Absolvent oboru Filmová věda na Univezitě Palackého v Olomouci. Věnuje se natáčení nezávislých film

Režijní filmografie:

Lukáš Masner, tvůrce z Čáslavi, který se výrazně projevil svým celovečerním filmem Hvězda padá na hubu. Ten byl například uveden v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti nebo na festivalu Cinema Open v Hradci Králové. Zajímavé na Lukášovi je, že se do filmu pustil při studiu filmové teorie a veškeré schopnosti kameramanské a režijní do sebe vstřebal až při reportážní práci v terénu.

 Je o vás známo, že jste vystudoval filmovou teorii. Kdy vás tedy prvně napadlo, že vezmete kameru i do ruky?

Ve druháku na vysoké jsem se snažil nakoukat kompletní filmografii Woodyho Allena - bavil mě jeho humor, výtvarný minimalismus a velmi soustředěná práce s herci. Se spolužáky jsme se proto rozhodli zfilmovat jednu z jeho povídek, jen tak pro sebe, pro zábavu. Do té doby jsem o natáčení moc neuvažoval, ve skrytu duše jsem po tom toužil, ale zároveň nevěřil ve své schopnosti a neměl ani patřičné technické zázemí.

Jste prototypem scenáristy, režiséra i kameramana. Je podle vás výhodné, skloubit toto dohromady? Která z těchto disciplín vám je případně nejbližší?

Výhodné - jak se to vezme, v mém případě to byla spíš nutnost, jelikož jsem poměrně ostýchavý a vždycky měl pocit, že lidi příliš “obtěžuji”. Zároveň jsem otevřený improvizaci a dokumentárnímu přístupu, takže je pro mě velmi logické spojení režisér/kameraman. Nemusím dlouze vysvětlovat pojetí scény, spousta myšlenek a kompozic mě napadá doslova za pochodu. Je to rychlý a úsporný způsob natáčení. Se scénáři to je komplikovanější. Nejsem literární typ a chybí mi víra v mnou napsané příběhy a dialogy. Dalším úskalím je, že se těžko odbourává potřeba psát si do scénáře scény, které mě jako režiséra baví natáčet Rafinovaně si příběh přizdobit podle sebe, bez ohledu na vyšší smysl - zdlouhavé montáže, scény na efekt, kde se prodává hudba, apod. U vlastních věcí jsem si ověřil, že většině takových momentů prostě chybí význam, jsou plevelem, jindy šperkem, nejednou krásným, ale beznadějně samoúčelným. Raději mít nadhled a vidinu jednoho cíle. Rád si lámu hlavu nad tím, jak scénář zfilmovat, jakou nastolit poetiku a jak jí dosáhnout. Naštěstí mám okolo sebe spoustu přátel, kterým je můj styl blízký, takže se jako tvůrci doplňujeme.

Povězte nám, jaká byla cesta k natočení vaší neobvyklé road movie Hvězda padá na hubu?

S Tomášem Zabilanským, spolužákem a představitelem hlavní role, jsme se bavili myšlenkou o přeborníkovi v karaoke, který společně s manažérem objíždí zaplivané nádražky, kde předvádí své umění. Tomáš usoudil, že jde o příliš velký konstrukt, takže jsme ho vyměnili za konstrukt přijatelnější. Z mistra karaoke se stal “odpad” talentové soutěže, prostředí nádražních restaurací jsme svorně vyměnili za maloměstské kulturáky. Jednu chvíli jsme si dokonce pohrával s myšlenkou, že by Vojta nebyl zpěvákem, ale amatérským kouzelníkem, který naplní svou trapnou kariéru tím, že nechá sebe sama zmizet. Svým způsobem mě ta myšlenka stále baví…

Jak se film dlouho natáčel? Je pravda, že přímé náklady na film byly pět tisíc korun?

