Vystudoval jste nejdříve Střední technicko-strojní školu a ve čtyřiceti letech jste začal studovat Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. To jste zjistil, že materiální svět Vám je cizí, a tak jste se chtěl stát knězem a přemýšlet o tom světě duchovním?

Ono to bylo trochu složitější. Odmala jsem rád kreslil a psal. Chodil jsem do lidové školy umění na výtvarné obory a hlásil se na střední školy tohoto zaměření, kam mě ale nevzali. Nato otec rozhodl, že se tedy vyučím mechanikem strojů a zařízení a půjdu pak pracovat do firmy, kde působil jako vedoucí dopravy. Byl to fatální omyl, protože hned v druhém pololetí, kdy začala dílenská praxe, se zjistilo, že na řemeslo mám obě ruce levé. Nešikovný maso musí pryč, takže jsem měl každou chvíli někde zaseknutou šponu, ruce pořezané od ruční pilky apod. Materiální svět mi byl tedy cizí, hlavně svět železa, plechu a kovu, s nimiž jsem měl pracovat. Mistr technického výcviku mi na svářečském kurzu pravil, že moje sváry drží asi tak na 20 procent, což jak musíte uznat, je opravdu málo. Pamatuji si také údiv učitele technického kreslení, který nechápal, že mě nebaví a ani mi příliš nejde kreslení rysů, když jsem se přece hlásil na výtvarnou školu. A když jsem se nakonec po mnoha utrpeních vyučil (přežil jsem to hlavně díky kamarádovi, s nímž jsem od druháku pravidelně popíjel alkohol, a jenž mě uvedl do hájemství rockové hudby) pracoval jsem pak v oboru, jak si přál otec. Tedy asi jen tři čtvrtě roku, než mě vyhodili pro neperspektivnost. Prostě mně to rukama moc nešlo. Poslali mě třeba přivrtat poličku ženským do kanceláře, což jsem udělal. Jenže ony za dvě hodiny volaly mistrovi, že ta polička jim spadla i s věcma, které si tam neprozřetelně položily atd. atp. A protože matka pracovala jako spojovatelka v ČT, dohodila mi místo asistenta produkce na natáčení jedné pohádky, mělo to být jen na 3 měsíce externě. To mě bavilo a šlo mi to, takže mi po dotočení filmu nabídli stálé místo s podmínkou, že si dodělám maturitu. Takže jsem při práci absolvoval dvouletou nástavbu na škole, kde jsem se předtím vyučil, neboť to byla nejschůdnější a nejkratší cesta, jak vyhovět požadavkům zaměstnavatele. Akorát bylo blbý, že jsem musel maturovat z matematiky. Což jsem nakonec zvládl s pomocí kamaráda z kapely Ironickej mozek, který studoval peďák v Liberci a byl na čísla bedna. Celé léto jsme spolu na chalupě ve sklepě nahrávali náš první demáč, což bylo super. Pak mi ale začal dávat lekce matematiky a hned první hodinu konstatoval, že jsem úplný dysnumerik. Nicméně udělal mi během dvou týdnů intenzivní nalejvárnu, takže zkoušku jsem pak hravě zvládl, za čtyři, což jsme ale oba brali jako jedničku s hvězdičkou. No a pak drobná dvacetiletá pauzička, během níž jsem stárnul a duc-hovno se transformovalo v duchovno, načež jsem zduchovněl natolik, až jsem nastoupil na teologii. Knězem jsem se stát nechtěl, ale odjakživa mě zajímala historie a filozofie, která vlastně byla s teologií až do konce středověku jednou vědou, takže to pro mě bylo celkem přirozené. Mimochodem na antickou filozofii jsem měl docenta Milka, což byl v mládí pankáč a dělník, takže měl pro starší studenty dálkového studia celkem pochopení.

