Prý jste od dětství jasně věděla, že chcete být moderátorkou. To musela být spíše vize, když Vás to neopustilo a opravdu jste se jí stala. Co Vás na tom lákalo? Mluvit k lidem, ta MOC slova či touha být veřejně známá?

Já hlavně věděla, že chci pracovat s hlasem. A bylo mi jedno, jak a kdy se to stane. Když jsem jednou uviděla v televizi nějakou hlasatelku, která stála na pódiu a něco říkala do mikrofonu, někde uvnitř jsem věděla, že to je ONO. Že tam se vidím. Zároveň jsem ale měla představu toho, že jednou budu mít velkou farmu, na ní mnoho zvířat, budu jezdit na koni po svých lukách a lesích a budu farmářka. Takže i to se třeba časem ještě může splnit. K přírodě mě to totiž táhne zpět čím dál víc. Vyrostla jsem v ní a pobyt v přírodě mě uklidňuje. Jen ta moje profese se v ní nedala dělat. Pracovala jsem dlouhou dobu v televizních a rádiových studiích, ale v posledních letech jsem studio opustila a dělám si své vlastní autorské projekty v terénu, takže teď už by to asi šlo nějak spojit.

Prý jste už od dětství vždycky „trčela“. Je to tedy jméno symbolizující Vaší výjimečnost?

Na jméno Trčková jsem opravdu hrdá, protože je to jméno našeho rodu a připomíná mi mého dědečka, který byl obrovský vizionář a muž mnoha talentů a profesí…Byl zpěvákem, účetním, měl včely, byl chovatelem králíků a holubů - jezdil s nimi dokonce na výstavy, uměl hospodařit a věděl, co bude dobré kdy koupit, takže neustále kupoval nějaké polnosti a lesy. Lidé si za ním často chodili pro rady, protože byl vzdělaný v mnoha oborech. Navíc se narodil v Rakousko-Uhersku, takže do pozdního věku uměl perfektně německy. Jsem ráda, že jsem měla v dětství takový vzor.

Vždy jsem se bouřila autoritám, které si svou sílu a moc dokazovaly násilím nebo tresty

Někde jsme četli, že Vám učitelka ve škole ustřihla vlasy, protože jste vybočovala z davu. Formovalo Vás to nějak v tom, že jste chtěla být v životě svá, nezávislá a silná individualita?

Asi jsem jí nějak celkově vadila. Něco ve mně ji nejspíš iritovalo, tak si to vyřešila po svém. Dodnes jsem tu reakci nepochopila. Neumím si představit, že by se něco takového stalo dnes. Sahat žačce na vlasy, natož je stříhat, na to nemá nikdo právo. Paradoxní je, že ty vlasy vadily vícekrát v mém životě. Už ve druhé třídě jsem se musela nechat ostříhat kvůli plavání, přestože všechna ostatní děvčata si mohla dlouhé vlasy ponechat. Asi to byl nějaký jejich způsob, jak mě zkrotit. Pravdou je, že jsem se vždy bouřila autoritám, které si svou sílu a moc dokazovaly násilím nebo tresty. To pro mě bylo jako červený hadr na býka. Nepřišlo mi v pořádku, že bych se měla podrobovat nebo sklánět před někým jen proto, že to byl učitel nebo někdo, kdo si ze svého titulu nárokuje nějakou moc a často nesmyslné požadavky. Hodně jsem se ptala a chtěla vědět proč. A to byl asi ten problém. Odmalička jsem měla jedinou autoritu, a to byl a stále je Bůh.

Kdo podle Vás určí, co a kdo je normální a kdo není? Co když je to právě naopak a těch pár % „nenormálních“ se chová naopak normálně a 95% je jen stádo?

Řekla bych, že tu hranici si každý určuje sám podle svého způsobu života, podle svých vlastních měřítek. Nemyslím, že by se něco takového dalo paušalizovat nebo udělat na to dokonce normu. Vůbec už ta škatulka “normální” nebo “nenormální” mi nesedí. Život má být pestrý a pestrobarevný. Kdybychom se všichni chovali, jednali a oblékali se stejně, nosili stejné účesy, byla by to nuda.

Máte neuvěřitelný záběr aktivit, jak to všechno zvládáte časově a po energetické stránce? Nebo je to otázka určitého časového úseku, že koučujete a učíte a pak to dáte na druhou kolej a věnujete se moderování a knihám?

Hodně věcí dělám zároveň, jiné jsou otázkou nějakého období. Aktuálně například dělám několik aktivit současně. Moderuji, natáčím cestovatelský magazín Navigátor, dělám lektorku pilates, věnuji se terapiím a holistickému koučinku, předčítám knihy, teď jsem jednu knihu i dokončila a další mám rozepsanou.

O čem kniha je?

