Narodil jste se v Gottwaldově. Mělo na Vaše rozhodnutí stát se filmařem vliv to, že se ve městě konal a stále koná tradiční filmový festival, že za městem jsou známá filmová studia, kde vznikly pod rukama legendárních tvůrců neméně legendární díla?

Pro mě to bylo spíš o tom, že na Kudlově vznikla v té době Zlínská filmová škola, přímo v ateliérech. Byla to soukromá vyšší odborná škola a mě představa studia filmu nadchla, najednou se celý svět úplně rozsvítil, když jsem si představil, že bych mohl dělat film! Bylo to pár let po revoluci a já chtěl poznávat svět a film mi přišel jako nejlepší cesta, jak ten náhle otevřený svět poznat.

Já byl vždycky hlavně samouk a studoval jsem celý život sám to, co mě nejvíc zajímá

Byl jste tvůrčí typ již na ZŠ a gymnáziu, nebo jste se přihlásil na Filmovou školu, protože byla kousek od domova a byla něco jiného, atraktivnějšího, než „strojárna“ nebo „hnojárna“?

Já jsem si na gymnáziu psal krátké texty, jen pro sebe, měl jsem rád slohovky, hodně jsem četl – Kundera, Páral byli moji oblíbení autoři. Ale protože nejsem z uměleckého prostředí, nedokázal jsem si představit, že by mě někdo pustil k něčemu tvůrčímu, že bych se tím mohl živit. Proto jsem po gymnáziu šel na VŠE ve Zlíně, na ekonomiku. Ale hned po prvním semestru jsem zjistil, že to není pro mě, začal jsem se rozhlížet po zajímavějších možnostech a v té době jsem narazil na Filmovou školu.

Pak jste studoval FAMU pod vedením Karla Smyczka, ale po dvou letech jste odešel, protože jste měl úspěch a byl vytížen filmováním reklam. Znamená to, že jste při studiu kreativně pracoval, měl úspěch a zakázky, tím pádem Vám FAMU už moc nedávala, nebo jste došel k názoru, že jste žádaný, tudíž se uživíte, něco se sám naučíte a s vydělanými penězi se dostanete i k hrané tvorbě, což je lepší než dokončit FAMU, ale nemít ani práci ani peníze?

Na FAMU to bylo dobré, pod vedením pánů Smyczka a Jireše, oba jsem měl moc rád. Ale výuka se sestávala hlavně z věcí, které už jsem znal ze Zlínské filmové školy, tak jsem na většinu předmětů přestával chodit a raději začal točit reklamy, které mě v té době ohromně bavily a byly pro mě velkou školou samy o sobě. Na konci prvního ročníku mě komise pedagogů ze školy vyhodila, protože jsem nestíhal dělat školní cvičení a ty které jsem stíhal, jsem pojal spíš jako showreel pro další reklamy. Ale pánové Smyczek a Jireš stáli za mnou a nechtěli můj vyhazov, jen byli přehlasováni.

Asi to nebylo těžké, existenční rozhodnutí, spíše praktické, že? Zrazovali Vás od toho učitelé a litoval jste někdy toho kroku, nebo jste naopak paradoxně dokázal, že i bez FAMU můžete být mezi deseti nejnadanějšími režiséry světa, podle časopisu Variety, a pokud je tedy člověk kreativní a houževnatý, filmové vzdělání nepotřebuje?

Teď zpětně si říkám, že by se to asi dalo zvládnout obojí, reklamy i FAMU, a určitě by mi ta škola něco dala, ale já byl vždycky hlavně samouk a studoval jsem celý život sám to, co mě nejvíc zajímá, místo látky ve škole, která mě nezajímala tolik. Ale ničeho nelituju, byly to báječné roky s reklamou na plný úvazek a velká škola.

Studoval jste hranou režii, scenáristiku a dramaturgii, jak jste dostal zakázky na reklamy? Slyšeli jsme od některých zkušených režisérů, pedagogů, že dneska zajímá mladé studenty FAMU hlavně to, jak se naučit točit reklamu, protože tam jsou peníze, a hraná, vážná filmová tvorba, je v podstatě nezajímá. Co o tom soudíte Vy?

Za mých časů se na reklamu pohlíželo jako na odpad, na FAMU se reklamou opovrhovalo. Ale já sledoval nejlepší světové reklamy a ty mě fascinovaly, to jsem se chtěl naučit. A šel jsem na to od píky – nechal jsem se při škole zaměstnat ve velké reklamní agentuře jako kreativec, vymýšlel jsem reklamy a postupně je začal režírovat, když zavedení režiséři neměli čas.

Domácí péči jsem dělal rychle, svižně, levně, improvizovaně, bez předkreslených obrázků

Jak se mladý, nezavedený filmař dostane k tomu, že natáčí pro Korejce v Austrálii, pro Japonce v Čechách, pro Rusy v Africe? Pracoval jste cíleně na svém portfoliu a nabízel své služby, nebo jedno vedlo k druhému, aniž byste se musel nějak moc snažit?