Napočítali jsme, že jste vystřídal asi 11 zaměstnání, a to od asistenta produkce v ČT až po hrobníka na Malvazinkách. Jste přelétavé povahy, a proto jste nikde nevydržel nebo jste se hledal, ale dlouho Vás nic neuspokojilo, či jste se snažil najít v různých zaměstnáních inspirace pro své básně a povídky nebo jste chtěl změnit rčení „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“ na „kolik zaměstnání vystřídáš, tolikrát jsi člověkem?“

Nedělal jsem hrobníka, nýbrž dělníka, který se věnuje hlavně úklidovým a zahradnickým pracím, ostatně popsal jsem to v románu Zahradníkův rok na hřbitově (vydalo nakladatelství Clinamen před 10 lety), který je asi z 90 procent autobiografický. Dělník ani zahradník hrobnickou práci nedělají, protože mají menší plat. Ale můžou hrobníkům pomáhat stavět a pak zase skládat bednění a pomáhat hrob zahazovat. Dělník může kopat hrob do jednoho metru, ale není to jeho povinnost. Jednou to na mě zkoušel jeden vedoucí právě na Malvazinkách, kde jsem byl jen dva měsíce, že pudu kopat hrob, ale odkázal jsem ho do patřičných mezí. Nicméně jednou jsem si dobrovolně vyzkoušel vykopat hrob do toho jednoho metru. Bylo to ovšem za příznivé konstelace inteligentních kolegů, od nichž jsem si vyžádal slib, že o tom pomlčí, aby se mě pak nepokoušeli vedoucí nutit ke kopání pravidelně. Mimochodem navzdory názvu knihy jsem pracoval v SPH (Správa pražských hřbitovů) celé 3 roky, z toho nejdéle v Liboci-Vokovice a poté v Bubenči. V ČT jsem vydržel celkem 8 let, ovšem s dvouletou přestávkou, neb jsem byl vytržen z tohoto universa vojenskou službou, po dvouletém odkladu mě kupodivu uznali schopným sloužit v armádě, což jsem dodnes nepochopil. Takže jsem si samozřejmě ihned zažádal o civilní službu a odsloužil ji nejprve čtvrt roku jako sanitář na gerontologii a zbylý rok a čtvrt jakožto knihovník na FSV UK. Až když jsem před 20 lety dobrovolně odešel z ČT, začaly se mi ty profese nějak kumulovat. Sice jsem po celou dobu psal básně, povídky, a později i recenze a rozhovory se zajímavými lidmi pro různé kulturní časopisy, ovšem na plný úvazek jsem to dělal jen jednou a krátce. Problém byl, že jsem si tam nemohl vybírat sám témata, takže mě to brzy přestalo bavit. A vzhledem k tomu, že jsem si dělal z vedení firmy šoufky, byl jsem vyhozen ve zkušebním období, čemuž jsem byl rád, protože jsem tam z toho byl ani ne za dva měsíce zcela vyhořelý. Ale samozřejmě díky mnoha různým profesím, které jsem vykonával, vzniklo hodně textů a konec konců i nějaká ta kniha. Třeba ten již zmíněný lehký funerální románek, který získal od Obce spisovatelů čestné uznání v Ceně Miloslava Švandrlíka o nejlepší humoristickou knihu roku. Také jsem z toho vytěžil a publikoval tři seriózní eseje o slavných nebožtících hřbitovů, kde jsem pracoval, a o pozoruhodných náhrobcích. Jinak to střídání zaměstnání a psaní o nich mám asi od Charlese Bukowskiho, který byl jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů.

Jaké to je být zahradníkem na hřbitově, kam všichni chodí vzpomínat a truchlit? Našel jste tam třeba hrob nějaké osobnosti, kterou jste měl rád, a tak jste jej přednostně opečovával, nosil tam kytky a třeba se i na něj do práce těšil, že si spolu popovídáte?