Kniha se jmenuje Pankáč z pětihvězdy a dali jsme ji dohromady s mých kamarádem, špičkovým šéfkuchařem Radkem Příhonským. Je to napůl kuchařka a napůl kniha o cestování, vaření a vzpomínkách na Radkovy cesty po světě. Rok a půl jsme na ní pracovali. Já coby takový průvodce celým příběhem, kamarádka, tazatel a produkční v jednom a Radek je ten, co mi vypráví své příhody. Knihu jsem napsala hlavně pro Radka, protože je to osobnost a fantastický šéfkuchař, který si zasloužil mít svou vlastní knihu a kuchařku.

Jak Vás napadlo napsat takovou knihu?

Ono to přišlo tak nějak organicky samo. O té knize se bavíme téměř osmnáct let, od doby, co se známe. Seznámili jsme se s Radkem při natáčení v České televizi. Natáčeli jsme tenkrát o jedlých květech a v restauraci Zahrada v Opeře, kde tenkrát Radek dělal šéfkuchaře, s těmito jedlými květy začali jako jedni z prvních vařit. To mě zaujalo, a protože to byl pořad o designu, samozřejmě nás to lákalo vidět. A tak vzniklo naše dlouholeté přátelství. Už od začátku jsem věděla, že jednou Radkovi chci udělat kuchařku, ale až teď přišel ten správný čas a nakonec to není jen obyčejná kuchařka, ale i jakási Radkova výpověď. Navíc Radek myslím k té knize také dozrál, nasbíral další zkušenosti a hlavně začal jezdit se svým Taco truckem a začal vařit báječný street food, ke kterému ho to vždycky táhlo. A já zase v posledních letech pracuji převážně s knihami, tak se nám to celé krásně propojilo.

Učíte etiketu na základních školách. Jaká je úroveň vzdělání dětí v tomto oboru, horší než v češtině a dějepisu? Musíte jim někdy dlouho vysvětlovat, proč muži pouští ženy do dveří první, že se nejí nožem a že v teplákách není vhodné chodit do divadla?

Teď aktuálně etiketu neučím, protože jsem se věnovala jiným projektům, ale je to úžasná věc. Etiketa umí rozšiřovat obzory a divili byste se, ale děti na základních školách byly v tomto oboru dost vzdělané. Dokonce se často i hlásily a opravdu měly přehled. Takže moje zkušenost s vyučováním etikety u dětí je velmi pozitivní a moc mě to bavilo.

Jste holistická koučka, co si pod tím máme představit?

Holistický znamená celostní. Věnuji se tedy nejen klasickému koučinku, ale zapojuji do toho také tělo, spiritualitu a celkový způsob života. Fungujeme jako celek. Nic není odděleno od ničeho. Jsme mysl, tělo i duše. A tak k tomu máme přistupovat. Lékař západní medicíny často léčí jen tělo, ale tělo zase ovlivňuje to, jak myslíme, jednáme a přemýšlíme, jak se chováme. Také nás ovlivňuje strava a to, jaký máme vztah k životu a tomu, co nás přesahuje a jaké vlivy na nás působí. Když je zdravé tělo, ale duše trpí, vždy se nám to nakonec na těle projeví v podobě nějaké disbalance nebo nemoci. A občas může být duše spokojená, ale tělo strádá. Nebo máme příliš nepokojnou mysl a strádá duše i tělo. A na tom se snažím s klienty pracovat. Dát do harmonie všechny tyto složky, protože jedna bez druhé nefunguje správně. Máme tedy před sebou nějaký cíl a na ten se zaměřujeme, ale oslovujeme i ostatní sféry života.

Čtení tě mění vzniklo proto, abych přiměla lidi k návratu ke čtení a skutečným knihám.

Jste i kinezioložka, což také moc moderátorů nedělá. Co Vás přilákalo k této disciplíně?

Kineziologie ke mně přišla tak, jako většina věcí v mém životě - náhodou. O osobní rozvoj, terapeutické směry a psychologii jsem se zajímala vždy a celý život mě to k tomu táhlo. Na kineziologii jsem ale nikdy předtím nebyla. Jednou jsem něco hledala na internetu a kineziologie na mě vyskočila. V té chvíli jako by mi to slovo úplně zářilo do očí. Tak jsem si říkala, že jestli je na to nějaká škola, že by mě to asi zajímalo. Našla jsem si tedy, kde to můžu studovat a rovnou se přihlásila. Za čtrnáct dní už jsem seděla se skripty v ruce a začal můj tříletý výcvik. Naprosto jsem tomu propadla, protože kineziologie je úžasná a nedám na ni dopustit. Umí si se spoustou věcí poradit velmi rychle, odstraňuje staré blokády, pracuje s tělem, myslí i duší a umí najít, kde je lidově řečeno “zakopaný pes”.

Jako milovníci literatury máme radost, že děláte program Čtení tě mění a VeleKnížka. U nás vychází 42 knih denně v malých nákladech, protože lidé málo čtou. Působíte tedy jako obrozenec a buditel, který se snaží přimět lidi k návratu ke čtení klasických tištěných knih? A jaká je odezva?