Já dával i do těch prvních malých českých reklam všechno, studoval jsem mistry a snažil se je napodobit, dělal jsem si rozbory slavných reklam záběr po záběru a hned u třetí české reklamy – na sušenky Disko – jsem dostal volnou ruku a dobrý rozpočet a mohl jsem naplno ukázat, co umím. Tehdy byli klienti ještě hodně benevolentní... a v agentuře, která mi tu práci zadala, byla jedna Angličanka, které se to natolik líbilo, že to poslala svým kamarádům reklamním producentům do Londýna a ti mi pak pomohli sehnat první zahraniční zakázky. A samozřejmě, když si budujete úspěšný showreel, tak se věci začnou nabalovat, dobré práce z minulosti vedou k dobrým zakázkám v budoucnosti.

Založil jste vlastní produkční firmu Tvorba Films, což je zvláštní název pro firmu s mezinárodní spoluprací. Máme firmy třeba Evolution Film, Total Help Art nebo Happy Celuloid. Co Vás vedlo k tomu názvu, který trochu evokuje vzpomínky na komunistické noviny pro učitele, které se také jmenovaly Tvorba a vycházely až do revoluce?

Haha, já vůbec nevěděl o těch Tvorba novinách, když jsem tu produkci zakládal! :)) Já chtěl jméno, které bude říkat, že mi jde o proces tvoření, nikoliv o samotnou produkci. Kreativní produkci. A Tvorba mi přijde jako hezké starosvětské slovo. Navíc já mám tu produkci jen proto, aby zastřešovala moje filmy, já se nesnažím shánět žádné zahraniční zakázky, čili je mi jedno, že tomu nikdo venku nerozumí.

Dá se v reklamě naučit něco, co pak využijete při hraném filmu, takže jste se vrhnul na Domácí péči až potom, co jste měl vnitřní pocit, že to všechno už umíte, zvládnete a prověřil jste svoje schopnosti?

Já se tam spíš naučil, jak nedělat hraný film – v reklamě je všechno šíleně zdlouhavé, všechno se schvaluje a donekonečna probírá s klienty, všechno je striktně rozkreslené, a to se musí dodržovat. Výsledkem je pak nablýskaný, ale zcela umělý tvar. Takže u Domácí péče jsem dělal všechno přesně naopak – rychle, svižně, levně, improvizovaně, bez předkreslených obrázků. Jen tvoření.

Píšete sám scénáře, jste producent a režisér. Byl to vždycky Váš sen být absolutně nezávislý tvůrce? A je to výhoda nebo nevýhoda být producent a zároveň režisér filmu? Bojujete sám se sebou, když chcete dražší záběr, což byste třeba nedělal, kdyby to produkoval někdo jiný?

To je spíš náhoda, nikdo ze zavedených producentů neměl čas dělat Domácí péči, tak jsem ji produkoval sám a zjistil jsem, že mi to vyhovuje. Právě proto, že si sám rozhoduju, co a kde se utratí. To není žádný vnitřní boj, já vím nejlíp, kde ty peníze jsou potřeba a budou vidět a kde ne, takže o tom aspoň nemusím přesvědčovat nikoho, kdo by to mohl vidět jinak.

Kolik vás je ve firmě Tvorba Films a zabýváte se jen vlastní produkcí nebo se podílíte i na jiných projektech?

Tvorba jsem jen já a dělám jen svoje filmy.

Byl jste nominován na Oscara za Domácí péči, což je úspěch, ale přiznejme si, že v poslední době vyznamenávají spíš genderově vyvážené a korektní filmy než ty, které by opravdu za to stály (tím nemáme na mysli Domácí péči) a lesk Oscara už není to, co býval. Máte větší radost z nějakého jiného, i když méně známého, ale o to upřímnějšího ocenění na jiném festivalu nebo „jen“ nominace na Oscara je z marketingového hlediska terno, i když Hollywood je jen pozlátko a kvalitou současných moc neoplývá?

No tak já nebyl nominován, ale vyslán za Českou republiku jako národní kandidát. A to byla úplně nejlepší zkušenost, být pár měsíců v USA a pracovat na kampani filmu a setkávat se s americkými akademiky a slyšet jejich reakce a názory. Jinak já mám Hollywood a Oscary pořád rád, je tam samozřejmě spousta hloupostí jako všude, ale taky je tam spousta výborných věcí a já mám ten sentiment po „starém Hollywoodu“.

Do kin jste přivedl film Havel. Jak dlouho z takového filmu umělecky žijete (festivaly, PR, atd) než to utichne a Vy začnete přemýšlet o dalším námětu?

Zhruba rok trvá kolotoč premiér a festivalů a celého PR kolem filmu. Pak teprve se vše zklidní a můžu zasednout na další scénář. Už se na to těším, vymýšlení a psaní je pro mě to nejšťastnější období z celého procesu tvorby filmu.

Foto: z archivu Slávka Horáka