Jan Rudzinkyj: Létání mi dává svobodu a nadhled
Autor: Eva Csölleová, Vítek FormánekRozhovor se špičkovým leteckým akrobatem jsme ještě nikdy nedělali. K jednomu z nich, Janu Rudzinskému, byla cesta poměrně jednoduchá, protože jsme zjistili, že od sebe bydlíme pár kilometrů a stejně jako my, má rád letadla z počátku století a 1. světové války. Od žádosti o rozhovor, po jeho realizaci, uběhlo 38 hodin.
Jan Rudzinskyj se narodil 20. 6. 1969 v Plzni, ale vyrůstal v Rybitví u Bohdanče. Jako malý měl rád modelaření, rád závodil na koních, ale škola ho donutila toho nechat, do aeroklubu nebyl přijat. Ale šel za svým snem a dnes je z něj nejen špičkový akrobatický pilot ve skupině Flying Bulls, ale také nabízí zážitkové lety, které provozuje na letišti v Chrudimi.
Podle toho, co jsme si o Vás přečetli, Vás od počátku provázela touha po naplnění, po svobodě a nezávislosti. Myslíte, že jste se pro létání narodil, a to, co jste musel absolvovat od školy až po podnikání, byla jen trnitá cesta za realizací svého snu?
Myslím, že ano a že létání je jedna z věcí, kterou na této Zemi mám dělat. Já se cítím ve vzduchu šťastný, a i moji přátelé mi říkají, že když mluvím o létání, tak že rozkvetu a tvářím se úplně jinak, než když mluvím o jiných věcech.
Máte rád tu dobu, kdy se létalo v otevřeném kokpitu, se šálou okolo krku a v letecké bundě. To jste asi vyrůstal na filmech Velký Waldo Pepper, Stíhači na start nebo Modrý Max, že? Co se Vám na tom líbí? Ten pocit dobrodružství, odvahy, koketování se smrtí, frajeřiny a gentlemanství?
Ano, Velký Waldo Pepper je můj oblíbený film. V roce 1978 šel na ČT francouzský seriál Muži na křídlech, o začátcích létání, a to byla paráda. Od té doby již ho nikdy neopakovali, a ani na YouTube se nedá sehnat jinak než ve francouzštině, což je škoda.
Svoboda v létání je určitě, a s nadhledem jsou to dva nejsilnější atributy, které tam mám. Romantika spojená s létáním před a po 1. světové válce je tam taky, někdo věří na minulé životy a já mám pocit, že pokud minulé životy existují, tak jsem létal, protože takové napojení tam mám.
To jste byl jako von Richthoffen?
Ha, ha, tak ten zrovna ne, ale byl jsem Němec. Takže ta svoboda a nadhled jsou věci, které mě velmi nabíjejí a letadla mi dělají ohromnou radost. Samozřejmě miluji i ta současná letadla, ale baví mě létat historické stroje, protože tam je ještě prvek objevování. Dneska už toho víme o létání relativně dost, ale tehdy se nevědělo vůbec nic, jelikož to byly začátky. Létal jsem třeba s letounem Blériot, který byl sestrojen v době, kdy se vůbec nevědělo, jak to funguje, a to ti chlapi objevovali a byli to pionýři a machři.
Myslíte Blériot Ing. Jana Kašpara?
Ano, jeho replika. Létal jsem dokonce ve Dvoře Králové při 110. výročí od jeho plánovaného vzletu tam. Jan Kašpar tam tenkrát 2x havaroval a já jsem tam s tím letounem byl potřetí, prolomit tu jeho smůlu, což se nakonec povedlo, i když to bylo psychicky dost náročný. Létat s takovým letadlem, to je opravdu výzva.
Létat s Blériotem je opravdu výzva
My pamatujeme na Aviatické pouti jednoho Švéda, který měl s Blériotem letět stejnou trasu jako Ing. Jan Kašpar z Pardubic do Prahy-Chuchle.
Ano, to byl Mikael Carlsson a bylo to k 100. výročí prvního vzletu Ing. Jana Kašpara. Ale zatímco já letěl na replice, on letěl na originálu. Pokud vím, má dva, někde je objevil, zrestauroval a tenhle byl z roku 1912. Což je prostě úžasný.
Když jste letěl tím Blériotem, měl jste v něm určitý pocit obdivu, jak tohle mohl někdo sestrojit a létalo to a cítil tam toho aviatika? A byly Vám zkušenosti ze současných letounů k něčemu?
