Jaké to bylo žít v New Yorku v polovině 40. a 50. let? Byl to bezproblémový život nebo mnohá omezení, segregace, nenávist, strach z komunismu atd?

Ve škole jsme si hráli, ale nezdálo se, že bychom si všímali věcí jako bylo Rusko nebo atomová bomba. Život však nikdy nebyl bezproblémový. Věděla jsem, že rodiče tvrdě makají, aby zaplatili účty a svým čtyřem dětem zajistili jídlo, vzdělání, zdraví a bezpečí. Byli jsme katolíci, takže to znamenalo, že jsme museli dodržovat morální kodex tohoto náboženství. Měli jsme pravidla a moji rodiče byli přísní. Zároveň jsme měli spojení se showbyznysem a okusili ten svět, díky matčině práci ve slavném newyorském nočním klubu Copacabana. A díky tomu byl náš obyčejný/všední/každodenní život nižší třídy snesitelný... protože jsme měli vnitřní pohled na celou jinou stránku života, která byla fascinující, barevnější, kouzelnější.

Bojoval váš otec ve válce? Pokud ano, byl u námořnictva nebo letectva nebo ne každý Američan byl odveden?

Ne, můj otec nikdy nebyl v armádě. Byl šoférem pro okresního superintendenta Queens v New Yorku. Tenkrát odvod nějak minul, protože se měnil věk pro odvedence a otec z toho nějak technicky vybruslil. Můj bratr sloužil dva roky v armádě, do které se dobrovolně přihlásil, ale nebylo to v době války.

Pamatujete si příchod rock´n´rollu? Jaké to bylo v New Yorku, vládli Americe Elvis, Bill Haley nebo Jerry Lee Lewis nebo byl New York vždy samostatná komunita sama pro sebe? Viděla jste The Beatles naživo v USA?

Ano, jistěže to začalo Elvisem, když mi bylo asi dvanáct let. Ale ještě před Elvisem jsem se hluboce zabývala tím, co je stále moje oblíbená hudba: rhythm & blues. V 50. letech, kdybyste si nenaladili černé stanice, byste ve svém AM rádiu slyšeli skladby od Doris Day, Tonyho Bennetta, Deana Martina, Johnnyho Mathise, Kingston Tria a Alvina & The Chipmunks. A hráli střídavě s Elvisem, Rayem Charlesem, Fats Dominem, Buddy Hollym a takovými. Tehdy se to tak trochu považovalo za pop music. Rock & roll až do začátku 60. let neměl skutečně vlastní rozpoznatelný obraz. Pak přišla móda a s ní účesy, kluby, drogy, rozhlasové stanice a celý ten rockerský přístup. Myslím, že Woodstockem v roce 1969, nejslavnější předpubertální éra rokenrolu skutečně vyvrcholila, každopádně to byly ty nejúžasnější, nejodvážnější a nejvzpurnější roky. Samozřejmě, že následovala ještě spousta skvělé rokenrolové hudby. Nikdy jsem Beatles naživo neviděla, ale postupem času jsem pár z nich potkala a viděla vystupovat samostatně. Vzpomínám si na jednu zábavnou noc s mojí přítelkyní Nancy Andrewsovou při nahrávání Ringa Starra v New Yorku, když on a Nancy tvořili pár. A udělala jsem soukromé představení své básně Romeo a Julie, pro Johna a Yoko v jejich bytě v Dakotě na Johnovy třicáté šesté narozeniny.

Myslím, že Woodstockem v roce 1969, nejslavnější předpubertální éra rokenrolu skutečně vyvrcholila, každopádně to byly ty nejúžasnější, nejodvážnější a nejvzpurnější roky

Bylo vám 25, když přišlo květinové hnutí a válka ve Vietnamu. Byla jste součástí hippies kultury a zúčastňovala jste se protiválečných demonstrací? Mohla byste nám říct o vibracích a pocitech konce 60. let v USA, myslíme, že všude to byla pulzující doba, ať už to byla Paříž nebo Praha. Proč si myslíte, že se to dělo právě v této dekádě?

