Na malíře máte nezvyklý začátek, vystudované ČVUT-obor zařízení pro chemický průmysl. Znamená to tedy, že nejste ani zázračné dítě ani od dětství umělec posedlý malováním, ale svůj život jste začal za minulého režimu vcelku běžně, a dokonce ještě v ČKD?

Veškerá má umělecká činnost do věku 42 let se omezovala na kresbičky a karikatury, kterými jsem si krátil dlouhé vyučovací hodiny a přednášky. Že bych mohl někdy malovat obrazy, a to dokonce „na plný úvazek“, mě nikdy ani nenapadlo. Začal jsem malovat vlastně náhodou, protože jsem se přes svou kamarádku právě z fabriky znal s její neteří malířkou Alexandrou Jiříčkovou, tehdy studentkou ateliéru klasické malby Zdeňka Berana na AVU. Moc se mi líbilo, jak Sáša maluje, tak jsem to taky zkusil s tím, že bych mohl mít malování jako koníčka. Pak jsem začal chodit na kurzy pro veřejnost, které AVU pořádala (Letní akademie, večerní kreslení pro veřejnost). Tehdejší asistenti, kteří kurzy vedli, hodnotili mé nesmělé pokusy příznivě, a Peter Oriešek, který vedl večerní kreslení pro veřejnost, se mě jednou zeptal: „Vy se hlásíte na školu?“ Odpověděl jsem: „Vy jste se zbláznil, víte, kolik mi je?“ Pak se po čase zeptal ještě jednou, a já si řekl, tak proč vlastně ne. Pracoval jsem tehdy jako OSVČ a byl časově celkem flexibilní. Tak jsem se tedy přihlásil a prof. Beran mě napoprvé vzal, což dodnes docela nechápu. Tak jsem začal ve věku 44 studovat AVU. Nemám to ověřené, ale myslím, že jsem byl nejstarší student řádného studia v historii AVU trvající dvě a čtvrt století.

Mimochodem, když jsme narazili na Vaše pracoviště, jak jste tam prožíval listopadové události roku 1989?

Bylo mi tenkrát 26, ve fabrice jsem byl krátce, takže jsem dění spíše jen pozoroval. Byl jsem svědkem toho, jak se projevovaly a odkrývaly charaktery ve smyslu Čapkova výroku „Kdo je slušný, byl slušný vždycky“. Pár lidí zahodilo rudé knížky, pár lidí se posunulo na místa, na která už nestačili, a nakonec to dopadlo tak, že firma ČKD Dukla přestala existovat, k čemuž vzhledem k zajímavému výrobnímu programu vůbec nemuselo dojít.

Vaše další zaměstnání byla v 90. letech: projektový manažer ve firmě Czech Invest a výkonný ředitel Koruna Palace Management. Múza Vás tehdy stále ještě nepolíbila nebo již jste ji škádlil, ale kvůli práci jste na ní ještě neměl moc času?

Jak již předesláno, vůbec. Žádné múzy jsem si nevšiml, asi ani nebyla přítomna.

Malování jste začal studovat až ve svých 44 letech. Myslíte, že je to výhoda, protože už jste třeba zajištěný, máte životní zkušenosti, a tak se vyhnete chybám a plýtvání času nebo naopak je to nevýhoda, protože ta mladická posedlost a zápal už jsou pryč?

Já to považuji za výhodu. Entuziazmus mi nechyběl a prostředí Akademie jsem si po letech strávených v běžných pracovních pozicích užíval. Výhodou rovněž je, že ve vyšším věku máte životní zkušenosti, takže o to víc oceníte kvalitní a charakterní lidi kolem, a naopak se nenecháte ovlivnit těmi druhými.

V letech 2007-2013 jste studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze. Přišel nějaký zlomový okamžik, kdy jste měl „obyčejné práce“ plné zuby a chtěl se vrhnout jiným směrem, nebo jste v sobě objevil nadání a touhu malovat a rozhodl jste se přehodit v životě výhybku?

Vlastně jsem o tom nijak zvlášť hluboce nepřemýšlel. Od mého nástupu na školu se situace sama vyvinula tak, že jsem se výtvarnému umění začal věnovat naplno. Prostě jsem začal dělat a dělám to, co mě baví. I na mých předchozích pracovních postech mě leccos bavilo, ale opravdu stoprocentní nasazení podávám až tady.