Natáčet se začalo koncem března roku 2012 a končilo se v říjnu. Scházeli jsme se jen nárazově, většinou na pár hodin po práci nebo v osobním volnu. Pokud pominu čas, který jsme natáčením filmu strávili, reálné náklady tvoří opravdu jen jízdenky na vlak, drobné rekvizity a vstupy na koncerty, kde se sbíral materiál pro film. Myslím, že víc jak 5 tisíc korun se do filmu opravdu neinvestovalo. Ani celovečerní stopáž jsme nijak neplánovali, psalo se a točili to, co nám přišlo vhodné a působivé. Netlačili jsme na velké drama, naší představou byl spontánní, “ambientní film”, který tematizuje spíše mezery mezi velkými událostmi. A prostředí hudby nám přišlo lákavé a blízké. O herecké skladbě jste měl jasno předem, nebo jste si vybíral až na základě scénáře? Scénář se psal hercům přímo na tělo, s tím, že dobrých 40% je improvizace, která vznikala přímo během natáčení. Tomáš Zabilanský ani Vojtěch Novotný nejsou herci a nám všem bylo jasné, že text musí být civilní, ideálně jen lehce načrtnutý, tak, aby ho nebylo těžké košatit a ohýbat podle potřeby. Jelikož jsme scénář psali společně, repliky se psaly tak, aby všem maximálně seděly a zároveň zněly autenticky.

Můžete říci něco o technice, kterou jste pro záznam obrazu a zvuku používal? Na jaký typ zrcadlovky jste točil?

Točilo se na digitální zrcadlovku Canon 60D. Měl jsem k dispozici dva objektivy, jeden pevný (Canon 50mm) a druhý s proměnlivým ohniskem (Tamron 17-55mm). Zvuk se nahrával na zařízení Zoom H1, v té době jsem neměl k dispozici snad ani mikrofonní tyč, takže se mikrofón sofistikovaně schovával tak, aby vzal co možná nejlepší zvuk a zároveň nebyl vidět v obraze.

Na vašich filmech je vidět, že se k obrazové stránce díla snažíte přidat něco navíc. Kde jste se naučil s kamerou jako výrazovým prvkem hlouběji pracovat?

Vlastně jsem si přál být kameramanem, akorát nejsem zdatný v matematice, fyzice, apod., takže jsem si na samotnou profesi nikdy netroufal. Kameru se snažím studovat alespoň teoreticky. Po dokončení vysoké školy jsem začal pracovat jako kameraman v regionální olomoucké televizi, kde jsem poznal Jana Haluzu, nadšeného filmaře, který mě motivoval k tomu, opět začít točit vlastní, autorské věci. Práce samotná mi zase vštípila tolik potřebné základy práce s kamerou, začal jsem chápat vlastnosti objektivů, jejich ohniskové vzdálenosti, způsoby, jak pracovat se clonou, barvou, apod. Televizní praxe mě naučila být pohotový, rychle najít kompozici a hlavně si neustále všímat okolí a hledat cenné, často pomíjivé situace. Ne náhodou je můj styl odvozený od stylu reportážního - odtud výrazná ruční kamera, zdánlivě spontánní rámování a neučesaný způsob návaznosti záběrů. Filmové vědě zase vděčím za smysl pro analytický přístup k obrazu. Pokouším se mít přehled v aktuální kinematografii, znát a studovat postupy slavných filmařů. To jsou cenné zkušenosti a podněty, za které jsem vděčný.

Dovedete si představit ještě točit film bez „film looku“ zrcadlovek? Například na televizní kameru?

Zrcadlovka byla/je opravdový dar pro amatérské a nezávislé filmaře. Jsem si vědom všech nedostatků, ale na druhé straně nám umožnila dosáhnout takového obrazu, o kterém se nám ani nesnilo. Pochopitelně si dovedu představit i film natočený na televizní kameru, konečně režisér Michael Winterbottom tak pracuje a vím, že v jejich rukou nejde o manýru, ale velmi důsledný vyjadřovací prostředek.

Víme, že pokud člověk u nás natočí film nezávisle, tj. bez profesionálního producenta a koprodukce, nemá moc na růžích ustláno. Příležitostí, kde film prezentovat není tolik. Narazil jste na tuto negativní zkušenost, či toto tvrzení vyvrátíte?

