsme nahrávali tak, že postava stála za kamerou a mluvila. Bylo to neuvěřitelně naivní a neumětelské, ale moc rád na to vzpomínám. Zajímavé je, že z té party jedenáctiletých kluků z malého města jsem jediný já šel na filmovou školu, ale i přesto se většina z nich dnes na různých pozicích živí filmařinou.

Zkoušel jste i FAMU, předpokládám?

Byl jsem se na FAMU podívat na dni otevřených dveří, když mi bylo čtrnáct let. Vedoucí katedry střihu, se kterým jsem tehdy hovořil, se kromě mého nízkého věku podivoval i nad tím, že nehovořím rusky. Byl přesvědčený o tom, že takhle přeci nemohu analyzovat Křižníka Potěmkina a tedy i studovat FAMU. :) Na katedře režie jsem se zase dozvěděl, že před svým potencionálním zápisem do školy mám zpřetrhat všechny vazby s rodinou a přáteli, protože během studia na ně nebudu mít čas. Myslím, že to ve mně vytvořilo nějaký psychický blok a na FAMU jsem se pak nikdy nehlásil. Bezpochyby je to jedna z nejlepších filmových škol na světě, má zvučné jméno, prestiž, ale písecká škola mi byla ideově blíž.

"Mrzí mne neochota producentů riskovat a investovat do náročnějších, žánrových filmů, respektive vychovávat publikum, aby takové filmy vyhledávalo a chodilo na ně"

Jaké máte představy o svém působení po škole?

Rád bych se etabloval jako spolehlivý, univerzální režisér schopný zpracovat žánrovou, masovou látku, ale i ambicióznější filmy s uměleckým přesahem. Chtěl bych si zkusit i další disciplíny režisérského řemesla – divadlo, dabing, televize. A samozřejmě bych se rád prosadil i v zahraničí.

Nemáte obavy, že prosadit se v českém profesionálním filmu bude složité?  Málo peněz, velká konkurence.

Neřekl bych že mám obavy. Věděl jsem, že to bude složité před patnácti lety, kdy jsem vzal poprvé do ruky kameru, vím to i teď. Kdyby to bylo jednoduché, dělal by to každý.

Byla by pro vás alternativa pracovat v televizi na televizních inscenacích, seriálech, či by jste na to nepřistoupil?

V kinematograficky vyspělejších zemích je už pěkných pár let televizní tvorba mnohem zajímavější než produkce pro kina a tento trend postupně proniká i do Čech. Navíc, mnoho příběhů se dá vyprávět pouze seriálem, dvouhodinová stopáž distribučního filmu je pro ně prostě nedostatečná. Takže ano, televize a její formáty je pro mě velmi zajímavá alternativa.

Mnoho nadaných ambiciózních tvůrců pohltí reklamní průmysl. Jak se tomu vyhnout, aby filmař přežil a mohl chystat svůj velký film do kin?

Vyhnout se tomu asi dá jedině tím, mít filmařinu jako koníček a živit se něčím jiným. :) Otázka je, proč se tomu vůbec vyhýbat? Já reklamy točím rád, pokud mám nějakou rozumnou míru tvůrčí svobody a klient mě nenutí dělat věci, za kterými si nestojím. Nedělal bych reklamu pro politickou stranu nebo pro tabákového výrobce. Většina lidí si asi vnímá reklamu pejorativně, představí si otravné, prefabrikované TV spoty propagující bio jogurty a prací prášky. Reklama ale může být zábavná, může vyvolávat silné emoce, vyprávět příběhy, ovlivnit obrovskou spoustu lidí...reklama je hrozně mocné médium. A skvěle se na ní trénuje filmová zkratka. :) 

Jak se vám osobně zdá situace v českém filmu? Je podle vás podfinancován, málo podporován? Jak si vysvětlujete, že českých filmů vzniká pořád mnoho, přesto že často nevydělají ani na náklady?

Myslím že podpora českého filmu odpovídá velikosti a možnostem místního trhu. Spíše mne mrzí neochota producentů riskovat a investovat do náročnějších, žánrových filmů, respektive vychovávat publikum, aby takové filmy vyhledávalo a chodilo na ně. Nevím jaký podíl filmů končí v červených číslech, ale obecně každý prodělečný film vnímám spíše jako individuální podnikatelskou neschopnost producenta než jako nějakou systémovou chybu.

