Jste ročník 1984, do Ameriky jste odešel v 21 letech, co Vás k tomu vedlo?

Převážně zvědavost.

Čím se v USA živíte, a začal jste veslovat až tam, nebo jste se tomu věnoval již doma?

Jsem projektant, pro elektrikářskou firmu, pracujeme převážně pro město New York a vládni agentury. Infrastruktura.

Jak jste dospěl k rozhodnutí pokusit se převeslovat Atlantický oceán? Hledal jste nějaké výzvy a tahle Vám byla nejbližší, nebo jste již převesloval jezera a moře, a tak tohle bylo o stupínek výš?

Náhodou jsem se o veslováni přes oceán dozvěděl na internetu, zaujalo mě to, a rozhodl jsem se, že do toho půjdu, až po zjištění nezbytných informaci o proveditelnosti tohoto výkonu. Zkratka, nejdříve jsem si udělal průzkum, pak se rozhodl.

Převeslovat Atlantik je něco jiného než na pramici převeslovat Máchovo jezero. Co všechno musí obsahovat taková příprava, než se pustíte do vlastního pokusu, a jak dlouho to trvá?

Tak co musí obsahovat, to vám neřeknu, nejsem expert, ani bych si nedovolil tvrdit, že vím, co musí být či ne. Věřím, že toto je velmi individuální pro každého, kdo se chce pro toto rozhodnout, jak je fit, kolik je mu let, jaké má zkušenosti atd. Je toho moc a jak říkám, každý to má jinak. Já jsem se připravoval před prvním vyplutím zhruba 9 měsíců. Byla to dřina, měl jsem přísnou dietu, posiloval jsem na veslařském trenažéru, a byl schopen jet až sedm hodin bez pauzy.

Na koho jste se obrátil, kdo by Vám poradil, abyste na nic nezapomněl? Zas takových lidí na světě moc není, kdo by to věděl?

Nikoho, na to jsem byl na všechno skutečně sám.

Loď byla speciálně zkonstruovaná jen pro Váš pokus, nebo se dá běžně koupit na americkém trhu, a kolik stojí? V čem se liší od obyčejné lodi na veslování?

Ne, koupil jsem ji použitou od člověka, co už přes oceán vesloval. Je vyrobena v Anglii, stála kolem 1,5 mil korun.

Prý se loď při převržení dokáže sama vrátit do původní polohy. Jak to funguje? Může se rozlomit, takže byste zůstal na otevřeném moři jen v záchranném kruhu? Měl jste sebou náhradní vesla?

Tak loď by se rozhodně rozlomit neměla, a pokud nenateče voda do kabiny, nebo ji nerozmlátí nějaká bouře, virtuálně by se neměla vůbec potopit. Samozřejmě riziko poškození, nebo toho, že se nevrátí zpět po převracení, tam může být vždycky. Náhradní vesla jsem měl.

V Atlantiku moc teplo není. Jak, a kde, jste se připravoval na nástrahy cesty, změny teploty, nástrahy počasí a jiné nepředvídatelné věci?

Vybavení, oblečení a předpověď počasí, ve službě placeného servisu/služby na denní bázi.

Být sám na takové ploše vody musí asi působit dost depresivně. Jak jste se se samotou a trudomyslností vyrovnal, a přečetl jste si před cestou knihy Stařec a moře a Robinson Crusoe, abyste věděl, co Vás může potkat?

Depresívně? Tak to určitě ne, a kdybych měl jenom náznakem takové pocity, tak bych se do ničeho podobného ani nepouštěl, je to velice příjemný pocit klidu, míru a spojení s přírodou, takže asi tak… Četl jsem knihy o lidech, co strávili čas na moři, pár veslařů o tom psalo. Rozhodne ne romány od Hemingwaye či jiné fikce ????, to určitě ne.

Mohl jste zavolat třeba domů přes satelitní telefon, nebo jste byl celou dobu sám z vlastního rozhodnutí, abyste se o sobě něco dozvěděl a mohl si popřemýšlet v klidu o životě a srovnat si věci v hlavě?

Zavolat jsem mohl, ale když člověk vesluje a maká, tak na to není čas a ani pomyšlení, spíš člověk volá, když čeká na počasí a je někde na kotvě, jenom aby dal vědět blízkým, že je v pořádku, ale spíše jsem psal zprávy a email, neměl jsem moc zájem o komunikaci přes telefon, člověk tam je rád sám a v klidu.

Když jste byl dva dny uzavřený v kajutě a venku zuřila bouře, modlil jste se a přísahal si, že když to přežijete, už do toho nikdy nepůjdete? Měl jste strach ze smrti?

Nemodlil jsem se určitě, nejsem věřící. Rozhodně jsem nepřísahal, že do toho už nikdy nepůjdu, spíš jsem litoval toho, že ublížím svým blízkým, když se nevrátím domů, a to mě činilo asi nejsmutnějším, a proto jsem se snažil dělat co možná nejvíce pro to, abych se z té bouře dostal zdráv domů, nevěděl jsem, jak to dopadne.

Prohlásil jste, že už další pokus nebude. Berete to jako prohru nebo jen moudřejší ustoupil, a varování osudu jste správně dešifroval?

Žádnou prohru neznám. Myslím, že pro každého je v životě výhra si dělat a zkusit, co chce. To jsem si splnil a se svým výkonem, zkušeností a zážitky jsem nadmíru spokojen. Mam radost, že jsem se vrátil zdravý domů a mám vzpomínky na celý život a chci o tom napsat knihu, nebo spíš píši. Nevěřím na žádný varováni či osud, věřím na sílu přírody, přírodních živlů, sílu lidského ducha a také fyziku. Jde spíš o to, že jsem investoval 2 roky svého života, finanční prostředky a energii a mám v tomto ohledu také limity. Vzhledem k tomu, že jsem neměl žádné sponzory. Kdybych měl v tomto podporu, šel bych do toho zase.

Platí pro Vás přísloví, že není hanba prohrát, hanba je to nezkusit?

Opět hanba je slovo, které není v mém slovníku. Spíš bych použil slov, že člověk by si opravdu měl zkusit, co chce on sám, a vykašlat se na to, co si myslí ostatní. Nikdo jiný ho soudit nemůže než opět zase on sám, protože on ví nejlíp, za jakých okolností žije svůj život sám se sebou, nikdo jiný v tomto ohledu nemá tušeni, tudíž není objektivní a ostatních názor je irelevantní.

https://cs.milanrows.com/

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: Milan Světlík