Zároveň jste ale i absolvoval sochařskou přípravku. Nevěděl jste, kterým směrem se vydat, malba či sochařství, nebo jste cítil, že to je nějak provázané a abyste v tom byl dobrý, musel jste pochopit oba obory? Preferujete některý z nich?

V rámci přípravky na AVU jsem se spřátelil s již zmíněným akademickým sochařem Petrem Orieškem, který přípravku vedl. Pan Oriešek (zemřel v r. 2015) byl naprosto famózní sochař a kreslíř, kterého bohužel širší veřejnost moc nezná. Povzbuzoval mě, abych se soše věnoval. Já bych rád, ale realistická malba vyžaduje spoustu času, a mimoto pro sochu nemám ani podmínky, protože mám ateliér v běžném pražském bytě. Socha vyžaduje hodně místa, přirozené horní světlo, dílnu a je hodně „špinavá“ (pracuje se s hlínou, odlévá se do sádry). Ale moc mě to bavilo, je to taková chlapská práce (i když jsou i výborné sochařky ženy!). Takže jsem si udělal pár věcí a tím tato etapa pro mě prozatím skončila. Ale třeba se k tomu ještě někdy vrátím.

Píše se o Vás "Snaží se oživit a rekonstruovat předmoderní postupy s využitím soudobých materiálů“, co si pod tím má laik představit?

Malba, a realistická malba zvláště, je postavena na výrobní technologii, tedy na způsobu, jak věc udělat. Svého vrcholu dosáhla v 17. století, pak se i z důvodu zániku cechovního systému začaly znalosti vytrácet. I dnes, s využitím všemožných analýz, jsou naše znalosti pracovních postupů starých mistrů omezené. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že asi do poloviny 19. století, tedy do rozšíření hotových barev v tubách, si malíři připravovali barvy sami z pigmentů a pojiv, takže ty barvy měly přesně ty vlastnosti, jaké potřebovali. Já si vytvářím své výrobní postupy a snažím se dosáhnout podobných efektů, jaké využívali staří mistři. Malba, na rozdíl od fotografie, je hmotná, tvořená vrstvou barvy, má hmotu, objem, proměnnou výšku vrstvy, povrch s různou strukturou. Malba je vlastně podmnožinou sochařství, je to práce s nízkým barevným reliéfem. Právě objemy a struktury povrchu spolu s účelovým zaostřením nebo rozostřením umožňují vytvářet iluzi prostoru. Tohle bravurně ovládal můj profesor Zdeněk Beran.

Vaše malby jsou krásné, čisté, detailní, vypadají jako perfektní fotky. K tomu stylu jste se vypracoval postupně, nebo v tom hraje roli i technické vzdělání, tedy smysl pro detail, představivost, věcnost, čistota?

Na to se těžko odpovídá. Prostě dělám věci tak, jak si myslím, že je třeba. Názor na to, „co je třeba“ se samozřejmě vyvíjí, tak jak se u člověka rozvíjejí malířské dovednosti, jeho schopnost vidět (možná se to nezdá, ale není to samozřejmost) a jak se tříbí výtvarný názor. Já za vrchol malířského umění považuji schopnost malovat s jistou mírou uvolněnosti, expresivity a zkratky, ale tak, aby tam bylo vše. Podobný názor měli i někteří současníci Rembrandta a Velasqueze, kteří je v tomto směru dávali za vzor. Z našich současníků toto uměl Zdeněk Beran, jeho cykly Velká obrazová torza a Zadky (vážně maloval zadky, a to mistrovsky) nemají dle mého názoru v současné světové malbě obdobu. Snažím se tomuto pojetí přiblížit.

Máte nádherné portréty, detailní malby bloku motoru či závěsu kola, akty nebo lebky. Tematicky skáčete podle nálady a momentálního rozpoložení nebo jste vnímavý člověk, něco Vás zaujme a ráno jdete k plátnu, přenesete na něj svůj vjem, a dokud ho “nezhmotníte“ tak neskončíte?