Máte pocit, že u nás úspěšní režiséři i producenti podporují mladé tvůrce, nebo si zde každý hrabe na svém písečku?

Z osobní zkušenosti mohu říct, že mnoho producentských i režisérských osobností má velký zájem na tom, podporovat mladé tvůrce.

Na škole jste zpracoval povedení hrané žánrové krátkometrážní filmy. Nejprve thriller Zítra a poté výpravnou povídku s prvky fantasy Poslední odměna. Srovnejte rozdíly, jaké jste měl možnosti při realizaci těchto dvou filmů?

Ty podmínky byly velmi podobné. Poslední odměna byla samozřejmě mnohem zajímavější pro média, z toho vyplývá že jsme na ní měli o něco více finančních prostředků (řádově v desítkách tisíc), což pro mne znamenalo i větší tvůrčí svobodu (třeba jsem chtěl dešťostroje už na filmu Zítra, ale mohl jsem si je dovolit až na Poslední odměně). Odměna byla také absolventský snímek, takže měla větší podporu ze strany školy – vstoupila do ní finančním vkladem, půjčila nám lepší vybavení, dala k dispozici více natáčecích dnů. Štáb na Poslední odměně byl větší a o něco zkušenější.

FAMO si vzalo Poslední odměnu hodně k srdci, něco jako výpravný reprezentativní školní projekt, je to tak, či se mýlím?

Nemyslím si že by k tomu filmu vedení školy přistupovalo nějak jinak, než k jakémukoliv jinému studentskému filmu. Pokud ano, tak mi to nikdo nedal najevo. Možná jen na realizační poradě, když jsem přinesl ukázat licenční smlouvy podepsané od Terryho Pratchetta, tak všichni chtěli ten podpis vidět a někdo v žertu prohlásil, že by se ta smlouva měla zarámovat a pověsit na zeď. Bylo to spíše naopak, musel jsem si dlouze a komplikovaně obhajovat že opravdu budu schopen tento film realizovat, že dodržím daný rozpočet, termíny...jedinou výjimkou, kterou mi škola udělila, bylo možnost překročit stanovenou stopáž o 10 minut.

Vynikající práci odvedli i vaši kolegové. Kameraman, specialista na efekty, zvukař a další? Můžete je jmenovat a říci o nich něco bližšího? Komu dalšímu vděčíte za skvělý výsledek?

Těžko jmenovat jednotlivce, film je týmová práce, na Poslední odměně se podílelo kolem stovky lidí a každému z nich vděčím za výsledek. Pokud někoho zajímají konkrétní jména, ať se na film podívá a nevypíná ho před závěrečnými titulky. :)

"Formálně se mi zdají filmy z FAMU slabší, obsahově méně přístupné, staromódní, žijící si v jakési intelektuální bublině"

Stihl Miroslav Ondříček vidět snímek?

Myslím, že ho neviděl.

Měl jste volnou ruku v obsazení? Jak to funguje ve školní produkci? Nemluví vám do toho producent až moc?

Měl jsem naprosto volnou ruku. Škola do toho autorům příliš nemluví, pokud ano, tak to má spíše formu doporučení. Například vedoucí mého ateliéru, pan režisér Petr Slavík, měl pochybnosti o obsazení Jarka Hylebranta, přišel mu na tu postavu příliš mladý. Do finálního rozhodnutí mi ale nemluvil.

Vaše studentské filmy mají zvučné obsazení. Jak je těžké získat zkušené české herce do studentského filmu? To byla vaše práce je přesvědčit?

Ano, vždycky jsem to bral jako výlučnou zodpovědnost režiséra filmu, i když vím, že někteří moji spolužáci to nechávali na svých produkčních. Těžké to není, je to vlastně hrozně jednoduché. Nejlépe to vystihl Tomáš Matonoha v jednom PR rozhovoru k Poslední odměně. Řekl: „Studentské filmy neděláte, protože na to buď nemáte čas nebo se vám to nechce dělat. A já sem měl čas a chtěl jsem to dělat. Proto jsem to přijal. To je úplně jednoduchý.“

Unitedfilm se věnuje sektoru nezávislého filmu, což značí mnohdy i tvůrce bez filmového vzdělání. Dovedete si představit, že by jste šel touto cestou, kdyby jste nemohl studovat akademii?