Jako současný pilot musíte v Blériotu úplně odsunout to, co znáte z moderních letadel, a úplně jinak přemýšlet. On se řídí významně jinak a ty věci, které máte zažité v těle, nemůžete používat, protože byste si mohl ublížit a mohlo by to s vámi spadnout. Co je paradoxní, že nejnáročnější je samotný let, musíte to řídit směrovkou, start a přistání zas tak náročné zase nejsou. Když jsem to konzultoval s Mikaelem Carlssonem, tak jsme se shodli, že s replikou se létá hůře než s originálem. Je to hodně o motoru a my jsme ten samý neměli. Tahle letadla potřebují motor, který má velký kroutící moment a nízké otáčky.
Bylo to si sednout do Blériota, jako by si závodník motokáry sedl do kokpitu F-1?
Tam se musíte vnitřně přeladit a zapomenout na to, co umíte, a musíte k tomu přistupovat, že je to něco úplně nového a jiného.
Měl jste padák?
Neměl jsem ho, protože ono by to bylo dost náročné vystoupat do výšky, kdy by se dal v případě nutnosti použít.
Mluvil jste o nadhledu, který při létání máte. Znamená to, že tam nahoře vidíte věci jinak, a když máte problém třeba doma nebo v podnikání, tak to vidíte z jiného úhlu a připadá Vám to jako malichernost?
V letadle se snažím nepřemýšlet o pozemských věcech, spíš se snažím užívat si toho vlastního letu, ale pak se vrátím na zem natolik osvěžený, že ty věci vidím z jiného úhlu a vyřeším je. Cítím, že když lítám častěji, tak jsem takový odolnější a veselejší, a třeba v zimě, když není počasí a nedá se často létat, tak cítím, že už mám lehký absťák.
Když takhle letíte ve svém dvojplošníku, představujete si, jaké to muselo být umění za 1. světové války pilotovat letadlo, nemít padák, a ještě obsluhovat kulomet a nemít žádnou ochranu před kulkami nepřítele?
To se myslím nedá tak úplně představit, protože tam nejde o život. Ale létal jsem v Létajícím cirkusu Martina Kindernaje, kde jsme létali s replikami a snažili se napodobit vzdušné boje, a také po sobě jako střílet, a to už zajímavé bylo. Ale samozřejmě tam není ten prvek smrtelného ohrožení. Že by mě někdo mohl opravdu sestřelit, i když se to tenkrát vlastně jednomu pilotovi svým způsobem podařilo.
Myslíte tu nehodu v roce 2006?
Ano, právě tu.
V letadle se snažím nepřemýšlet o pozemských věcech
Je pro Vás pocitově rozdíl pilotovat dvojplošník a akrobatické letadlo nebo stíhačku?
Je v tom velký rozdíl, ale po získání určitých zkušeností již není takový problém se přeladit na konkrétní typ. Já současné stíhačky nelétám, protože nejsem vojenský pilot, ale třeba Delfín nebo Albatros jsou velice příjemná letadla na pilotáž.
Máte to teď tak, že zážitkové lety jsou pro Vás zdroj obživy, zatímco Red Bull tým je pro Vás určitý kredit a kousek té slávy, po které jste dříve toužil?
V podstatě ano. Létání s Flying Bulls člověk nedělá pro peníze, to není na obživu, to děláte proto, že to milujete. To je TEN důvod, proč to všichni děláme, protože to je tak unikátní létání, které se nikde jinde na světě zažít nedá a hrozně nás to baví. A živým se různými podnikatelskými projekty.
Jak se dostane pilot do Red Bull týmu? Byl jste jen na správném místě ve správnou dobu, nebo jste musel mít odlétán určitý počet hodin v akrobacii, pak se přihlásit do programu a přesvědčit Red Bull?
Většinou to funguje tak, že skupina si sama vybírá budoucí členy. Těch výběrových kritérií je mnoho. To, že jste skvělý pilot, je jen jedna z podmínek. Musíte být kromě toho i velice dobrý sólový akrobat, musíte umět létat ve skupině, a pak, také musíte mít určité charakterové vlastnosti, které odpovídají skupinovému létání. Ostatní členové v týmu vás musí přijmout, protože spolu trávíte hodně času a ta pohoda ve skupině musí být, nemusíte být spolu nejlepší kamarádi, ale vzájemný respekt tam musí existovat.
Létáte, myslím, na levém křídle. Jsou pozice různě náročné a vyberete si je dobrovolně, nebo každá obsahuje svoje specifikum, takže byste třeba teď nemohl lítat vepředu nebo vzadu?
U nás se rozlišují pozice, vlevo, vpravo a vzadu a vepředu je vedoucí. Někdo má přirozené dispozice být vedoucí. Na něj jsou jiné pilotní nároky než na ty piloty na číslech. Ale tu pozici si jinak moc nevybíráte, spíše je to o tom, co skupina potřebuje.