Jak už jsem říkal, o práci na hřbitově jsem napsal román a o těch slavných mrtvých a pozoruhodných náhrobcích zase eseje, které vyšly časopisecky i s fotkami. Nejprve v literárním ob-týdeníku Tvar, pak taky ve Věstníku českých bibliofilů, a opravená a doplněná verze Malvazinek naposledy v dekadentní revue Smrtisyn. Kytky jim tam nosili jiní. Akorát jsem tedy párkrát dělal průvodce po hřbitovech pro kamarády či známé. To jsem mluvil o těch mrtvých k živým. K mrtvým jsem nemluvil, nic by mi neřekli.

Při maturitě jsem dojal a vytrhl ze spánku učitele češtiny

Rád kreslíte. Dělal jste i na hřbitově skicy, protože jste měl třeba vypozorováno, kdo a kdy chodí pravidelně a třeba si představoval příběh, jaký ty dva lidé mohli mít život a promítal ho pak do kresby?

Na hřbitově jsem nekreslil. To spíš v hospodě po práci živé lidi. Tam jsem si nemusel nic představovat, tam jsem to rovnou viděl. V nálevnách bývají lidé poměrně přímočaří. Tam se to semele rychle, třeba rvačka o holku. Prostě taková lidská ZOO. To na hřbitově neuvidíte.

Říkal jste, že jste četl odmala a hodně. Byl jste oblíbeným žákem učitelky češtiny a spolužákům za svačiny psal čtenářské deníky?

Na základce asi ani moc ne, nebo si to moc nepamatuju, ačkoli můj čtenářský deník s umnými kresbičkami v okolí jistý zájem vyvolával. Na střední škole jsem byl oblíbeným žákem učitelky, která si nechala jednu moji slohovou práci. A při maturitě jsem dojal a vytrhl ze spánku učitele češtiny, když jsem v souvislosti s Františkem Gellnerem použil slovní obrat, že Gellner trpěl defétismem. Pan učitel Jánošík se vztyčil, začal tleskat a vykřikovat: „Výborně, výborně! Defétismus! Takové slovíčko jsme tu dnes ještě neměli!“ Takže jsem na rozdíl od matematiky absolvoval češtinu za jedna.

Hrál jste v kapele Ironickej mozek, pro kterou jste psal i texty. Podle názvu bychom tipovali na punk, ale podle toho, že jste hrál na kazoo se asi mýlíme. Řeknete nám o ní něco víc?

Celá tvorba skupiny je na Bandzone.cz. Existovali jsme v letech 1993 až 1996. Pokoušeli jsme se hrát rock, punk, metal, alternativní rock, underground à la Plastici či Aktual, prostě to, co jsme sami měli rádi, od všeho trochu. Vydali jsme si sami dvě řadová dema a jeden živák. To první demo bylo z části úděsné, hlavně ty „obsahově závažné písně“, jak to trefil recenzent v Rocku & Popu, kam jsme první demo poslali. Na kazoo jsem hrál tuším jen ve dvou písních. Jinak jsem psal texty a zpíval, zpočátku docela falešně. Naštěstí jsme měli ještě druhého zpěváka Výplacha, co mě učil na tu maturitu, a ten měl klávesy. Oba demáče byly nahrány jen jeho Yamahou, ale ten druhý je obohacen v několika písních španělskou kytarou, zvonečkem a kazoo. Ano, my, ačkoli jsme chtěli dělat tvrdou hudbu, jsme neměli ani kytary ani bicí, jen klávesy (sic!). Na tom druhém demu je také cover verze mé oblíbené německé punkové kapely Schließmuskel, což česky znamená Řitní svěrač. Jednalo se o jejich Treffpunkt Ecke Gringo Bar, v našem podání a v mém textu je to Pohádka o hloupém Honzovi. Za punkové by se asi dalo označit ještě pár dalších písní z druhého dema s názvem Příchod Bohů aneb To jste nečekali! Alespoň recenzent časopisu Big Bang! nás na základě poslechu tohoto dílka označil za „autory kolovrátkových melodií,“ přičemž punk bývá většinou kolovrátek, a já mám kolovrátky prostě rád. Je třeba přiznat, že celá kapela jsme vlastně byli jen my dva. Měli jsme asi jen 4 až 5 koncertů, a to jsme vždy angažovali další muzikanty na výpomoc. Proto živák z Liberce má až deathmetalový zvuk, protože jsme měli bubeníka, basáka a harmonikáře, já měl po předešlé pitce vyřvaný hlas a kamarád v kotli to nahrál na obyčejný diktafon, takže ten živák má teda fakt koule. V letech 2002 až 2004 jsme kapelu znovuobnovili a odehráli asi 10 koncertů, ovšem nic nového už jsme nenahráli. Ostatně celá historie kapely je rovněž na Bandzone.cz a je jistě mnohem zábavnější než ta hudba, která se moc poslouchat nedá. Nicméně Výplach se svou novou kapelou Ošklivé děti dodnes hraje původní hit Ironickýho mozku, Hovno. Dokonce mě v létě na festivalu, který pořádá, pozval na pódium, ať si to s nimi zazpívám. Takže se dá říct, že z Ironickýho mozku přežilo doslova jen to Hovno.