Opravdu to není jednoduché a právě ono “vaukuum”, v němž nezávislý film často přežívá, je patrně největším důvodem k deziluzi. Nemám rád kalkul a v podstatě všechny věci točím trochu sobecky pro sebe, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě jakýkoli zájem o ně netěší. Diskuze, ať už negativní či pozitivní je takřka bez výjimky přínosná, nemluvě o situaci, kdy se můj filmový pohled trefí divákovi do nálady. I proto jsem moc rád za každou příležitost svůj film představit a ideálně vést diskuzi s diváky.

Když jste studoval filmovou vědu, věděl jste něco o amatérském filmu v ČR? Je součástí osnov i tato odnož kinematografie jako lidové tvorby?

Znám několik amatérských tvůrců a jejich díla, ale programově se o amatérský film nezajímám. Mám pocit, že Miloš Kameník, rovněž nezávislý filmař a spolužák z filmové vědy, psal o amatérském filmu diplomovou práci. O jiném, soustředěnějším pohledu ze strany teoretiků však nevím.

Myslíte si, že u nás může existovat kategorie nezávislého, potažmo nekomerčního autorského filmu, který navazuje na nejlepší výkony z řad neprofesionálních filmařů? Něco jako druhá liga komerční kinematografie?

Je to spíš mé zbožné přání. Čistě pragmaticky, nakonec vždy vše končí u rozpočtu, jelikož natáčet film o jednom člověku je prakticky nemožné. Věřím, že určité projekty lze dělat s nadšením, bez vidiny finanční satisfakce, ale nelze tak pracovat donekonečna. I když se čas od času objeví titul, který velmi důmyslně pracuje se svým handicapem a de facto ho převrátí ve výhodu. Pro mě osobně to je cesta, kterou by se nezávislý film mohl ubírat - spíše minimalistické filmy, které nahlíží svět z jiné perspektivy, jsou vyprávěny jinými postupy a prostředky.

Je podle vás možné, aby ji stát nějakým způsobem podporoval?

Přiznám se, že nevím, a vlastně té myšlence moc nevěřím. V případě neprofesionálních filmařů bych spoléhal spíše na vlastní produkční/producentské schopnosti, snahu najít vhodný distribuční kanál, uvědomovat si možnosti média, potenciál svého díla a příběhu, který vyprávím.

Je podle vás filmové vzdělání v dnešní době potřebné?

Věřím, že ano. Film se stal běžnou součástí kultury a podobně jako literatura, výtvarné umění či hudba, i film má specifické vyjadřovací mechanismy, které stojí za studium. A jako fenomén, který je schopný oslovovat velmi široké spektrum publika, ho zkrátka nelze jednoduše přehlížet. Film už není pouhou zábavou, dokáže vyjadřovat velmi intenzivní emoce, vyjadřovat libost i nelibost, sloužit jako politický nástroj, stejně tak jako nástroj vzdělávací či vizuální paměť určité doby. Nějaký zevrubný, byť ne vyčerpávající pohled na dějiny filmu je rozhodně na místě.

Co děláte v profesním životě, živíte se prací kolem videa?

Zabývám se audiovizí, natáčením propagačních videí, promo spotů apod.

Víme, že dnes škatulkovat tvůrce prostě nejde. Ale přesto, sám se považujete spíše za profesionála, poloprofesionála, nezávislého tvůrce nebo třeba za zdatnějšího amatérského filmaře?

V některých disciplínách (práce se zvukem, grafikou, apod.) si připadám jako naprostý amatér, ale nejraději bych sám sebe považoval za nezávislého tvůrce.

Libí se vám jako filmaři projekt Unitedfilmu? Co by jste očekával od serveru tohoto typu?

Líbí se mi moc, konečně jsem vděčný za každý projekt, který se stará o nezávislý film. Je důležité být neustále aktuální, neustrnout, dávat o sobě vědět a přinášet nové podněty, jak pro čtenáře, tak pro tvůrce. Jako velmi významné chápu právě akce mimo internetové stránky, tzn. setkávání tvůrců, veřejné projekce, festivaly, apod. Ale i tak mám pocit, že část toho všeho se naplňuje: na festival jezdí známé osobnosti, konají se workshopy, citelná je snaha nebýt jen provinční, ale více se “otevřít světu”. Kupa práce a starostí, ale věřím, že má smysl.