Je to jako v hokeji, že hrajete buď nalevo, nebo napravo?
Ano, každá pozice je unikátní, každá se jinak lítá a nedá se ze dne na den přeskočit na jinou pozici, protože to vyžaduje trénink.
Jak vzniká taková akrobatická sestava? To si tvoří každý tým sám, nebo jsou dané figury jako třeba v gymnastice a jde jen o to, jak dobře je kdo provede?
Jsou prvky obecné akrobacie, které jsou dané a my také navazujeme na skupinu Skybox respektive Chrudimská čtyřka, která vznikla v 60. letech a my jsme jejich pokračovatelé, takže čerpáme z toho, co už se létalo, i když to děláme na jiných letadlech a snažíme se tam přinést něco nového. Funguje to pak tak, že někdo přijde s nějakým nápadem, všichni o tom diskutujeme, a když se shodneme, že by to mohlo být proveditelné a bezpečné, tak pak diskutujeme o dalších aspektech, především z hlediska bezpečnosti. Pak to začneme opatrně trénovat, a pokud to jde, tak už to létáme naplno. Většinou, když dokážeme prvek dobře rozebrat na zemi, tak ho poté dokážeme i zalétat. Může se však stát, že prvek zalétáme a ukáže se, že ze země nevypadá dost atraktivně. Musíme totiž vyvažovat fakt, že i když létáme nejtěžší prvky na světě, tak většina diváků to vůbec neví. Například normální a obrácený přemet pro diváka nemusí být velký rozdíl, ale pro pilota je v tom rozdíl několika světů. Normální přemet létá několik skupin na světě, ale obrácený létáme jenom my.
Největší kritik našich výkonů jsme my
Jak dlouho se sestava zkouší na „sucho“ než vzlétnete, a kolik hodin ji pilujete ve vzduchu? Protože každý tam máte hodně práce, nemáte jistě čas sledovat druhého. To vás na zemi někdo nahrává a pak se dole před obrazovkou rozebírají chyby?
Když zkoušíme novou sestavu, tak k sobě nechodíme tak blízko, jako při vystoupení, necháme si mezi sebou malou rezervu. Ptal jste se, zda to v rámci tréninku létáme pomaleji. To nejde. Pro každý prvek a letadlo je daný bezpečný rozsah rychlostí, a kdyby se to létalo pomaleji, tak by to bylo nebezpečnější nebo nemožné. Co se upozorňování a rozebírání chyb, v první řade to víte vy sám, jako pilot, kdy a kde děláte chybu. Největší kritik našich výkonů jsme my sami. Většinou, když dolétáme sestavu, si řekneme “sorry, tady jsem to zkazil“, a málokdo nás někdo z venku musí upozornit na to, že jsme něco udělali špatně. Někdy používáme nahrávání na video, protože potřebujeme tu zpětnou vazbu.
Neměl jste po té Vaší nehodě problémy s jistotou, a nevracely se Vám ve vzduchu flashbacky, takže jste dal podvědomě “nohu z plynu”?
Ne, vůbec ne. Já jsem seděl v letadle už tři měsíce po nehodě a říkal jsem si, jestli se mi vzpomínky vrátí, ale vůbec nic se nedělo. Pokud bych měl strach nebo něco podobného, tak to bych vůbec nemohl dělat.
Je pro Vás uspokojivější dělat akrobacii ve skupině, protože je to náročnější, nebo ji dělat sám ve dvojplošníku, protože si můžete dělat, co chcete?
Hm, to se takhle nedá říct, obojí má svoje. Skupinová akrobacie to je něco tak unikátního, jedinečného, že to je prostě pro mě nejvíc, nic lepšího už neexistuje. Ale samozřejmě miluji to volné létání s dvojplošníkem, takže každá minuta ve vzduchu je pro mě vzácná.
Jste jen marketingová složka Red Bullu nebo také máte nějaké výkonnostní cíle, a pokud je nesplníte, tak tým rozpustí a najme si někoho jiného?
Red Bull je samozřejmě náš sponzor, který vyžaduje, abychom byli i vidět. Mistrovství světa skupin se už dlouho nelétají, ale my bychom byli rádi, kdyby se zase vrátily, protože si myslím, že bychom se mohli umístit dobře. Jak nás Red Bull posuzuje to nevím, ale zatím s námi asi jsou spokojeni a my děláme všechno proto, aby s námi i nadále spokojeni byli.
Děkujeme za spolupráci.
Foto: Jan Rudzinskyj