Indie je zemí velkých kontrastů, na jedné straně velmi bohatí lidé, na druhé straně velmi chudí. Kam patří Vaše rodina?

Moje rodina patří do střední třídy a je velmi početná.

Jaké jste měla dětství? A byla jste sousedy a spolužáky přijata nebo na Vás koukali jako na raritu a často se Vám kvůli Vašemu handicapu smáli?

Narodila jsem se v typické indické vesnici v oblasti Kerala a sousedi a spolužáci byli velmi chápaví a vstřícní a velmi mě podporovali. Nikdo se na mě nikdy nedíval jako na raritu. Bylo to mnohem těžší pro moje rodiče a maminka byla z počátku mým asistentem ve všech mých aktivitách až do mých čtyř let. Potom jsme potkali místního učitele, který se mě ujal a začal mně radit a učit, jak mám držet tužku mezi prsty u nohou. Nohy se bohužel neohýbaly tak, jak by měly, a jak bych potřebovala, a prsty mě od námahy bolely, ale po dvouletém tréninku se všechno poddalo a z nich se staly mé ruce a už bylo všechno v normálu.

Kdy jste si uvědomila, že jste jiná než ostatní, a že něco na Vašem těle chybí? Jak proběhla školní léta a jste nyní plně nezávislá?

Chodila jsem do školy jako všichni ostatní děti z Changanasseri v Kerale. Již v šesti letech jsem nastoupila do internátu, který byl speciálně zařízen pro postižené děti. Tady nás jeptišky učily, abychom všechny aktivity dělaly samy a staly se z nás nezávislé, soběstačné bytosti. Takže jsem se naučila jíst nohou, stlát si postel, oblékat se a jiné úkony každodenního života. Moji rodiče se poněkud obávali o moji budoucnost a snažili se mi dát dobré vzdělání a trénink pro normální život.

Když jsem byla menší, neměla jsem moc zájem se stýkat s ostatními lidmi mého věku, ale pak nás poslali do normálních škol mezi zdravé děti, a tak jsme se naučili respektovat a chápat pocity a potřeby toho druhého. Takže nyní jsem naprosto soběstačná a zvládnu 80-90 % svých denních úkolů sama. Až do osmé třídy bylo pro mě všechno normální, a nikdy jsem do té doby svoje ruce nepostrádala. Ve 12 letech mi došlo, že mi už nic nenaroste a že takhle budu celý život, takže po šoku jsme se s tím smířila, a pak už se neohlížela zpátky.

Bůh mě stvořil, jaká jsem, takže jsem spokojená s čímkoliv, co v životě mám

Líbilo se Vám malování odmala a chtěla jste to dělat za každou cenu, nebo jste prostě nevěděla, co dělat, a někdo Vám poradil, abyste zkusila malovat a Vy jste v tom našla zajímavý způsob, jak vyjádřit své pocity?

Ano, zajímalo mě malování již od dětství. Bůh mě obdařil tímto talentem a já jsem na něm pracovala a zdokonalovala ho. Začala jsme malovat od sedmi let a nikdy to tehdy nebylo 100 % perfektní. Tehdy jsem zkoušela malovat hlavně květiny. Začala jsem nejdříve na čtvrtky a až potom jsem přešla na malířské plátno.

Noha není běžný nástroj k malování. Jak obtížné je naučit se chytit mezi prsty štětec, namočit ho do barvy a přenést na plátno něco, co máte v hlavě? Jak dlouho Vám trvalo, než jste se naučila malovat, a jste samouk nebo jste měla učitele, který docházel do nějaké skupiny stejně postižených malířů?

Naučila jsem se psát a jíst pomocí nohou, a to již ve svých 3,5 letech. Pak jsem začala kreslit tužkou. Protože všechno dělám nohou, nepřipadalo mi ani nijak zvláštní nohama malovat. Nikdo mě neučil až do té doby, než jsem se stala členem MFPA (Mouth And Foot Painters Association). Poté jsem se začala učit mnohem více o malování a technice.

Malujete (malovala jste), co se Vám líbilo, co jste viděla okolo sebe, nebo jste se snažila někoho imitovat či jen vyjádřit vlastní pocity? Jak dlouho Vám trvá, než namalujete jeden obraz?

Většina mých obrazů je tématicky o přírodě, moje vlastní představivost. Prostě maluji, co vidím, a přenáším svoje pocity na plátno. Jeden obraz mi trvá tak pět nebo šest dní.

Když jste začínala s malováním, jak dlouho jste vydržela malovat na jeden zátah, aniž byste dostávala křeče do nohou nebo prstů? A zlepšovalo se to časem, takže zatímco tehdy jste mohla třeba malovat pět minut v kuse, nyní je to šedesát?

Ne, křeče mě nikdy nechytaly a mohla jsem malovat čtyři až pět hodin v kuse.

Kdy jste přišla na to, že tohle „jste Vy a Váš styl“, a přestala jste hledat a jen se začala zdokonalovat?

Můj přístup k životu a k malování se změnil až poté, co jsem se stala členem MFPA.

Požádala jste sama MFPA o pomoc a nabídla jim své malby, nebo oni si Vás našli a nabídli spolupráci?

Já sama jsme je oslovila první a nabídla jim své malby. Předtím jsem hledala pomoc u kanadské organizace stejného zaměření, protože jsem netušila, že v Indii ji máme také. Takže v roce 1999 mě přijali za člena a spolupracuji s nimi tedy již dvě desetiletí.

Jak to funguje mezi Vámi a organizací? Vy požádáte o členství a pošlete jim určitý počet svých maleb za rok a oni Vám poskytnou finanční pomoc?

Ano, potřebujeme zažádat o členství a ročně jim pošleme určitou kvótu obrazů. Dostáváme za to měsíční stipendium a také bonus, pokud jsou naše malby vybrány k prodeji.

Myslíte si, že Vaše postižení Vám pomohlo žít kvalitnější život, poznat více různých lidí a vidět svět, což by se Vám nestalo, kdybyste byla zdravá osoba?

Neumím si svůj život s rukama ani představit. Vždycky jsem věřila tomu, že pokud jsme obdařeni specifickým talentem, měli bychom toho využít a vytěžit z toho 100 %. Bůh mě stvořil, jaká jsem, takže jsem spokojená s čímkoliv, co v životě mám.

Měla jste nějaké vlastní výstavy mimo Indii?

Ne, nepřihlásila jsem se a ani se nezúčastnila žádných výstav v zahraničí. Pouze jsem vystavovala v Kataru, což bylo organizováno ve spolupráci s MFPA. Mám ale sny, které bych si ráda splnila. Třeba bych se ráda podívala do Švýcarska a zachytila ty krásné alpské scenérie.

Děkujeme za rozhovor.

2021