Namalovat realistický obraz je časově náročná záležitost, takže pracovat na základě momentální nálady moc nejde. Prostě pracuji na nápadech, které mi připadají nosné a od kterých očekávám dobrý výsledek. Okruh mého zájmu je širší a moje práce je tematicky poněkud různorodá, ale doufám, že i díky tomu nenudí. S tím, jak počet namalovaných obrazů roste, se mi samy skládají do větších tematických celků.

Jak kombinujete malbu se skicami a sochami? Berete to jako oddych od druhé disciplíny, něco jako “ kreativní hygienu“ nebo víte, že něco bude lepší jako socha, a naopak něco se Vám chce namalovat jen tužkou?

Jak bylo předesláno, sochou se nyní nezabývám. Jinak skici a kresebné studie jsou běžnou součástí přípravy na namalování obrazu. Pro realistickou malbu je dle mého názoru nutné ovládat kresbu. Kresba je obtížná disciplína, na škole jsem se jí věnoval hodně nad rámec běžných požadavků.

Viděli jsme Vaši výstavu v galerii Toyen na Vinohradech. Vy jich pořádáte dost. Jak to funguje? Obesíláte je a nabízíte se a někdy to vyjde nebo nevyjde nebo naopak jste oslovován a vybíráte si?

Je to různé, někdy bývám osloven, jindy si výstavu zařizuji sám. V minulosti jsem spolupracoval s několika galeriemi, v současné době je to zejména Galerie Navrátil v Karlíně. Galerie Toyen, kde do konce května 2024 vystavuji, patří Praze 3, a já tam vystavuji jako občan Svobodné republiky Žižkov.

Studoval jste u pana Knížáka, jehož abstraktní tvorbě nerozumíme a nelíbí se nám, ale nám spíš připadá, že máte blíž k panu Theodoru Pištěkovi, jehož obrazy z automobilového sportu jsou legendární. Pochytil jste od něj něco nebo třeba byl v mládí něco jako Váš vzor?

Theodora Pištěka mám rád, na jeho velké výstavě ve Veletržním paláci asi před deseti lety jsem byl několikrát a moc jsem si ji užil. V některých tématech se s ním potkávám, ale používám jiné technologické postupy, a i moje filozofie a cíle jsou jiné. Profesora Knížáka si vážím jako jednoho z nejzajímavějších lidí, které jsem kdy potkal. Je škoda, že širší veřejnost u nás o něm neví, že např. v oblasti akčního umění byl na začátku šedesátých let na špičce světového dění, a to v podmínkách komunistické izolace.

Jan Werich při pohledu na sebe do zrcadla říkal “Každý jsme nějaký“. Jaké to je dělat svůj autoportrét? Musíte být tvrdý, nezaujatý realista, který potlačí třeba skrytý narcisismus, nebo při tom nahlédnete do zákoutí své duše a něco se o sobě dozvíte a rád či nerad to přenesete na plátno?

Autoportrét mě baví. Ale jelikož jsou mi směšní lidé, co se berou příliš vážně, tak do svých autoportrétů zapojuji jistou míru sebeironie a legrace. Do některých autoportrétů vkládám odkazy na staré mistry, např. Autoportrét s koupací čepicí je odkazy přímo nabit. Občas si někdo všimne.

Dneska není lehké se uměním uživit. Jak to máte Vy? Už jste soběstačný umělec, nebo je to jen jako „doplněk“ rodinného rozpočtu, na který musíte vydělávat jinde?

Vzhledem k tomu, že nemusím nutně pracovat pro trh a prodat, mám určitou volnost, co se týče volby témat i vztahů s galeristy. Samozřejmě, prodej obrazu je důležitý, je to potvrzení, že o vaši práci je opravdový zájem.

To, jak a co malujete, je to nějaký nový styl, který razíte nebo už to je nějak pojmenované a Vy to jen rozvíjíte za hranice daných mantinelů?

V šedesátých a sedmdesátých letech se objevily umělecké směry zvané fotorealizmus a hyperrealizmus, v rámci kterých mohu být zařazen. Nicméně chtěl bych dělat a snad i dělám, i v návaznosti na svého učitele prof. Zdeňka Berana věci, které se z běžného pojetí výše uvedených směrů vymykají.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Miroslava Mařence