Pro nás v USA to bylo období, které v sobě skloubilo antikoncepční pilulky, psychedelika, minisukně, Kennedyovce, integraci ras, společenských tříd a gay kultury, levné cestování letadlem, bezpečné stopování, dostupné nájmy, FM rádio atd. Byly to pozitivní a produktivní věci. A pak tady byla válka ve Vietnamu, proti které jsme mohli protestovat a odsuzovat ji, mohli jsme dělat politická prohlášení prostřednictvím různých forem zábavy, módou, drogami a vztahy a tohle všechno jsme si bohatě dopřávali, takže to celé nám připadalo jako velmi silné, vzrušující a velmi důležité. Ve vzduchu bylo cítit napětí a energie a přicházelo to od mladých. Média to označila za zemětřesení mládeže. My v New Yorku jsme se považovali za více městské a sofistikovanější než hippies, jejichž image jako by vycházela převážně ze San Francisca. Sanfranciští hippies měli tendenci nosit barevná ponča a etnické kostýmy, zatímco Newyorčané měli spíše drsné motorkářské a metalické oblečení a byli stejně nároční na drogy a rychlost jako děti ze západního pobřeží, které byly závislé na kouření trávy a vaření různých houbiček. Ale všichni jsme byli opravdu hippies ve svých postojích a přesvědčeních. Já jsem se sama neoznačovala za hippie, až do té doby, dokud to nevyšlo z módy. Tehdy jsem byla hrdá, že jsem si tento termín osobně vysloužila. Zúčastnila jsem se velkého protiválečného protestu ve Washingtonu D.C. v roce 1965 a mnoha dalších menších demonstrací v New Yorku. To všechno způsobila ta velmi pulzující dobu, zvláště v USA a Evropě, skutečně velmi kreativní období.

Jak jste se seznámila s Andy Warholem a požádal Vás, abyste si zahrála v jeho film The Pork nebo jste ho o to požádala Vy? Byl divný nebo opravdu geniální?

Byla jsem herečkou v undergroundovém divadle, v opravdu extrémně nízkorozpočtových, da-da-esque hrách a performančních kouscích, které se v té době hrály po celém dolním Manhattanu, často zahrnovaly nahotu a s pořádnou dávkou třpytu a šílenství. Andy je navštěvoval se svým doprovodem, a to nesmírně přidalo na jejich pop-artové důvěryhodnosti. Také se poflakoval v zadní místnosti v Max's Kansas City, stejně jako my všichni, kteří jsme tehdy chtěli být na scéně. Andy si zjevně všiml mých hereckých schopností, když mě viděl hrát nekrofilní sestru ve hře Jayne County: World - Birth of the Nation. Když tedy došlo na obsazení titulní postavy do londýnské inscenace The Pork, Andy požádal režiséra hry Tonyho Ingrassia, aby mě přivedl do Factory na konkurz. Když se mě zeptali, jestli znám nějaké hymny z katolické školy, udělala jsem pro něj Dear Lady of Fatima a roli jsem dostala. Divný nebo geniální? Myslím, že obojí. Byl tak tichý, a tak měkce a tiše mluvil, a přesto celý svět znal jeho jméno.

Byl to Váš nápad nabídnout orální sex každému DJ, který by zahrál desku Davida Bowieho, nebo Vás o tuhle pobuřující, agresivní kampaň požádal sám David, aby se tak pokusil prorazit? Měli jste kvůli těmto marketingovým technikám problémy s policií?

I když jsem takové věci řekla lehkomyslně v rozhovorech, které jsem dělala pro Davida, pravda byla ve skutečnosti trochu jiná. Svého času jsem chodila s několika rockovými rádiovými DJs, a když řekli, že nikdy neslyšeli o Davidu Bowiem, zásobila jsem je jeho deskami a připomněla jsem jim, jak moc obdivují můj vkus, jak na muže, tak na hudbu. Pokud šlo o nějaký orální sex diskžokejů, s největší pravděpodobností k nim došlo ještě předtím, než jsem vůbec věděla, kdo je David Bowie. Takže to nikdy nebylo takříkajíc jako přímá protihodnota. Ale znělo to tak nezbedně, že to pomohlo vytvořit šeptandu, které jsme potřebovali k propagaci Davidovy hudby. Policie nás nikdy neobtěžovala.

Řekni mi, proč se z holek stávají groupies? Je to součást vzrušení a dobrodružství mladých a nebojí se pohlavních nemocí, nebo to zní v jejich biografii líp, když tam mají napsáno, že ojely Micka Jaggera?