Provozoval jste samizdatové nakladatelství THC Review. Chtěl jste být absolutně ve své tvorbě nezávislý a tím pádem nemohl najít vydavatele, tak jste si to vydával sám? Je Vám blízká DIY etika punku?

Tak THC Review bylo skutečně o té absolutní svobodě a o trávě. Fungovalo hlavně v letech 1996 až 2000. Pak byly ještě takové dozvuky v letech 2002 až 2004. Ano, to byl princip Do It Yourself neboli Urob si sám, zcela programově. V té době už mi normálně vycházely knihy, co byly v knihkupectvích, ale přesto jsem vedle toho jel tuhle undergroundovou lajnu, kdy jsem vydával, první rok ještě s jedním kamarádem, texty vzniklé hlavně pod vlivem THC a většinou kde jinde než v hospodě či klubu. A v tomto prostředí pak také byly ty sbírečky distribuovány, většinou rozdávány tvůrcům či spolutvůrcům nebo jiným sympatickým lidem, co právě seděli u stolu a projevili o to zájem. Případně jsem to měnil symbolicky za pivo nebo jointa. Akorát poslední rok jsem na festivalu v Ohnišťanech kolem časopisu Trafalgar udělal výprodej zásob. Byly to opravdu tenké, a ne moc vzhledné sbírečky, které jsem si tisknul v práci ve volném čase. Prostě DIY jak vyšitý. Pak, když to skončilo, tak jsem se tím nezabýval. Ovšem v roce 2008 to objevil Ivan Mečl z nakladatelství Divus a v časopise Umělec o tom napsal a otiskl tam ukázky z THC Review i s mými kresbami z tohoto období. Dokonce měl zájem to kompletně vydat, jenže já ho tehdy otravoval s vydáním povídek, což zase nelákalo jeho, takže tím to skončilo a THC Review vlastně dodnes není moc zmapované. Akorát tedy ve Tvaru vyšla kdysi příloha s výborem z THC Review. Myslel jsem, že bych to k tomu někdy udělal výstavu, ale na tyhle organizační věci už jaksi nemám náladu a asi ani sílu, takže už to asi zůstane spát. Na to bych potřeboval nějakýho asistenta nebo uměleckého agenta, a toho nemám.

Vaše texty byly přeloženy do osmi jazyků, včetně maďarštiny a srbochorvatštiny. To máte po Evropě tolik fanoušků a jste žádaný? Často je velmi obtížné přeložit text tak, aby měl nejen význam ale i tu esenci, jak se to podařilo do výše uvedených jazyků?

