Z jaké společenské třídy pocházíte a jak velká je Vaše rodina?

Moje rodina má pět členů, kde kromě mě a manžela jsou naše dvě děti a moje tchýně. Patříme do střední vrstvy.

Kdy jste přišla o ruce, a měla jste v dětství a škole hodně kamarádů?

Byly mi teprve čtyři roky, když se ta vlaková nehoda stala a já přišla nejen o ruce, ale i o maminku a brášku. Skončila jsem v sirotčinci v Dillí a odsud mě pak poslali do základní školy, kde jsem se ukázala jako dobrý student a naučila jsem se psát pravou nohou a malovat levou nohou. Měla jsem kolem sebe dva typy kamarádů. Jedni se mnou cítili a podporovali mě, a ty druzí mě škádlili a dělali si ze mě legraci.

Muselo to být asi pro Vás obtížné, dostat takovou životní ránu v malém věku. Jak jste se vyrovnala se ztrátou horních končetin, a jste nyní úplně nezávislá, nebo máte asistenta?

Bylo to pro mě hodně obtížné naučit se dělat všechny věci sama jen s pomocí nohou. Šlo to pomalu, ale nakonec jsem si na to nejen zvykla, ale i vše potřebné se naučila. Nyní nepotřebuji žádného asistenta a více měně si udělám sama úplně všechno…Pouze chci mít někoho jako společníka, když cestuji.

Bylo malování od začátku něco, po čem jste toužila, nebo až po ztrátě rukou jste hledala nějakou smysluplnou aktivitu a malování se ukázalo jako ta pravá, i když velmi náročná?

Malování jsem měla ráda už jako dítě a jako malá už jsem docela obstojně kreslila. Jeden z mých učitelů u mě zpozoroval nadání a začal mě podporovat. To mě vedlo až k e studiu na umělecké škole. Ale mnoha lidem se moje malování nelíbilo a mysleli si, že je dost ujeté, a dokonce mi říkali, že bych neměla pokračovat v malování toho, co dělám, a jak to dělám. Byli až tak „milí“ že mi říkali, že stejně ze mě nic nebude. Ale já jsem se nevzdala a navzdory (nebo díky) těmto přejícím lidem pokračovala. Dost mě ranilo, jak dokáží lidé být zlí, a místo toho, aby vyjádřili podporu člověku, který má omezení a problémy, tak jej raději zbavují sebevědomí a podrážejí. Vyrůstala jsem v Uttar Pradesh Gorakhpur a o okolním světě a situaci žen v Indii jsem věděla jen málo. Ale jak jsem malovala a navštívila ostatní části Indie, otevřelo mi to oči a zjistila jsem, že situace je velice špatná.

Nedokážeme si představit, jaké to je vzít štětec prsy u nohou a začít malovat něco, co máme před očima nebo jen v myšlenkách…Naučila jste se malovat nohou sama nebo měla učitele?

Abych řekla pravdu, nikdy jsem neměla problémy s tím, jak uchopit prsty štětec, namočit ho do barvy a něco namalovat, a pak štětec zase odmočit a vyčistit. Štětec držím mezi palcem a dalším prstem levé nohy. Všechny své denní aktivity jsem se naučila dělat nohou, tak malování byla jen jedna z nich. Začínala jsem malováním blahopřání, když jsem byla v osmé třídě. Lidem se tak moje malovaná přáníčka líbila, že je mají ještě dodnes, což mě těší. Když jsem přešla na uměleckou školu, můj učitel mě zasvětil hlouběji do techniky malování a stal se mým guru.

Co je tématem Vašich kreseb, a jak dlouho Vám trvá, než je jeden obraz hotový?

Většina mých kreseb se zabývá přírodou a ženami. Z přírody nejraději kreslím listy a ptáky, tedy věci, které mají svobodu, co je v dnešním podivném světě cenná komodita. Spousta z mých obrazů má koncept vztahu maminky a dětí. Snažím se ukázat bezpodmínečnou lásku mezi matkou a dítětem. Jeden takový obraz mně trvá asi týden.

Jak dlouho jste schopná malovat nohou bez přestávky, a je tato schopnost podmíněná věkem?

Když jsem byla mladší, nedělalo mi problémy malovat v kuse 4-5 hodin. Protože mi je nyní 53 let, už to tak dlouho nezvládám a musím si dát oddech po každé hodině.

Říkala jste, že Vás lidé odrazovali. Kdy jste našla svůj “vlastní styl“?

Nemůžu přesně určit, kdy jsem našla svůj styl, ale tak nějak to přišlo, kdy jsem si řekla, že tohle „jsem já“ a začala tak malovat všechny své další obrazy. Maluji kdykoliv mám vnitřní potřebu.

Jste členkou MFPA. Oslovila jste Vy je nebo oni Vás?

Poté, co jsem dokončila svoje studia, jsem pracovala v Lalit Kala Kendra. Článek o mně a mém malování oběhl v novinách celou Indii a byl to můj přítel, také malíř nohou, který mě upozornil na MFPA. Tak jsem je oslovila a stala se jejich členem. Posílám jim svoje malby několikrát do roka a oni mi za to formou měsíčního stipendia finančně pomáhají.

Přestože jste měla krutý vstup do života, myslíte, že Vás Vaše postižení posílilo a udělalo z Vás “bohatšího“ člověka?

Od malička jsem měla zájem o umění a vždycky jsem v něm chtěla vynikat. Pokud by to nebylo malování, možná by ze mě byla zpěvačka. Miluji cokoliv spojeného s uměním. Jsem hrdá na to, co jsem dokázala. Nejdříve jsem se naučila dělat nohama to, co ostatní dělají přirozeně rukama, to byl první stupeň, pak jsem úspěšně odmaturovala na umělecké škole, což byl druhý stupeň a byla jsem na startovní čáře svého dospělého života. Pak jsem začala malovat a měla výstavy v galeriích po celé Indii, na což jsme také pyšná. To mě dovedlo k závěru, že nic není nemožné. Pokud je vůle, je i cesta. Všechno se rozhoduje v našem mozku, a pokud ten funguje na 100 %, dokážeme cokoliv, co si umaneme, stačí jen chtít a jít za tím.

Měla jste někdy vlastní výstavu v cizině?

Jednou, bylo to v roce 2012, jsem vystavovala v Singapuru, ale byla to výstava organizovaná MFPA, takže ne moje vlastní. Pokud dostanu možnost vystavovat mimo Indii, tak ji ráda přijmu.

Děkujeme.

2021