Ve filmu je vidět, že ostatní kolegové, a hlavně funkcionáři, se na vás koukali skrz prsty, bylo to tak?

V týmu bylo několik bohatých kluků, kteří uměli lyžovat jen proto, že měli bohaté rodiče, kteří jim vlastnili v Alpách chatu a oni mohli být na sjezdovkách, kdy se jim zamanulo. Já měl k dispozici jen suchý, tréninkový svah v Gloucesteru. Nejhorší však bylo chování funkcionářů, kteří si mysleli, že jim svaz patří, a že oni vědí nejlépe, jak propagovat lyžování. Řekl bych, že se od té doby moc nezměnilo. Považovali mě za ostudu britské reprezentace. Když jsem přijel do Calgary, tak si lidi mysleli, že neumím ani lyžovat, což nebyla pravda, byl jsem dobrý lyžař, ale tisku se to hodilo jako dobrý příběh, takže jsem to pak vzdal jim to vysvětlovat. Když jsem se pak chtěl kvalifikovat na další OH a skočil limit, Britský svaz jej změnil, takže jsem byla zase mimo hru. Stále mi házeli klacky pod nohy.

Zdá se, že jste touze skákat obětoval opravdu všechno. Fakt jste spal i v úklidové komoře a neměl na jídlo?

Měli jsme spoustu lyžařů, ale žádného skokana, tak jsem si říkal, že bych mohl zkusit tuhle cestu. Byl jsem chudý a brzo mi došly peníze. Když jsem odjel poprvé skákat do Švýcarska, spal jsem se skauty na chatě a dávali mi svoje zásoby Heinz fazolí. Jinak jsem jedl odpadky z košů. Italové mi dali novou přilbu a brýle, protože moje byla stará a na hlavě mi špatně držela. Na závodech ve Finsku jsem spal ve stodolách, a dokonce i v blázinci, protože jsem si nemohl dovolit hotel. To všechno, protože jsem měl sen jet na olympiádu. Normální doba růstu skokana je pět let, já jsem se kvalifikoval po 20 měsících skákání.

Dělal jsem to pro radost a jsem rád, že vznikl film, který inspiruje lidi, aby šli za svým snem

Přestože jste skončil poslední, lidé vás opěvovali více než vítěze. Co je podle vás tak zaujalo?

Myslím, že si mě lidé oblíbili proto, že jsem zosobňoval opravdový duch olympijských her, který říká, že není potřeba zvítězit, ale zúčastnit se. Už tehdy byly olympijské hry hodně profesionální, a najednou se tady objevil někdo, kdo skáče na lyžích, ač jeho země sníh nemá a nemá ani skokanské můstky. Měl jsem prostě radost, že jsem na OH a užíval jsem si to. Dělal jsem to pro radost a jsem rád, že vznikl film, který inspiruje lidi, aby šli za svým snem. Takových by se mělo točit více.

Skákat z tak obřích můstků, to chce odvahu. Prý jste si ji dodával tím, že jste před každým skokem klel?

Bál jsem se při každém skoku, a než jsem se odrazil, zařval jsem „kurva!“ Měl jsme dost velký strach na to, abych se soustředil, ale ne zas tak velký, abych se nespustil dolů. Nikdy jsem si na to nezvykl. Měl jsem nevýhodu i v tom, že jsem nosil brýle, které se mi zamlžily, takže jsem často ani neviděl, kam padám.

Byl jste velká celebrita, pak nadšení opadlo, a teď jste znovu na špici, poté, co se dostal film o vás do kin. Jak k tomu vlastně došlo, že film vznikl?

To je dlouhá historie. V roce 1999 jsem dostal nabídku na film, a tak jsme na tom se scenáristy pracovali. Ale pak se dostavily potíže, nebyly peníze, hledal se vhodný herec a celý projekt šel do kytek a já na to zapomněl. Asi tak v půlce roku 2015 se mi najednou ozval producent, že koupil práva a začalo se natáčet během 6 týdnů. Šlo to hodně rychle. Když jsem pak film viděl, dojal mě, protože jsem si vlastně uvědomil, čím jsem prošel, co jsem obětoval a čeho jsem dosáhl.

Je film pravdivý nebo tam je něco vymyšlené?

Je velmi pravdivý, jenom jsem neměl jednoho trenéra, ale bylo jich mnoho, tak pro jednoduchost příběhu se charaktery skloubily do jednoho. Doufal, jsem, že ze mě neudělají nějakého troubu nebo naopak superhrdinu, ale dopadlo to dobře. Víte, když jsem byl malý, pořád jsem od lidí slyšel, že nesmím tohle a tamhleto, a že na tohle nemám a tohle nedokážu. Ta jejich nedůvěra mě dráždila a chtěl jsem jim dokázat, že na to mám. Byl bych rád, aby kromě zábavy film motivoval lidi v tom, že všechno je možné, že se sny dají proměnit v realitu, pokud chceme sami, nehledě na to, co nám říká okolí. Víte, myslím si, že není prohra skončit uprostřed cesty nebo nakonec nedosáhnout na vrchol, ale opravdová prohra je, když to člověk vůbec nezkusí. Když jste něco zkusil a prohrál, tak to není konec světa, aspoň jste to zkusil.

Stálo to za to?

Určitě. Jsem jediný sportovec, kterého kdy jmenovali v závěrečné řeči při ceremoniálu. Když jsem přiletěl domů, čekala na mě policie a já myslel, že mě přišli zatknout, ale oni mi řekli, že venku čeká 10 000 lidí, tak jsou tady na moji ochranu. Já chtěl jet domů autobusem nebo taxíkem, a nakonec jsem měl takovéto přivítání. Co víc si přát.

2017

Foto, s díky: IMDb