“Brýlovci“ nikdy nebyli ve škole moc oblíbení. Jak jste školní léta přežil Vy a zformovalo Vás to nějak, že jste lidi moc nevyhledával a raději se uchyloval do svého světa a byl z Vás introvert?

Máte pravdu, když se k brýlím přidá ještě silná nadváha, tak se nedá říct, že bych byl nejoblíbenějším dítětem v kolektivu. Byl jsem rovněž nepoužitelný, protože když se hrály kolektivní hry a spolužáci si vybírali do družstev spoluhráče, tak mě nikdo nechtěl a zůstával jsem poslední. Tohle všechno mě samozřejmě vedlo k tomu, že jsem se uzavřel sám do sebe a nevyhledával nějakou společnost. Spíš jsem si vytvořil takový svůj svět, kde jsem se schoval, a když mě někdo oslovil, tak tam byla taková nedůvěra a nevěděl jsem, zda to myslí upřímně. Často se mi stalo, že jsem dotyčnému „skočil na špek“ a pak jsem zjistil, že si ze mě udělal legraci, což mě samozřejmě nijak nepodpořilo ani nepomohlo.  

Jakou školu jste po té základní studoval a jak to bylo se zaměstnáním?

Jsem ročník 1963 a vyučil jsem se jako prodavač průmyslového zboží. S tím mým hendikepem jsem neměl moc oborů na výběr, buď kuchař, nebo prodavač. Zvolil jsem to druhé a po vyučení nastoupil u podniku Domácí potřeby Olomouc, ale zaměstnání bylo velmi svízelné, protože jak přibývaly dioptrie, tak jsem samozřejmě čím dál hůř viděl a tehdy se ještě vypisovaly paragony, takže jsem spíš zastával funkci skladníka, kde jsem mohl aspoň využít mužskou sílu, protože některé věci ty kolegyně-prodavačky neutáhly. Ale tady se mi zhoršil ten zrak natolik, že jsem práci opustil a našel si jinou, jako telefonní operátor/spojovatel v podniku Teplotechna a v roce 1992 jsem dostal plný invalidní důchod.

Dočetli jsme se, že jste se k focení dostal v roce 2003. Bylo nějaké tvůrčí hobby, které mu předcházelo, ale třeba Vás tolik nenaplňovalo?

No, nebylo to v roce 2003, ale v roce 2008, kdy mi kamarád poprvé půjčil zrcadlovku. Neměl jsem představu, jak se to ovládá, v hledáčku jsem taky vůbec nic neviděl, takže jsem to dělal tak, že jsem dal foťák do prostoru, a cvaknul. V tom roce 2003 se mi stalo to, že se mi roztrhla sítnice, takže se to snažili 2x operovat, ale nepodařilo se již sítnici zachránit, a v roce 2005 to celé oko odumřelo, takže mi ho museli o rok později vzít, aby neodumřelo to druhé oko, které prozatím aspoň trochu vidí. Ten druhý koníček, který mám, je hudba, a v ní jsem také samouk. Začal jsem s ní koketovat, když mi bylo nějakých 17-18 let a začal jsem poslouchat Katapult a skončil u Iron Maiden. Ale jak člověk stárne, tak jsem se spíš přesunul k bluesrockové muzice. A to cwakání, jak říkám focení, vzniklo až v roce 2008.

Bylo na začátku focení jenom zklamání, kdy jste nevěděl, jak se k záběru postavit, co vlastně chcete fotit a to, co jste zaznamenal, mělo daleko k ostré fotografii, a tedy i k Vašemu uspokojení?

Zklamání jsem zažíval a zažívám hodně. Když jsem začínal, tak to byl kapesník foťák Compaq, kde byly ty displeje hodně malé a já jsem vlastně nevěděl, jak se k tomu focení postavit. Pro mě to bylo tehdy hodně složité, protože když mi vzali to oko, tak jsem foťák nosil po kapsách hlavně proto, abych si mohl třeba vyfotit jízdní řád nebo cenovku v obchodě, zvětšit si text a přečíst si to. Třeba u pultů s mraženými výrobky jsou ty cenovky až vzadu, tak bez foťáku bych byl bez šance si to přečíst. Já to mám v životě tak, že ať mám brýle na nose nebo nemám, tak nevidím svoje prsty ve vzdálenosti 7 cm. Všechno vidím jako přes mikrotenový sáček.