Ano, chápete to správně. Čtení tě mění vzniklo přesně proto, abych přiměla lidi k návratu ke čtení a skutečným knihám. Zpovídala jsem známé a zajímavé osobnosti a ptala se jich na to, co čtou. Bylo zajímavé, co z nich kolikrát vypadlo. Nejvíc mě bavilo oslovit nějakého hosta, do kterého by nikdo neřekl, že by vůbec mohl číst a nakonec se z něj vyklubal vášnivý čtenář a dokonce četl žánr, který by u něj nikdo nečekal. Čtení tě mění bylo velmi úspěšné. Doufám, že se znovu obnoví.

Četli jsme, že když jste začala být známá, někteří lidé to nelibě nesli. Nakoplo Vás to o to víc a chtěla jim ukázat, ať si trhnou nohou nebo jste na to nebyla připravená a srazilo Vás to k zemi a nechápala, proč to dělají?

Ano, měla jsem takovou zkušenost. Nejdřív mě to mrzelo a nechápala jsem to, ale poměrně rychle jsem si uvědomila, že to nejsou lidi, které potřebuji mít ve svém životě a zaměřila se spíše na svou práci, abych ji dělala poctivě a nejlépe, jak dovedu. Neděla jsem to nikdy pro obdiv, ale vždy jsem to vnímala jako takové své poslání, něco, co mám dělat. Kritika umí hodně zabolet, když to naráží na staré rány. Když si je ale člověk vyléčí a zahojí je, už se s ní umí lépe vyrovnávat a ví, co si připustit k tělu a co naopak nemá žádný význam.

Vždy jste vyčnívala z davu. Jak takový pankáč jako Vy vnímá tu stádovitost, kam se nás snaží mocní dotlačit, aby nás mohli lépe ovládat a kontrolovat?

Byla jsem vždy mimo jakékoliv tabulky a skupiny. Odmalička jsem byla spíš individualista a skupinové věci příliš neumím. Mám ráda skupinu jednotlivých osobností, v tom se cítím dobře a svobodně, ale forma svazující spolupráce ve skupině mi nikdy neseděla. Proto jsem se necítila dobře ani ve školce, ani ve škole, natož dělat někde v korporátu. Umím být týmovým hráčem, když má každý jasně přidělenou funkci. Ale jinak potřebuji individuální přístup, pracovat samostatně a spíš si k sobě přizvat nějaké spolupracovníky a odborníky z jiných profesí. To mě baví a beru to zároveň jako jistou formu učení.

Je podle Vás těžší být individualista a sám sebou v této době než bylo v době totality?

Myslím, že být individualitou je vždycky těžké v každé době. Znamená to, že je člověk sám, nemůže se schovat za nějakou skupinu, není to rozhodně pohodlné, ani jednoduché. Když člověk dělá věci jinak, vystupuje z davu i z komfortní zóny. Je to tedy cesta pro silné a odvážné. A to se mi na tom líbí.

Myslím, že být individualitou je vždycky těžké v každé době

Když děláte rozhovor s osobností, děláte velké rešerše a jste dokonale připravena, abyste z něj dostala něco zajímavého, nebo jen improvizujete jako Karel Šíp?

Na každý rozhovor se pečlivě připravuji. Většinou mnohem víc, než je ve finále potřeba. Ale když má člověk připravenou půdu, může přijít improvizace a vše vypadá lehce a jednoduše. Mám ráda, když má ten dotyčný pocit, že jsem si o něm něco přečetla, že vím, co dělá. Dávám mu tím najevo i svůj zájem. A to je myslím pro každého z nás příjemné.

Dnes se spousta lidí mediálně prezentuje fotkami z dovolené a z restaurací a díky “lajkům“ se stávají tzv“ celebritami“, přestože nic pořádného nedokázali. Jak se na tenhle druh lidí díváte?

Obecně mi vadí a vadila vždy plytkost a když se jde tzv. “po povrchu”, když něčemu chybí hloubka. A to se bohužel v této době děje často a já tomu nerozumím. O hodně věcech rozhodují čísla, počty sledujících a lajkujících. Nebere se moc v potaz, jestli někdo něco skutečně umí. Pokud má dosahy, dostává další příležitosti, nabídky se jen hrnou. Nikdo už moc neřeší, co je obsahem. To už není tolik důležité. Hlavně, že je to zábava a je to rychlé. Kvalita a skutečné hodnoty dnes asi nejsou v kurzu. Ne každého ale baví neustále něco přidávat na sociální sítě a odhalovat své soukromí. Bez těchto vymožeností to ale vypadá, že to téměř nejde. Přála bych si, kdyby se to jednou obrátilo. Dočkáme se?

Děkujeme za spolupráci.

Foto, s díky: archiv Lenny Trčkové a autorů