Z dívek se stávají groupies, protože rockový svět bývá zalidněný krásnými a talentovanými mladými muži. A mladé dívky mají obvykle zdravý sexuální apetit, stejně jako kluci. A pokud jste milovali hudbu, pak byly bonusem vstupenky na koncert, dobrá místa, vstupenky do zákulisí a večírky. Pohlavně přenosné choroby existují ve všech oblastech, takže byste je mohli získat od obchodníka s cennými papíry stejně jako od rockové hvězdy. Některé fanatičky se jen snaží přidat zářezy na pásy bez cudnosti a některé chtějí být samy slavné. Já jsem jen chtěla být co nejblíže mužům a hudbě, spřátelit se, bavit se, pokecat a pracovat v byznysu.

Byla jsem herečkou v undergroundovém divadle, v opravdu extrémně nízkorozpočtových, da-da-esque hrách a performančních kouscích, které se v té době hrály po celém dolním Manhattanu, často zahrnovaly nahotu a s pořádnou dávkou třpytu a šílenství

Jak jste se dala dohromady s Gordonem Sumnerem (Stingem) a Stewartem Copelandem? Byli jste přátelé nebo jste se jen spojili, abyste prorazili na nové punkové scéně? Žárlila jste, že se později proslavili jako The Police, nebo bylo zřejmé, že zoufale touží prorazit a být slavný?

Miles Copeland přišel na jednu z mých show v NYC. Můj basák byl té noci tak opilý, že spadl z pódia. Miles mi zavolal s tím, že kdybych přivedl svého kytaristu/přítele Louie Leporeho a hráče na klávesy Zeccu Esquibela do Británie, že by nám zarezervoval nějaké koncerty. Milesův bratr, Stewart Copeland, právě založil tříčlennou kapelu s názvem The Police a Miles řekl, že by mohli být mou rytmickou sekcí a začít celý koncert. Takže jsem dostala The Police na jejich úplně první koncerty. Cestovali jsme po Evropě a Velké Británii, možná šest měsíců/rok.

Jestli jsem žárlila? Nevím. Myslím, že by mi nevadilo mít jejich peníze. Ale co vím, je to, že nyní, v 80. roce mého života na této planetě, jsem si uvědomila, jaký super zajímavý a vzrušující život jsem měla. Chci říct, pokračovala jsem ve vytváření neuvěřitelných vztahů a zážitků, které jsem měla s umělci, jako byli Vangelis, Tim Burton, Rufus Wainwright, Roger Waters, Chet Baker, Cameron Crowe a dalších letech po The Police éře. A často přemýšlím, jestli bych byl otevřená a dostupná těmto zážitkům, kdyby moje rock'n'rollová kariéra nabrala takovou úroveň jako The Police?

Jsem žárlivá? Upřímně si to nemyslím. Jen doufám, že jsou v této fázi života stejně zdraví a šťastní jako já... a jsou spokojeni s cestou, kterou si zvolili. Sting měl ego rockové hvězdy dávno předtím, než se proslavil. Vždy bylo docela zřejmé, že dojde daleko.

Jak dlouho jste byla součástí londýnské punkové scény a jste ve svém srdci punk rocker nebo jste jen na chvíli skočila do rozjetého punkové vlaku kvůli slávě? Necítila jste se ve svých 34 letech na punkerku trochu „stará“?

My v USA jsme hudbu, kterou jsme vytvořili, většinou nazývali garážovým rockem, protože většina newyorských kapel, které dělaly ten druh rock&rollové hudby, kterou jsme dělali my, nikdy nemohly hrát dál než v garáži rodičů, ať už to byl Brooklyn nebo Queens. Když vyšel časopis PUNK a na scénu vstoupili Ramones, punk se okamžitě zdál lepší přezdívkou než garážový rock. Tvrdý& rychlý, to byla vždy moje oblíbená mantra. Takže si myslím, že jsem byla vždycky docela přirozená punkerka. A pořád se necítím být ve svých 80 letech "stará" na to, abych byla tak trochu punk! Punk je postoj a není věkově omezen.

Když jste se vrátila do USA na začátku 80. let, byla jste součástí CBGB komunity nebo Ramones, Blondie, Iggy Pop nikdy nebyli Vašimi přáteli či kamarády?