Před lety jsem se na mezinárodním festivalu Poezie bez hranic v Olomouci seznámil s Istvánem Vörösem, maďarským bohemistou a spisovatelem. Věnoval jsem mu pár svých knih. O rok později mě pozval do Budapešti na křest časopisu Parnassus, které bylo věnováno jen českým autorům, a tam byly překlady mých básní od Istvána. Za všechny české autory jsem do Budapešti přijel jen já a bydlel pár dnů na české ambasádě. No a pak na slavnostním večeru v plném sálu muzea na Náměstí hrdinů mě pozvali na pódium a představili publiku a já tam přečetl české originály tří básní. A pak nějací tři staří herci (takovej jako maďarskej Hrušínský, maďarskej Kemr a maďarskej Somr) tam přečetli ty Istvánovy překlady. Byl to úspěch, ačkoli maďarsky rozumím jen asi 4 slova, takže jak se překlad podařil vám nejsem schopen říct, ale vzhledem k Istvánově kreditu věřím, že dobře. O dva roky později jsem zase reprezentoval ČR na Mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku, kde moje básně do němčiny přeložil a četl Mirko Kraetsch. Jeho překlady mých básní a jedné krátké povídky vyšly ve dvou číslech německého časopisu Comma. Taky mi pár básní vyšlo v rakouském časopisu Podium v překladu nestorky Christy Rothmeierové. Později jsem se s ní setkal osobně v Praze. Jednou mi telefonovala a ptala se mě, jak má přeložit můj verš: Dvakrát opakované ňadro, který je dokonce názvem knihy. V té chvíli jsem si uvědomil, že ani já to nevím přesně. Došlo na matematiku, kolik těch ňader vlastně je, tři nebo čtyři? Nakonec se s tím popasovala. Dokonce jsem si pak vydal takový sešítek básní jen v němčině, který jsem doplnil kresbami a prodával či spíše víc rozdával v německojazyčném prostoru. A protože kdysi jsem se němčinu trochu učil (měl jsem dědu a strýce Rakušany, kteří česky neuměli), napsal jsem v ní i několik původních textů, ale samozřejmě jsem si je nechal zkontrolovat a opravit. V roce 2012 jsem z toho pak četl ve Vídni v Českém centru s Eugenem Brikciusem. Kdysi vyšly moje básně v antologii české poezie ve Francii. A loni zase jedna povídka ve Španělsku v antologii české erotické literatury. Samostatně vydanou knihu v cizím jazyce ale dosud nemám, ačkoli výše zmíněný román Zahradníkův rok na hřbitově je kompletně přeložen do italštiny Antoniem Parentem i spolu s trojicí funerálních esejů a čeká na vydání v jednom milánském nakladatelství. To loni zažádalo české ministerstvo kultury o finanční spoluúčast vydání, ale neuspělo, takže kniha tam prozatím nevyšla. Nicméně Antoniovy překlady mých básní byly publikovány v několika časopisech (např. Poesia) a rovněž několik mých filmových recenzí vyšlo v italském tisku a tuším, že se někde objevily i ty eseje a snad jedna povídka. Ukázka z románu o krchově vyšla v překladu Graeme a Suzi Dibble i v americké revue The Cafe Irreal. Část mám přeloženou také do polštiny Justynou Pokorskou, ale tam mi zatím nic nevyšlo. Problém je, že nemám literárního agenta, takže ty překlady se často snaží někam protlačit překladatelé, ale ne vždy uspějí. Časopisecky občas ano. Pokud je text součástí antologie českých autorů podporovaných ministerstvem kultury či jinou institucí, pak to také ještě lze, ale vydat v cizině samostatnou knihu se mi tedy dosud nepodařilo. A možná to ani neklapne. To je život.

Reprezentoval jsem ČR na Mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku

V jednom rozhovoru jste říkal, že jste po dlouhých letech poezii opustil a začal s prózou. Dnešní knižní trh je nasycen, je obrovská konkurence a lidé nečtou. Našel jste si za ta léta svůj okruh příznivců, kteří si koupí cokoliv napíšete, a tudíž nakladatel ví, že prodá rentabilní počet výtisků, nebo i pro Vás je to boj knihu vydat?