Škola vás naučí řemeslo a dá vám nějaký teoretický základ a vědomosti, které usnadní váš profesní život. Navíc jste tam několik let v každodenním kontaktu s lidmi, kteří mají stejný zájem a směřování jako vy, budujete konexe. Musíte mít ale především „odžito“, vědět o čem chcete točit, co chcete svojí tvorbou sdělovat. A v tom není klasické vzdělání až tak zásadní. Rozhodně si nedokáži představit, že bych se měl věnovat něčemu jinému než filmu, jen proto, že bych nemohl studovat filmovou školu. Mnoho režisérů dokázalo že i bez školy se dá velmi dobře prosadit.

Respektive jaký máte názor na tvůrce, kteří jsou schopni sami na své náklady či s pomocí sponzorů, dobrovolníků natočit film?  Je podle vás dobře, že je dneska taková možnost či to jen přispívá k přebytku filmů, které nemají uplatnění?

Sám jsem takto mnoho let tvořil. I studentské filmy si tvůrci financují sami či s pomocí sponzorů, většina lidí na nich pracuje dobrovolně. Demokratizaci filmové tvorby vnímám spíše pozitivně. Nejsem si jistý, co znamená, že film nemá uplatnění. I kdyby měl libovolný snímek potěšit jen pár přátel, nebo rodinných příslušníků, nebo hrstku náhodných návštěvníků na YouTube, stále přece mělo smysl ho natočit.

Jistě vám neunikne tvorba konkurenční filmové fakulty FAMU. Když srovnáte s FAMO, jaká bilance se vám nabízí? Jsou podle vás odlišné přístupy na obou školách?

Přiznám se, že studentskou tvorbu v poslední době moc nesleduji, něco samozřejmě zachytím na festivalech a podobných akcích. Jak už jsem řekl, FAMO mi byla ideově vždy bližší, je zaměřená více na řemeslo, na komerčnější formáty (reklama, videoklip, televize...), absolvují tam vynikající kameramani. FAMU je umělecká škola se vším všudy v pozitivním i negativním slova smyslu. Formálně se mi zdají filmy z FAMU slabší, obsahově méně přístupné, staromódní, žijící si v jakési intelektuální bublině. To mluvím o hrané tvorbě, katedra dokumentu mě naopak na FAMU hodně baví.

Co děláte v současné době? Ještě studujete či už jste na volné noze? Podařilo se vám zaujmout školní tvorbou nějakého producenta?

Už dva roky nestuduji, ale ještě se chystám ke státním závěrečným zkouškám. V září mne čeká poslední, budu obhajovat diplomovou práci, ve které se věnuji českému nezávislému filmu. Kromě toho pracuji na volné noze u filmu, televize, reklamy, v divadle.

Zkuste nám naznačit, jaké další projekty máte v rukávu? Opět se můžeme těšit na vámi psaný scénář a režii?

Scénáře si píši jen když opravdu musím, raději adaptuji nebo to nechávám na zručnějších pisatelích. Režii a scenáristiku považuji za dvě velmi odlišné disciplíny a nemyslím si, že je dobré, když se režiséři míchají do práce scenáristům a naopak. U nás byli režiséři donuceni psát si vlastní filmy nedostatkem kvalitních scenáristů, ale situace je dnes o něco lepší, viz. Třeba Štěpán Hulík, Marek Epstein a další mladí autoři. Snažím se teď dostat do realizace svůj celovečerní debut, dobovou kriminálku o Janu Jiřím Grázlovi, ke které napsal scénář Jarek Hylebrant. Na divadle bych pak chtěl udělat adaptaci Podivuhodného případu Benjamina Buttona.

Děkujeme za rozhovor a budeme se těšit na Ladislavovu diplomku o nezávislém filmu, jistě ji čtenářům Unitedfilm poskytne.