Nejvíce Vás proslavily Vaše fotky „brýlovky“. Dospěl jste k nim postupným vývojem, kdy jste fotil normálně a nebylo to stále ono, a tak jste hledal dál a napadlo Vás fotit přes brýle a najednou zjistil, že to je originální a autorské?

Ano, bylo to přesně tak. Já jsem postupně poznal, jaký je rozdíl v té obrazové kvalitě, mezi digitální zrcadlovkou a Compaquem, kdy si můžu ty záběry, já jim říkám cwaky, o to více přiblížit a zjistit, jestli tam vůbec něco je a jak to vypadá. Pak jsem si koupil svoji první zrcadlovku a nosil ji mezi kamarády, kteří jsou profíci a polo-profíci a žádal je, aby mi pomohli s tím nastavením. A oni mi říkali, že nedokáží pochopit, jak a co já vidím a nevidím, protože to focení má nějaké zákonitosti. No a moje „zdravé“ oko už vidí jen takovou tečku ve svém středu, a tak jsem pořád uvažoval, jak bych to svým kamarádům vysvětlil, no a pak mě napadlo, že bych mohl sundat svoje brýle a vyfotit to přes ně, a tak jim to přiblížit. Oni se na to podívali a říkali, že to vypadá dobře a zajímavě a že je to vlastně můj rukopis, tak bych se toho měl držet, což jsem udělal. Takže takhle vznikla moje první „brýlovka“.

Je v těch Vašich „brýlovkách“ kromě uměleckého vyjádření i nějaký vzkaz zdravým lidem, kterým tím ukazujete, jak a co vidíte i přes svůj hendikep, a tak Vás více respektují a rozšiřujete jím tím obzory, co se všechno dá vidět?

Je tam vzkaz nejen pro zdravé lidi, ale i pro ty podobně postižené jako já, že mohou ten svět kolem sebe zachytit. Já si z toho dělám legraci a říkám o sobě, že jsem český Japonec, protože kolem sebe cwakám, a pak to přivezu domů, dám to do PC, kde mám speciální software, který to dokáže zvětšit až 400x a na počítači vidím, co jsem vlastně vyfotil. Chci těm lidem říct, že když nevidí, to neznamená, že je to konec toho světa a chci jim dát takovou berličku v této divné době, jak se mají dívat kolem sebe.

Máte krásné fotografie lidských tváří nebo zvířat, ale ty jsme jako „brýlovky“ neviděli. Máte jasně dané, co fotíte normálně a co přes brýle, nebo je to věc správného okamžiku a nálady?

To je velice pocitová věc a spadá to do daného okamžiku a nálady. Měl bych to uvést na pravou míru a říct, že lidi a jejich tváře zas tak moc nefotím. Tím, že nevidím na své prsty, tak tím pádem nevidím ani na toho člověka. Nevidím ani jeho mimiku tváře. Takže pokud jej fotím, tak udělám tak 4-5 cwaků, a pak až doma na PC zjistím, který by se dal použít. Nesmí to být rozmazané a musí tam být nějaká kompozice, aby bylo patrné, co chci tím cwakem předat dál. Zvířátka a lidi jako „brýlovky“ fotit moc dobře nejde, protože v brýlích mám 18 dioptrií a zvířátka i lidi se hýbou a nejdou zachytit do brýlovky dobře. Jsou témata jako makro nebo portrét, o kterých vím, že na ně prostě nemám. Ale co bylo pro mě zajímavé, že mě kamarád vzal do Rakouska na automobilové závody a tam jsem se mohl orientovat podle sluchu, takže jsem věděl, že auto jede zprava do leva, že dobrzďuje do zatáčky, a byla to pro mě takové velká výzva, jestli ho vůbec stihnu v jízdě zachytit.

Ale na Vaší výstavě v Bruntále, kde jsme Vaše fotky objevili, byl krásný portrét staré ženy, na jejíž tváři byly vidět i nejmenší vrásky. Za tu by se nemusel stydět ani fotograf, který vidí. Tu jste zachytil jak?