Od roku 1997 do roku 2006 mi vyšlo 7 knih, a to všechno byla poezie (ačkoli kniha, kterou mi roku 2001 vydala olomoucká Votobia s názvem Karel Bodlák – Květy bodláčí byly vlastně básně v próze). No a já jsem potom chtěl vydávat ty povídky, které mi vycházely, ale pouze časopisecky. A ukázalo se, že nakladatelé, kteří už mi něco vydali, povídky nechtěli, chtěli ode mě další básně. To už ale zase nebavilo mě, takže pak došlo k takové velké publikační pauze a román z krchova vyšel až 7 a půl roku poté, co mi vyšla předchozí kniha. Za rok nato opět nakladatelství Clinamen vydalo knihu povídek Sněhurka, jakou svět neviděl! Pak jsem si myslel na Povaleče, ale nakonec na něj stále nedošlo. Clinamen totiž utlumil svou činnost. No a 4 roky poté jsem od brněnských Větrných mlýnů dostal nabídku na výbor z mé poezie společně s mými kresbami. Já původně chtěl jen nové básně, ale editor Radim Kopáč trval na výboru z nových i starších věcí, takže nakonec jsem souhlasil a knížka vyšla pěkně. Ovšem bestseller to tedy není. A loni k tomu přibyla Půlnoční Rapsódie: Noční můry a jiné živé sny z let 1995–2023, což vydalo Nakladatelství Petr Štengl. To jsou zase sny. Většina jich je napsána jako by prózou, ale je to vlastně na pomezí mikropovídky a básně v próze. Navíc je tam oddíl textů, které mají formu básní. Co se týká prodejů, tak to je opravdu slabé, zvláště v poslední době. Tedy alespoň v knihkupectvích a knižní distribuci. Naopak já jakožto člověk, který se poměrně často účastní autorských čtení, tak jsem na nich s prodejem svých knih úspěšnější. Za poslední rok jsem si prodal sám téměř 60 knih, zatímco v knihkupectvích se jich prodala polovina. Z hlediska mainstreamových autorů jsou to samozřejmě směšně zanedbatelná čísla. Ovšem na „artového autora“, jak mě přezdil jeden šéf velkého nakladatelství, když před lety slušně odmítl můj rukopis, to není úplně špatný. Nejvíce se prodával Zahradník, který vyšel v nákladu 1000 kusů a teď po 10 letech se de facto doprodává. A to byl myslím taky největší náklad, jaký mi kdy vyšel. Možná Votobia kdysi udělala podobně velký a snad se tehdy ten Bodlák taky dobře prodával. Vladimír Franče natočil podle povídky z knihy krátký film Poznávejme umělé ráje!, s nímž úspěšně objel nějaké festivaly, takže to taky trochu zarezonovalo v téhle oblasti. Nějaký okruh příznivců a čtenářů tedy mám, ale obávám se, že za poslední dekádu se asi poněkud zmenšil. Samozřejmě to souvisí i s tím, že už nevydávám knihy tak často a že pokaždé přijdu s něčím trochu jiným, zatímco lidi by asi chtěli pořád to samé, jako to dělá skupina AC/DC, kdy vlastně všechna jejich alba zní téměř stejně. To by mě ale zase nebavilo. Takže rentabilní autor už asi nejsem. To se stává.

Hodně inspirace pro povídky a kresby čerpáte v hospodě. Kniha povídek Povoláním povaleč je přímo o místních štamgastech. Jste dobrý pozorovatel a pábitel, něco jako novodobý Bohumil Hrabal?