Nikdy jsem nehrála CBGB. A s těmi kapelami, které zmiňujete, jsem se opravdu nebavila. Hodně jsem hrála v Max's Kansas City a v řadě dalších NYC rockových klubů té doby. Hrála jsem divadelní hru s Debbie Harry a s Blondie, která se jmenovala Marné vítězství od Jackieho Curtise. Také jsem hrál s Patti Smith, Island od Tonyho Ingrassia. V 80. letech jsem byla už skoro za svou punkovou fází. Dělala jsem pár kabaretů, pár rockových show a měla jsem různé zvláštní práce na částečný úvazek, včetně těch jako třeba zahradnice, květinářka, prodavačka na závodních tratích, lektorka v Pace University, spisovatelka/reportérka pro americké, evropské a australské časopisy, herečka/modelka/múza pro fotografa Bruce Webera, tajná výzkumnice pohřešovaných a zneužívaných dětí atd. Ramones jsem téměř neznala a Iggy v té době žil převážně v LA, takže jsem ho moc neviděla. Mezi kapelami z NYC v roce 77, předtím, než jsem odešla do Londýna, panoval větší pocit komunity, než když jsem se vrátila v roce 1980.

Punk je postoj a není věkově omezen

Později jste pracovala s Rogerem Watersem a Vangelisem, což byla úplně opačná hudba oproti punk rocku. Co Vás na nich oslovilo?

Vždy jsem byl nadšená z Rogera Waterse, ještě v dobách Pink Floyd. Takže, když mě s ním Michael Kamen o mnoho let později řádně seznámil ve svém domácím nahrávacím studiu, bylo to velké vzrušení. A zvlášť, když jsem se s ním setkala jako s kolegou-umělcem, najatým, aby udělal mluvené slovo a zvukové efekty na jeho albu Pros & Cons of Hitchhiking. Pozval mě na svůj poslední koncert TINAD v Los Angeles a jednal se mnou jako s královnou. Je tak hezké, když se o vás kolega-umělec, zvláště tak slavný a významný, stará. Pokud jde o Vangelise, byl to nejneuvěřitelnější člověk, jakého jsem kdy poznala, nejenže byl zcela naladěný na mnoho světů mimo tento, ale také zcela naladěný na mě. Jeho laskavost, talent, láska a velkorysost, stejně jako jeho rozkošný smysl pro humor a porozumění lidské přirozenosti a povaze vesmíru byly nad rámec jakéhokoli jiného umělce, kterého jsem kdy poznala. Byla jsem tak neuvěřitelně požehnána, že jsem mohla poznat a pracovat s těmito slavnými muži, jejichž hudbu budu navždy milovat, stejně jako jsem miloval je. Můj hudební vkus se rozhodně neomezuje jen na rokenrol.

Oslavila jste 80. narozeniny. Když se podíváte zpět, která část Vašeho života nebo které desetiletí bylo nejuspokojivější a které nejvíce vzrušující?

Pokud jde o „vzrušující“, tak bych řekla, že to bylo kolem mé třicítky. Tehdy jsem trávila nejvíc času na jevištích všeho druhu, a to je vždycky kouzelné místo. Moje tělo bylo ve třiceti stále tak mladé, vznešené a energické. I když musím říct, že mi dobře sloužilo ještě mnoho desetiletí. Ve svých třiceti letech jsem dělala spoustu psychedelik a měla jsem tolik nových zážitků, včetně všeho nebezpečného, ​​sexuálního a exotického. Život byl jak otevřená cesta s tolika možnostmi a všechny se zdály tak dosažitelné. Ale pokud jde o "uspokojení", to by muselo být teď, v mých osmdesáti letech. Teprve nyní jsem spokojená s tím, že každý aspekt rozhodnutí, který jsem během svého života učinila, přijímám jako pro mě správný. Teprve nyní, když jsem si uvědomila, že můj čas zde je téměř u konce, mohu vidět celý život, který je za mnou, a pochopit výhody jeho mnoha vrcholů a údolí.

Když srovnáte Ameriku 50. a 60. let s tou dnešní, jaký by byl výsledek? Nemůžu uvěřit, kam se Amerika – takzvaná země svobody slova – v těchto dnech dostala.

No, v poslední době jsem o tom samozřejmě hodně přemýšlela. A nemůžu si pomoci, ale musím se vrátit k té úvodní větě v Příběhu dvou měst, kterou napsal Charles Dickens v roce 1859. "Byly to nejlepší časy, byly to ty nejhorší časy." A myslím, že to tak je svým způsobem vždycky. Je to prostě přirozenost té bestie a buď se s ní naučíme rock & roll... nebo ne.

Děkujeme mockrát za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Cherry Vanilly