To je focené na dovolené v Egyptě, kde jsem byl s kamarádem. On se chtěl projít mimo resort, kde už je to na vlastní nebezpečí. Ta hotelová ochranka a místní policie nebyla moc nadšená, ale ukázali jsme foťáky, a tak svolili, ale s tím, že na nás musí vidět na té pláži. A šli jsme podél pobřeží, bylo asi 13 hodin, a to slunko tak svítilo, že ten odraz od vody a písku vytvářel to, čemu já říkám „bílá tma“, že skoro nic nebylo vidět. A jak jsme šli, tak já měl pocit, že se po nás pořád někdo dívá. Ale tam byli u palem jen vojáci a kamarád říkal, že je to v pohodě, že nemusíme mít strach. Ale ten pocit byl tak neodbytný, že jsem se podíval pořádně a viděl tam takovou schoulenou paní ve stínu mangrovníku, co prodávala nějaké ručně dělané korálky. Tak jsme se šli na ten její sortiment podívat, ona měla odhalený obličej a já jsem ji ukázal foťák, jako jestli si ji můžu vyfotit. Kývla, že ano, ale ještě rukou dala znamení, ať počkám a vzala si ten šátek. Já jsem odešel těch pár kroků, abych si ji mohl zaměřit. Když byste si tu fotku zvětšili, tak v jejím oku uvidíte mého kamaráda, jak tam stoji v písku, a mě, jak si připravuji záběr. Pak jsem ji šel ukázat náhled té fotky, a když jsem to zvětšil, tak jsem zjistil, že taky nemá oko. To moje umělé oko je z akrylátové protetiky, která neplave, takže vím, že ji musím nechat na hotelovém pokoji, abych ji v moři neutopil. Když si ten náhled prohlédla, tak jsem ukázal na svoji tvář, jako, že taky nemám oko a ona se pousmála. Takže tahle fotka má pro mě zvláštní a velmi osobní význam.

Jak hodně je finální podoba fotografie upravena na PC, a vyjadřuje Vaše focení nějakou zvláštní přípravu, aby se povedlo na první dobrou, nebo to zkoušíte třeba 10x, než jste spokojený?

Některé fotky jsou upravené. Je tam třeba fotka mešity, u které jsem nechal barevný střed abych tím zdůraznil kompozici, a čeho si málokdo všimne, že tam mám i vlastní stíno-portrét. Při tom manuálním cwaku je to u mě všechno jen o pocitu, je tam důležité, zda na ten objekt vidím nebo ne a obvykle je to tak na 4-5 pokusů, než se mi to podaří. To ale obvykle zjistím až doma po návratu, kdy to dám do PC. Na dovolené v Turecku jsem si chtěl vyfotit východ slunce, připravil jsem si místo na focení, ale nebylo dobré počastí, takže jsem čekal tři dny, než bylo takové, jaké jsem potřeboval, a když konečně vycházelo, tak jsem zjistil, že jsem zapomněl na to, že Země už změnila svoji polohu a sluníčko vychází jinde. Takže jsem se přesunul, abych to vyfotil a až doma zjistil, že tam mám nějakou výstražnou ceduli, přesně v místě, kde jsem čekal to sluníčko. Takže se mi cwak nepovedl, ale to mi dalo důvod, abych si říkal, že se tam ještě jednou musím podívat a vyfotit to znovu.

Stalo se Vám, že Vás při focení oslovil nějaký fotograf a zajímal se o Vaši techniku? Třeba se z Vás stává průkopník a zakladatel nového uměleckého směru ve focení?

Na rovinu vám řeknu, že mě hrozně mrzí, že díky svému hendikepu nevidím lidské oči. Takže jdu třeba po chodníku a nepoznám svoje kamarády, tak jim říkám, ať na mě mluví nebo mě aspoň kopnou do kotníku, abych věděl, že tam jsou. Když jdu u nás nebo v cizině s foťákem, tak se lidé dívají někam jinam, ani se nepodívají do očí, nepozdraví, nic. Já bydlím v paneláku, kde nás je hodně a sousedi ví o mém postižení, takže když jdu z baráku ven a někoho potkám na chodbě, tak automaticky řeknu „dobrý den“. Ale nestalo se mi, že by se v cizině nebo u nás u mě někdo zastavil a zeptal se mě, proč fotím přes brýle, které jsem měl před chvílí na nose.

Napočítali jsme, že jste měl za posledních 5 let asi 20 výstav. Oslovují Vás díky Vaší originalitě galerie samy nebo jste spolu s přítelkyní aktivní v propagaci Vašeho díla?