Musím říct, že kniha Povoláním povaleč bohužel dosud nevyšla. Nicméně oddíl ukázek z ní vyšel v antologii povídek ...ode dna!, kterou roku 2008 vydal Clinamen. Srovnání s Hrabalem či kýmkoli jiným a mnou nemohu provádět já sám. Nicméně na autorských čteních povídky z Povaleče u publika rezonují pozitivně. Ale samozřejmě je pravda, že spousta povídek z tohoto rukopisu vzniklo na základě hospodských sedánků, pozorování okolí i mých vlastních příhod. Ostatně povídku z tohoto rukopisu Život v hospodě přeložil do srbochorvatštiny člověk z okruhu platformy Pivídky.cz čistě proto, že ho ten text prostě nadchnul. Já vlastně překladatele ani osobně neznám. Prostě mi jednou přišel odkaz na webový magazín v bývalé Jugoslávii, kde byl ten překlad uveřejněn. Inu tak. Jestli ovšem Povaleč někdy opravdu vyjde či nikoli, to opravdu nevím. Je to takový můj nekonečný work in progress a bez literárního agenta je to dost těžké, demotivující a únavné, takže už ten rukopis téměř nikam neposílám, tak možná jednou za rok. Podobné je to s mými kresbami a kolážemi. Takže zatímco v letech 1996 až 2012 jednou za pár let nějaká ta výstava byla, poslední léta už to vůbec nezkouším, ačkoli mám plné šuplíky.

Ve svých básních a prózách máte široký tematický záběr, od ruských bylin, přes sci-fi až po Jurije Gagarina, a to vše zahaleno do hávu ironie a drsného humoru. Kam na ty nápady chodíte a odpovídají Vašemu uměleckému příjmení Shock, takže byste v klidu mohl nazvat svůj jedinečný tvůrčí směr shockismus?

Tady narážíte hlavně na mou knihu Sněhurka, jakou svět neviděl!, která má podtitul Tucet mystifikací a parodií žánrů nejen pokleslých a v roce 2015 ji vydal Clinamen. A ty žánry jsou krom výše zmíněných taky červená knihovna, porno, cestopis, horor, slasher, fantasy, pohádka a já nevím, co všechno ještě. Tak ono to souvisí s tím, co jsem měl či mám rád za literaturu. V dětství to byly ty ruské byliny a pohádky, Gagarin byl ikona, no a sci-fi s kosmonautikou souvisí velmi těsně. Přidejte nejen lovecraftovský horor, nesmíme zapomenout na barnumský cirkus, a celé to posuňte kousek vedle, ideálně přes okraj, tedy přes čáru. A už tam skoro budete. Humor tam být musí, protože bez humoru by se nedalo žít. Alespoň já bych to tedy tady na tomto „nejlepším z možných světů,“ kdy vám každou chvíli „někdo hodí na hlavu pár atomovek“ fakt nedal. A samozřejmě, když humor, tak černý, komunální satira fakt nestačí. Ve Sněhurce mimo jiné vystupuje postava kentauřice v povídce Vikomtova milenka, která loni vyšla v antologii české erotické literatury ve Španělsku, jmenuje se to Una noche esplendída (česky něco jako Parádní noc). Původně se mi ta postava zjevila ve snu a loni vyšla ta původní krátká verze ze snu v Půlnoční rapsódii. Takže na to chodím do snu a do denního snění, do nevědomých vzpomínek na dětství asi jakožto na ten zlatý věk.

Podílel jste se i na filmové tvorbě. U čeho všeho jste asistoval? Obecně, je něco, co neumíte?

Tak před mnoha lety v ČT jsem začínal jako třetí asistent produkce na natáčení pohádky Anička s lískovými oříšky. Napsal a režíroval to Aleš V. Horal, který posléze natočil ještě další pohádku, načež spáchal sebevraždu, ale u toho jsem neasistoval. Režisérovi Kachyňovi jsem asistoval na natáčení posledního filmu pro kina Hanele, což je adaptace povídky Ivana Olbrachta. Kachyňa byl sice na place ras, ale byl to vlastně génius. S Hynkem Bočanem jsem natáčel televizní film Uniforma a seriál Zdivočelá země podle Jiřího Stránského. Můj komentář k nim stejný jako u Kachyni. S režisérem Markem Najbrtem jsme dělali mystifikační komediální seriál Kinetická encyklopedie všehomíra a pak také dle mého skvělou komedii o hokejovém fanatismu Mistři. To jen tak namátkou. No a pak byly ty krátké filmy lidí z ČKK (Český klub kinomatérů). Psal jsem náměty či scénáře k filmům Vladimíra Frančeho, v pár z nich jsem si i zahrál. Před dvaceti lety jsme vyhráli soutěž SuperOsma v kině Aero s filmem Vesmírná, který jsem napsal, a dokonce tam mám i primitivní animaci. Až za námi skončil slovutný režisér a experimentátor Jan Němec. No a pak jsem tedy hrál v krátkých skečích a groteskách kamaráda a kolegy spisovatele Jana Nejedlýho z Klánovic. Jinak na vaši otázku, zda je něco, co neumím, tak myslím, že neumím normálně žít, proto pořád dělám tyhle voloviny.

Aby Vašich tvůrčích aktivit nebylo málo, ještě skládáte hudbu s pomocí A.I. Jste první svého druhu, koho známe. Jak to funguje a je to ještě autorské dílo? Dělíte se s AI o tantiémy?

Tak zatím jsem ještě nevydal album, spíš občas nějakou tu věc testuju na lidech na FB, takže není oč se dělit. A je to naopak, protože jsem to já, kdo posílá každý měsíc provozovateli AI 10 dolarů za její provoz. Ale tam je to tak, že ta umělá inteligence je vlastně pouhý nástroj jako jakýkoli jiný. Ano, tvoří to hudbu, ale dle mého zadání. A hlavně ji krmím vlastními texty a pak si naprogramuji styl hudby, nástroje, vokály, tempo, strukturu skladby, mohu přidat i akordy, sóla, přechody atd. Nemám možnost zadat tam jména konkrétních interpretů, ať sólistů či skupin, takovou možnost mi to nenabízí, a je to dobře. Kromě toho mohu a často musím výsledný hudební produkt upravit, opravit, dokončit, prostě udělat postprodukci. Takže tak. Čím AI nakrmím, to mi vrátí zpátky. Pokud k tomu pustíte blba, výsledek bude zase jen blbý: shit in, shit out. Takže záleží na člověku, ten je tvůrce. AI je pouhý jeho nástroj. A obecná umělá inteligence jako ve sci-fi doposud neexistuje. A pokud už náhodou existuje, pak je někde dobře schovaná.

Myslíte, že překotná expanze AI do všech složek života bude znamenat úpadek a celkový konec spisovatelů, básníků, scénáristů, malířů a skladatelů, protože někdo zadá data do PC a vznikne oscarový scénář se všemi dokonalými atributy, bezchybný krimi román nebo úžasná skladba na kterou by byl i Beethoven krátký?

To si rozhodně nemyslím. Vzhledem k tomu, že jsem sám autor textů, textové chatboty AI mě moc nezajímají, prostě proto, že je k životu nepotřebuji. Ale přece jen jsem jich loni krátce pár testoval a byly velmi nedokonalé. Ty české byly vážně tragické. Když něco nevěděly, což bylo často, evidentně lhaly, respektive si vymýšlely, protože jsou naprogramovány k tomu, aby vždy odpověděly, i za cenu, že to bude špatně. A samozřejmě jsou tam omezení. Testnul jsem americký AI chatbox. Zadal jsem mu schválně vytvoření pornopovídky s černochy a trpaslicemi, a co myslíte? Napsal mi, že to je nevhodné, takže takovou povídku mi nenapíše. To mě dost zklamalo, takže jsem pokusů o tvorbu textu v AI po velmi krátké době zanechal. AI tedy generuje chyby stejně jako člověk, a navíc jí lidský tvůrce dopředu zadal, co může a co nesmí napsat. Každopádně na rozdíl od textových chatbotů mě tvorba v hudební AI začala bavit, přestože mi jen málokdy vygeneruje přesně to, co po ní chci. Ačkoli samozřejmě ani to mé zadání není někdy tak zcela přesné. Výsledné produkty mě často překvapí, někdy pozitivně, jindy negativně. Jak to napsal básník a matematik Stéphane Mallarmé: „Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu.“ Každopádně výstupy AI bude vždycky korigovat člověk. Alespoň v dohledné době, než natáhnu bačkory. Pak už je mi to fuk.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Viki Shocka a autorů