No, problém je v tom, že jak říká moje přítelkyně, já se nedokáži ocenit. Když se někomu můj obraz libí a chce ho koupit, tak já nevím, kolik si za to mám říct. Za moje výstavy může nejvíce paní Marie Miziová z organizace SONS Třinec, která pomáhá slabozrakým. Je to většinou tato organizace, která mě oslovuje, myslím, že asi tři výstavy byly na něčí doporučení. My sami nejsme v tomto směru moc aktívní. Bohužel většinu nákladů na výstavy táhnu ze svého důchodu, což je i důvod, proč se moc nenabízíme, protože bych to finančně nezvládnul.

Hrajete ve dvou kapelách Ost Band a R-Company, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Hudba a hraní přišlo před focením nebo současně s ním, či je to jako vyvážení toho, že při focení jste spíš sám, a tak to plní i společenskou funkci?

Tady musím na začátek říct, že Ost Band už nefunguje, protože zakladatel a člověk, na kterém to stálo, zemřel, a R-Company je jen taková parta lidí, která když má čas, tak se sejde a zahraje. Pak jsem součástí kapely Hazard, která hraje tak 3x až 4x do roka, protože kapelník má jinou kapelu, která ho živí, takže tolik času na tento projekt nemá. S hudbou jsem začal v 17 letech, zatímco s cwakáním v roce 2008, tedy rozdíl 28 let. Čím víc mi to oko odumírá, tím víc se snažím cwakat, abych zachytil co nejvíce věcí kolem sebe, na tomto světě, dokud ještě aspoň trochu vidím.

Hodně cestujete po světě. Je to kvůli hraní nebo focení nebo prostě rád poznáváte nepoznaná místa a přitom fotíte, takže je to milý bonus?

Ano, rád cestuji, protože pro mě je třeba vnímání světla u moře to nejvzácnější, co můžu mít. Tak se snažím chodit každý den na východ a západ slunce a tam nejvíc relaxuji. Pokaždé se těším na východ slunce, kdy se dívám na horizont a tam je veškeré možné spektrum toho světla, to je krásné. Moje přítelkyně dělá hlučnou práci v kolektivu na dlouhé směny, takže když někam jedeme, tak ona si užívá toho ticha a šnorchluje v moři, zatímco já si cwakám od oblohy po mořskou hladinu a ona pod hladinou. S kapelou jsme hráli mimo Čechy také v Polsku, Německu, Rakousku nebo Slovensku, takže moc daleko ne.

Hraje v rozhodování o destinaci nějakou roli i možnost ulovení atraktivních fotek, a odvážil byste se cestovat i sám?

Se sólo cestováním by to bylo složitější, protože bych musel nejdříve hlavně nastoupit do správného letadla. Pak by byly problémy při ubytování, abych našel správný pokoj. Když jsme v neznámém prostředí, musím si to obvykle nakrokovat, jak to mám daleko k recepci, do koupelny, WC, k druhé stěně atd. Já bych se samostatného cestování nebál, ale kromě mého zrakového handikapu mě svazuje i ten jazykový. Ale za tu dobu, co cestuji s přítelkyní, jsem zjistil, že většinou jsou lidé ochotní, a tak se domluvím rukama a nohama, stačí jenom chtít. Vždycky je to v lidech a o lidech.

A máte nějaký cestovatelský sen, ale víte, že by to byly děsné komplikace a je to pro Vás takový cestovatelský Mt. Everest, o který se pokoušíte roky, a když to podniknete, tak to pro Vás bude životní úspěch?

Zajímavá otázka. Můj životní sen ještě za totáče bylo vidět na vlastní oči a slyšet na vlastní uši koncert kanadské skupiny Rush. A podařilo se mi to dvakrát. Co se snu v cestování týče, jednou bych se chtěl projít po Manhattanu a cítit nad sebou ty mrakodrapy a také bych se chtěl podívat do Thajska a Kambodže.

Proč se podepisujte „Lichoočko“ a ne celým jménem?

Protože všichni si dávají „profesionální fotograf“ a takové ty bla bla. A jsem si říkal, že když mám jen jedno oko s umírající sítnici, tak jednička je liché číslo, a tak mne napadlo si říkat Lichoočko.

Děkujeme za rozhovor.

Foto: s díky, z archivu p. Pavelčáka